Nejznámější holubi 14 Rys


Nejznámější holubi 14 Rys
Černý šupkatý bělohrotý
Červený bělopruhý
Červený šupkatý bělohrotý
Detail přesného vzorku
Chovatelské zařízení Radima Kutry v Mysločovicích
Modrý bělopruhý
Modrý bělopruhý
Modrý šupkatý bělohrotý
Prezentace rysa v rázech stříbrném a hnědém šupkatém na Mezinárodním školení posuzovatelů holubů v Hradci Královém
Rysové v chovu Radima Kutry při koupeli
Stříbrný šupkatý bělohrotý
V Bahrajnu jsou šlechtěni rysové s faktorem frill stencil (bílá zrcátka v letkách a ocase)

V širokém okruhu evropských zemí, ale dlouho již také v Severní Americe, je tento holub uznávaným a hojně chovaným představitelem okrasných holubů mohutného zevnějšku, jež nezdobí pernaté ozdoby nebo extrémní prošlechtění některých oblastí, ale vyznačují se kvalitním zbarvením, které vždy provází vzácný a do dokonalosti dovedený bělopruhý nebo šupkatý vzorek.

Historie

Rys patří mezi holuby tvaru, pro které jsme dříve užívali označení holubi užitkoví. Oba názvy měly ve své době opodstatnění. Původní požadavek na polaření, samostatnost chovu a obdivuhodnou plodnost postupem let nahradil důraz na vynikající tělesné tvary, kvalitu barvy a vzorků. Rys vznikl v okolí města Krakova v západním Haliči (Galicii). Oblast nalezneme v jižní části Polska poblíž slovenských hranic, v tzv. Malopolsku. Traduje se, že na vzniku polského rysa se podíleli polní holubi a bělohrotí slezští voláči. Pravdou je, že volátko rysa má větší objem, než by se předpokládalo, a k tomu též nízký postoj a hlubokou, širokou postavu. Rys je unikátním holubem díky svému zbarvení, které je pouze jednobarevné a vždy s bílými vzorky vzniklými dokonalým účinkem modifikátoru toy stencil. Po zdomácnění v Německu tamní chovatelé původní materiál prošlechtili a převzali otěže dalšího směřování. Zárukou precizní šlechtitelské práce byly významné osobnosti německého holubářství Schachtzabel a Krebs, kteří se zasloužili o rozšíření rysa kolem Halle nad Sálou. Rysové se ovšem rozšířili též v Dánsku, Francii, České republice a na Slovensku, v Rakousku, Belgii, Nizozemsku, Velké Británii, v Kanadě a USA. První výstava rysů se uskutečnila v roce 1882 v Halle nad Sálou. Prakticky od té doby jsou rysové zastoupeni na všech velkých výstavách ve výše uvedených zemích a dále se jejich obliba a rozšíření zvětšují. Na letošní jubilejní 50. speciální výstavě v Neudrossenfeldu v Německu bylo vystaveno 1 414 rysů od 135 chovatelů v 16 barevných rázech. Výstavu navštívili chovatelé plemene ze Švédska, Francie, Bahrajnu, Nizozemska, Česka, Velké Británie, Polska, Maďarska, Slovenska a Dánska. Od počátku mají největší zásluhu o prošlechťování rysa němečtí chovatelé, jejichž spolek funguje od roku 1906, kdy byl založen u příležitosti Národní výstavy holubů ve Frankfurtu nad Mohanem. V současné době sdružuje klub kolem 630 členů. Největší počet rysů, celkem 2 295, byl k vidění na evropské výstavě konané u příležitosti 100 let trvání klubu v roce 2006. Zájemce o bližší informace o plemeni potěší kniha Klause Beckmeiera s titulem Rys (Luchstauben). Chovatele neznalé německého jazyka do chovu aktivně zasvětí členové Klubu chovatelů rysů v České republice pod vedením vynikajícího holubáře Radima Kutry.

Rys v české literatuře

Bohumil Bauše v knize Drůbež z roku 1898 představil našim chovatelům „holuba rysáka, jakožto silného a velikého holuba, který je šupinatý nebo s bílými pásy v křídlech. Holub jest krátký, nízký, má ale široká prsa. Objem trupu 30 až 32 cm“. Antonín Jeřábek v knize Chov holubů pro užitek i sport věnoval polskému rysu značný prostor. Uvedl, že ho „vypěstovali polští rolníci v západní Haliči asi kolem roku 1860, jako holuba statného, plodného, dobrého polaře a otužilého. Povstal křížením velkého tmavomodrého polního holuba s bílými pruhy a šupinami se slezským krajovým voláčem (již vymřelým). Svým skrvnitým zbarvením na křídlech podobá se tam známému dravci, rysu, po němž byl pojmenován. Po roce 1880 byl importován z Krakova do Německa, lepší chovné kmeny byly vyvezeny a nyní se v původním kraji stěží najde chovný materiál. Jak jest užitečný rys, tak jest i krásný. Všude, kde se vyskytl, svým krásným zjevem vzbudil úžas.“ Josef Vrbka v Praktickém holubáři z roku 1917 představil polského rysáka jakožto holuba otužilého, mohutné postavy, rodícího ročně mnoho holoubat a létajícího pilně do polí. „Hlava jest dost velká, čelo značně klenuté, oko žlutě červené a neobyčejně výrazné. Holoubata jsou neobyčně velká a tučná, protože staří holubi krmí je ustavičně.“

Charakteristické plemenné znaky

Hlava by měla být středně velká se stoupajícím čelem a protáhle klenutou klenbou bez plošinek. Je to nejčastěji diskutovaná oblast na rysovi, neboť když se v posledních 30 letech měnil jeho typ, a to zejména křížením s mondénem, zvětšila se postava, opeření se stalo načechranějším a postoj širším, právě hlava se spíše zmenšila, což bylo oprávněně kritizováno nejen chovateli, ale také posuzovateli. Oči jsou u všech rázů oranžové až červené, obvyklou vadou je jejich světlejší – žluté – vybarvení. Hnědí mívají vlivem genetického založení oči nepravé perlové a nejsou předmětem hodnocení. Obočnice odpovídají barvou okolnímu opeření, ale často bývají zesvětlené, což není žádoucí. Ozobí je jemné, o zobáku vzorník uvádí, že je střední délky, o jeho šířce a síle čelistí nepojednává, což je u plemen německého šlechtění obvyklé. Vadou je tmavý zobák u recesivně červených/žlutých. Asi nejtypičtějším znakem rysa je jeho postava, která je jakoby válcovitá, vyznačující se širokou, plnou a hlubokou hrudí a krátkými, mírně se svažujícími zády. Hmotnost by měla být nejméně 700 gramů, přičemž ideál je kolem 800 gramů. V této souvislosti je důležité zmínit, že někteří rysové jsou málo osvalení a jejich velikost povzbuzuje pouze bohaté, delší a načechrané peří. Jsem přesvědčen, že žádné „klubko peří“ není naším chovatelským cílem. V souladu s požadavkem krátkosti zadní partie žádáme krátká a široká křídla se širokými letkami, která dobře kryjí záda, a rovněž široce nasazený, ale krátký ocas, který je buď vodorovně nesený, nebo jen mírně spadající. Neměl by být stříškovitý ani s uvolněnými krajními rýdováky. Bohaté a poněkud volnější opeření překrývá bérce, ale prsty a běháky musejí být neopeřené, což bývá mnohdy šlechtitelským oříškem. V zásadě platí, že opeření spodku těla by mělo dosahovat maximálně ke kroužku, který musí být viditelný. Nesmí být též příliš volně opeření za nohama, které působí velmi rušivě. Mezi nejčastější vady plemene patří silně zvednutý ocas, příliš nízko položená hruď, nízká hmotnost a příliš malá hlava. Tyto oblasti pomáhá zlepšovat cílené křížení s takovými plemeny, která mohou nejvíce pomoci. Uplatnil se třeba americký king, ale rovněž moravský pštros a v Německu štraser.

