Současné české holubářství (17) Moravský voláč sedlatý

Další fotografie (7)

Nadmíru vydařeným počinem našich holubářů je moravský voláč sedlatý, u kterého došlo k promyšlenému spojení atraktivní sedlaté kresby s typem vyššího a mohutnějšího středního voláče, s typicky prošlechtěnými plemennými znaky hlavy, kvalitním zbarvením a špičatou chocholkou.

Vznik plemene
Tento voláč se u nás chová již velmi dlouho, ovšem naše literatura je v jeho případě na slovo velmi skoupá. O co více se věnuje moravskému bělohlávku, kterého německy hovořící autoři nazývali český voláč, o to více zapomíná na voláče sedlaté, a že jich u nás bylo! Chovali se čeští voláči sedlatí rousní, kteří měli sedlatou kresbu s kapkou a na nohou rousy, stejní holubi hladkonozí, později označení za sedlaté voláče nestavěcí, dále čeští staváci sedlatí a také větší střední voláč bez kapky, ze kterého vznikla dvě plemena – elstr a moravský voláč sedlatý. Již v našem prvním díle o holubech Holubářství v Čechách od Františka Špatného z roku 1862 se dozvídáme, že se u nás chovali tzv. dominikáni, což byli: „holubi volatí i bez volat, mající pláštík kolem těla a ocas buď žlutý neb červený, černý neb modrý, ostatní tělo je bílé“, přičemž toto konstatování se opisovalo i v dalších dílech, ale přesně nevíme, jaké plemeno z hloučku sedlatých měl Špatný vlastně na mysli. Je velmi pravděpodobné, že moravský voláč sedlatý vznikl ze stejného nebo podobného základu jako voláč elstr, který se zabydlel v Německu, avšak původu je „německého i českého“, o čemž dle Horsta Markse, jak uvádí v souborné knize Kropftauben (voláči), není pochyb. Marks sděluje, že dle Bartha byli v Sasku sedlatí voláči (elstři) natolik rozšíření, že se začalo říkat, že vznikli ve spolkové zemi Sasko. Přesto je pravdou, že vznikli v České republice, kde byli nazváni sedlatými voláči. Dle dalších pramenů měli být původně chováni v klasické stračí kresbě, tedy se zbarvenou hlavou, až později se vyvinula varianta s hlavou bílou, nazývaná sedlatá, která převládla. Často měli i bílá záda. Holub byl výrazně masivní, na nižších nohou, poněkud delší, ocas u červených a žlutých byl silně zamodralý. Starému směru šlechtění elstra chyběla sytá barva a ladnější tělesné tvary, způsobené vlivem příměsi staroněmeckého voláče, který byl nízkého postoje a hrubého těla. K novému chovatelskému cíli s daleko lepšími tělesnými tvary a sytějšími barvami vedlo křížení s českými sedlatými voláči. Kolem roku 1912 se počet elstrů dostal na celoněmeckých výstavách na historické minimum, kolem 40 holubů, ale díky jeho modernizaci přes uvedené křížení se brzy začalo plemeni dařit a vznikl temperamentní výstavní a oblíbený chovný holub. K další modernizaci až poté přispěla i jiná plemena voláčů. Ještě v druhé polovině 20. století byl elstr s moravským voláčem sedlatým (MVS) tak podobný, že vznikla snaha obě plemena odlišit. Díky tomu, že MVS byli dlouhodobě zabydleni v oblasti Moravy, kde se výborně dařilo moravskému bělohlávku, který jak známo má špičatou chocholku, vznikla vzájemným křížením chocholatá varianta moravského voláče sedlatého, která se chovatelům zalíbila natolik, že nejpozději od roku 1982 jsou moravští voláči sedlatí striktně šlechtěni k chocholatosti a elstři ponecháni jako varianta podobného hladkohlavého plemene. Dnes ovšem elstr již téměř zcela ztratil na původní podobnosti. Vlivem cílevědomého a intenzivního křížení s anglickými, francouzskými i jinými vysokonohými voláči docílil elstr velmi unikátního utváření tzv. typu. Dnešní elstři přímo překvapují vyššíma nohama, charakteristickým protaženým tělem, které vepředu kopíruje tvar hrudní kosti, a vynikající volatostí, která se blíží kulovitému tvaru, avšak není příliš výrazná vzadu. Z hlediska plemenných znaků hlavy mají pěknou klenbu, ale světlé obočnice a slabý dlouhý zobák.

Rakouský sedlatý voláč
V rozpacích jsem z aktivit rakouských, kde jsem na poslední celostátní výstavě ve Wiener Neustadt zhlédnul reprezentativní voliéru a asi 20 jednotlivců v klecích tamního plemene rakouský sedlatý voláč. Jedná se o velmi málo volatého podobně velkého voláče, jako je MVS, v sedlaté kresbě a převážně s chocholkou, s naprosto neušlechtilými znaky hlavy, kde slabý zobáček a úzké čelo dotváří světlé obočnice, nohy jsou spíše kratší, hruď poměrně úzká. Neodolal jsem a přečetl jsem si pojednání vyvěšené na jejich voliérce z rukou předního šlechtitele plemene Gustla Heftbergera, ze kterého cituji následující pasáže: „Až do padesátých let byli rakouští sedlatí voláči slušně rozšířeni, dnes jim hrozí vyhynutí. Chováni byli v Horním a Dolním Rakousku a Salcburksku, byl to selský voláč, u kterého převažovalo využití v kuchyni, barva a kresba nebyla ceněná. Holubi polařili, žili na statcích volně, nároky na jejich krmení byly minimální. Chovali se bez standardu, nebyli tedy k vidění ani na výstavách. Willi Klinger toto plemeno v 80. letech 20. století zachraňoval. Willi byl původu ,československého', kde se chová podobné plemeno, to zařadil do chovu. Trvalo až do roku 1991, kdy se podařilo př. Klingerovi rakouské voláče sedlaté přivést k uznávacímu řízení. Rakušané zprvu nevěděli, kam toto plemeno zařadit, volatost holubic byla velmi malá, barva slušná, tak se dohadovali, zda do holubů barvy či do voláčů. Samci přece jenom volatost vykazovali, tak došlo k jejich zařazení mezi voláče. Uznání se povedlo na druhý pokus v roce 1992 ve Welsu, zprvu jen v rázu černém v kresbě sedlaté. Tehdy Klinger zemřel a holubi se rozdělili mezi několik chovatelů, hrozilo opět jejich vymření. Po Klingerovi zůstali černí a několik červených. V roce 1997 se podařilo př. Heftbergerovi uznat červený ráz. Nyní jsou u něho k vidění modří, červení, šedohnědí, žlutí a žlutě plaví. U červených a žlutých jsou dosud chováni i holubi bez špičaté chocholky. Velké potíže dělá stále zbarvení obočnic. V minulosti byly při volném letu pěkně červené, dnes při současných možnostech voliérově vedeného chovu jsou světlé.“ Tolik vysvětlení Gustla Heftbergera k vyšlechtění „stejného“ plemene, jaké máme dávno vyšlechtěné na Moravě v podobě daleko krásnějšího moravského voláče sedlatého.

Speciální klub
Klub moravských voláčů sedlatých a moravských bělohlávků byl založen dne 30. 1. 1958. V posledních letech leží těžiště hlavní klubové činnosti v pořádání speciálních výstav, které se uskutečňují v lednu v Kojetíně. Bývá na nich předvedeno cirka 100 bělohlávků a kolem 50 moravských voláčů sedlatých. Že je to málo, je očividné, zvláště při pomyšlení, jak opravdu povedený MVS je. Bohužel stejně tak málo, jak ho doceňujeme nyní, byl propagován a šlechtěn i v minulosti. Třeba naše domácí literatura, včetně Českého holubářství z roku 1940, o něm přináší jen minimum informací a podobná anabáze pokračuje až do současnosti, kdy ve všeobecných publikacích patří moravským sedlatým voláčům ta nejmenší část, často úporně opisovaná. Přitom je to tak úchvatný holub, ve skupině středních větších voláčů snad to nejlepší, co se u nás podařilo vyšlechtit! A je to zásluhou našich chovatelů především v druhé půli 20. století, kteří poctivou prací docílili všech tak krásných atributů a poskládali tolik šlechtitelsky náročné znaky do ucelené soustavy na jednom plemeni. Koho z chovatelů vyzvednout a jiným neublížit? Při jedné z posledních rozmluv s legendárním chovatelem moravských voláčů sedlatých Stanislavem Hejralem (červených a modrých) z Damnic jsem byl ujištěn, že v chovu tohoto plemene byl vůdčí osobností Vojtěch Verner ze Štítů, chovatel všech základních rázů. Vedle Hejrala či Vernera nelze nezmínit další legendu, pana Ladislava Svozila z Křenovic na Hané, který dlouhá léta předváděl na desítkách výstav bezkonkurenční modré. Zmínit musím Františka Dorazila z Hněvotína, který se vedle hanáckých voláčů věnuje i MVS červeným, které dokázal díky křížení s anglickým voláčem dovést na úroveň, která nebyla dosud překonána. MVS modrým se věnují Pavel Bílek, Josef Růžička a Stanislav Řezáč, více rázů (zejména žluté, černé a červené) chovají Josef Chytil, současný jednatel klubu, předseda klubu Stanislav Jakša, František Káninský, Jiří Štukavec či Miroslav Vantuch. Několik málo chovatelů, včetně Jiřího Trechy z Hodonína, se věnuje stříbrnému rázu, který před asi 10 lety s mimořádným úspěchem předváděl na školení posuzovatelů MVDr. Ráček. Nádherná volatost jeho samce včetně krásné kresby a jemného zbarvení brala dech. Chovy se roztroušeně nacházejí na různých lokalitách Čech, ale zejména na Moravě s centrem ve střední a východní části, odkud zasahují i na Slovensko.

Posuzování
V posledních letech jsem byl několikrát na pochybách v souvislosti s MVS při jejich posuzování. Začali se objevovat kříženci s elstry, u kterých byly světlé obočnice a velmi nedokonalé chocholky. Pomocníkem v tomto směru mohl být dobře napsaný vzorník, ale zjistil jsem, že zatímco chovatelé, včetně jednoho z mých „učitelů“ Stanislava Hejrala, striktně vyžadují červené obočnice, vzorníky jsou v tomto směru velmi benevolentní. Již v Krycnarově vzorníku z roku 1953 je předestřeno, že obočnice MVS jsou světlé až masově růžové, Čermák a kolektiv ve sborníku vzorníků z roku 1974 uvádí obočnice světlé až masově červené, což je obrat správným směrem, tedy k červeným obočnicím, ale přípustné jsou i světlé. Havlín a kolektiv ve sborníku vzorníků z roku 1993 se pokouší vzorník elstra a moravského voláče sedlatého dokonce napsat jako jeden společný, což je přinejmenším zarážející, obočnice uvádí jako světlé až červené. I „červený“ sborník vzorníků z roku 2008 uvádí obočnice světlé až červené. Teprve až vzorník otištěný v publikaci Národní plemena holubů České republiky, kterou vydalo v roce 2011 ÚOK chovatelů okrasných a užitkových holubů, přináší informace o obočnicích, které jsou v souladu s šlechtitelskými aktivitami, požadavky klubu i realitou na výstavách, kdy obočnice jsou hladké, červené, u modrých mohou být světlejší. V této publikaci autor úvodní části Miroslav Petrovský o moravském voláči sedlatém podotýká: „Patří do skupiny starých užitkových polních voláčů vzniklých na moravském venkově. Josef Vrbka je šlechtil již v letech 1910–1915. Hojně se chovali v okolí měst Olomouce, Litovle, Záhřebu, Přerova, Kroměříže, Napajedel a Zdounek. V těch dobách se ale již chovali méně než dříve. Podle vyprávění starých holubářů, jak píše Vrbka, se chovali na Moravě již v letech 1840–1850. Počali mizet až později, kolem roku 1880, kdy je vytlačili moravští pštrosi. Původně se jim říkalo dominikáni. V sousedním Německu byli souběžně chováni téměř shodní sedlatí voláči bez chocholky pod názvem elstr. Po modernizaci elstra ve druhé polovině minulého století v elegantního výstavního voláče se zdál být osud moravského voláče sedlatého jako představitele původního „selského“ voláče zpečetěn. Ale chovatelé na Moravě se nevzdali a výrazně se odlišili od německého směru elstrů se světlou obočnicí, vysokou nohou, štíhlým trupem a poněkud kulovitou volatostí. Moravští chovatelé se soustředili na tyto voláče se špičatou chocholkou, červenými výraznými obočnicemi, širokou hrudí, na středně vysoké noze a s málo vystouplou hrudní kostí.“

 

 

Charakteristika a popis
Výrazným znakem MVS je jeho charakteristický temperament a vynikající letové dovednosti, pro které je chovaný velmi často volně. V případě nutnosti voliérového chovu, který je v dnešní době z různých důvodů nezbytností, mu umožníme pohyb ve zcela otevřené, nejlépe nezakryté voliéře, kde přírodní podmínky alespoň částečně suplují původní volný chov a dostatek sluníčka, větru i případný déšť mají výborný vliv na zachovanou kvalitu zbarvení obočnic i živost zobáků. V minulosti se řadil mezi holuby užitkové, aktivně polařil, výborně odchovával velká a dostatečně zmasilá mláďata, byl skromný a věrný svému domovu a jeho estetické využití coby výstavního holuba tak pokulhávalo za upotřebením kulinářským. Současné chovy jsou téměř bezezbytku vedeny směrem estetickým, ačkoliv přidružené zpracování jeho masa v kuchyni není zcela vyloučeno. Jeho postava se z původních asi 42 cm délky prodloužila až k 44 cm, máme tedy co do činění s větším středním voláčem, vysoké a vzpřímené postavy, jehož trup je širší a dobře osvalený, hrudní kost není napohled zřetelná. Přední část postavy před nohama by měla tvořit 2/3 až 3/5 z celkové délky holuba. Důležitým znakem našich voláčů je hlava, která česká i moravská plemena zásadně vymezuje od všech ve světě držených voláčů, kde oblast hlavy nesehrává cíl šlechtění. Hlava MVS je přiměřeně velká, protáhle zaoblená, s širším a pěkně klenutým čelem. V přední části hlavu zdobí široce nasazený, středně dlouhý zobák, který je světlý, ovšem u nasazení je krásně prokrvený, což dodává plemeni typickou živost, u našich plemen tak oblíbenou. Oči se nachází v bílém poli, což přináší jednoduše tmavé duhovky, avšak ohraničené výraznými obočnicemi červené barvy. Jen u modrého rázu tolerujeme obočnice světlejší. Při procesu posuzování by se na obočnice nikdy nemělo zapomínat. V záhlaví se nachází poměrně bujná špičatá chocholka, která přechází do drobné hřívy. Dosud se můžeme setkat i s holuby bez chocholky, ale jejich šlechtění není přímo žádoucí. Jako u všech voláčů s hruškovitou volatostí si přejeme oblast krku co nejdelší, volátko je nejširší v horní třetině, pod zobákem dobře přitažené. Tuto oblast vylepšilo křížení s elstry a anglickým voláčem, proto je nutno správně selektovat důsledky uvedeného křížení, při využití pozitiv, která přinesla. Křídla jsou u tohoto mohutněji stavěného voláče přiměřeně silná, dobře přiléhající k tělu. Letky se vzadu nekříží a končí asi 2 cm před koncem ocasu, který je střední délky a nedotýká se země. Jako u ostatních středních voláčů by měl být výborně složený a nepříliš široký, bez známek střechovitého uspořádání či se spuštěnými krajáky. Nohy jsou vždy neopeřené, čím vyšší, tím působí holub elegantněji. Postoj si nepřejeme úzký jako u některých voláčů elegánů, ale dbáme na to, aby byl úměrný šířce hrudi a majestátnému vzezření, které by mělo z MVS přímo vyzařovat. K dokonalosti každého voláče patří dobře utažené opeření, které by zejména u červených a žlutých nemělo být třepenité.


Dokonalost barev
Komplexní pojetí českého holubářství k důrazu na kvalitu barev i kreseb se nevyhnulo ani moravskému voláči sedlatému, jehož majestátná postava nabízí pro tyto znaky to nejideálnější „plátno“, které mistři chovatelé vymalovali do sedlaté kresby bez kapky. Hlava, křídla, bérce a břicho jsou bílé. Dolní hranice bílého zbarvení hlavy je vymezena přímkou, procházející ve vzdálenosti od 5 do 10 mm pod očima směrem pod dolní zobák, na vole a končící v záhlaví. Na horní část štítů přechází barevné pravidelné sedlo srdcovitého tvaru. Hřbet je barevný a spolu s navazujícím ocasem tvoří nepřerušenou barevnou plochu. Vole včetně hrudi, krk a ocas s podocasníkem jsou barevné. Zejména v chovu Stanislava Hejrala jsme nacházeli nádherně barevné holuby, u kterých jsou barvy syté, čisté a rovnoměrně rozložené po všech barevných částech, s odpovídajícím leskem. Barevná paleta rázů obsahuje základní pětici. K tradičním černým, modrým (ve skrytém vzorku pruhovém), červeně recesivním a žlutě recesivním se přidávají také stříbrní, což jsou holubi popelavě červení plnobarevní, kde faktor Spread rozlévá plavou barvu popelavě červeného zbarvení z letek a ocasu na celé barevné opeření, které se jeví pozorovateli jako jednolitě stříbrné. Při regeneraci daného rázu se použil i český stavák sedlatý stříbrný, avšak následné odchovy mají velké potíže s dosažením odpovídající velikosti postav, a pokud jsem je měl možnost posuzovat na výstavách, ani jejich zbarvení nepatřilo vždy k nejčistším. Asi s lepším výsledkem by se dal tento ráz regenerovat přes černé MVS.


Přál bych si, aby se moravský voláč sedlatý objevil v hojném počtu na mezinárodních výstavách. Má všechny předpoklady, aby se rozšířil s velkým úspěchem do celého světa. Jen nedostatečnou propagací dosud zůstává na pozici lokálního plemene, avšak má na mnohem, mnohem víc …

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře