Nejznámější holubi 11 Říman

Černopruhý (přílis krátké tělo a zadní partie)
Americký říman černě stříkaný
Americký říman hnědý kapratý
Americký říman modrý tmavý
Američtí římané – foto z výstavy mladých USA
Bílý, černopruhý, hnědopruhý (Emil Schachtzabel, Taubenrassen, 1925)
Bílý
Bílý (ideální zobák, ozobí, hlava, krytá záda)
Černý strak
Detail plemenných znaků hlavy
Hnědopruhý (výborná hloubka a držení těla)
Hnědý stříkaný
Mandlový
Žlutý, černý, červený (Emil Schachtzabel, Taubenrassen, 1925)

Říman patří mezi holuby tvaru, u kterých požadavek na tzv. typ daleko převyšuje snahu o šlechtění barev či lesků. Dlouho bylo proklamováno, že je to největší holub na světě. Dnes, když jsme mohli blíže poznat staroněmecké či maďarské voláče, víme, že toto klišé neplatí. Nicméně svými impozantními tělesnými parametry, rozpětím křídel přes 1 metr a dosaženou hmotností mezi 1 a 1,5 kg bezpochyby patří k tomu nejskvělejšímu, co lze v holubářství nalézt.

Historie

Předci římanů byli chováni na území současného Tuniska, kde byli objeveni Féničany. Tito zdatní mořeplavci a obchodníci si brzy uvědomili, jaký úspěch může mít tak velký, dlouhý a majestátní holub, a dovezli ho do starověkého Říma. Ve „věčném městě“ vzbudil obdiv svým obrovským zevnějškem a stal se vyhledávanou atrakcí. Záhy se vlivem osídlení Pyrenejského poloostrova muslimy ze severu Afriky obrovití holubi rozšířili též po území současného Španělska, a tak byli později známi i pod označením španělé. Ve středověku se vyskytovali v různých zemích Evropy podobně velcí turečtí holubi, se kterými mají římané společné zbarvení očí, zobáku a obočnic. Z oblasti jižní Itálie, případně španělských království byli tito impozantní holubi dovezeni na území dnešní jižní Francie, kde vytvořili základ dlouhodobé éry prosperity a šlechtění velkých holubů napříč užitkově zaměřeným francouzským holubářstvím. Francie je kolébkou chovu římanů do dnešních dnů a francouzský směr šlechtění je považován za určující. Dostali se také do Anglie, kde John Moore v díle Columbarium v roce 1735 zmiňuje španělského obra, který je „velký jako slepice, je velmi pěkný a nad zobákem nemá žádné výrůstky“. Popisuje též římského holuba, který je hodnocen podle délky křídel. V 19. století vkrevnili francouzští holubáři do římanů francouzské bagdety, což přispělo k utužení perlových očí, světlého zobáku (kromě tmavých rázů) a pěkných červených obočnic. Francouzské bagdety mají u bílých a strak vikvové oči, přesto se u římanů podařilo zajistit u všech rázů oči vikvové. Snaha byla též o dosažení světlých zobáků u všech rázů, což se díky účinku smoky faktoru povedlo, až na modré černopruhé. Říman se spolupodílel na vyšlechtění velkého množství okrasných a užitkových plemen holubů, kteří se honosili zvětšenou délkou, výškou nebo hmotností. Měl zásadní vliv na zušlechtění mnohých holubů tvaru, ale též velkých voláčů či slepiček. Klub chovatelů římanů ve Francii byl založen v roce 1927. Francouzští holubáři kladou značný důraz na výraz hlavy, který je charakteristický pěkným klenutím a zejména zahnutým, silným a klopeným zobákem, širším ozobím a výrazně červenými obočnicemi. V Německu vznikl speciální klub již roku 1907, jejich holubi se vyznačují dobrou kvalitou opeření a snahou o dobře krytá záda. Schachtzabelův vzorník holubů z roku 1925 (ze kterého pocházejí též přiložené kresby) uváděl u modrého černopruhého, hnědopruhého a bílého rázu rozpětí křídel alespoň 100 cm, u ostatních zbarvení rozpětí alespoň 96 cm. U bílého rázu tehdy vyžadoval vikvové zbarvení očí, obočnice maximálně 3 mm široké, nohy silné, kratší až střední, nikoli nízké, prsty dosti dlouhé. Římanovi bylo zachováno minimální rozpětí křídel 96 cm až do dnešních dnů a platí pro všechny barevné rázy. Obvykle se rozpětí pohybuje mezi 96 a 108 cm, maximum nalézáme někde kolem 120 cm, ale takoví jedinci už bývají spíše disharmoničtí. Není od věci využít pravidlo zlaté střední cesty. Ve Francii začíná rozpětí na 100 cm, hmotnost římana se pohybuje mezi 1 000 a 1 500 gramy. V České republice funguje společný klub pro římany a koburské skřivany od roku 1953. Říman nebyl u nás nikdy nějak masově rozšířen. Z 32 členů klubu je pouze 8 chovatelů římanů, ale řada chovatelů stojí též mimo klub a nedá se říci, že by byl říman vyloženě vzácným plemenem. Na výstavách bývá zastoupen. Speciální výstavy klubu se konají v lednu ve Velkých Pavlovicích – místo není zvoleno náhodou. Členy klubu jsou i chovatelé ze Slovenska, kteří na jižní Moravu rádi zavítají. Výborné internetové stránky klubu naleznete na portálu www.koburskyskrivani-rimani.estranky.cz. Předpokladem úspěšného chovu římanů v České republice bylo pořízení kvalitního chovného materiálu, který se podařilo dovézt díky nesmírnému zápalu chovatelů opakovaně z Francie, případně z Maďarska nebo Německa. Asi před deseti lety se u bílého rázu s konečnou platností přešlo na perlové zbarvení očí, i k tomu byly importy velmi cenné.

Říman v české literatuře

V naší první holubářské knize Holubářství v Čechách od Františka Špatného (1862) jsou římané popsáni pod jménem španělé jako holubi dlouhého a vysokého těla. MUDr. Šír v Holubářství (1886) popisuje španěla a římana, kteří „patří k největším a nejtěžším holubům, nezřídka váží 1–1,5 kg. Zobák mají krátký, zahnutý, silnou širokou nosní blanou částečně pokrytý, kruh kolem očí červený“. Věrné vyobrazení římana nabízí Bauše v knize Drůbež (1898), kde čtenářům zpřístupňuje „holuba obrovského barvy modré a čokoládové. Jeho dalšími názvy jsou říman a holub španělský. Má dvojnásobnou velikost holuba polního, taktéž délku a šířku, jest silních kostí, délky 57 cm, z čehož na ocas připadá 20,5 cm, vole dosti nadýmá. Krásné veliké plemeno jest všude jen spoře zastoupeno, neboť přijde mnoho na práci pěstitelů. Kráčí rychle, rozložitě, lítá těžce a hřmotně, rád nechává slyšeti hluboký hlas, jest hbitý a přítulný. U starých Římanů byl holub tento miláčkem a velmi drahý“. Antonín Jeřábek v Chovu holubů pro užitek i sport (1910) podotýká, že „také bílí mají míti bílou čočku, ne hnědou. Jeho domovina, jak se zdá, je Francie, rozšířen je též ve Španělsku, Itálii a Anglii“.

Americký říman

Chovatelé v USA na platformě evropského římana vyšlechtili výstavní a užitkové plemeno, kterému zůstala uchována obrovská hmotnost mezi 1 a 1,5 kilogramu, ale jeho tělesné formy a držení těla byly výrazně modifikovány. Americký říman je mnohem vyšší, s vysoce drženou, širokou, osvalenou a hlubokou hrudí, velmi silného krku, dosti kratší v zadní partii. Základním atributem tohoto spíše výstavního holuba je vyšlechtění mohutné hlavy s krátkým a široce nasazeným zobákem. Čelo je vysoké a široké, široké jsou i líce, klenba hlavy je dlouze protáhlá, nadstandardní šířce krku odpovídá výrazné záhlaví. Oči u bílých jsou vikvové, u ostatních perlové. Značné množství holubů má na krku víry v opeření, které mohou působit na pozorovatele smíšeným dojmem. Z barevných rázů se vyskytují kromě obvyklých barev též bělouši modří a stříbřití, jakožto i popelavě červení a popelavě žlutí.

Plemenné znaky římana (evropský typ)

Základním kritériem úspěšnosti římana v konkurenci jiných plemen je dosažení veliké, dlouhé a dostatečně široké postavy, u které i kvalita opeření a zadní partie vytvářejí dojem celkové rovnováhy a síly. Snahou chovatelů není chovat holuby co největší, kteří často trpí na špatnou kvalitu letek, opeření či ocasu, ale šlechtit co největší holuby se zachovanými ostatními vyváženými parametry. Říman nesmí mít jakékoli pernaté ozdoby. Jeho krása vyvěrá z prošlechtění hlavy, zobáku, očí, obočnic, postavy, postoje a nohou, držení těla, tvaru letek, nesení a délky ocasu. Hlava je v korelaci s velikostí těla silná a velká s dobře klenutým čelem. Tvar hlavy při pohledu z boku lze nazvat protáhle zakulacený bez plošinek či hrbolků. Ve Francii se pro hlavu římanů používá příměr beraní hlava. Na klenbu čela navazuje zobák, který je klopený a zahnutý, velmi široký v nasazení, střední délky. Nejen tvar zobáku, ale též jeho zbarvení je unikátní. Zatímco u modrých je tolerován až černý zobák, u všech ostatních rázů je snaha o co nejsvětlejší zbarvení. Přípustná bývá pouze tmavá jehla u černých nebo světle rohové zbarvení u hnědých a stříbřitých. Ozobí nemá takovou tendenci k přerůstání jako obočnice a většinou se daří udržet ho pokud možno hladké. U všech rázů včetně bílých si přejeme čisté perlové oči, u kterých je prokrvení rohovky co nejvíce potlačeno. Obočnice jsou karmínově červené a poměrně výrazné, ale neměly by být příliš široké a hrubé. U starších jedinců je tolerován jejich větší rozvoj, který do určité míry souvisí nejen s velikostí tohoto holuba, ale je možným pozůstatkem dávného nakřížení bagdet. Obočnice se s věkem velmi často rozšiřují nepravidelně, obvykle jsou mnohem výraznější před očima směrem k zobáku než směrem dozadu, což je nutno postihovat. Podotýkám, že vady obočnic nejsou uvedeny v hrubých vadách. Krk je středně dlouhý a silně nasazený, dle výkladu francouzského standardu je 10–12 cm dlouhý, hrdlo je náhle a hladce vykrojené. Postava je velmi dlouhá a adekvátně široká. Nevytváří tak široký, hluboký a krátký tvar jako u slepičáků, ale vše směřuje za cílem délky a odpovídající šíře a hloubky. Hruď je mírně pozvednutá, záda jsou velmi dlouhá, široká, rovná a jen mírně spadající. Držení těla je téměř vodorovné. Problémem takto velkého holuba bývají mírně otevřená záda. Je to dáno tvarem a složením dlouhých a přilehlých křídel. Zejména v Německu kladou důraz na výborné složení letek a často jsou na tamních holubech i křídla dosti kratší konce ocasu. Přesahují-li letky ocas, jedná se o hrubou vadu. V mnohých chovech jsou křídla v zadní části neucelená, letky neleží na ocase, ale jejich konce se mírně zvedají. Snaha o co nejlépe krytá záda má i praktický efekt, kdy u takto velkého holuba nebývají kladeny takové nároky na kvalitu zbarvení a hřbet u holubů hnědé a modré řady bývá bílý. Při dobře krytých zádech není bílý hřbet nijak nápadný. Ocas je velmi dlouhý, adekvátně široký a neměl by se dotýkat země. Šířku téměř vodorovně drženého ocasu udávají Francouzi mezi 8 a 10 cm, přičemž krajní rýdováky se nesmějí rozestupovat. Nápadné jsou silné nohy a stabilní široký postoj na pevných, dlouhých prstech. Říman má takový postoj, který vzbuzuje zdání, že holub je stále připraven k vylétnutí. Výška postoje se ve skupině holubů tvaru, kam říman patří, nijak zásadně nevymyká obecným zvyklostem. U mandlových mohou být drápky různě zbarvené, u ostatních odpovídají barvě zobáku, běháky a prsty jsou atraktivně živě červené. Nápadná je enormní délka peří, které si přejeme dobře složené, husté a široké. Křídla jsou co nejdelší, ale musejí být dobře složená. Častými nedostatky jsou volnější a třepenitější opeření, špatně složené letky a rýdováky, svěšené letky, otevřená záda, příliš dlouhé nohy, hrubé obočnice, užší a nedostatečně hluboká hruď, nižší hmotnost, menší velikost postavy, úzká záda, nízké či úzké čelo, plošinka na hlavě, úzce nasazený nebo přerostlý zobák. Mladí jedinci a mnohdy i holubice mohou trpět na nevýrazná čela a užší hlavy.

Barevné a kresebné rázy

Mezi nejběžnější zbarvení patří bezpochyby bílá a hnědopruhá. Říman patří k nejznámějším holubům v hnědé barvě a s takovými jedinci se setkáváme často i u nás. Je známo, že hnědá pigmentace mění barvu očí oranžových, ale u perlových očí římana žádný zvláštní efekt nevyvolává. Dále víme, že hnědou barvu u rozprostřených rázů (hnědých a khaki) provází zesvětlení starších per. To je zřejmě příčina, proč se daří zejména plavým rázům v hnědém zbarvení, kde není vyšisování barvy téměř znát. Dalšími oblíbenými rázy jsou modří černopruzí, stříbřití pruhoví, recesivně žlutí a recesivně červení, černí, šedohnědí, modří kapratí, strakové v černé, modré, hnědé, červené a žluté barvě. V České republice vznikli např. černí tygři. Barevná škála je všeobecně hodna rozšíření. Několik rázů lze docílit pouhým křížením z již existujících. Ve Francii jsou k vidění popelavě červení a popelavě žlutí, též bělouši, hnědí, khaki a také mandloví, kteří vznikli na základě černého zbarvení a účinek spread faktoru vytvořil u římana dvě varianty mandlového zbarvení. Jedná se o černobílou a černošedou formu, kdy s věkem se zvětšuje podíl černého pigmentu. Mandloví jedinci způsobili svojí atraktivitou doslova poprask na Evropské výstavě Lipsko 2006. Chov římanů ovšem nesměřuje k nějaké výrazné pestrosti barev, ale převážně k dalšímu prošlechťování typu. Za účelem dosažení kvalitnějšího zbarvení byli do římanů vkrevněni například moravští pštrosi. Holubi z těchto linií po potřebném zvětšení postavy byli přínosem a zlepšila se i reprodukce holoubat. V zásadě platí, že u tak velkého holuba je tolerována určitá nedokonalost v utváření vzorků (pruhy, kapratost) a u plavých rázů v hnědé a černé barevné řadě je bílý hřbet dokonce plemenným znakem.

Způsob chovu a výstavnictví

Říman je holubem pro opravdové milovníky holubů. Jsou to chovatelé, kteří se dovedou nadchnout pro jejich majestátní zevnějšek a vytvoří jim ideální podmínky pro chov a reprodukci. Spočítáme-li si, že pro každý chovný pár je doporučena při voliérově vedeném chovu podlahová plocha o dvou metrech čtverečních, přicházíme ke zjištění, že pro 10 párů těchto holubů musíme vytvořit holubník o půdorysu 5×4 metry. Stejný prostor vystačí u středních plemen pro 20–25 párů a u malých plemen pro 30 párů. Celý holubník, stejně jako sedačky k odpočinku a případný výlet do voliéry nebo z holubníku na dvůr, koncipujeme tak, aby odpovídal způsobu chovu holuba, který létá spíše nerad a mnohem více než let mu vyhovuje chůze. Zpravidla nebývají sedačky, výlety nebo budníky výše než 1 metr nad zemí, a jestliže jsou z různých důvodů výše, chovatelé zpravidla k těmto zvýšeným částem opírají šikmá prkna, po kterých mohou římané do zvýšených míst bez zbytečných energetických výdajů vylézt. Jestliže musíme počítat s velkými nároky na prostorný holubník, obdobně velkorysí bychom měli být i s nabídkou velikosti hnízdních krbců a hnízd. Jako budníky jsou doporučovány různé velikostní varianty, od rozměru 100×50×50 cm, až po varianty 100×100×100 cm. Důležitější než velikost budníku je poskytnutí vhodného místa k hnízdění. V praxi se nejvíce osvědčily dřevěné nebo plastové bedničky na ovoce, které musí chovatel bohatě vystlat hoblinami a jemnou slámou a později též kontrolovat, zda nedochází k úbytku steliva. Říman je přes svoji ohromující velikost výborným rodičem a spolehlivě hnízdí i jedinci vážící kolem 1 500 gramů. Je nevšedním zážitkem sledovat, jak obrovitý rodič láskyplně pečuje o drobná holátka. Počet mláďat se pohybuje mezi 2 a 8, s průměrem kolem 4 na pár a rok. Tento údaj samozřejmě ovlivňuje délka chovné sezony a míra harmonického soužití páru. Říman je přece jen velký a snad i trochu nemotorný holub a může dojít k rozbití vajec. První tři dny po vylíhnutí je dobré provádět kontrolu hnízda velmi opatrně, aby nebyla mláďata zašlápnuta při obraně hnízda. Vývoj holoubat na hnízdě je delší než u středních plemen, odpovídá vývoji velkých voláčů. Obdobně dlouhý je pak i úplný vývoj výletků, kteří dosahují plného vzrůstu až ve věku kolem 7–8 měsíců, mnohdy až v jednom roce života. V juvenilním období působí říman štíhleji, je nohatý, s dlouhým krkem. Zkušený chovatel vyčká až do přepelichání, než vyřkne svůj ortel nad dalším využitím výletků, u některých linií se radí počkat až do dvou let stáří, kdy římani dovedou pořádně nabrat na síle a šířce mnohých svých znaků. Chceme-li k výstavám využít tohoroční výletky, je dobré začít hnízdění ještě v zimních měsících. Pro úspěšný růst vyžadují římani nejen dostatek prostoru, ale též kvalitní krmení, jehož součástí mohou být i větší zrniny, která plemena menší velikosti nepřijímají, například bob. Pro velikost postavy a zbarvení obočnic je dobrá kukuřice, barvu a kvalitu opeření zlepšují olejniny, zdárný vývoj svalstva zajišťují luštěniny, zbývající nosný prvek směsí pro římany tvoří obiloviny (včetně čiroku či prosa). Spotřeba krmiva je značná. Nezbytný je též přísun gritů a vitaminů, solí a říčního písku, jako doplněk stravy se hodí rozdrobený chléb, bramborová míchanice či zelené krmení. S oblibou jsou využívány i různé druhy granulí. Před obdobím výstav je dobré vybrané jedince zvykat na omezený prostor výstavní klece, na přítomnost člověka a manipulaci. Sebevědoměji se pak předvádí při hodnocení. Velmi důležitá je rozměrově vhodná přepravka, ve které si holubi nenaruší letky či rýdováky. Od pořadatelů výstav je pak žádoucí, aby římanům poskytli veliké holubí klece, případně až drůbeží klece, ve kterých mají výstavní jedinci potřebný komfort. Dnešní využití plemene není užitkové, ale vyloženě sportovní. Říman se chovateli odvděčí za všechnu vynaloženou námahu a zajištění podmínek nejen neobvyklým zevnějškem, ale také velmi klidnou, důvěřivou a přátelskou povahou a to jistě také hraje v jeho prospěch.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře