Kachny zakrslé

Bílé patří k nejčastěji chovaným rázům kachen zakrslých. Na fotografii je kachnička s krásně kulatou hlavičkou a kratičkým zobákem.
0,1 kachna zakrslá  černá EV Herning, 94 b., kachnička má v oceňovací lístku doporučení: výraznější lesk a více zaoblenou horní linii hlavy.
0,1 kachna zakrslá divoká hrubě strakatá, EV Herming, 97 b.
Voliéra kachen zakrslých stříbrných divokých (dříve čárkovaných).
0,1 kachna zakrslá divoká hrubě strakatá
Kachny zakrslé se umí ozvat. Na fotce 1,0 stříbrný divoký (dříve čárkovaný).
Kachničky se snadno ochočí, jsou skvělými domácími mazlíčky.
Voliéra kachen zakrslých divokých
Zakrslíci se rádi předvádí.
Tvarově hezká hlava zakrslé kachničky stříbrné divoké
Chocholaté kachny zakrslé nejsou příliš časté.
0,1 kachna zakrslá modrá tmavě divoká (nejsou zahrnuty do Seznamu rázů a plemen uznaných v ČR ke dni 1.7.2019).
0,1 kachna zakrslá  tmavě divoká (nejsou zahrnuty do Seznamu rázů a plemen uznaných v ČR ke dni 1.7.2019).
0,1 kachna zakrslá  modrožlutě divoká
Obsah
  1. Vznik plemene
  2. Plemenné znaky
  3. Nejčastější exteriérové vady
  4. Barevné rázy
  5. Užitkovost
  6. Specifika chovu

Kachny zakrslé jsou nejmenším plemenem domestikovaných kachen. Tyto malé roztomilé kachničky nenechají nikoho bez zájmu. Jejich kulatá hlava, výrazné líce a kratičký zobáček dotvářejí eleganci těchto kachniček, které se chovají v mnoha barevných rázech. Navíc se umí ozvat, jsou přátelské a milé, zkrátka jsou skvělými domácími mazlíčky.

Slovensky:  Kačice zdrobnelé

Německy: Zwergenten

Francouzsky: Canard Mignon

Anglicky: Call Duck

Zkratka: k Z

Zařazení: B3 – malá plemena

Původ: pravděpodobně Nizozemsko a Anglie

Kroužek: kačer i kachna průměr kroužku 9 mm

Vznik plemene

Odhaduje se, že jsou velmi starým plemenem, i když jejich původ je velmi nejasný. Zeměmi, které by mohly být jejich původní domovinou, jsou Belgie, Čína nebo Japonsko, Nizozemsko a Anglie. Jisté je, že Angličané kachny zakrslé došlechtili do současné podoby. 

V Nizozemsku lze písemné zmínky o velmi malých kachnách nalézt již v roce 1678. Tyto miniaturní kachničky, kterým se říkalo de Kooi, tedy „past“, se používaly jako vábničky na divoké kachny. Jejich výrazné, až pronikavé hlásky lákaly své divoké příbuzné do pastí tvaru dýmky nebo do blízkosti zbraní lovců. Pasti byly v Holandsku známé jako eendekooi (což znamená kachní klec).

I Holanďané ale připouštějí, že se tyto kachničky do jejich země dostaly z Asie. Van Gink v časopise The Feathered World z roku 1932 uvádí: „Holanďané zvažují možnost, že kachny zakrslé mají svůj původ na Dálném východě.“ Uvádí možnost, že pokud Holanďané přivezli v 17. století japonská zakrslá plemena slepic, je také možné, že přivezli zakrslé kachny. Neměli bychom být překvapeni, když jednou japonští chovatelé naleznou ve starých spisech informace o starém plemeni trpasličích kachen. Domněnku podporuje i skutečnost, že typ kachen zakrslých se velmi liší od kachen pocházejících z Evropy. Žádná taková informace ale zatím z Dálného východu potvrzena nebyla.

Ani obrazy starých mistrů nepodávají přesné důkazy o existenci zakrslých kachen. Podobně vypadající ptáci se objevují na různých d’Hondecoeterových malbách z 16. století, stejné strakaté kachničky jsou na obrazech v Burton Agnes Hall (Británie), opakují se v několika dalších dílech. Předpokládá se, že obrazy byly založeny na náčrtcích ze života pod širým nebem. Neexistuje tedy zaručené místo pro to, co na kresbě je. Pravděpodobné ale je, že v té době byly kachny ve sbírkách bohatých statků na území Evropy.

Matoucí je také fakt, že z neznámého důvodu přervávala tendence malovat kachnám, třeba i indickým běžcům, roztomilé krátké zobáky.

Nejstarší dochovaná konstrukce pasti na kachny byla postavena roku 1318 ve východních Flandrech na zámku Marnix de Sainte-Aldegonde v Bornemu v Belgii. Jako návnada – kachny, které svolávaly další divoké kachny na potravu, zde ale byly používány ochočené divoké kachny. Kenneth Broekman (z Holandska) uvádí, že v pasti na kachny nebyly kachny zakrslé nikdy použity. Jejich příliš hlasitý projev divoké kachny spíše strašil.

I přes Broekmanovo tvrzení ale Angličané používali kachny zakrslé úspěšně jako vábničky na divoké kachny. Kladli v místech s vodními plochami a močály pasti podobné dlouhým, tunelům podobným voliérám, na jejichž konci byly právě malé kachny. Říkali jim call, v překladu volání, vábení nebo také pozvání… Název Call duck jim zůstal dodnes. Francis Willughby (1678) napsal, že Angličané ve způsobu lovu divokých kachen napodobili Holanďany. První kachny použité jako návnada se ve skutečnosti od kachen divokých lišily, byly to návnady spíše tréninkem a výkonem než vzhledem. K jejich vývoji vedly dvě klíčové vlastnosti: aby přilákaly divoké kachny, musely být velmi hlasité (tedy „call“ kachny), a musely být malé, a tak snadno přenosné. Byly to nizozemské zakrslé kachny, které zavedly vlastnosti tak ceněné u těchto ptáků. Do Británie se z Nizozemska dostaly kolem roku 1850. Tyto kachny měly mnohem oblejší hlavy než divoké kachny, uvádělo se, že jsou podobné hlavám holubů. Plemeno bylo v Anglii jedním z prvních šesti plemen vodní drůbeže, u které byl přijatý standard. A bylo to již v roce 1865. V prvním standardu zakrslých kachen se požadoval velmi krátký, kulatý a kompaktní tvar, hlava s vysokým, kulatým čelem a krátkým širokým zobákem. Co se týče velikosti – čím menší, tím lepší. Uznané byly v barvě divoké a bílé. Pro hodnocení se použila 15bodová stupnice, z níž mohlo hodnocené zvíře získat 5 bodů za velikost, 2 za tvar hlavy, 3 za symetričnost a kompaktnost trupu, 3 za zbarvení a 2 za kondici.

V té době byly atraktivním plemenem, byly vystaveny na Viktoriánské výstavě, i předmětem ilustrací britského umělce Harrisona Weira, spoluautora knihy o drůbeži (The Poultry Book).

V roce 1886 bylo připraveno další, komplexnější vydání standardů, a to ve dvou svazcích. Druhý svazek, který měl být věnovaný vodní drůbeži, ale bohužel nikdy nebyl dokončený ani publikovaný. V první polovině 20. století už bylo plemeno tak vzácné, že zmínky o něm byly velmi sporé, zřídka bylo nabízeno k prodeji. Vydání standardů, která následovala v letech 1901 až 1954, odsunula kachny zakrslé do skupiny okrasných kachen.

Díky odhodlání, nadšení a úsilí Jacka Williamse a Johna Halla zakrslé kachny nevymizely úplně, plemeno bylo udržováno a v 70. letech minulého století se stalo populárním. V britském standardu se znovu objevily roku 1982. Tento standard byl velmi blízký tomu dnešnímu a uváděl pět barevných rázů, a to  bílé, divoké, modře divoké, stříbrné divoké a divoké hrubě strakaté.

Z původních dvou barev, které byly uvedeny ve standardu z roku 1865, je nyní ve Velké Británii uznaných 16 barevných rázů.

Číňané uvádějí, že jde o miniaturu pekingských kachen. Domestikované kachny, velmi podobné zakrslým kachnám, byly objeveny také ve východní Indii. To podporuje domněnky, že zakrslé kachny vznikaly již velmi, velmi dávno v Asii a do Evropy se dostaly na různá místa na palubách obchodních lodí pravděpodobně až v 16. či 17. století, kdy byla přivážena také další zakrslá plemena.

Do Ameriky se pravděpodobně dostaly ve druhé polovině 19. století, říkalo se jim také Decoys. Používány byly podobně jako ve Velké Británii, tedy jako vábničky. Poprvé byly zařazeny do standardu v roce 1874, a to divoké a bílé. V roce 1935 bylo používání kachen jako vábniček k lovu kachen trvale zakázáno ve všech státech USA. Způsobovalo nadměrné lovy kachen, které měl zmíněný zákaz chránit. Dnes jsou kachny zakrslé neoblíbenějším americkým výstavním plemenem kachen. V Německu byly uznány až roku 1943.

Standard kachen zakrslých chovaných v Austrálii je v mnoha ohledech podobný jako ten britský, přesto je zde považují za samostatné plemeno. Vzniklo údajně mutací divokých kachen a dalším nezávislým vývojem v jižní Austrálii. Plemeno je znatelně větší, odlišné je i složení barevných rázů.

