Nejznámější holubi 10 King

Nejznámější holubi 10 King
Bílý
Bílý (G. Skoromaslej, SK)
Část chovného zařízení G. Skoromasleje (individ. boxy)
Černý gazzi tygr
Černý opál
Černý stříkaný
Červený grizzly
Červený grizzly
Červený recesivní
Červený strak
Červený tmavý (USA)
Červený tmavý strak
Gabriel Skoromaslej (SK) při posuzování výstavy v USA
Individuální boxy (Vlček, CZ)
László Kovácz – Maďarsko
Modrý tmavý grizzly
Modrý pruhový
Modrý tmavý opál
Modrý kapratý
Stříbrný
Výstava Kingů Nagyatád Maďarsko
Z posuzování výstavy King klubu CZ
Žlutý tmavý
Žlutý

V současném holubářství rozeznáváme asi 10 skupin holubů, přičemž nejvýraznější plemena dotyčných skupin jsme si zvykli nazývat králi. Jediný holub má ovšem tento honosný příměr ve svém názvu – je jím americký výstavní king (česky král). Jeho chov nemá dlouhou historii, ale ve stále rostoucí popularitě to nehraje žádnou roli.

Historie

Využití okrasných holubů k jatečním účelům sahá k počátkům civilizace. Lidé využívají důvěry holubů tisíce let. Poskytují jim přístřešek a zpravidla část stravy v méně příznivém období roku a za to se jim holubi odvděčují holoubaty, která bývají kulinářsky zužitkována. Snaha o šlechtění velkých plemen holubů s užitkovým zaměřením je velmi stará a na vysokou úroveň ji dovedli chovatelé ve Francii. Přesto se dá říci, že koncem 19. století na světě nebylo opravdu velké plemeno holuba, které by bylo možno využít k faremní produkci holoubat. Vytvořit takové „superplemeno“ se chovatelé pokusili několikrát a nejznámější ze všech těchto pokusů připadl do roku 1890 do státu New Jersey v USA. Zde, ve vesničce Elmer, která se nachází poblíž Filadelfie, chovatelé cíleně spojili přednosti několika výrazných zástupců okrasného holubářství a pokusili se vytvořit holuba, který by odpovídal jejich tehdejším představám. Vybrali si maltézské slepičáky, aby získali kompaktnost a kolébkovitou formu, římany pro velikou postavu a široké tělo, poštovní holuby s vidinou plodnosti a čilosti a nemohli chybět ani mondénové, kteří dodali krátkost, hloubku, hmotnost a grácii. Všichni tito holubi byli výhradně bílého zbarvení a nově zformované plemeno – užitkový king – bylo dlouhou dobu výhradně v bílém zbarvení, které vyhovovalo profesionální produkci holoubat. Časem se ukázalo, že veliký holub by mohl po určitém zušlechtění splňovat i podmínky výstavního plemene. Během výstavní sezony 1914–1915 několik chovatelů bílých kingů ze středozápadu USA začalo naléhat na vytvoření organizace zastřešující výstavnictví ušlechtilého bílého kinga. Asociace bílého kinga byla založena v březnu 1915. Později došlo k rozšíření barevných rázů. Již v roce 1909 začal C. R. King v Los Angeles se šlechtěním tzv. „stříbrných“ kingů. Použil k tomu již uvedená původní plemena, ale tato měla být v hnědém pruhovém rázu. Některé tradice v holubářství velmi utkví, a tak ještě dnes pro hnědé pruhové kingy používá oficiální US standard výraz stříbrný, ačkoli Američané jsou v genetice průkopníci a nesprávnost výrazu si bezpochyby velmi dobře uvědomují. Hnědí pruhoví kingové oficiálně rozšířili jako první barevný ráz vzorník plemene v roce 1921 v Oaklandu v Kalifornii. King je dodnes nejznámějším plemenem s hnědým zbarvením. Jen v České republice byla z kingů přenesena hnědá pigmentace přinejmenším na rysy, moravské pštrosy či benešovské holuby. Rozšíření spektra rázů evokovalo změnu názvu klubu na American King Club (AKC). V lednu roku 1932 v Lousvillu v Kentucky byl rozšířen rejstřík rázů o modré, červené, žluté a šedohnědé. King se stal už tehdy nejpopulárnějším holubem v USA a na Havaji. V lednu 1948 na 33. speciální výstavě byl do standardu vložen černý ráz a na výstavách počty holubů dosahovaly k tisícovce. Pokroková změna standardu proběhla v roce 1955 a rozvoj dalších rázů v něm umožnilo začlenění kategorie AOC (všechny další barvy). Postupně přicházeli hnědí, popelavě červení a popelavě žlutí, holubi kapratého vzorku, bělouši a indigo. V rámci Evropy jsou uvedeni ve vzorníku též holubi mandlového komplexu. Historii klubu zmapoval v roce 1956 C. R. Edwards v ročence King klubu USA. Faremní chovy kingů spíše stagnovaly, a tak se chovatelé pokusili do plemene včlenit též rodobarvý faktor, který umožňuje rozpoznání pohlaví a zlehčuje tak metodiku chovu. O této snaze se blíže dočítáme například v knize Handbuch der Taubenrassen od Joachima Schütteho: „Rodobarvý king vznikl z užitkových kingů, kterým se typologicky zcela podobá, a chová se výhradně za účelem produkce jatečních holoubat. Už u mláďat víme, jakého jsou pohlaví. Všichni samci jsou bělouši, zatímco holubice stříbřité pruhové. Tito holubi, kteří byli ve své době povýšeni na samostatné plemeno, byli vyšlechtěni v roce 1940 na slavné holubářské farmě Palmetto v Sumteru v Jižní Karolíně.“ Postupem doby v konkurenci dalších vznikajících masných plemen došlo k tomu, že užitkový king přestal být nosným plemenem faremních velkochovů. Dá se říci, že původní záměr šlechtitelům nevyšel, ale paradoxně vzniklo na bázi tohoto užitkového holuba výstavní plemeno, které si razí vítěznou cestu světovým holubářstvím.

King v české literatuře

V našich starších dílech není o tomto poměrně mladém plemeni z logiky věci žádných zmínek. První informace se objevily až v druhé polovině 20. století v časopisech a byly vždy spíše kusé. V knize Holubářství autora Václava Turečka z roku 1985 je o kingovi (téměř sto let po vyšlechtění plemene) uvedeno: „Je novodobým a moderním plemenem, které se rozšířilo z Ameriky. Tak jako u římana bylo dlouhodobým cílem dosažení největší velikosti, hlavně v délce, bylo u kinga šlechtitelským ideálem dosažení nejvyšší hmotnosti. Dá se říci, že je to nejtěžší holub vůbec, dosahuje hmotnosti i 1 100–1 450 g, většinou se však přibližuje hmotnosti kolem 1 kg. V užitkových chovech se dosud uplatňuje, ale jen v menších tělesných formách, jako tzv. užitkový king. Je typickým voliérovým holubem.“ Bližší informace přidal též Oskár Ferianc v knize Chov holubov (1970): „Jeho chovatelia chceli z neho vychovať úžitkového holuba, ktorý by bol veľmi plodný, odchovával veľké mäsité holúbätá, ktorý by mal jemnú bielu alebo žltkastú kožku a potravu by čo najviac využil na stavbu svalstva alebo tuku. King sa mal stať holubom chovaným na farmách, kde by bolo niekoľko sto alebo tisíc párov, preto lietavosť holubov tu bola druhoradá, ba skor predstavovala zápornú hodnotu. King však nezostal len pri povodnom type, vznikol i kratší, guľatější výstavní typ, při ktorom sú prípustné aj iné farby okrem bielej. U nás, v Čechách i na Slovensku, v posledných rokoch býva takmer na každej väčšej výstave.“

Plemenné znaky

Vynikající exempláře charakterizuje vysoké a široké čelo, mohutná hlava a široké líce, dokonale zaoblená horní klenba hlavy s dobře spadajícím záhlavím. Z předního pohledu takřka nevidíme oči, které jsou velké, u žádného z rázů nejsou vadou červené obočnice, nicméně podmínkou jsou jen u bílých, recesivně červených a hnědých, u ostatních zpravidla obočnice barvou odpovídají okolnímu opeření. Velmi nelehkou oblastí, ve které vyniká opravdu jen málo kingů (dobrý chov jsem viděl v Nizozemsku), je vodorovné držení silně nasazeného zobáku. Naprostá většina kingů drží zobák méně či více klopený. Rozdíl mezi ideálem (vodorovný) a obvyklým stavem (ten popisuje evropská podoba standardu jako „blížící se vodorovně drženému“) je vizuálně obrovský. Délku zobák US standard popisuje jako krátký, EE standard o něm hovoří jako o středním, správná je formulace zažitá mezi chovateli – kratší střední. Kvalitní moderní king má velmi silný kónický krk, který by měl být vzpřímeně držený a silně nasazený. Délka zvoncovitě tvarovaného krku je přiměřená, neboť nepůsobí pěkně ani příliš dlouhý krk a už vůbec ne krk krátký nebo esovitý. Postava je krátká, hluboká a ze všech stran dokonale zakulacená. Harmonizovat by měla část před nohama i za nimi. Trup je prohnut tak, že celá postava vytváří kolébkovitý tvar, u kterého je důležité výrazné klenutí hrudi, hloubka dolní hrudi, ale také břicha. Při pohledu shora se holub směrem dozadu před ocasem náhle zužuje. Postava by měla být výborně osvalená, což je u holuba, který téměř nelétá, neobvyklé. Nedávné studie anatomického charakteru prováděné v Německu zjistily, že dojem jeho síly nevzniká ani tak osvalením jako specifickým zesílením kůže! King na první pohled musí ohromit šířkou postavy a také šířkou postoje. Nohy jsou nasazeny tak, aby lícovaly s tělem. Výšku nohou výrazně zlepšuje jejich originální přímý, tedy nepodkleslý, tvar, bez povolení v patním kloubu. Silné a rovné nohy jsou charakteristické postojem na špičkách předních prstů. Ke kingovi patří krásně červené běháky a prsty. Velmi důležitý je balanc, související se správným umístěním těžiště. King má většinu hmoty před nohama, a tudíž při špatném vybalancování snadno dochází ke ztrátě rovnováhy. Je známo, že holubi určitých linií mají těžiště umístěno zcela jedinečně a při spojení s jinými liniemi může být tato křehká rovnováha snadno narušena. Hřbet je krátký a vodorovně nesený. Zadní partie sestává z úzkých letek, které jsou položeny na ocasu v jeho středové linii a mohou se dotýkat. Krátký a úzký ocas je složen pouze na jednu až 1 a 1/2 šířky per. Je pozvednutý pod úhlem 15 stupňů, nikoli větším jako u modenů. Tento úhel nesení ocasu je přirovnáván k fajfce. Ramínka křídelních štítů jsou v nasazení překryta hrudním opeřením, což je u holuba, jehož ideálem hmotnosti je 850–1 050 g, více než očekávané. US standard připisuje tuto hmotnost všem věkovým kategoriím, ale zároveň konstatuje, že mladý king vypadá jinak než starší. Možná i z toho důvodu tzv. evropský standard u výletků uvádí 800–965 g. Šířka těla je stanovena americkým standardem na 14 cm, délka holuba na 24 cm, délka i šířka nohou je v přepočtu 7 cm, zatímco hloubka těla 11,5 cm. Výška kinga je 30 cm. Zvláště se dbá na utaženost opeření na krku, na bércích, za nohama a na dolních krovkách ocasních. Utaženost opeření není tak dokonalá jako u některých lehčích plemen, ale je na vynikající úrovni. Mezi nejčastější vady počítáme nízkou hmotnost, vysokou, dlouhou, úzkou nebo naopak nízkou postavu, nohy a krk, příliš volné opeření, někdy vlivem přílišného zatučnění nebo přerostlého tělesného rámce, dlouhý a příliš široký ocas, spuštěné letky pod ocasem, nedostatečně osvalenou postavu, menší hlavu, užší zobák, tenčí krk, disharmonii mezi tvarem před a za nohama či vady zbarvení. Běháky nesmějí být zapeřené, na prstech nemohou být otlaky a holub musí být celkově dokonale souměrný, včetně postoje. Křivý kýl hrudní kosti je také vadou.

Barevné rázy

K původnímu bílému rázu neodmyslitelně patří živě prokrvený zobák a červené obočnice. K zušlechťovacímu křížení s bílými využíváme nejlépe červené tmavé protějšky s výrazně načervenalými obočnicemi. Je škoda, že evropský standard u bílých neuvádí prokrvený kořen zobáku, ale zůstává jen u masové barvy. Alespoň, že obočnice žádá červené, což je vadou u mnoha bílých kingů v různých evropských končinách. Americký standard u červených a žlutých recesivních připouští světlé i rohové zbarvení zobáku a vyžaduje červené obočnice, obdobně jako u holubů hnědé barevné řady. Tu tvoří hnědí, hnědopruzí a hnědí kapratí, paradoxně chybějí khaki a hnědí tmaví. Hnědí mají perlové oči, bílí vikvové, ostatní svítivě oranžové. Rozšířeným rázem jsou modří pruhoví, ale též kapratí a tmaví, zatímco stříbřití v uvedených vzorcích jsou spíše popelkou, přestože mají utaženější opeření. Větší rozšíření by si zasloužili černí, kteří jsou obvykle méně intenzivního zbarvení. Šedohnědí jsou další popelkou. Popelavě červení a žlutí se občas vyskytují v rozprostřeném stříbrném zbarvení, ale převažují plavé formy červenopruhé, červeně kapraté či červeně tmavé, rozředěné rázy jsou i zde vzácnou alternativou. Kvalita červeně plavých je všeobecně jedna z nejvyšších. Stálicí jsou andaluziáni (indigové zbarvení s černými lemy, u kratších per zdání černého opeření, čím jsou pera delší, tím je větší prostor pro indigové zbarvení s tmavým lemem per, homozygoti jsou velmi zesvětlení, hlava a část krku zůstávají tmavé, ostatní opeření je velmi světlé, zpravidla s jemnějšími lemy, které mohou být načervenalé) a také indigo pruhoví, kapratí nebo tmaví (mají vždy tmavě lemované horní krovky ocasní, ocasní pruh je potlačen, vzorky jsou načervenalé, homozygoti bývají zdánlivě popelavě červení, mohou mít lehce namodralou hlavu a krk). Výrazným modifikátorem je faktor bělouš, známější pod původním názvem grizzle. Může částečně zesvětlovat všechny plavé rázy, nejčastější je na modrém zbarvení. Specifikou plemene king je zařazení do skupiny grizzle pro holuby, kteří jsou probělení v červené barevné řadě, obvykle pocházející ze spojení bílých s popelavě červenými partnery. Na našich výstavách se snad vždy setkáváme s dominantními opály, u kterých jsou vzorky vybělené nebo bronzové či sulfurové, na černém zbarvení vytvářejí zesvětlení a probělení, které je nesprávně zaměňováno s účinky modifikátoru redukovaného. Objevují se i velmi atraktivní tygři, kteří jsou rozšířeni dobře i v chovech bez výstavních ambicí. Nedílnou součástí spektra barevnosti jsou strakové, kteří na tomto holubovi nepůsobí vůbec špatně. Evropský standard uvádí navíc mandlové a od nich odvislé kite, golddun, achátové a de roy, ale také modré bezpruhé.

Výstavnictví

Když jsem pokládal otázku na toto téma přednímu evropskému chovateli Gabrielu Skoromaslejovi ze Slovenska, odpověděl mi: „V Americe je 70 procent posuzovatelské práce prováděno s holubem v ruce a jen zbylých 30 procent zhodnocením holuba v kleci. Celkový dojem je nejdůležitější. K mistrovství je důležité, aby nohy byly nasazeny co nejvíce vepředu. Tím docílíme kratšího typu a větší proporcionální vyváženosti. Extrémně široká postava se před ocasem jakoby uzavírá. Zúžení zadní partie není pozvolné, ale náhlé, doprovázené vyústěním úzkého a krátkého ocasu.“ Posuzovatelé měří míry stanovené US vzorníkem nataženými prsty (např. Charles Bacon v Maďarsku nebo maďarští posuzovatelé u nás), výšku kinga poměřují s výškou výstavní klece. Při hodnocení v rukou pohmatem posuzovatel ověřuje osvalenost. Ta může být někdy naoko zaměněna se zatučnělostí, a proto hodnocení vyžaduje určité penzum zkušeností. Správně osvalený holub jakoby vyjíždí z rukou. Nehledí se ovšem jen na osvalenost, ale holub se v rukou i „zváží“. Posuzovatel musí mít o správné hmotnosti plemene, respektive rozmezí hmotnosti mladých i starších holubů i holubic, velmi dobré povědomí. Kingové se nikde ve světě neváží, neboť nutnost vážení nahrazují zkušenosti. Jednou z mála výjimek jsou české všeobecné výstavy. Holub je do klece dáván chovateli (do tajů přípravy, která je velmi důležitá, zasvětí nového vystavovatele zkušený chovatel, k nabuzení holubů přispívají aromatické krémy, kterými jsou namazány prsty a nohy, pomáhá rozprašovač s drobnými kapénkami vody apod., vše za účelem zaujetí správného výstavního postoje). Posuzovatel při hodnocení zajišťuje pózování holuba například pozvednutím prstu před hlavou, kdy king zpozorní a napne krk, nebo vypouštěním do klícky při současném pozvednutí ocasu. Na výstavách v ČR se využívá k hodnocení kingů více způsobů posuzování. Největší efektivitu bezpochyby vykazuje způsob používaný v USA, během kterého jsou holubi rozděleni dle věku, pohlaví a barvy do příslušných kategorií a následně z nich vybírán nejlepší jedinec. Z nejlepších holubů a holubic je pak ve finále vybrán šampion výstavy v obou pohlavích a další dva holubi v pořadí. Zisk „Grand šampiona“ je obrovskou poctou pro vystavovatele. Cenné je i vítězství v barevných kategoriích, spolu s výkladem posuzovatele, který slovně před vystavovateli a návštěvníky hodnotí, proč holuba vyřazuje nebo naopak upřednostňuje, a to vše v souhrnu přináší nárůst vystavovatelů a „emocemi nabyté“ soutěžní prostředí. Někdy v soutěži zůstávají déle opticky užší jedinci, kteří jsou však při hodnocení v ruce osvalenější. Základem pro úspěšné vystavení kinga je předchozí příprava v rámci klecové drezury, aby se v kleci prezentovali naprosto klidní jedinci. Že se tato oblast chovatelům daří a že plemeno má opravdu velké výstavní předpoklady, se přesvědčuji na každé výstavě při realizaci fotografií, která je oproti jiným holubům nesrovnatelně jednodušší.

Způsob chovu

Pro úspěšný chov kingů je v první řadě bezpodmínečně nutné obstarání vynikajícího chovného materiálu. Kvalitní kingové k nám byli dováženi buď přímo z USA (Bill Harisson, Ron Zottneck, Dennis Rogers, John Schroeder a další) či Kanady, nebo byli nakupování od nejlepších chovatelů Evropy, kteří žijí v Maďarsku, popř. na Slovensku, ale též v Rakousku, Německu, Belgii, Dánsku, Francii či jiných zemích. Dobrá práce v této oblasti se projevila v posledních letech v obrovském zlepšení v šířce a hloubce postavy výstavních kingů a v mnoha dalších oblastech. Běžně se do Evropy prodávají kingové za 500–1 000 USD, vítězové kategorií či výstav za ještě vyšší částky. V Evropě koreluje cena za kvalitního kinga mezi 1 000 a 10 000 Kč, s možnou progresí oběma směry. Při rozhovoru s chovatelem Romanem Schneebergerem o způsobu chovu a výstavnictví mi tento poznamenal: „V Americe se říká, že nejdřív musíš postavit barák a pak ho vymalovat. Znamená to zaměřit se nejdříve na typ a pak až na zbarvení. Většinou chovatelé v USA využívají služeb chův, protože výstavní king je poměrně špatný rodič. Téměř všichni chovatelé používají kaliforňáky. Nejlepší kingy i podmínky pro chov obecně má Kalifornie. Je tam nejstálejší teplota i celkové zázemí, není tam takové horko jako na prériích nebo chladno severu. Chovná sezona tam probíhá vlastně celoročně.“ Také u nás se zpravidla uplatňuje boxový odchov, kdy každý pár během hnízdní sezony obývá určený prostor. Výletci jsou umístěni společně do zvláštního oddělení, v reprodukci významně pomáchají chůvy, které bývají buď poštovní holubi, nebo bílí kalifornští holubi. Kingové jsou převážně „pěšáci“, a tak v chovných a odchovných zařízeních mnohdy nejsou ani zvýšené sedačky. Takový holub ztrácí ostych před člověkem, nechá se snadno chytit, ale dovede projevit i svůj majestátní temperament. Český klub chovatelů kingů byl založen 17. ledna 1960 v Praze. Dnes sdružuje na sedm desítek chovatelů z ČR, Slovenska i Maďarska. Velmi dobré obeslání mají výstavy výletků a především hlavní klubová speciálka připadající na únor, což je období, kdy by tak velké plemeno již mohlo hnízdit. U kingů ovšem zpravidla není kam spěchat, neboť pocházejí vesměs z importů z teplejších oblastí a o hnízdění mají skutečný zájem, až se opravdu oteplí. Na výstavách výletků i hlavní speciálce byly zaznamenány rekordní počty kolem 420 kingů. Na velmi dobré obeslání se spolupodílí vyřazovací způsob posuzování, který byl začleněný již také na výstavy výletků. Posuzují převážně maďarští nebo slovenští specialisté s bohatými zkušenostmi s praktickým chovem plemene. Slovní hodnocení by ovšem mohlo být věcnější a hlasitější. Klubové stránky naleznete na www.kingklub.cz. Vzhledem k účasti polských, maďarských a slovenských vystavovatelů se výstavám daří na jižní Moravě, převážně ve Velkých Pavlovicích. Další velké výstavy kingů jsou u nás k vidění v Holicích. Německý klub vznikl v témže roce jako český, tedy v roce 1960. Před dvěma lety se tento klub aktivně postavil k projektu Evropský standard kinga, který měl za úkol přenést znění US standardu do podoby posuzování v kontinentální Evropě. Největší a nejvelkolepější akce se uskutečňují nikoli v USA, ale v nedalekém Maďarsku, kde plemeno zažívá ohromný rozmach. Hodnocení vyřazovacím systémem se tam uplatňuje i na menších akcích, které se konají na podzim. Chovatelé se sjedou, posoudí se holubi a jede se domů. Pro současný rychlý životní styl jsou tyto jednodenní akce s posouzením velmi přínosné. Lze je uplatnit také u nás a nejen u výstavních kingů.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře