Kachny zakrslé

Kachny zakrslé jsou nejmenším plemenem domestikovaných kachen. Tyto malé roztomilé kachničky nenechají nikoho bez zájmu. Jejich kulatá hlava, výrazné líce a kratičký zobáček dotvářejí eleganci těchto kachniček, které se chovají v mnoha barevných rázech. Navíc se umí ozvat, jsou přátelské a milé, zkrátka jsou skvělými domácími mazlíčky.

Slovensky:  Kačice zdrobnelé

Německy: Zwergenten

Francouzsky: Canard Mignon

Anglicky: Call Duck

Zkratka: k Z

Zařazení: B3 – malá plemena

Původ: pravděpodobně Nizozemsko a Anglie

Kroužek: kačer i kachna průměr kroužku 9 mm

Vznik plemene

Odhaduje se, že jsou velmi starým plemenem, i když jejich původ je velmi nejasný. Zeměmi, které by mohly být jejich původní domovinou, jsou Belgie, Čína nebo Japonsko, Nizozemsko a Anglie. Jisté je, že Angličané kachny zakrslé došlechtili do současné podoby. 

V Nizozemsku lze písemné zmínky o velmi malých kachnách nalézt již v roce 1678. Tyto miniaturní kachničky, kterým se říkalo de Kooi, tedy „past“, se používaly jako vábničky na divoké kachny. Jejich výrazné, až pronikavé hlásky lákaly své divoké příbuzné do pastí tvaru dýmky nebo do blízkosti zbraní lovců. Pasti byly v Holandsku známé jako eendekooi (což znamená kachní klec).

I Holanďané ale připouštějí, že se tyto kachničky do jejich země dostaly z Asie. Van Gink v časopise The Feathered World z roku 1932 uvádí: „Holanďané zvažují možnost, že kachny zakrslé mají svůj původ na Dálném východě.“ Uvádí možnost, že pokud Holanďané přivezli v 17. století japonská zakrslá plemena slepic, je také možné, že přivezli zakrslé kachny. Neměli bychom být překvapeni, když jednou japonští chovatelé naleznou ve starých spisech informace o starém plemeni trpasličích kachen. Domněnku podporuje i skutečnost, že typ kachen zakrslých se velmi liší od kachen pocházejících z Evropy. Žádná taková informace ale zatím z Dálného východu potvrzena nebyla.

Ani obrazy starých mistrů nepodávají přesné důkazy o existenci zakrslých kachen. Podobně vypadající ptáci se objevují na různých d’Hondecoeterových malbách z 16. století, stejné strakaté kachničky jsou na obrazech v Burton Agnes Hall (Británie), opakují se v několika dalších dílech. Předpokládá se, že obrazy byly založeny na náčrtcích ze života pod širým nebem. Neexistuje tedy zaručené místo pro to, co na kresbě je. Pravděpodobné ale je, že v té době byly kachny ve sbírkách bohatých statků na území Evropy.

Matoucí je také fakt, že z neznámého důvodu přervávala tendence malovat kachnám, třeba i indickým běžcům, roztomilé krátké zobáky.

Nejstarší dochovaná konstrukce pasti na kachny byla postavena roku 1318 ve východních Flandrech na zámku Marnix de Sainte-Aldegonde v Bornemu v Belgii. Jako návnada – kachny, které svolávaly další divoké kachny na potravu, zde ale byly používány ochočené divoké kachny. Kenneth Broekman (z Holandska) uvádí, že v pasti na kachny nebyly kachny zakrslé nikdy použity. Jejich příliš hlasitý projev divoké kachny spíše strašil.

I přes Broekmanovo tvrzení ale Angličané používali kachny zakrslé úspěšně jako vábničky na divoké kachny. Kladli v místech s vodními plochami a močály pasti podobné dlouhým, tunelům podobným voliérám, na jejichž konci byly právě malé kachny. Říkali jim call, v překladu volání, vábení nebo také pozvání… Název Call duck jim zůstal dodnes. Francis Willughby (1678) napsal, že Angličané ve způsobu lovu divokých kachen napodobili Holanďany. První kachny použité jako návnada se ve skutečnosti od kachen divokých lišily, byly to návnady spíše tréninkem a výkonem než vzhledem. K jejich vývoji vedly dvě klíčové vlastnosti: aby přilákaly divoké kachny, musely být velmi hlasité (tedy „call“ kachny), a musely být malé, a tak snadno přenosné. Byly to nizozemské zakrslé kachny, které zavedly vlastnosti tak ceněné u těchto ptáků. Do Británie se z Nizozemska dostaly kolem roku 1850. Tyto kachny měly mnohem oblejší hlavy než divoké kachny, uvádělo se, že jsou podobné hlavám holubů. Plemeno bylo v Anglii jedním z prvních šesti plemen vodní drůbeže, u které byl přijatý standard. A bylo to již v roce 1865. V prvním standardu zakrslých kachen se požadoval velmi krátký, kulatý a kompaktní tvar, hlava s vysokým, kulatým čelem a krátkým širokým zobákem. Co se týče velikosti – čím menší, tím lepší. Uznané byly v barvě divoké a bílé. Pro hodnocení se použila 15bodová stupnice, z níž mohlo hodnocené zvíře získat 5 bodů za velikost, 2 za tvar hlavy, 3 za symetričnost a kompaktnost trupu, 3 za zbarvení a 2 za kondici.

V té době byly atraktivním plemenem, byly vystaveny na Viktoriánské výstavě, i předmětem ilustrací britského umělce Harrisona Weira, spoluautora knihy o drůbeži (The Poultry Book).

V roce 1886 bylo připraveno další, komplexnější vydání standardů, a to ve dvou svazcích. Druhý svazek, který měl být věnovaný vodní drůbeži, ale bohužel nikdy nebyl dokončený ani publikovaný. V první polovině 20. století už bylo plemeno tak vzácné, že zmínky o něm byly velmi sporé, zřídka bylo nabízeno k prodeji. Vydání standardů, která následovala v letech 1901 až 1954, odsunula kachny zakrslé do skupiny okrasných kachen.

Díky odhodlání, nadšení a úsilí Jacka Williamse a Johna Halla zakrslé kachny nevymizely úplně, plemeno bylo udržováno a v 70. letech minulého století se stalo populárním. V britském standardu se znovu objevily roku 1982. Tento standard byl velmi blízký tomu dnešnímu a uváděl pět barevných rázů, a to  bílé, divoké, modře divoké, stříbrné divoké a divoké hrubě strakaté.

Z původních dvou barev, které byly uvedeny ve standardu z roku 1865, je nyní ve Velké Británii uznaných 16 barevných rázů.

Číňané uvádějí, že jde o miniaturu pekingských kachen. Domestikované kachny, velmi podobné zakrslým kachnám, byly objeveny také ve východní Indii. To podporuje domněnky, že zakrslé kachny vznikaly již velmi, velmi dávno v Asii a do Evropy se dostaly na různá místa na palubách obchodních lodí pravděpodobně až v 16. či 17. století, kdy byla přivážena také další zakrslá plemena.

Do Ameriky se pravděpodobně dostaly ve druhé polovině 19. století, říkalo se jim také Decoys. Používány byly podobně jako ve Velké Británii, tedy jako vábničky. Poprvé byly zařazeny do standardu v roce 1874, a to divoké a bílé. V roce 1935 bylo používání kachen jako vábniček k lovu kachen trvale zakázáno ve všech státech USA. Způsobovalo nadměrné lovy kachen, které měl zmíněný zákaz chránit. Dnes jsou kachny zakrslé neoblíbenějším americkým výstavním plemenem kachen. V Německu byly uznány až roku 1943.

Standard kachen zakrslých chovaných v Austrálii je v mnoha ohledech podobný jako ten britský, přesto je zde považují za samostatné plemeno. Vzniklo údajně mutací divokých kachen a dalším nezávislým vývojem v jižní Austrálii. Plemeno je znatelně větší, odlišné je i složení barevných rázů.

V České republice se zakrslými plemeny nazývaly zcela jiné kachny. Ještě Vzorník plemen drůbeže V. Žohy z roku 1979 uvádí kachny zakrslé rouenské a saské s hmotností kačera 0,95–1,05 kg a kachny 0,85–0,95 kg. Zakrslé kachny rouenské měly tehdy mít málo výrazné čelo a líce a dlouhý široký zobák, také trupy se od dnešních zakrslých kachen značně lišily délkou a tvarem. Jako země původu byla uváděna Anglie. Zakrslé kachny saské měly mít přiměřeně dlouhé hlavy s plochým čelem, středně dlouhé zobáky a silné, dlouhé trupy.

Vzorník zakrslých kachen podobný britskému byl do našeho Vzorníku zařazen roku 1986. Zvířata, která se u nás v té době chovala, měla delší zobáky, tvarem trupu připomínala spíše kachny smaragdové. Chovy byly zpočátku závislé na importech.

Dnes jsou kachny zakrslé oblíbeným plemenem i u nás, mají i svůj klub.

Předsedou Klubu chovatelů zakrslých a smaragdových kachen je Morávek Roman, [email protected].

Plemenné znaky

Kachny zakrslé se vyznačují velmi malým tělesným rámcem, krátkým, kompaktním, vodorovně neseným trupem. Hlava musí být kulatá, široká, s výraznými lícemi a kratičkým zobákem. Posoudit kachny zakrslé není nic snadného. Ač jde o velmi aktivní zvířata, posuzovat by se měla v absolutním klidu. Nesmí být rušena, nepředvedou se, ani když mají k dispozici vodu.

Jejich hmotnost je pouze do jednoho kilogramu, u mladého kačera 0,8–0,9 kg, u starších 0,9–1,0 kg, u mladých kachen 0,7–0,8 kg, u starších kachen 0,8–0,9 kg. Americká asociace uvádí u starších kačerů hmotnost 740 g, u mladých jen 620 g, u starších kachen 570 g, u mladých 510 g. Angličané požadují hmotnost 570–680 g. 

Dokonale zakulacená hlava s poměrně vysokým zaobleným čelem a výraznými lícemi je, na rozdíl od ostatních plemen kachen, v poměru k tělu velká. U ideálních zvířat opisuje horní linie hlavy od zobáku až po zátylek kružnici. Zobák je kratičký, široký, s prohnutou horní linií a výrazným nehtem. Britský standard uvádí maximální délku zobáku 1 a 1/4 palce, tj. 3,1 cm. Zbarvení zobáku je závislé na barvě opeření. Tmavé, velmi živé oči by měly být umístěné uprostřed hlavy.

Chocholaté varianty mají na zadní části hlavy nasazený nepříliš velký, plný, kulovitý chochol, jehož podkladem je lebeční výduť.

Zakulacený, vodorovně nesený trup je poměrně krátký, široký a zavalitý. Šířka trupu je větší než jeho výška. Krátká, široká záda jsou jen lehce klenutá. Také plná prsa by měla být dobře zakulacená, břicho je plné, hladké, ale bez podbřišku. Při pohledu shora i z boku  se požaduje podlouhle vejčitý tvar trupu. I v zadní partii by měl trup zaoblený.

Velmi krátký, jen lehce zahnutý krk s plným hrdlem působí, že kvalitní zvířata v klidu vypadají, jako by měla hlavu posazenou přímo na těle. Poměrně dlouhá křídla těsně přiléhají k trupu, ruční letky se na kostrči jen lehce kříží. Ramena nevyčnívají, nejsou výrazná.

Ideální ocas je krátký, uzavřený a vodorovně nesený v prodloužení osy trupu. Sevřené rejdováky ocasu tvoří špičku. Krátké nohy jsou umístěné uprostřed trupu, postoj je poměrně široký. Holeně i patní kloub zcela zakrývá opeření trupu. Barva běháků je vázaná na zbarvení peří.

Opeření musí být pevně přilehlé, nepříliš měkké a husté.

Nejčastější exteriérové vady

Vyřazují se zvířata, která typem odpovídají velkým plemenům kachen, ta s příliš hrubým, velkým trupem, dlouhým zobákem a hlavou, plochým čelem a vysokým postojem. Hlava nesmí být úzká, dlouhá, malá ani plochá. Méně kvalitní zvířata mají plošší temeno hlavy, nikdy ale nesmí být ploché čelo. Zobák se nepřipouští dlouhý nebo klínovitý s rovnou horní linií. Chochol nesmí být rozdělený ani našikmo nasazený. Vadou je výše nesený, dlouhý nebo směrem dozadu zašpičatělý trup. Hrubou vadou je také dlouhý krk nebo vysoký postoj. Do chovu nejsou vhodná zvířata s viditelným patním kloubem.

Někdy se na výstavách objevují kříženci s vysokohnízdícími nebo divokými kachnami. 

Barevné rázy

Původním zbarvením zakrslých kachen bylo zbarvení divoké a po něm následovalo bílé. Do prvního britského standardu byly tyto rázy začleněny současně. Jde také o zbarvení, která se i dnes chovají nejčastěji a jsou nejprošlechtěnější v typu.

Náš Vzorník z roku 2006 uznával kachny zakrslé ve všech barvách, tzn. v tehdy popsaných 21  barevných rázech. Na začátku století byly na výstavách kachny zakrslé nejčastější v bílém, divokém a stříbrném divokém rázu. Ostatní zbarvení se objevovala zřídka, šlo spíše o náhodné dovozy než dlouhodobé chovy.

V seznamu plemen a barevných rázů uznaných v ČR k 1. 7. 2019 je povoleno 12 barevných rázů, a to: divoké, modře divoké, stříbrné divoké, modrožlutě divoké, divoké s náprsenkou, černé s náprsenkou, modré s náprsenkou, černé, modré, bílé, divoké hrubě strakaté a černé hrubě strakaté.

Divoké 

Kačer: Hlava a krk jsou modrozelené s výrazným kovovým leskem. Od dolní třetiny krku jsou odděleny bílým, úzkým, vzadu neuzavřeným krčním kroužkem. Dolní část krku a prsa jsou čokoládově hnědá nebo červenohnědá, většinou s náznakem bílých koncových lemů, ostře oddělená od šedého zbarvení boků a břicha, ve kterém je tmavé, jemné perlení. Záda musí být tmavá, směrem k ocasu pozvolna přecházejí do černé barvy. Kostřec, kačírek a podocasník jsou černé se zeleným leskem.

Ocas je šedý, po stranách světlejší. Kryt křídel stříbrošedý, přecházející do hnědé. Letky by měly být hnědé, složené vytvářejí modrozeleně lesklé zrcadlo, které je vpředu i vzadu vně bíle a uvnitř úzce černě lemované. Zobák je olivově zelený s černým nehtem, u kořene může být tmavší, běháky oranžové.

Kachna: Hlava středně hnědá s tmavou okolo očí, na čele a temeni, krk je o něco světlejší. Základní barva zad, prsou, boků a břicha zlatohnědá s několikanásobnou hnědočernou až téměř černou podkovovitou kresbou. Kresba je nejvýraznější na prsou, zádech a bocích. Vnější ukončení per je hnědým podkovovitým lemem. Zrcátko je stejné jako u kačera. Zobák je hnědožlutý s tmavohnědou skvrnou v horní části u kořene a tmavým nehtem. Běháky jsou oranžové. Velikost tmavé skvrny na zobáku se liší podle odstínu zbarvení kachen (u tmavších je větší) a zvětšuje se s přibývajícím věkem, takže u starých zvířat může zaujímat až 2/3 zobáku.

Hrubé vady: U kačera je nežádoucí olověně nebo žlutě zbarvený zobák, mnoho rzi nebo zamouření v krytu křídel, na bocích a na břiše, mnoho bílé barvy pod ocasem, bílé hrdlo nebo chybějící krční kroužek. U kachen bývá problémem světlá základní barva, chybějící kresba spodní strany trupu, kresba, světlé hrdlo, zelený zobák, velmi světlé a bílé rejdováky. U obou pohlaví se může vyskytnout matné nebo jinak zbarvené zrcadlo.

Modře divoké 

Jsou variantou divokého zbarvení, veškerá černá a hnědočerná barva je nahrazena modrou barvou, kresba je zachovaná. Vyskytují se v několika odstínech, požadovaná je tmavě modrá a střední odstín hnědé. Křídelní zrcadla jsou sytě modrá bez kovového lesku. Hlava a kostřec kačerů by měl být černomodrý.

Hrubé vady: U obou pohlaví je nežádoucí světlý nehet na zobáku a dále vady v barvě a kresbě podobně jako u divokého zbarvení.

Stříbrné divoké (dříve čárkované)

Také u tohoto zbarvení jde o variantu divokého zbarvení, které je zesvětleno působením  stříbrného faktoru.

Kačer: Základní barva je stříbřitě smetanově bílá. Prsa, dolní část krku a ramena jsou červenohnědé, každé pero s lehkým stříbřitě bílým lemem. Břicho stříbřitě smetanově bílé, stejně jako boky ta jsou ale mírně prostoupené červenohnědou barvou, každé pero bíle lemované. Kostřec, kačírek a partie pod ocasem jsou černé. Ocas by měl být žlutošedý se světlejším vnějším lemem, křídla bílá, lehce našedlá, kryt křídel stříbřitě šedý, zrcadlo zeleně lesklé, z obou stran lemované ‒ vnější lemy zrcadla jsou bílé a vnitřní úzké černé. Hlava a horní část krku je černá se zeleným leskem, od spodní části krku oddělená nepříliš úzkým bílým vzadu uzavřeným krčním kroužkem. Zobák je vrbově zelený až šedozelený, malé skvrny u kořene se připouští. Běháky jsou oranžové.

Kachna: Základní barva nažloutle bílá a musí převažovat nad ostatním zbarvením. Hlava a horní část krku výrazně stejnoměrně hnědožluté, u starších zvířat poněkud světlejší, čelo a temeno hlavy jsou černě čárkované. Zobák je tmavě šedozelený, běháky špinavě hnědé. Horní část prsou, dolní část krku, záda a boky lehce hnědě čárkované. Ruční letky a kryt křídel jsou stříbřitě bílé, lehký pískový nádech krytu křídel se připouští. Zadní část zad perlově šedá s tmavými tečkami a bílými lemy per. Dolní část prsou a břicho smetanově bílé. Kostřec výrazně hnědě skvrnitý. Na křídlech je výrazné, modré, lemované zrcadlo jako u kačera. Opeření ocasu je světle hnědé.

Hrubé vady: U obou pohlaví je nežádoucí žlutý zobák a tmavá základní barva. V krytu křídel se nepřipouští převládající černá barva nebo kovový lesk. U kačera nesmí být nahnědlá hlava, příliš široký, málo znatelný nebo neuzavřený krční kroužek, vyskytující se vady zrcadla nebo v lemování peří. U kachny jsou nejčastější vady v čárkování, bílá nebo tmavá hlava a krk, odlišně zbarvené zrcadlo.

Modrožlutě divoké (typ II) 

Měly by odpovídat u nás známému zbarvení kachen saských. Jde o mladé zbarvení a zatím není zcela prošlechtěno. 

Kačer: Hlava a krk až k bílému krčnímu kroužku v barvě holubí modři. Krční kroužek je vzadu uzavřený, ale toleruje se i ne zcela uzavřený. Dolní část krku, prsa a ramena rezavě červené, každé pero lehce bíle lemované. Dolní část zad, kostřec, kačírek a partie pod ocasem v barvě holubí modři. Ocas a ruční letky jsou v barvě žitné mouky, břicho světle modrošedé. Křídla modrošedá se zrcátky v barvě holubí modři. Zobák žlutý s lehkým zeleným nádechem a světle rohovým nehtem, připouští se i tmavý nehet. Běháky tmavě žluté.

Kachna: Hlava, krk a prsa sytě hrachově žlutá. Oční proužky pokud možno jako u saské kachny, tzn. dva bílé, delší nad okem a kratší pod okem. Připouští se tmavší až šedé temeno, tmavší až zašedlé proužky kolem očí namísto bílých. Záda a hrdlo hrachově žluté, na zádech  může být náznak divoké kresby. Kostřec a ocas by měly být hrachově žluté s lehkým namodralým nádechem. Kryt křídel krémový s lehkým modrým nádechem. Zrcadlo v barvě holubí modři. Zobák žlutý, lehce nahnědlý, může na něm být tmavší skvrna a také nehet může být tmavší. Běháky tmavě žluté.

Hrubé vady: Chybějící krční kroužek a hnědá hlava u kačera. U obou pohlaví rezavé zrcadlo a černý nehet na zobáku. Mnoho bílé barvy na prsou kachny.

Bílé 
Bílá zvířata jsou prošlechtěna v typu téměř k dokonalosti. Zbarvení má být čistě bílé. Německý standard povoluje lehký žlutý nádech na podzim. Zobák je světle žlutý až oranžový beze skvrn, se světlým nehtem, běháky jsou tmavě žluté až oranžové.

Hrubé vady: Vadou jsou skvrny na zobáku, jinak zbarvená pera nebo silný žlutý nádech.

Černé 

Černě zbarvené peří má mít zelený lesk. Zobák kačera je tmavě olivově zelený s velmi tmavou skvrnou na hřbetu. U kachny je černý, směrem k špičce tmavě zelený až tmavě šedý. Obě pohlaví mají na zobáku černý nehet. Běháky jsou co nejtmavší, skoro černé. U mladých zvířat se připouštějí naoranžovělé.

Hrubé vady: Nežádoucí je modrý nebo fialový lesk, bílá pera v opeření, zahnědlá barva, světlý zobák nebo světlé běháky.

Modré 

Jsou náročným barevným rázem, který je ovlivněn geneticky i vnějšími vlivy. 

Velmi časté je například zesvětlení až zreznutí vlivem slunečního záření. Dále se vyskytují vady, které jsem popsala u černého zbarvení, a v neposlední řadě různé odstíny modré barvy. Za správný odstín zde musíme považovat středně modré intenzivní zbarvení.

Kačer:  Stejnoměrné, intenzivní modré zbarvení po celém těle. Stejně jsou zbarvena i zrcadla. Hlava a krk jsou tmavšího odstínu. Ojedinělá černá pera a lehké tmavé lemování v krycím opeření se připouští. Zobák je modrošedý až šedozelený nebo šedočerný. Nehet černý.

Kachna:  Stejnoměrně modré zbarvení po celém těle bez jinak zbarvených zrcadel. Ojedinělá černá pera a lehké tmavší lemy v krycím opeření se připouští. Zobák šedozelený až šedočerný s černým nehtem. Běháky u obou pohlaví černé až černočervené. Světlejší plovací blána je přípustná.

Hrubé vady: Trestají se jinak zbarvená pera, bílé letky a světlé běháky.

Černé s náprsenkou

Jde o černé kachničky s kresbou, jakou u nás známe u kachen pomořanských. Obě pohlaví mají být sytě černá se zeleným leskem. Podsada je černošedá. Na přední části krku a v oblasti volete je bílá kresba ve tvaru přiměřeně velké náprsenky s pravidelným ohraničením. Zobák u kačera je tmavě vrbově zelený s větší či menší tmavou skvrnou na slemeni. Kachna má zobák černozelený. Nehet je u obou pohlaví černý. Běháky by měly být velmi tmavé, až zcela černé. Drápy a plovací blána částečně světleji skvrnité.

Hrubé vady: Vadou je olověně zbarvený zobák, zahnědlé opeření, bílé letky, bílá pera v černém opeření a černá pera v bílé kresbě, bílá kresba sahající až na hrdlo nebo kolem krku a divoká kresba na spodině křídel.

Modré s náprsenkou

Odpovídá modrému zbarvení s bílou kresbou jako u předchozího zbarvení. Zobák jako u modrých, běháky černé až černočervené. Drápy a plovací blána u obou pohlaví mohou být světlejší.

Hrubé vady: Bílá pera v modrém a modrá v bílém opeření, náprsenka táhnoucí se k břichu nebo obkličující krk, bílé letky a světlé běháky.

Divoké s náprsenkou

Kačer: Hlava a horní část krku jsou modrozelené s výrazným kovovým leskem, spodní část krku a prsa by měly být čokoládově hnědé až červenohnědé, ostře oddělené od zbarvení boků a břicha, které je stejné jako holeně a zadní část trupu. Na přední straně krku a horní části prsou je bílá náprsenka, která by měla mít pravidelný tvar. Záda jsou tmavá, vzadu spíše černá, černý je také kostřec a kačírek. Kryt křídel je stříbřitě šedý, přechází do hnědé, ruční letky jsou hnědé, loket vytváří na křídlech modrozelené zrcadlo, vpředu a vzadu černě a bíle lemované. Spodní strana křídel musí být bílá, rejdováky hnědé.

Kachna: Trup je ve středně hnědé barvě, také hlava je středně hnědá s tmavou kresbou okolo očí, na čele a temeni, krk je o něco světlejší. Základní barva zad, prsou, boků a břicha zlatohnědá s několikanásobnou hnědočernou až téměř černou podkovovitou kresbou. Kresba je nejvýraznější na prsou, zádech a bocích. Vnější ukončení per je hnědým podkovovitým lemem. Na přední straně krku a horní části prsou je bílá náprsenka, která by měla mít pravidelný tvar. Zrcátko je stejné jako u kačera. Zobák je hnědožlutý s tmavohnědou skvrnou v horní části u kořene a tmavým nehtem. Běháky jsou oranžové. Velikost tmavé skvrny na zobáku se liší podle odstínu zbarvení kachen (u tmavších je větší) a zvětšuje se s přibývajícím věkem, takže u starých zvířat může zaujímat až 2/3 zobáku.

Hrubé vady: U obou pohlaví neostrá nebo nepravidelná náprsenka. U kačera je nežádoucí zahnědlá hlava, výrazné stříbrné lemy na prsou, chybějící perlení na bocích, bílé nebo stříbrné partie pod ocasem. U kachen bývá problémem velmi nepravidelná základní barva, silně pročernalá hlava, světlé proužky po stranách hlavy, světlé hrdlo, celistvé černé plochy nebo velmi nepravidelná kresba na zádech.

Divoké hrubě strakaté 

Toto zbarvení vznikalo křížením divokých a bílých zakrslých kachen, je líbivé, ale stále dosti variabilní.

Na převládajícím základním divokém zbarvení u obou pohlaví se vyskytuje rovnoměrně rozložená bílá kresba.

U kačera je bíle zbarvený proužek kolem kořene zobáku, proužek od oka k oku, který probíhá zadní části hlavy přes zátylek, velmi široký krční proužek, spodní část trupu za nohama, rejdováky a ruční letky.

Připouští se proužek u očí neuzavřený na zátylku, nevýrazný proužek u kořene zobáku, méně bílé barvy na spodní straně trupu, a mírně zahnědlé ruční letky.

U kachny je základem divoké zbarvení a podobná bílá kresba jako u kačera, podíl bílého zbarvení bývá větší, bílé je celé břicho, část boků i část loketních letek.

Zobák u kačera olivově zelený až žlutozelený, u kachny hnědožlutý až žlutohnědý. Běháky jsou u obou pohlaví oranžové.

Podobně jako u kačera, i u kachny je přípustný méně výrazný proužek kolem zobáku, a přes zátylek, nebo příměs hnědé v letkách.

Hrubými vadami jsou silně nepravidelná a nesymetrická barevná pole a jinak zbarvená pera v divokém i bílém zbarvení, úzký bílý proužek kolem krku, chybějící proužek mezi očima a zátylkem, jinak zbarvená pery v bílé kresbě a bílá v divoké kresbě, převážně hnědé letky nebo převážně divoce zbavená dolní část trupu. U kačerů se vyskytuje žlutá barva zobáku.

Z dalších barevných rázů, které jsou uznané v zahraničí, lze jmenovat čokoládové, čokoládové s náprsenkou, žluté, žlutobřiché, bílé černě strakaté, bílé modře strakaté, tmavě divoké, karamelové, pstruhové, světle hnědé zbarvení a další. 

Užitkovost

Snáška se pohybuje kolem 30 vajec, německé stránky uvádějí až 40 vajec. Skořápka je bílá až zelená, podle zbarvení opeření. Minimální hmotnost násadových vajec je 40 g.

Specifika chovu

Chov kachen zakrslých je velmi podobný jako chov jiných plemen kachen, nejsou náročné na chov, na velikost ustájení ani na množství krmiva. Protože jsou malé, mají na péči několik zvláštních požadavků.

První, co je potřeba zabezpečit, je ochrana proti škodné. Je potřeba zvolit vhodný kachník s možností výběhu a nádobou ke koupání. Pokud se nemohou pohybovat volně, ideálním řešením je mobilní voliéra. V kachníku musí mít vždy suchou podestýlku, nejlépe hobliny, popř. krátce řezanou slámu.

Stejně jako všechny kachny, také kachny zakrslé potřebují na pití a ke koupání čistou vodu. Ideální je rybníček, ale vhodné jsou i větší misky nebo třeba dětská plastová pískoviště. Důležité je zabezpečit, aby se ptáci mohli bezpečně dostat na vodu i z vody. Voda by měla být často čištěna, protože ji budou kachny pít a stojatá znečištěná voda může být zdrojem nemocí.

Jsou také dobrými letci, proto je potřeba výběh oplotit vysokým plotem, ideální je uzavřená voliéra. Výstavním zvířatům není možné zastřihávat křídla, příliš vhodné nejsou ani křídelní spony. U nově zakoupených zvířat se doporučuje svázat křídla, než si zvyknou na nový prostor. Pokud ve „svém“ prostoru najdou vše, co potřebují, a nejsou rušeny, většinou se jej drží, nemají potřebu se vzdalovat. Náš chovný pár zdolával metr vysoký plot, jen pokud chtěl pozornost, za účelem dostat se na hlavní schody před domem a dělat povyk, kvákat, dokud se jim někdo nešel věnovat. Stejně vysoký plot na silnici ale nikdy nepřelétly.

K jejich vlastnostem patří „upovídanost“. Jejich hlasové projevy jsou poměrně hlasité, na zahradě mohou být tehdy, máte-li velmi tolerantní sousedy.

Kachničky je nejlepší chovat v párech nebo v kmenech 1,2. Sestavit lze i skupiny 2,3 nebo 2,4. Kačírek se zpravidla věnuje jen svým oblíbeným kachničkám. Může se ale stát, že se kačeři mezi sebou zejména v období páření budou prát a vést souboje o některou z kachen. V tom případě je potřeba skupinu rozdělit. Popsány jsou i případy, kdy se kačeři zvládli poprat i přes pletivo.

V případě, že chováte více barevných rázů (nebo plemen), je potřeba kmeny rozdělit alespoň v polovině února. První vejce kachničky snesou většinou v polovině března. Do kachníku je vhodné umístit hnízdní budku o rozměrech 20 × 30 cm, 25 cm vysokou, která má z přední strany průlez ve výšce 10 cm nad podlahou.

Kachničky většinou sedí na vejcích a poté se vzorně starají o vylíhlá kachňata. Snáška se dělí do dvou až tří cyklů ‒ po snesení 8 až 15 vajec kachnička nasedá a o vylíhlá kachňata se pečlivě stará. Pokud vejce kachně odebíráme, snáškový cyklus se prodlouží. Vejce je potřeba vybírat také v mrazivém počasí. V hnízdě se pak místo vajec nechávají podkladky. Jakmile kachnička začne pouštět peří, podkladky se vymění za sesbíraná vejce. 

V chladném počasí je potřeba dát pozor i na čerstvě vylíhnutá kachňata. Stává se, že ta dříve vylíhnutá opustí hnízdo a prochladnou. Je proto lepší je odebrat a kachně vrátit zpátky, teprve až se dolíhnou všechna ostatní.

Kachňata, mimo pižmovek, se líhnou běžně po 28 dnech inkubace, kachňata zakrslých kachen asi o den dříve, tzn. 26.‒27. den. Pokud líhneme v líhni, 1.‒24. den by měla být teplota 38 °C a vlhkost vzduchu až 85 %. Od 25. dne se teplota sníží o 0,5 °C a vlhkost by měla být až 95 %.

Na krmení je do třetího týdne vhodná směs VKCH 1, čerstvě vylíhlým kachňátkům se doporučuje granulovanou směs rozdrtit nebo namočit. Od třetího týdne se krmí směs pro výkrm kachen VKCH 2. Je-li možné, ke směsi přidat obiloviny a připravovat míchanice. Kachničky také milují pastvu. Měly by mít k dispozici vždy grit pro správné trávení i dostatek vápníku, zejména v období snášky. Pokud mají dospělé kachny k dispozici výběh, po přepelichání jim postačí směs pšenice a ječmene.

Asi ve dvou a půl měsících věku můžeme rozeznat pohlaví podle hlasového projevu. Kachny již jasně a čistě kvákají, naopak kačeři tišeji chraplavě krákorají.

Někteří chovatelé uvádějí, že předepsaný kroužek o průměru 9 mm může být kachničkám těsný a používají průměr 11 mm.