V České republice se zakrslými plemeny nazývaly zcela jiné kachny. Ještě Vzorník plemen drůbeže V. Žohy z roku 1979 uvádí kachny zakrslé rouenské a saské s hmotností kačera 0,95–1,05 kg a kachny 0,85–0,95 kg. Zakrslé kachny rouenské měly tehdy mít málo výrazné čelo a líce a dlouhý široký zobák, také trupy se od dnešních zakrslých kachen značně lišily délkou a tvarem. Jako země původu byla uváděna Anglie. Zakrslé kachny saské měly mít přiměřeně dlouhé hlavy s plochým čelem, středně dlouhé zobáky a silné, dlouhé trupy.

Vzorník zakrslých kachen podobný britskému byl do našeho Vzorníku zařazen roku 1986. Zvířata, která se u nás v té době chovala, měla delší zobáky, tvarem trupu připomínala spíše kachny smaragdové. Chovy byly zpočátku závislé na importech.

Dnes jsou kachny zakrslé oblíbeným plemenem i u nás, mají i svůj klub.

Předsedou Klubu chovatelů zakrslých a smaragdových kachen je Morávek Roman, rom.moravek@seznam.cz.

Plemenné znaky

Kachny zakrslé se vyznačují velmi malým tělesným rámcem, krátkým, kompaktním, vodorovně neseným trupem. Hlava musí být kulatá, široká, s výraznými lícemi a kratičkým zobákem. Posoudit kachny zakrslé není nic snadného. Ač jde o velmi aktivní zvířata, posuzovat by se měla v absolutním klidu. Nesmí být rušena, nepředvedou se, ani když mají k dispozici vodu.

Jejich hmotnost je pouze do jednoho kilogramu, u mladého kačera 0,8–0,9 kg, u starších 0,9–1,0 kg, u mladých kachen 0,7–0,8 kg, u starších kachen 0,8–0,9 kg. Americká asociace uvádí u starších kačerů hmotnost 740 g, u mladých jen 620 g, u starších kachen 570 g, u mladých 510 g. Angličané požadují hmotnost 570–680 g. 

Dokonale zakulacená hlava s poměrně vysokým zaobleným čelem a výraznými lícemi je, na rozdíl od ostatních plemen kachen, v poměru k tělu velká. U ideálních zvířat opisuje horní linie hlavy od zobáku až po zátylek kružnici. Zobák je kratičký, široký, s prohnutou horní linií a výrazným nehtem. Britský standard uvádí maximální délku zobáku 1 a 1/4 palce, tj. 3,1 cm. Zbarvení zobáku je závislé na barvě opeření. Tmavé, velmi živé oči by měly být umístěné uprostřed hlavy.

Chocholaté varianty mají na zadní části hlavy nasazený nepříliš velký, plný, kulovitý chochol, jehož podkladem je lebeční výduť.

Zakulacený, vodorovně nesený trup je poměrně krátký, široký a zavalitý. Šířka trupu je větší než jeho výška. Krátká, široká záda jsou jen lehce klenutá. Také plná prsa by měla být dobře zakulacená, břicho je plné, hladké, ale bez podbřišku. Při pohledu shora i z boku  se požaduje podlouhle vejčitý tvar trupu. I v zadní partii by měl trup zaoblený.

Velmi krátký, jen lehce zahnutý krk s plným hrdlem působí, že kvalitní zvířata v klidu vypadají, jako by měla hlavu posazenou přímo na těle. Poměrně dlouhá křídla těsně přiléhají k trupu, ruční letky se na kostrči jen lehce kříží. Ramena nevyčnívají, nejsou výrazná.

Ideální ocas je krátký, uzavřený a vodorovně nesený v prodloužení osy trupu. Sevřené rejdováky ocasu tvoří špičku. Krátké nohy jsou umístěné uprostřed trupu, postoj je poměrně široký. Holeně i patní kloub zcela zakrývá opeření trupu. Barva běháků je vázaná na zbarvení peří.

Opeření musí být pevně přilehlé, nepříliš měkké a husté.

Nejčastější exteriérové vady

Vyřazují se zvířata, která typem odpovídají velkým plemenům kachen, ta s příliš hrubým, velkým trupem, dlouhým zobákem a hlavou, plochým čelem a vysokým postojem. Hlava nesmí být úzká, dlouhá, malá ani plochá. Méně kvalitní zvířata mají plošší temeno hlavy, nikdy ale nesmí být ploché čelo. Zobák se nepřipouští dlouhý nebo klínovitý s rovnou horní linií. Chochol nesmí být rozdělený ani našikmo nasazený. Vadou je výše nesený, dlouhý nebo směrem dozadu zašpičatělý trup. Hrubou vadou je také dlouhý krk nebo vysoký postoj. Do chovu nejsou vhodná zvířata s viditelným patním kloubem.

Někdy se na výstavách objevují kříženci s vysokohnízdícími nebo divokými kachnami. 

Autor textu a fotografií Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D.