Zdravotní problematika v drobnochovu drůbeže 3 – Parazitární onemocnění, ektoparazité

Klíště obecné (Ixodes ricinus) přisáté v obličeji slepice
Čmelíci, červeně zbarvení jedinci v sobě mají nasátou krev.
Čmelík kuří (Dermanyssus gallinae), foto z elektronového mikroskopu
Pro všenky a jejich vajíčka je typická lokalizace v okolí kloaky.
Zařízení sloužící pro monitoring výskytu čmelíků v kurníku.
Blecha slepičí – Ceratophyllus gallinae
Zdravé zvíře kohout vlašky oranžovokrké s růžicovým hřebenem s výrazným červeným zbarvením hlavy
Anemické zvíře jako tato vlaška koroptví může být napadeno ektoparazity.
Slepice postižená lupovkou kuří (Knemidokoptes mutans), tzv. „vápenkou“
Ektoparazité na spodní straně ručních letek kura domácího

V dnešní části našeho seriálu se zaměříme na parazitózy drůbeže. Parazity si všeobecně rozdělíme na dvě skupiny. Těmito skupinami jsou paraziti vnější, odborně nazývaní ektoparaziti, a vnitřní, tzv. endoparazité. Jak sám český název napovídá, mezi ektoparazity řadíme ty druhy parazitů, kteří se nacházejí na těle napadaného hostitele. Jako endoparazity označujeme parazity, kteří se nacházejí přímo v organismu hostitele, jako příklad můžeme uvést tasemnice či kokcidie, jež parazitují v určitých částech trávicí trubice, tedy ve střevech.

V dnešním článku se podrobněji zaměříme na ektoparazity, tedy parazity vnější. Všeobecně můžeme říci, že se jedná o členovce (kmen Arthropoda) z podtřídy roztoči (Acari) a cizopasného hmyzu z třídy Insecta, kteří mohou být významnými přenašeči různých onemocnění drůbeže. Napadají především hrabavou drůbež, u vodní drůbeže je jejich výskyt v drobnochovu spíše sporadický.
Tito parazité se buď trvale, nebo v době, kdy sají krev, vyskytují na těle hostitele. Patří sem například všenky, luptouši nebo čmelíci. V chovu drůbeže mohou způsobovat při silném zamoření velké ztráty. Ať se jedná o ztráty na produkci vajec, masa, nebo samotným úhynem zvířat v důsledku stresu či nadměrného sání krve. Výskyt těchto parazitů je v současné době značně rozšířený. Je to dáno příhodnými, klimatickými i životními, podmínkami a často větší kumulací zvířat na jednom místě po dobu několik let, s čímž souvisí i určité zamoření prostředí. Někteří z nich jsou schopni přežít v prostředí poměrně dlouho dobu – až několika měsíců. Většině těchto organismů vyhovuje pro jejich zdárný vývoj vyšší teplota prostředí. Riziko vzniku populační exploze se tedy výrazně zvyšuje v letních měsících. V některých případech vyšší teplota prostředí urychluje dokonce vývoj ektoparazita. To platí například u nechvalně známého čmelíka kuřího (Dermanyssus gallinae), pro kterého je optimální teplotní rozmezí 25–30 °C. Při této teplotě je schopen svůj vývojový cyklus absolvovat během pouhých sedmi dní. Vnější parazity si rozdělíme podle toho, zda se na drůbeži vyskytují trvale, či pouze v době, kdy sají krev.

Všenky
Začneme první skupinou – parazity trvale se vyskytujícími na napadené drůbeži. Do této skupiny zařadíme všenky (řád Mallophaga), kterých je popsáno na 1 500 druhů, přičemž u doma chované drůbeže se můžeme setkat se zhruba 40 z nich. Mezi všenky zařazujeme i podřád peřovek (Ischnocera) a luptoušů (Amplycera). Tito parazité se po celý svůj život zdržují na hostitelském organismu, po jeho opuštění hynou během několika dní. Všenky se všeobecně živí především zrohovatělými částmi pokožky nebo okusováním opeření, krev sají pouze ve výjimečných případech. Podřád luptoušů však řadíme mezi krev sající ektoparazity. Jedná se všeobecně o velmi rychle se pohybující organismy, které svojí přítomností dráždí zvíře. Existuje celá řada druhů, některé z nich najdeme pouze na určitém druhu drůbeže nebo je můžeme lokalizovat na určité části těla napadeného zvířete. Některé se zdržují v okolí kloaky, další nalezneme v opeření na vnitřní straně křídel a jiné v oblasti krčního závěsu. Společným znakem této skupiny parazitů je nalepování vajíček v podobě „hroznů“ v oblasti brku pera. Jejich výskyt je v poslední době velmi častý, přitom terapie není nijak „zvlášť náročná“. Jejich šíření probíhá přímým kontaktem zvířat například při pojímání slepic kohoutem nebo na výstavě, kde jsou vedle napadených zvířat umístěna ve voliéře naše zvířata. Na trhu je dostupná celá řada insekticidních přípravků, ale ne všechny jsou 100 % účinné. Osobně se mi osvědčil přípravek Bio–Kill. Vhodná je jeho preventivní aplikace v okolí kloaky a pod křídly ihned po přivezení zvířat domů z výstavy nebo u každého nově nakoupeného jedince.

Čmelíci, blechy
Do druhé skupiny, kam si zařadíme ektoparazity, kteří se na svém hostiteli zdržují pouze v době sání krve, patří dva významní zástupci. A to čmelík kuří (Dermanyssus gallinae) a blechy (Aphaniptera). Dále do této skupiny můžeme zařadit ploštice (Hemi­ptera), jejichž výskyt je méně častý. 
Blecha slepičí (Ceratophylus gallinae) je hmyz s plochým tělem hnědočerné barvy, který ztratil v průběhu evoluce křídla. Příroda je však vybavila zadníma nohama uzpůsobenýma ke skákání. Díky tomu se mohou lehce pohybovat v prostředí a při sání krve přenášet různá onemocnění. Blechy se nejčastěji vyskytují v kurníku v oblasti umístění snáškových hnízd. Jejich výskyt se ještě zvyšuje například v hnízdech, ve kterých několikrát za sebou hnízdila vodní drůbež nebo seděla na vejcích kvočna. Taková hnízda je vhodné po vyklubání mláďat a jejich odstranění z hnízda vyčistit a aplikovat do nich a do jejich okolí před podáním nového steliva insekticidní přípravek. Dospělé blechy zde totiž sají krev snášejícím nebo na vejcích sedícím samicím. V okolí hnízd se pak vyskytují larvy, které v této době ještě nesají krev, ale živí se organickými zbytky. Při silném zamoření prostředí můžeme pozorovat, že slepice zanášejí. Chovatel také může zaznamenat výskyt blech sám na sobě.
Velké problémy mohou nastat při napadení chovu čmelíkem kuřím (Dermanyssus gallinae), kterého řadíme mezi roztoče (podtřída Acarina). Jedná se o velmi malé, oploštělé a oválné organismy o velikosti okolo 0,5–0,7 mm. V době, kdy v sobě čmelíci mají nasátou krev, jsou zbarveni do červena, jinak je jejich zbarvení nahnědlé. Tito parazité se zdržují na drůbeži pouze v době, kdy sají krev, především v noci. Tedy v době, kdy drůbež hřaduje, nebo přes den, když samice snášejí vejce. Mimo tuto dobu jsou ukryti v různých prasklinách, škvírách mezi spoji bydel a ve spárách kurníku. Žijí tedy skrytě, což komplikuje jejich likvidaci. Napadená drůbež je neklidná a velmi často výrazně vyhublá. Má bledou barvu obličeje, hřebene i laloků. Je to způsobeno vlivem velkých ztrát krve. Drůbež je také apatická a při velmi silném napadení můžeme na těle zvířat pozorovat poranění kůže a její záněty. V některých případech může dojít až k náhlým úhynům například kvočny sedící na vejcích v důsledku odsátí velkého množství krve. Čmelíci jsou také významnými přenašeči některých bakteriálních i virových onemocnění drůbeže. Z bakteriálních onemocnění můžeme zmínit salmonelózu nebo pasteurelózu, z virových například newcastelskou chorobu. Není to jenom drůbež, koho čmelíci napadají. V případě silného zamoření prostředí napadají i samotného chovatele vstupujícího do prostoru kurníku, případně jiné savce, jako jsou třeba hlodavci. Likvidace je kvůli jejich způsobu života výrazně náročnější než u předchozích druhů ektoparazitů. Po dosažení pohlavní dospělosti jsou jedinci navíc velice odolní a dokážou v prostředí přežít až osm měsíců bez potravy. Jako účinná se v boji proti nim osvědčila očista prostředí ohněm. Ten si ale můžeme dovolit použít v dřevěných kurnících jen v případě, že se rozhodneme kurník jednoduše spálit a postavit nový. Někteří chovatelé k jejich útlumu používají suché vápno nebo popel, které rozprašují v kurníku. Čmelíkům tímto způsobem můžeme poškodit jejich dýchací aparát. Nevýhodou je, že při pohybu drůbeže dochází k rozptylu použité látky do vzduchu a drůbež ji taktéž vdechuje, což může vést k poruše jejího dýchacího aparátu. Tento způsob likvidace je navíc poměrně zdlouhavý proces. Jako velice vhodný a účinný se v boji proti nim osvědčil přípravek Bye Mite, který je dostupný pouze na předpis veterinárního lékaře. Jeho použití je spojeno s využitím celé řady nezbytně nutných ochranných pomůcek pro osobu aplikující postřik – vzhledem k velké toxicitě účinné látky. V německém časopise Geflüegel Zeitung mě zaujal článek dr. Franka Möllera, který zde se svým kolegou Björnem Oberländerem chovatelům doporučuje pro monitoring výskytu těchto parazitů připevnit pod hřady a do hnízd kousek plastové trubky či hadice, jež poté vyplníme do ruličky stočeným vlnitým papírem. Vytvoříme tak vhodný úkryt pro čmelíky. Papír můžeme poté při kontrole jednoduše vyjmout, rozbalit, provést kontrolu a opět vložit zpět. V poslední době jsem v Němec­ku zaznamenal vývoj speciálních krmných směsí, ve kterých jsou použity speciální éterické oleje získané z různých druhů bylin, například voňatky citronové (Cymbopogon citratus), jejichž vonné látky čmelíky přirozené odpuzují. Tyto vonné látky přecházejí z krmiva do zvířat, jaká je jejich účinnost, však nemohu posoudit.

Klíště
Dalším roztočem, který může v některých lokalitách napadat drůbež, je klíště obecné (Ixodes ricinus) z rodu Ixodes. To se přisává na neopeřené nebo skromně opeřené části drůbeže. Lokalizovat je můžeme především na hlavě. Při silnější invazi mohou způsobit anemii, abscesy či otoky obličeje. 

Vápenka
Dalším ze zástupců roztočů je lupovka kuří (Knemidokoptes mutans), která je spíše známá pod názvem vápenka. Onemoc­nění postihuje především kura domácího, v poslední době se ale začíná více objevovat u perliček, a v ojedinělých případech dokonce u krůt. Tito roztoči se po zavrtání do zrohovatělých vrstev kůže na běhácích živí pokožkou (epidermis). V podkoží si vytvářejí chodbičky. Chodbičky se vyplňují exsudátem, exkrementy lupovek, jejich vajíčky a těly odumřelých jedinců. Sliny, které lupovky produkují, dráždí pokožku, jež poté vylučuje exsudát, na vzduchu probíhá jeho interakce s kyslíkem a dochází k následnému tuhnutí. Proto dochází ke zhrubnutí běháků, které může vést až k neschopnosti pohybu. Ve spojitosti s tímto onemocněním je třeba věnovat pozornost registračním kroužkům, protože při velmi silné vápence může dojít k zaškrcení končetiny. V horším případě může dojít až k jejímu následnému upadnutí. Onemocnění postihuje především starší jedince, má pomalejší nástup a šíří se přímým kontaktem mezi zvířaty. Jako vhodná a velice účinná terapie se osvědčila aplikace přípravků obsahujících účinnou látku ivermectin, zde je ale nutné dodržet poměrně dlouhou ochrannou lhůtu u nosnic produkujících vejce pro lidskou výživu. Ideální je proto jeho aplikace na začátku období pelichání. Dále je možné použití přípravku Arpalit neo spray, a to tak, že nadzvedneme hřadující slepice na hřadech a aplikujeme postřik. Někteří chovatelé používají namáčení běháků v rostlinném oleji, ale tento proces je poměrně zdlouhavý.

Prevence
Jako prevenci zavlečení některého z výše jmenovaných parazitů do našeho chovu je vhodné provádět preventivní opatření v podobě aplikace insekticidních přípravků na nově nakoupená a domů z výstavy přivezená zvířata. Vhodná je také důkladná prohlídka zvířat při nákupu, především celkového zdravotního stavu a také peří v okolí kloaky a pod křídly, kde je jedno z hlavních predispozičních míst výskytu všenek a jejich vajíček. Je třeba omezit přístup volně žijícího ptactva do prostor, které obývá naše drůbež. Především pak druhů, jako jsou vrabci domácí (Passer domesticus), kteří si vystýlají hnízda nalezeným ptačím peřím a mohou se tak stát potenciálními přenašeči některého z ektoparazitů. Některé zdroje uvádějí jako možný zdroj pro zavlečení čmelíků do chovu například použité proložky na vejce nebo hlodavce, konkrétně myš domácí (Mus musculus) nebo potkana (Rattus norvegicus). Vhodné je tedy provádět také deratizaci hlodavců. Při použití insekticidních přípravků je třeba přípravky střídat, aby nedošlo ke vzniku rezistence daného ektoparazita na určitý druh účinné látky obsažené v použitém přípravku. Dále je nutné si před použitím přípravku důkladně prostudovat příbalovou informaci, dodržet způsob a dobu aplikace, aby byla zajištěna vysoká účinnost přípravku. Vhodná je také pravidelná kontrola zvířat a prostředí, a to především v teplých letních měsících nebo při větší kumulaci zvířat na jednom místě. V neposlední řadě je nezbytné také zajištění popeliště pro hrabavou drůbež, které jí slouží k očistě těla. Potřebná je také dostatečná hygiena snáškových hnízd. 
Ochrana zvířat před výše uvedenými ektoparazity je nezbytnou součástí péče, kterou musíme věnovat naší drůbeži, abychom pro ni vytvořili optimální životní podmínky.

Použité zdroje:
OBERLÄNDER, Björn a Franca MÖLLER. Biologie und Bekämpfung der Roten und Nordlichen Vogelmilben, 20–23.
JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva: metabolické poruchy, parazitární infekce a nemoci trávicího traktu. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita, 2003. ISBN 80–7305–456–6.
BÁRTOVÁ, Eva a kol. Zoologie. Vyd. 2., přeprac. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2010. ISBN 978–80–7305–107–5.
HELLMUT WOERNLE/SILVIA JODAS. Geflügelkrankheiten: 23 Tabellen. 3., völlig neu bearb. und aktualisierte Aufl. Stuttgart: Ulmer, 2006. ISBN 9783800149148.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře