Durýnský voláč

(německy Thüringer Kröpfer) Tento zajímavý voláč pocházející ze středního Německa s centrem v Durýnské oblasti patří mezi několik málo plemen voláč...

(německy Thüringer Kröpfer)

Tento zajímavý voláč pocházející ze středního Německa s centrem v Durýnské oblasti patří mezi několik málo plemen voláčů, kterým je vlastní špičatá chocholka. Typická chocholka zdobí i některá jiná plemena voláčů, kam řadíme voláče cášského, chocholatou formu moravského voláče sedlatého a typově téměř shodného moravského bělohlávka. Durýnský voláč je právě oním plemenem, které po otevření našich hranic směrem na západ, úzce související s možností importu rozličných plemen holubů, vytlačilo moravského bělohlávka z našich výstav. I když se i durýnský voláč potýká nejen v zemi původu, ale i ve většině dalších evropských zemích s nižší oblibou, vždy se jeho chovatelé snažili jejich zamilované plemeno propagovat. Dobrý příklad o těchto snahách přinesla EV Brno 1998, kde byl poměr vystavených durýnských voláčů oproti našim moravským bělohlávkům 76 : 4 a šokující výsledek přinesla NV Brno 2000, kde tento poměr byl 20 : 0. Je dnes asi záležitostí českého holubářského Klubu chovatelů moravského voláče a bělohlávka(založen r.1950), aby sjednal v této věci nápravu a dal tak českým příznivcům drobného chovatelství alespoň šanci vidět toto naše prý stále atraktivní plemeno na některé větší výstavě a snad tak najít i nového zájemce o toto naše kulturní dědictví.

K durýnským voláčům je třeba poznamenat, že se vyskytují jako plnobarevní, ale i jako bělohlaví, bělohrotí a běloocasí a v kombinacích těchto kreseb, ale také v kresbě tygrů. Z těchto mnoha rázů je právě bělohlavý durýnský voláč kresebně shodný s moravským voláčem, se kterými je u nás dlouhá léta křížen. Přes toto dlouhodobé křížení by se měl durýnský bělohlavý voláč od našeho bělohlávka odlišovat bílým zákresem hlavy, posunutým asi o 5 mm blíže k chocholce, než je tomu u bělohlávků. Tento minimální rozdíl, v praxi často neznatelný, je zřetelnější díky dalším znakům - lepší volatosti durýnských voláčů a jejich vrozeným schopnostem k předvýstavní drezůře a následnému špičkovému předvedení plemenného typu a volatosti na výstavě.

Durýnský voláč je chován ve výše uvedených kresbách v barvě modré, stříbřité, červenoplavé, žlutěplavé, černé, bílé, červené a žluté. Je rovněž uznán v kresbě pruhové, bezpruhé i kapraté. U vzácných rázů - červených, černých a žlutých tygrů dbáme na barevném podkladě na pokud možno rovnoměrnou, neslitou bílou kresbu, přičemž ruční letky a ocas musí být vždy zbarvené. Nejčastěji jsou chováni durýnští voláči v kresbě mnichů, která je však rozdílná u tmavých a světlých rázů. U tmavých rázů spočívá německými holubáři takto označovaná kresba v bělohlavosti a bělohrotosti, ocas bývá plnobarevný. U bělohlavé kresby je veden bílý zákres od spodního zobáku asi 5 mm pod obočnicí a končí nahoře na temeni, těsně u zbarvené chocholky. Bělohrotá kresba je charakteristická 7 - 10 bílými ručními letkami. Světlé rázy mnichů, kam patří holubi v barvě červené a žluté mají oproti tomu u nás označovanou prodlouženou mniší kresbu, když jsou vedle hlavy a letek bíle zbarvené i ocas, včetně spodních krovek, podbřišek, břicho a záda. Sytost a čistota barev je vyžadována, nepatří však mezi hlavní plemenné znaky, v chovu dbáme i na čistotu kresby, na lesk nejsou kladeny zvláštní požadavky. Trestány bývají nejčastěji zákresy k očím, či bílá chocholka u bělohlavých, náznaky třetího pruhu u pruhových rázů a nerovnoměrná kapratost.


• durýnský voláč modrý kapratý mnich

Plemenné znaky

Durýnský voláč je typický střední voláč, vykazující vzpřímené držení, elegantní vzezření, dobře vyvinuté hruškovité vole a hustou špičatou chocholku. Hlava tohoto voláče je protáhlého tvaru s výrazným, dobře zaobleným čelem. Vždy zbarvená chocholka vyrůstá v záhlaví, aniž by z bočního pohledu převyšovala linii hlavy. Z tohoto pohledu je zřetelné vykrojení směřující od svažujícího se temene hlavy k chocholce i druhé vykrojení, tzv. zářez, který prochází v úrovni zobáku a odděluje chocholku od opeření zadní části krku, respektive volete. Oči jsou u všech bělohlavých rázů tmavé, u ostatních rázů vyžadujeme oči oranžové. Obočnice jsou úzké, barevně odpovídající barvě okolního opeření. Zobák střední délky je nesen na voleti, u bělohlavých rázů, žlutých a červených je bílý, u tmavých rázů je tmavý a u plavých a kapratých je rohově zbarvený. Kvalitní holub vykazuje poměrně dlouhý krk, který je zárukou mohutné volatosti, vole je nejsilnější v horní části, na hrudi musí být podvázané. Záda jsou nesena v jedné linii s ocasem, jsou dlouhá a poměrně široká, s čímž souvisí i široká ramena. Hruď je poměrně dlouhá, bez viditelné prsní kosti, křídla jsou široká, nekříží se a jsou nesena na ocase. Pro většinu voláčů typický dobře uzavřený ocas je podmínkou i u durýnského voláče, ocas se nedotýká v běžném, hrdě vzpřímeném postoji země. Nesmí být dělený, či s protočenými nebo uvolněnými pery. Důležité jsou jako u všech voláčů nohy - ty jsou u durýnských vždy neopeřené, nepříliš široce nasazené a střední délky, přičemž délka nohou se podobně jako u jiných plemen voláčů v současné době mírně zvětšuje.

Při chovu durýnských voláčů se zaměřujeme na odstranění následujících vad: slabé tělo, nízký postoj, nevzpřímené držení těla, nedostatečná volatost, příliš široká, nebo dokonce zakulacená chocholka, chybějící zářez mezi chocholkou a krkem, hrubá nebo červená obočnice a opeřené běháky.

Německý vzorník udává při posuzování plemene následující pozice od nejdůležitějších po nejméně důležité: Celkový dojem - tělesný tvar - volatost - držení a postoj - hlava a chocholka - barva a kresba.

Na počátku 20. století, v době kdy byla v Německu založena většina dodnes fungujících holubářských klubů, se bohužel nepodařilo založit speciální klub pro chovatele durýnských voláčů. V roce 1902 vznikl sice Durýnský klub chovatelů voláčů, který měl jako hlavní úlohu pečovat o rozkvět durýnských voláčů, sdružoval však společně chovatele všech plemen voláčů. Klub vyvíjel vysokou aktivitu, o čemž svědčí, že se mu do roku 1913 podařilo uspořádat 12 výstav voláčů. Speciální chovatelský klub se podařilo založit až po druhé světové válce, kdy tehdejší předseda durýnského zemského spolku Max Müller oslovil př. Kocha ve věci založení Klubu durýnského voláče. Př. Kochovi se podařilo oslovit chovatele plemene a v roce 1957 byla v Anstadtu uskutečněna první speciálka durýnských voláčů, na které bylo předvedeno 50 jedinců ve výborné kvalitě. Díky aktivní činnosti klubu se podařilo durýnské voláče rozšířit do celé Evropy a dnes tento voláč patří mezi nejznámější střední voláče.

Plemeno se vyznačuje úžasnou vitalitou a temperamentem, dobrými předpoklady k volnému chovu a bezproblémovým odchovem mláďat.

Alexandr Veselý

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře