Současné české holubářství (9) Slezský voláč

Další fotografie (15)

Nejvýraznější květinový efekt nacházíme u slezského voláče, který byl ještě poměrně nedávno rozdělován na nejméně tři samostatná plemena, slezské straky, slezské lysé a ostatní slezské voláče, nepřesně jako slezské bělouše. Tento voláč střední velikosti se chová ve více než sedmi desítkách barevných rázů, jejichž genetické pozadí si blíže probereme, a u všech by se měl vyznačovat velmi solidní hruškovitou volatostí, otužilostí i krotkostí, ladnými tělesnými tvary a poměrně vzpřímenou postavou s přiměřeně dlouhou zadní partií. Pochází ze Slezska, které bylo nedílnou součástí Zemí Koruny české několik století, ale v pravděpodobné době vzniku tohoto plemene nám zůstalo již jen České Slezsko, které je součástí naší vlasti dosud.

Ostatní část Slezska, dnes náležejícího převážně do Polska, patřila Prusku a tomu odpovídalo i zastoupení německého obyvatelstva, které bylo jak v české, tak i v ostatní části Slezska, naprosto majoritní. S tím velmi úzce souvisí obliba tohoto holuba ve střední Evropě, kdy dodnes je znát převažující německý vliv na jeho šlechtění. Přesto je našimi chovateli oprávněně považován za nedílnou součást českého kulturního dědictví, kdy je neopomenutelné, že jedno z hlavních center jeho chovu byla Opava a její okolí. Na Opavsku se těmto holubům dobře daří dosud, ale nebylo tomu vždy. Obě světové války zanechaly chovy okrasných holubů v této oblasti zdecimované a zejména po druhé sv. válce se začínalo, přinejmenším se slezskými strakami, téměř od nuly. Vzkříšení a rozvoji napomohlo založení Klubu chovatelů slezských plemen, který sdružuje také milovníky slezských barevnohlávků a který byl založen v roce 1964 v Opavě. Poslední klubová výstava uskutečněná v roce 2010 u příležitosti Národní výstavy drobných zvířat v Lysé nad Labem byla pro slezská plemena mimořádně velkou propagací a získala i nové zájemce o jejich chov.



Historické prameny o vzniku a vyšlechtění voláčů slezské skupiny jsou poněkud vyprahlé a svoji nedostatečnost velmi často nenahrazují sdílností ani v jiných historických souvislostech, což je u holuba podobné mnohotvárnosti zarážející. Tvrzení, že se jedná o staré slezské plemeno, je sice pravdivé, ale zvídavější čtenář jím není příliš uspokojen. Jako poněkud tendenční a jednostranné mohou být vnímány informace sdělované některými německými autory (Horst Marks v knize Kropftauben), podle kterých měl vzniknout na platformě starých německých voláčů s připuštěním vlivu a podílu „českých“ voláčů, včetně těch se špičatou chocholkou. Hanitzsch uvádí, že patří mezi velmi stará plemena chovaná v různých chovatelských směrech, přičemž vzešel zejména ze starého německého voláče. Rozšířen byl po celé střední Evropě, kde se vyskytoval převážně na venkově. Splňoval představu poněkud většího, hladkonohého, hladkohlavého nebo i chocholatého (?) holuba, vitálního, plodného a letově dovedného. Chován byl v každé oblasti podle gusta a fantazie tamních chovatelů. Před sto lety byl holubem do 40 cm délky (dnes je tato hranice zpravidla překračována přes 42 cm, a to dokonce i u takových rázů, jako jsou straky, které dříve patřily k nejmenším). Poměrně diplomaticky vyřešil záležitost s blíže nezjistitelnou historií plemene přední německý odborník Hans-Joachim Schille, který ve své knize Bildschöne Taubenrassen, Band 2, uvádí, že „vznikl v jižním Polsku a severních ‘Čechách’, v Německu ovšem patří k nejrozšířenějším voláčům a pokrok v jeho chovu je úspěchem Německa“. Detailní informace nám otevírá až rok 1913, kdy byl právě v Německu založen speciální klub jeho chovatelů, který bude brzy slavit sté výročí činnosti. Na první jeho speciální výstavě bylo předvedeno po dvaceti párech slezských běloušů a strak a 43 párů lysých. V knize České holubářství z roku 1941 se o plemeni dočítáme: „Jak krásné jsou naše národní kroje, zvyky, zkazky i pověsti, tak půvabní jsou i holubi, jejichž kolébkou je Slezsko, patřící k býv. republice Československé.“ Slezskému voláči je v této knize věnováno 10 stran, ale o původu plemene ani zmínka. V té době ještě platilo, slovy hlavního propagátora jeho chovu Václava Urbánka a Jindřicha Voráčka, že „slezský voláč je statný holub a k této statnosti náleží dobře vyvinutý hrudník, jenž je podmínkou zdravé odolnosti, otužilosti a vynikající užitkovosti. Ušlechtilost a užitek jsou hlavními zásadami chovu. Chrtí typy na vysokých nohách s úzkým ocasem ubírají nejen tvarům původnosti, ale i jedincům užitkovosti.“


Na Opavsku a ostatních částech Českého Slezska se chovali převážně lysí, bělouši a pak vzácně straky, zatímco „jednobarevní“ slezští voláči byli doménou německých chovatelů. Proto jsme v minulosti u nás rozdělovali tyto voláče na lysé, straky a bělouše, zatímco jednobarevní, kterých je v Evropě poměrně velký podíl, do této dělby vůbec nezasahovali. Po druhé světové válce byl jedním z nestorů chovu slezského voláče Jan Hulva, dědeček úspěšného chovatele z mladší generace chovatelů slezských voláčů Kamila Vajdy. Jan Hulva byl významným chovatelem modrých běloušů, zatímco v červených bělouších byl naším nejlepším chovatelem př. Kočí, který s nimi vyhrával i mezinárodní výstavy. K jedněm z předních chovatelů dosud patří Václav Kurka z Otic u Opavy, který vybudoval největší chov lysých bělopruhých slezských voláčů na světě. Výborného spojence v chovu těchto voláčů ze Slovenska, původně v rázu modrého bělouše a dnes i červeného bělouše, jsme nalezli ve vzácné osobnosti ing. Jozefa Demetera. Dlouholetých a úspěšných chovatelů voláčů slezské skupiny máme mnohem více. Zasluhují zvláštní poděkování za své obětování ve prospěch šlechtění těchto voláčů, které přinejmenším u lysých a strak řadíme k šlechtitelsky nejnáročnějším mezi středními voláči.


V minulosti se vyznačovali kratšíma nohama, delší zadní partií a byli méně vzpřímení. U nás se dlouho držel i užitkový směr, kde část odchovu bylo využíváno v kuchyni, zatímco v Německu to už dávno byl spíše výstavní voláč. Kamil Vajda upozorňuje, že „základem současných chovů jsou středně dlouhé nebo delší nohy, dostatečně dlouhý krk, vzpřímená postava a výrazné, dobře podvázané vole. Kresba volete u jím oblíbených běloušů vytváří síť složenou jakoby z kosočtverců. Peří má bílou špičku, barevnou střední část a bílý spodek.“



Bělouši
Vyskytují se v homozygotním i heterozygotním založení, přičemž do jejich chovů se využívají i holubi plaví, bez probělení účinkem faktoru grizzle, kteří vyrovnávají bělící efekt tak, abychom získali odchov ideální intenzity a kresby. Modří pruhoví bělouši jsou heterozygoti a fenotypově se jeví po celém těle stříbřitě šedí. Na břiše, dolní hrudi, křídelních štítech a hřbetě jsou poněkud světlejší. Peří na krku je zbarveno tak, že dolní části pírek jsou světle stříbřitě šedé, ve střední části tmavě modrošedé a v horní části stříbřitě šedé. Toto zbarvení způsobuje při nafouklém voleti jeho pravidelné typické duhování, na střední a horní části je rozprostřen kovově zelený lesk. Přes křídla mají dva černé, úzké a dobře ohraničené pruhy, černou barvu má i ocasní pruh, ruční letky jsou černošedé. Hlava je zbarvena téměř shodně s barvou těla. V chovu Kamila Vajdy a ing. Demetera se objevili i velmi líbiví bělouši bezpruzí a kapratí, včetně rozředěných forem. Červeně plaví pruhoví bělouši jsou heterozygoti, kteří mají na křídlech dva intenzivně červeně zbarvené a dobře ohraničené pruhy. Ruční letky a ocas jsou bílé, ve vnitřních praporech zachována barva. Peří na krku je zbarveno tak, že pírka jsou z dolní části asi do tří pětin smetanově bílá, pak následuje poněkud zesvětlená červená barva a konce per jsou lemovány bíle. Červeno-zelený lesk je rozprostřen na horních dvou pětinách pírek. Toto zbarvení je jen mírně viditelné u vyfouklého volete, avšak u nafouklého je zřetelné a vytváří typické duhování. Na ostatním opeření jsou téměř bílí se smetanovým nádechem, štíty jsou světlejší. Žlutě plaví pruhoví se vyskytují v základní barvě žemlově žluté, ve shodných charakteristikách červených. Mají růžový lesk. Červenopruzí bělouši jsou homozygoti, účinek homozygotního faktoru grizzle vybělule červeně plavé zbarvení po celém těle do smetanově bílého se zachovanými dvěma červenými pruhy a tmavým zobákem. Nejsvětlejší jsou letky, ocas a spodní část těla. Vyskytují se i jako rozředění, žlutopruzí.



Jednobarevní
Do této u nás dosud méně chované skupiny patří asi nejoblíbenější bílí, pak černí, červení recesivní a žlutí recesivní, bezpruzí, pruhoví a kapratí v těchto plavých rázech: modří a stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví. Naši chovatelé se věnují i andaluským, což jsou heterozygoti faktoru indigo v rozprostřeném založení. Rozšířili jsme je díky importu jednoho takového voláče ze Severní Ameriky teprve před pár lety. Dalším naším speciálním rázem, o který se zasloužil Pavel Wieder, je černý tygr. Probělení je patrné na hlavě, krku a v ramínkách křídelních štítů, při jinak působivé černé barvě holuba. Očekává se další rozšíření barevných rázů.



Lysí
Jejich domovinou je Opavsko, ale vyskytují se zejména v Německu, kde patří k velmi kvalitním zástupcům plemene. Náš nejvýznamnější chovatel lysých Václav Kurka z Otic u Opavy jejich zajímavé vybarvení vystihl takto: „Hranice bílého a barevného peří, tvořící kresbu těchto středních voláčů, prochází koutkem zobáku, středem očí a mírným obloukem míří k zátylí. Na ostatním opeření jsou barevní a vyskytují se v rázech jednobarevných, s výjimkou bílého.“ Sám se věnuje těmto holubům v bělopruhém rázu, což představuje vrchol šlechtitelství. Pracovat se musí se soustavou genů faktoru toy stencil, který uchová kvalitu zbarvení a přinese dva pokud možno dobře ohraničené pruhy. Největších úspěchů ve šlechtění bělopruhých lysých bylo dosaženo přes bělopruhé brněnské voláče, postavy zase vylepšil elstr. Dobrý výsledek se podařil i po nakřížení slovenského voláče, ale po tomto křížení se objevují i nežádoucí bílé ruční letky.



Straky
Též nazývaní slezští voláči bělokřídlí, mají opeření jednobarevné, mimo štítů křídel a letek, které jsou bílé. Na hřbetě je barevné sedlo, které zasahuje do horní části štítů. Připouští se menší bílé opeření bérců a okolo kloaky. Vyskytují se jako černí, modří, červení a žlutí, ale také jako černí dominantní opáli. Tento ráz vznikl v chovu Pavla Wiedera přenesením faktoru dominantní opál z brněnských voláčů isabel. Vzácně se vyskytuje také u černého českého staváka. Pro podobnost s projevem andaluzského faktoru byl původně pracovně nazván jako andaluský. Dnes patří mezi vrcholné představitele plemene, na čemž se velmi dobře projevuje právě genetický potenciál dominantního opálu. Pavel Wieder o náročnosti kresby straků prozrazuje, že „mezi nejčastější vady patří prokreslená hlava a spodek. Probělená hlava přináší jiné barvy očí, což je v přímé korelaci. Slezská straka je v podstatě běloštítný holub, lehce se do ní připařuje slezský lysý. Bílé hroty jsou geneticky příbuzné s probělením hlavy. Každý koncový holub má tuto predispozici. U holubů majících bílé peří kolem kloakálního otvoru, což je u strak častý jev, se vyskytuje i bílé peří na hlavě. U strak se musí potlačit genetické zákonitosti. Jestliže chceš mít bílá jen křídla, musíš vytlačit bílou z oblasti hlavy, kde se objevuje ponejvíce jako vousek, přichází i vikvové oči.“



Mniši
Takto, ne zcela přesně, nazýváme slezské voláče, kteří mají bílou hlavu až k přímce, která prochází několik milimetrů pod okem a končí v záhlaví. Bílé jsou ruční letky v počtu 6 až 9. Menší bílé opeření okolo kloaky se připouští. Vyskytují se ve všech uvedených rázech jednobarevných.



Plemenné znaky
Holubi celé skupiny slezského voláče by měli mít poměrně vyrovnaný typ s přípustnými rozdíly danými pohlavní vázaností znaků tvarových, případně i zbarvení. Měl by to být střední voláč s velmi dobrou volatostí hruškovitého tvaru, poněkud většího tělesného rámce se vztyčenou postavou a harmonickou silnější stavbou těla. V nedávné době prošel tento holub velmi výraznou modernizací, po křížení s anglickými voláči, brněnskými voláči, elstry, u nás i slovenskými voláči a dalšími plemeny. Vznikl tak holub, kterého popisuje německý vzorník jako úzké a přitom silné postavy. U nás říkáme, že jeho postava je elegantní, hruď není příliš široká, hrudní kost delší. Zadní partie je kratší než přední, tvoří 2/5 celkové délky. Záda jsou dlouhá a lehce dutá, ramínka dobře zakulacená, nejsou široká a nevystupují. Oči jsou žluté až oranžové, tmavé u bílých, lysých a mniších, obočnice nenápadné, zbarvené podle barvy okolního opeření. Podobné platí i o středním, nepříliš silném zobáku, kde upozorňuji, že lysí mají horní zobák masově zbarvený, zatímco dolní čelist odvisí od barvy opeření. U kreslených rázů je častou vadou skvrnitý zobák. Krk je pokud možno co nejdelší, volátko velké, hruškovité, v nasazení nad hrudí podvázané, fouklé a přitažené až pod zobák. Hruškovité znamená, že připomíná tvar obrácené hrušky. V přední horní části je rozšířené a mírně vyduté musí být i v zadní části krku. Křídla jsou k poměru velikosti holuba silná, přilehlá a dobře složená, zatímco ocas je úzký, dobře složený a nesený v linii hřbetu. Nedotýká se země. Posledními sledovanými znaky jsou nohy, které vyžadujeme středně vysoké a vždy neopeřené, bérce mírně viditelné a postoj, který je uvolněný a nepříliš široký.


Vývoj typu slezského voláče je enormní, zvláště tím, co se povedlo u slezských strak. Jejich velké postavy, schopnost předvedení vzpřímeného postoje i výborné volatosti a pěkné kresby na výstavách u nás, v Německu i v Polsku berou dech. Někteří chovatelé nejsou příliš nadšení z přílišného zúžení a zvýšení moderních holubů, ale když se bavím přímo s chovateli slezských voláčů, pak těm se vývoj v typu, ale i barevnosti, velmi zamlouvá. Vzpomínají, že v minulosti byla kresba běloušů naprosto nepřesná a slitá, straky byly po křížení se stavákem úplně malého tělesného rámce a lysí na tom nebyli o moc lépe. Proto je dobře, že se otevřely i hranice a získali jsme možnost bližší mezinárodní spolupráce, která je u každého plemene s vícenárodní oblibou důležitá a prospěšná. Pěkné internetové stránky doplněné alby fotografií Kamila Vajdy naleznete na www.slezskyvolac.estranky.cz. Doporučuji i www.barevnohlavek.estranky.cz jednatele klubu slezských voláčů ing. Gerharda Steina.


Mne osobně tento holub zaujal zejména svojí barevností, zvláště pak u strak a běloušů, kteří patří k nejzajímavějším mezi holuby vůbec. Ještě více si mne získal jeho temperament, krotkost, schopnost předvádět s takovou elegancí poměrně majestátné a působivé tělo s uchvacující volatostí a zvláštní hrdostí.
V příštím díle bude seriál pokračovat pojednáním o moravském pštrosu.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

8.2.2013 17:23

Hello Mr.

I come from China, see your pigeon is very beautiful, can sell some pigeons to me to China? Looking forward to your reply.

Thank you

Best regards

Zhao Xiang