Perlička domácí, část 3. – Hlavní znaky exteriéru perliček

V dnešním pokračování seriálu o perličkách se zaměříme na hlavní znaky exteriéru perliček. Popíšeme si společné znaky pro obě pohlaví perliček a znaky vázané na pohlaví, které utvářejí tzv. pohlavní dimorfismus neboli pohlavní dvojtvárnost. Tedy jednoduše řečeno – jaký je rozdíl mezi perlákem a perličkou.

Trup

Začneme jak jinak než trupem perliček a poté si popíšeme další součásti těla perliček, které na něj navazují. Trup perliček má při pohledu z boku vejčitý tvar s dobře zaoblenými zády, která plynule přecházejí v ocas. Prsa jsou dobře osvalená a zaoblená. Velikost trupu je pro obě pohlaví takřka shodná a v souvislosti s trupem nemůžeme hovořit o výrazném pohlavním dimorfismu. Perličky jsou oproti perlákům mírně těžší a mají mírně níže nesený trup.

Perličky dosahují hmotnostního optima v prvním roce života okolo 1,4–1,8 kg, u starších zvířat je toto rozmezí v rozsahu 1,6–2,3 kg. V souvislosti s hmotností se můžeme setkat s dvěma „typy“ perliček, a to se zvířaty, která v sobě nesou krev francouzských masných perliček, nebo zvířat původem z Německa. Tato zvířata disponují hrubší konstitucí, větším tělesným rámcem a hmotností přesahující i výrazně 3 kg. Existuje ale i druhý extrém, tedy zvířata drobnější, která mají jemnější konstituci a menší tělesný rámec. V této souvislosti musíme zmínit několik faktorů, které mohou do jisté míry ovlivnit hmotnost perliček. Je to bezesporu genetická predispozice, která je rozvíjena na základě odpovídající výživy a podmínek chovu. Pokud jsou perličky chovány ve voliérách a intenzivně krmeny kvalitní kompletní krmnou směsí, dosahují větší hmotnosti než zvířata, která jsou chována extenzivně ve volném výběhu, kde jsou odkázána ve větší míře na úživnost prostředí a směsi jsou zvířatům předkládány pouze jako „doplněk“ stravy. 

Začneme jak jinak než trupem perliček a poté si popíšeme další součásti těla perliček, které na něj navazují. Trup perliček má při pohledu z boku vejčitý tvar s dobře zaoblenými zády, která plynule přecházejí v ocas. Prsa jsou dobře osvalená a zaoblená. Velikost trupu je pro obě pohlaví takřka shodná a v souvislosti s trupem nemůžeme hovořit o výrazném pohlavním dimorfismu. Perličky jsou oproti perlákům mírně těžší a mají mírně níže nesený trup.

Perličky dosahují hmotnostního optima v prvním roce života okolo 1,4–1,8 kg, u starších zvířat je toto rozmezí v rozsahu 1,6–2,3 kg. V souvislosti s hmotností se můžeme setkat s dvěma „typy“ perliček, a to se zvířaty, která v sobě nesou krev francouzských masných perliček, nebo zvířat původem z Německa. Tato zvířata disponují hrubší konstitucí, větším tělesným rámcem a hmotností přesahující i výrazně 3 kg. Existuje ale i druhý extrém, tedy zvířata drobnější, která mají jemnější konstituci a menší tělesný rámec. V této souvislosti musíme zmínit několik faktorů, které mohou do jisté míry ovlivnit hmotnost perliček. Je to bezesporu genetická predispozice, která je rozvíjena na základě odpovídající výživy a podmínek chovu. Pokud jsou perličky chovány ve voliérách a intenzivně krmeny kvalitní kompletní krmnou směsí, dosahují větší hmotnosti než zvířata, která jsou chována extenzivně ve volném výběhu, kde jsou odkázána ve větší míře na úživnost prostředí a směsi jsou zvířatům předkládány pouze jako „doplněk“ stravy. 

Krk

Nyní, když víme, jak by měl vypadat trup perliček, zaměříme se na krk, který je poměrně krátký, částečně v horní části neopeřený a jehož kůže má u většiny barevných rázů namodralou barvu, výjimkou jsou zesvětlené barevné rázy, jež mají kůži na krku narůžovělou. Na zadní straně krku jsou opět přítomna nitkovitá pera. Na krk navazuje hlava. Ta je taktéž neopeřená, s bíle zbarveným, mírně namodralým obličejem, tmavě pigmentovanými obočnicemi u tmavých barevných rázů a s červeně zbarvenou kůží v oblasti nozder a laloků. Opeření je v této oblasti značně redukované a nachází se pouze v zadní části hlavy, za přilbou v oblasti týlu v podobě specificky utvářené skupiny tzv. nitkovitých per.

Hlava

Na hlavě je nejvíce patrný pohlavní dimorfismus perliček. Mezi nejdůležitější znaky hlavy, které jej utvářejí, patří přilba a laloky. Jedná se konkrétně o jejich tvar a velikost. Dále můžeme na hlavě perliček nalézt tmavě pigmentovanou uzdu, která se nachází na krku mezi laloky a je patrná především u perláků. Můžeme pozorovat i výrazněji vyvinuté nozdry a poměrně silný, mírně zahnutý zobák.

Laloky

Jak jsem již uvedl, utváření laloků patří mezi znaky utvářející pohlavní dimorfismus perliček. U perličky () jsou laloky podstatně menší než u perláka – mají trojúhelníkovitý tvar, z venkovní strany jsou co nejvíce sytě červeně zbarvené a pevně přilehlé (viz foto). U perláka () jsou laloky výrazně větší a jejich vnitřní strana je vytočená směrem dopředu (viz foto). Laloky jsou opět z vnější strany intenzivně červeně zbarvené. Vnitřní strana laloků je u perláků taktéž v ideálním případě v co největší míře zbarvena do červena. Bohužel se občas můžeme u perliček setkat s obráceným pohlavním výrazem, tedy že slepice mají menší nebo větší výrazně vytočené laloky a naopak kohouti mají laloky přilehlé. Dalším problémem je například jednostranně vytočený lalok nebo laloky silně probělené. Všechny zmiňované varianty utváření a zbarvení laloků jsou nežádoucí a je na chovateli, aby takováto zvířata nezařazoval do dalšího chovu.

Přilba

Dalším znakem hlavy je přilba. Je to rohovinový útvar, který má trojúhelníkovitý tvar se špičkou zahnutou směrem k ocasu, tedy dozadu. Zbarvení přilby je variabilní, setkat se můžeme se zvířaty, která mají přilbu hnědo šedou, nebo naopak u některých rázů s redukovaným perlením červenohnědou. U perláků je přilba výrazněji vyvinutá.

Běháky

Na trup perliček navazují běháky, které disponují klasicky čtyřmi prsty. U perliček se setkáváme podobně jako u křepelek s tím, že zástupci samčího pohlaví nemají vůbec vyvinuté ostruhy. Důležitým znakem je zbarvení běháků, to se odvíjí od příslušnosti jedince k danému barevného rázu perliček. Více se o zbarvení běháků zmíníme v posledním příspěvku věnovaném perličkám, kde se zaměříme na popis jednotlivých barevných rázů perliček. Obecně se u perliček setkáváme s běháky šedočernými, nebo naopak oranžovými. U rázů s běháky šedočernými je žádoucí tmavé zbarvení drápů, u zvířat s oranžovými běháky naopak zbarvení drápů světlé, tedy rohovinové. V žádném případě nesmějí mít zvířata běháky skvrnité.

Ocas

Ocas perliček, jakožto poslední součást navazující na trup perliček, je poměrně krátký a plynule vychází z linie zad směrem k zemi.

V dnešní předposlední části našeho seriálu o perličkách jsem se pokusil čtenářům přiblížit některé specificky utvářené části exteriéru perliček a jejich utváření ve spojitosti s pohlavním dimorfismem. Na závěr je důležité dodat, že u mladých zvířat jsou všechny znaky hlavy méně výrazné a k jejich vývoji dochází postupně s přibývajícím věkem.