Zbarvení

Polský rys se nevyskytuje v popelavě červené řadě, ale díky invenci českých holubářů se vedle tradiční černé/modré řady a červené/žluté recesivní podařilo rozšířit barevnou škálu o hnědou barevnou řadu a také o stříbrné. Hnědé zbarvení je na rysovi velmi přitažlivé a dovede vytvářet stejné účinky, jaké jsou oblíbeny u holubů modrých či černých. Hnědí rysové vznikli přikřížením modrého kinga, v jehož genech byly skryté vlohy pro hnědé zbarvení, v chovu nestora chovu rysů v České republice Radima Kutry. K holubicím v hnědém šupkatém rázu později přibyli i samci a dnes by měl být chov hnědých rysů již zcela ustálen. Jejich pěknou kolekci jsem loni zhlédl třeba na výstavě v Pelhřimově. Stříbrní rysové vznikli křížením se stříbrnými lahore a jsou tak nositeli mléčného zbarvení na černé/modré barevné řadě. Tento ráz propaguje nejvíce Jiří Kristek. Stříbrní šupkatí a hnědí šupkatí rysové byli představeni evropským chovatelům na Mezinárodním školení posuzovatelů Hradec Králové 2011, kde vzbudili oprávněný zájem ze všech koutů Evropy. Tato v podstatě ojedinělá a kvalitní práce českých holubářů na mezinárodně chovaném plemeni v oblasti genetiky a rozšiřování barevných rázů je důkazem, že dobře zvolený záměr, když se dotáhne správně do cíle, může ukázat vyspělost holubářství v dané zemi lépe než nějaké řečnění. Nikoli nepodstatné je i to, že stříbrní a hnědí rysové jsou výborní i z pohledu typologie, neboť využitá plemena (king, lahore) mají výrazné hlavy a to se jistě projevuje i ve zvýšené líbivosti na této bázi vzniklých rázů rysa. Stříbrní rysové byli mezinárodně uznáni na přelomu let 2013/2014 a nemusí se již vystavovat v kategorii AOC, což dosud platí o hnědých. Základním tradičním stavebním kamenem plemene je 16 barevných rázů sestávajících z holubů modrých, černých, recesivně červených a recesivně žlutých, kteří vytvářejí kombinace bělohrotou nebo barevnohrotou a šupkatou nebo bělopruhou, čímž docházíme k cifře 16. Bělohrotí, kteří jsou velmi oblíbeni zejména na modrém zbarvení, mají 6–10 ručních letek bílých, u modrého rázu nesmí rozdíl v počtu bílých letek přesáhnout 2, u ostatních rázů jsme benevolentnější. Chovatelsky nejnáročnější jsou bezpochyby žlutí a červení šupkatí, u kterých je kresba nejméně ustálená, ale na druhou stranu jsou lehčí konstituce a odchovávají více holoubat, čímž tento handicap částečně snižují. V našich končinách jsme dlouhou dobu viděli žluté a červené, někdy i černé rysy se špatnou šupkatostí, která vypadala jako šupinatost, kdy pera byla lemovaná místo toho, aby vzorek vytvářely dva ovály. Po dovozech z Německa a upozornění na tuto skutečnost v chovatelském tisku se daří tyto původní nedostatky napravovat. Rys, jakožto představitel malého množství barevných rázů, i přes svoji mohutnost vykazuje poměrně syté, čisté a lesklé zbarvení, kde je nežádoucí nečistá, narezlá nebo matná barva, bílé punčošky nebo špunt kolem kloaky, viditelně prokvetlé letky u tmavých rázů, míchané letky, velmi krátké, zubaté, silně nečisté pruhy (rez a pepř), silně nečistá a nepravidelná šupkatost.

Přesné a kontrastní vzorky

Již v úvodu jsem zmínil, že nádherné zbarvení rysa je ovlivněno účinkem genového komplexu toy stencil (Ts), který je schopen v ideální konstituci vybělit vzorek v křídelních štítech. Toy stencil patří do takzvaných orientálních barevných řad, kdy neustálené a částečně ustálené barevné okrsky mají plnobarevnou barvu vybělenou, v méně prošlechtěných variantách narezlou, často na barevném rozhraní (kromě červené a žluté) lemovanou úzkým proužkem původní barvy příslušné barevné řady (černé, šedočerné, hnědé, žlutohnědé, popelavě červené nebo popelavě žluté). Účinky faktoru Ts u polského rysa mění pruhový vzorek v bělopruhý a kapratý v šupkatý. Nemění přitom intenzitu ani kvalitu ostatního zbarvení, nepřekryje ho ani plnobarevnost (spread), podobně jako recesivní červená, což je zvláště ceněno u holubů černých, recesivně červených a recesivně žlutých. Aby se však bílé vzorky projevily, je potřeba poskládat k sobě všechny tři součásti komplexu genů toy stencil, a to není vůbec jednoduché. Toy stencil je nejvíce známý u barevných holubů, jako jsou ledňáci, knězi, špačci, čejky, stehlíci či mniši, z dalších skupin holubů se vzácně vyskytuje u moravského pštrosa, prácheňského káníka, německé modenky, voláčů a některých rejdičů a jen opravdu vzácně u jiných plemen. Soustava genů byla poprvé popsána Metzelaarem ve 20. letech 20. století a dále byla probádána zejména Paulem Gibsonem. Dnes víme, že komplex sestává z kombinace Ts1/Ts1, Ts2/Ts2 a ts3/ts3. Malé písmeno u ts3 znamená, že tato část komplexu je recesivní a aby se u holuba bělopruhost či šupkatost správně projevila, musí tuto vlohu předat mláděti oba rodiče. Nejkrásnější bílé vzorky mají holubi homozygotní, tzv. čistokrevní, kde se projevují už u holoubat na hnízdě. V případě provádění zušlechťovacího meziplemenného křížení se chovatel musí obrnit velkou trpělivostí, než se mu vlohy podaří uspořádat do nezbytné konstituce. Znovu proto vzdávám chválu českým holubářům.

Výstavnictví a způsob chovu

Rys dnes patří mezi typická voliérová plemena, přičemž chovatelé mu dopřávají voliéry velikých rozměrů, kde dobře prospívá. Omezeně je chován i volně, kde tráví nejvíce času na dvoře nebo střeše domovského stavení či holubníku a nikam daleko nezalétá. Větší letové schopnosti bezpochyby vykazují lehčí rázy, kterými jsou žlutí a červení. Chovatelská zařízení nebývají výjimečná. Dobře se uplatňují roštové podlahy, které mohou být i ve voliéře, kde je může nahradit vyšší vrstva písku. Jiné je to se způsobem odchovu, kde chovatelé využívají „školky“ pro mladé výletky. Jsou to nízké a dlouhé stavby podobné protáhlé králíkárně, kam jsou umísťováni mladí rysové před opuštěním hnízda. Ve školce se naučí samostatně přijímat potravu a v klidu zde přečkají rizikové období odstavu. Poté jdou do oddělení pro výletky, kde je po několika měsících jejich hlavní vývoj ukončen. Nejméně u žlutých a červených je žádoucí počkat až do jejich úplného přepeření, než dospěje ke konci tělesný vývin a vyjasní se i situace kolem kvality vzorků a zbarvení.

Hodnocení rysů je oříškem i pro zkušené posuzovatele, neboť se musí zaměřit nejen na plemenný typ, kvalitu vzorků a opeření, ale též na osvalení a zejména na oblast hlavy a ocasu. Hlava si zasluhuje zvláštní pozornost tím, že bývá mnohdy k velikosti těla menší a celkový dojem narušuje, ocas pak vykazuje velmi často tendenci k většímu počtu per. Nejsou výjimkou ani rysové se 13 nebo 14 rýdováky, posuzovatel by tedy neměl tuto oblast opomíjet a kontrolovat by měl i ruční letky, neboť již nejsou tolerováni jedinci s 11 letkami jako dříve. U bělohrotých rázů jsou počítány bílé letky, jejichž počet by měl být stejný, zjištěné rozdíly jsou postihovány, nejpřísněji u modrých. Chovatelské kluby v rámci speciálních výstav obvykle určují nejlepší holuby v typu a nejlepší jedince v kvalitě vzorků (často zaměňováno s kresbou), v Německu zavedli na poslední speciální výstavě titul Best in Show (vítěz výstavy), který se rekrutuje z nejlepších mladých rysů. Temperament těchto velkých holubů je poněkud svárlivější. Bývají dosti rvaví a také mohou mačkat vejce. Vyplatí se tedy polstrování hnízd a nepřeplněné holubníky. Při párování je nezbytné dávat k sobě partnery v takovém zbarvení a kvalitě vzorků, aby se jejich přednosti vyrovnaly a nedostatky nedublovaly. Obvykle se dávají k sobě ideální jedinci s tmavší šupkatostí s partnerem ve světlejší šupkatosti. Holubice (hnědé a modré) bývají tmavší.

Rys jakožto unikátní představitel účinku modifikátoru toy stencil zásadně pomáhá u přenášení bělopruhosti a šupkatosti na četná jiná plemena. V českém holubářství se významně podílel na regeneraci a vyšlechtění bělopruhých rázů moravského pštrosa. V chovu některých chovatelů hanáckých voláčů je zase využíván k přenosu bělopruhosti a šupkatosti na černé i další rázy – a tak bych mohl dále pokračovat. Je tedy nejen oblíbeným a vděčným chovancem, ale disponuje též cennými a ustálenými vlohami z pohledu holubářské genetiky.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (4x):

1
2
3
4
5


Autor textu Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Držitel mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Kmenový dopisovatel časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel. Spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), která slouží jako vzorník pro naše plemena.

Autor fotografií zdroj: Pixabay

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

26.1.2015 08:17

Vždycky to byl Polský Rys .