Benni

V pestrém zastoupení mnoha set holubích plemen nad jiné vyniká malá, ale přesto zajímavá a přitažlivá, přibližně 30 členná, skupina holubů racků. Js...

V pestrém zastoupení mnoha set holubích plemen nad jiné vyniká malá, ale přesto zajímavá a přitažlivá, přibližně 30 členná, skupina holubů racků. Jsou to jemní širokoprsí okrasní holubi s výraznou hlavou a očima, s kratším a širokým zobákem, obvykle chovaní ve štítnaté kresbě, ale jsou známy také racci plaví, plnobarevní či ve specifických dalších kresbách. Pro celou skupinu je nejvíce charakteristická přítomnost svislé náprsenky na voleti, kterou tvoří podélně rozčísnutá stočená pera. Předchůdci racků jsou známi již více než 5 tisíciletí, což také znamená, že centrem jejich chovu byla oblast starověkých kultur na Blízkém Východě, dále sever Afriky (Egypt) a také oblasti v Malé Asii (území dnešního Turecka). Na této obrovské ploše vytvořili rackové několik specifických forem. V Malé Asii dosáhli značné obliby smyrnští rackové, chovaní v jemných barevných odstínech v orientální barevné řadě a rackové anatolští, vyznačující se intenzivním zbarvením bez probělení barevných per. Na severu Afriky se dosud chová tzv. tuniský racek, rovněž jemný holoubek, zpravidla se vyskytující jako jednobarevný. Z racků importovaných z Turecka vznikla v 19. a 20. století v Evropě a v USA celá řada moderních prošlechtěných plemen krátkozobých i středozobých racků, např. orientální, antverpský či starošvédský. Z afrických holubů byli vyšlechtěni jednobarevní racci. Blízký (až Střední) Východ se jako „Mekka“ holubářství vyznačoval výskytem racků známých z tureckých i afrických lokalit, ale zejména na území Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny jsou od „nepaměti“ chováni tzv. rackové syrští. Jsou to větší holubi než smyrnští (orientální) rackové, jejich barevná škála je pestrá jako u anatolských racků a typově jsou nejpodobnější s tuniským rackem.


• racek barbarisi žlutý (BENNI)

Syrský racek má mohutnější, jemně zaoblenou hlavu s méně výrazným čelem než u prošlechtěných moderních plemen racků. Široce nasazený zobák je střední délky. Velmi nápadně působí větší lalůček (blanka vyskytující se na bradě) a také bujná náprsenka navazující na lalůček a směřující až ke spodní části volete. Je chován jako hladkohlavý a vzácně i se špičatou chocholkou, avšak vždy s neopeřenými běháky. Z hlediska chovu a odchovu se jedná o plodného a nenáročného holuba, který je výborným rodičem a dosud vynikajícím letcem. Ve svém původním areálu je chován převážně volně, zatímco v Evropě a v USA, kam byl importován nedlouho po druhé světové válce, se chovatelé více zaměřují na šlechtění výstavních holubů, výtečných v utváření tělesných znaků a standardních v kresbě i barvě. Syrský racek je známý jako barevnoocasý, v kresbě štítníka, rovněž jako barevnoocasý štítník, strak nebo jednobarevný v rázech modrý pruhový, černý, žlutý a červený.

Vyskytuje se ovšem také v nádherné kresebné kombinaci, která je natolik působivá, že takto zbarvené syrské racky povýšila na samostatné plemeno. Toto plemeno označují chovatelé v domovině „benni“, což značí holuba se zbarvenými štíty. Chovatelé v moderních výspách holubářství ho znají pod termínem (syrský) racek barbarisi, přičemž barbarisi je arabský výraz vyjadřující přítomnost náprsenky. Pro racka benni, častěji označovaného jako barbarisi, platí společné charakteristiky již vyřčené u syrského racka. Je to čilý a osvalený holub milující volný let, výtečně však prosperující také v uzavřených chovech. V nedávné době jsem měl možnost několikrát pozorovat na velkých německých výstavách exempláře tohoto plemene odchované po importech ze Sýrie a Libanonu. Vždy mi velmi připomínali svojí morfologií, tvarem hlavy a zobáku a výrazným lalůčkem blízkovýchodní lalůčkovitá plemena holubů. Proto se domnívám, že v minulosti docházelo v domovině ke křížení holubů racků a lalůčkovitých a výsledkem těchto snah je i syrský racek. Barbarisi je chován ve třech kresebných verzích při bílém základním zbarvení. První verze je identická s kresbou známějších racků turbitínů (Fauna č. 5, 6 r. 2001) a sestává z oboustranných lícních skvrn a kruhové kapky na čele, druhá verze je doplněná o tzv. „korunku“ (S.Petržílka, IZ chov. holubů 4/01, s.10), což je další samostatná kruhová skvrna, posazená až za kapkou na temeni. Třetí modifikace je případem holuba na fotografii, kdy barevné štíty, lícní skvrny a korunku nedoprovází kapka. Ideálem je tzv. čtyřbodová kresba, tedy přítomnost jak lícních skvrn, tak i korunky a kapky. Skvrny nesmějí splývat, měly by být symetrické ke středové ose a přesně ohraničené od okolního bílého opeření. Barbarisi se vyskytuje ve zbarvení černém, červeném, žlutém, modrém pruhovém a vzácně i jako červeně plavý. Řada žlutých jedinců je subtilnějších postav, k čemuž se přihlíží při posuzování. Zbarvení je obzvláště u černých a červených velmi intenzivní a lesklé. S pravděpodobností hraničící s jistotou se zde, stejně jako u turbitínů a mnohých dalších orientálních plemen, projevuje genetický faktor „libanonská bronz“. Jedná se o bronzové recesivní zabarvení v dominantně červené modifikaci, vytvářející ohnivé jednolité barevné opeření.

V Turecku a okolních „muslimských“ zemích je chován istanbulský racek. Holub takřka identický, odlišující se od barbarise pouze zbarveným ocasem.

text a foto: Alexandr Veselý

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře