Představujeme okrasné holuby koburské skřivany

Mezi nejvýraznější zástupce holubů tvaru patří koburský skřivan, vyšlechtěný v oblasti Durýnského lesa mezi městy Coburg a Meningen v Německu na přelomu 19. a 20. století křížením různých plemen holubů. Během prvotního křížení, ale také v dalším procesu zušlechťování, byli vkrevněni římani a některé z bagdet, jejichž znaky nese koburský skřivan i po stoletém prošlechťování ve svém genotypu i fenotypu. Římani mu dali statnou podlouhlou stavbu těla, bagdety se přičinily o delší zobák a poněkud útlejší utváření přední části hlavy. V koburském skřivanu nacházíme mohutného holuba s doporučenou hmotností kolem 700 gramů a rozpětím křídel nejméně 75 cm, lépe však 82 cm. Do dnešní doby jsou vhodní do volného chovu, který je uplatňován též v českých chovech. Této vlastnosti včetně pověstné životaschopnosti, vitality a plodnosti využil německý ekolog Thorsten Ehmann, který působil v letech 1995 až 1997 jako poradce v západoafrické zemi Burkina Faso. Během svého pobytu poznal nouzi afrického obyvatelstva a tak vznikl projekt „Koburský skřivan“, který přinesl rozšíření tohoto holuba do této oblasti rozvojové Afriky. V Burkina Faso je žalostný nedostatek bílkovinných zdrojů, který by chov importovaných koburských skřivanů mohl částečně překlenout.

koburský skřivan bezpruhý

Koburský skřivan není jen velký a plodný, ale také do dokonalosti prošlechtěný výstavní holub, který se vyskytuje pouze ve třech rázech – kapratém, pruhovém a bezpruhém – v šedohnědé pigmentaci (stříbřité). Kapratí holubi jsou nazývání též skřivánčími. Kaprování je tvořeno úzkými podlouhlými trojúhelníčky, kterými se na první pohled liší od jiných holubů. U pruhového rázu je kladen velký důraz na ucelenost a čistotu obou pruhů bez náznaků třetího pruhu. Křídelní štíty bezpruhých musí být naprosto čisté. Všechny rázy vykazují velmi zvláštní pastelový odstín, stříbřitost vyžadujeme ve střední intenzitě, ani příliš světlou ani tmavou nebo dokonce potemnělou. Na hrudi všech rázů vystupuje výrazný okr, lesk na krku je matně zelený.

Podlouhlá tělesná stavba koburského skřivana přináší řadu charakteristik na jednotlivých plemenných znacích. Klade se ovšem také důraz na odpovídající šířků jednotlivých oblastí, neboť není-li jí dosaženo, působí holub příliš zjemnělým dojmem. Nedostatečná velikost a síla znaků se objevuje zejména u holubic nebo u mladých holubů. Ačkoliv vzorník v zemi původu vyžaduje úzkou, protaženou a jen mírně zaoblenou hlavu, není možné tyto znaky dovádět do nějaké extrémnosti. Oči jsou červenooranžové, obočnice jednořadé, hladké, světle růžové. Zobák je střední délky, jen u skřivánčích může vykazovat rohový nádech, zatímco u bezpruhých a pruhových požadujeme zobák masově zbarvený. Krk vystupuje z plné hrudi v širokém nasazení, ale směrem k hlavě se výrazně zúžuje. Velmi široká křídla jsou nesena vodorovně. Ocas je dlouhý, ale přitom dobře složený a symetrický. Na dobře vyplněnou dolní hruď navazují statné středně dlouhé běháky s výrazným podklesnutím v patních kloubech. Mezi nejčastější vady patří malé nebo krátké tělo, úzká a propadlá hruď, otevřená záda, odstávající křídelní štíty, příliš úzké nebo světlé letky, obhroublá hlava, tmavé nebo namodralé obočnice, nahnědlá či černá příměs ve vzorcích, volné opeření. Nejkvalitnější koburské skřivany chovají dosud němečtí chovatelé. Německý klub je rozdělen do několika poboček, které dohromady registrují přes 400 chovatelů. Na českých výstavách v posledních letech bylo k vidění vždy kolem šedesáti jedinců. Koburský skřivan svými tělesnými parametry, aktivním polařením a ojedinělým vzhledem v minulosti úspěšně proniknul do českého holubářství. I v současnosti, kdy více než užitkovost jsou ceněny estetické parametry, patří mezi nejoblíbenější u nás chované holuby cizího původu a já mu přeji, aby mu to vydrželo co nejdéle.