Nejznámější holubi 28 Indický pávík

Běloocasý
Běloštítný
Bílý
Černoocasý (EV Lipsko 2012)
Černý
Červený lentový
Červený lentový
Detail kresby černého štítníka
Chovné krbce v Nizozemsku (vhodnější jsou větší budníky)
Chovný pár bílých
Chovný pár mléčných
Kresba současného ideálu
Mandlový a modrý pruhový
Pohled na chov Zuhaira Haji v Bahrajnu
Takto veliké hnízdní boxy lze považovat za optimální
U chovatele indických pávíků v Nizozemsku
Zuhair Haji (vpravo) s indickými pávíky
Žlutý lentový

Indický pávík je impozantní holub střední velikosti, který se vyznačuje vzpřímeně drženým, velmi nápadným vějířem, jenž uzavírá 3/4 kruhu. Jeho hlavu může zdobit špičatá i lasturovitá chocholka, nohy a prsty pokrývá opeření dorůstající délky kolem 5 cm. Patří k holubům s největším počtem barevných i kresebných rázů a je jedním z nejzajímavějších vyslanců severoamerického šlechtění.

Historie

Holubi s vějířovitě rozevřeným ocasem patří k nejstarším známým okrasným holubům. Jejich původ klademe na území dnešní Indie, kde byli holubi s vějíři, takzvaní pávíci, vyobrazováni na kulturních dílech pocházejících již z období před naším letopočtem. V Přední Indii se vyskytovali pávíci ve formě hladkohlavé i chocholaté, někdy s opeřenými prsty, ale chovali se i v modifikovaném opeření, jež se vyznačovalo hedvábným vzhledem. Na obrovských mutačních schopnostech těchto okrasných holubů, kteří všichni pochází z holuba skalního, se zásadně projevila úzká příbuzenská plemenitba v uzavřených chovech. Pávík ve všech svých formách a pestré škále barev se stal ozdobou dvorů zámožných Indů a uctívaným holubem v tamních hinduistických chrámech. Z Indie se tito holubi postupně rozšiřovali, zprvu obvykle jako dar při mezistátních či obchodních jednáních, později se stali žádaným obchodním artiklem. Rozšířili se nejprve v Asii, kde vznikly svébytné tvarové a pernaté formy, z nichž jsou nejznámější pávík mandžuský, jávský či syrský, ale již v 16. století se dostali pomocí mořeplavby i do Evropy. Ve Velké Británii zušlechtili pávíka anglického, v Rumunsku vznikl pávík dobrudžský a v Uhrách pávík maďarský. Na území Severní Ameriky nejprve pronikli z Evropy angličtí pávíci, které charakterizuje vynikající vějíř a kulaté drobné tělíčko, ale jiné pernaté ozdoby nemají. Pak přišel konečně rok 1926, kdy si zoologická zahrada v San Diegu objednala z Indie dodávku čtyř krajt. Na dlouhé cestě z Indie do Kalifornie musely být krajty něčím živeny a indičtí chovatelé tuto skutečnost vyřešili přidáním místních holubů k zásilce. Zásoby „krmiva“ se po cestě ztenčily, a tak do San Diega vedle čtyř krajt doputovali jen dva indičtí pávíci, kteří u zaměstnanců zoo vzbudili podobné nadšení jako samotní hadi a začala dlouhá cesta vedoucí k jejich rozmnožení a následnému celosvětovému boomu. Tato anabáze je podobná domestikaci a rozšíření zlatých neboli syrských křečků. V roce 1930 profesor Israel Aharoni v oblasti Aleppa v Sýrii objevil samici křečka zlatého s jedenácti mláďaty, z nichž přežil jediný samec a dvě samice. Z těchto tří zvířat pocházejí miliony doma chovaných a úspěšně domestikovaných křečků zlatých. Ve stejné době zoologická zahrada v San Diegu indické pávíky rozmnožila a zpřístupnila je chovatelům v Severní Americe, ale skutečný nárůst kvality těchto holubů počal až se založením Amerického klubu chovatelů indických pávíků v roce 1963. Tradiční název Indian Fantail se dá přeložit jako indická „zdobená záď“, přičemž výraz fantail je kromě holuba s vějířovitým ocasem užíván také pro závojnatku (závojovou formu karase) a zpěvné ptáky z čeledi pávíkovití, kteří rozprostírají rýdovací pera do podoby vějíře. Chov těchto holubů se rozšířil nejen po Severní Americe, ale také v Austrálii, JAR a v mnoha evropských zemích, kde jsou k vidění méně dokonalí a menší pávíci tzv. evropského šlechtění, a jen pomalu k nám pronikají mohutní indičtí pávíci americké provenience. Náskok drží Francouzi před Nizozemci a Brity, chovy se pomalu zlepšují též v Německu i jinde. Z Hongkongu je známa forma plemene chocholatá s předním vrkočem. Široké obliby se dostalo indickému pávíku i v zemích Orientu, např. v Bahrajnu či Saúdské Arábii, kde jsou nejvíce ceněni jedinci amerického směru šlechtění. Nejznámější jsou jeho chovatelské kluby v Německu (založen roku 1990), ve Francii a Nizozemsku (od 1988). V České republice byli v dobách předlistopadových známi maďarští pávíci, kteří mají opeřené prsty, ale jsou hladkohlaví. Jejich posledním mezinárodním představením byla zřejmě Evropská výstava v Nitře v roce 2009, kde se k atraktivní kresbě stříkaných maďarských pávíků s pěknými rousky přidaly i poměrně malé vějíře, kterými nemohou konkurovat pávíkům anglickým ani indickým. Měli jsme štěstí, že Jaroslav Šindelář, žijící v Kanadě, začal v 90. letech 20. století popularizovat severoamerické holubářství v České republice (a následně jinde v Evropě a ve světě spolu s holubářstvím českým). Díky jeho invenci k nám byli v roce 1991 importováni indičtí pávíci ze zámoří, kteří nalezli pevné místo na holubnících př. Hronovského a Miroslava Šindeláře, který je také jako jediný vystavovatel v bílém zbarvení předvedl na Evropské výstavě v roce 1998 v Brně. Bohužel naše velmi kvalitní chovy indických pávíků založené na přímých dovozech nedožily konce tisíciletí, a tak rozvoj plemene v 21. století začal od píky. Propagátorem chovu se stal např. Bedřich Autrata, který choval zejména bílé a mléčné a vyšlechtil indické pávíky v hedvábném opeření v několika rázech. Další indičtí pávíci k nám byli importováni ze Slovenska, posléze z Německa a dnes se již pravidelně objevují na národních i speciálních výstavách. Jejich počet stoupá, ale kvalita zůstává pouze průměrná. I v tomto plemeni čekáme na zaníceného holubáře, který by vynaložil nemalé náklady na jejich import z USA či alespoň z Francie, kde drží kvalitní americké linie. Chovatele plemene sdružuje Klub chovatelů strukturových holubů, který je velmi aktivním spolkem pořádajícím letní přehlídku výletků s posouzením a mezinárodní speciální výstavu.

Plemenná charakteristika

Od počátku šlechtění indického pávíka chovatele zajímala jeho velikost, respektive dosahovaná hmotnost. Ačkoliv se ani tento holub na výstavách neváží, je jeho hmotnostní kritérium určitým vodítkem v chovu a nabízí komparaci s příbuznými plemeny. Hmotnost holubů amerického šlechtění se pohybuje mezi 450 až 570 gramy a v praxi jsou preferováni větší holubi nad menšími, kteří mohou dostat při posuzování přednost jen tehdy, jestliže jsou vyváženějších plemenných znaků. Pro porovnání udávám, že u nás mnohem známější anglický pávík váží kolem 350 gramů. Stejně důležitý je i tvar postavy, která by měla být hluboká, s dobře zaoblenou, plnou a širokou hrudí, vytvářející společně dojem síly. U plemen okrasných holubů, která mají širokou hruď, jsou obvykle kryta ramínka křídel hrudním opeřením. Ani v tomto směru není indický pávík výjimkou. Z širokého nasazení na hrudi směřuje silný krk vzpřímeně nahoru, aniž by měl esovitý tvar jako u anglických pávíků nebo některých rejdičů. Krk nesmí vykazovat konstantní potřes, ale je tolerováno, že když holuba vypustíme z rukou, obvykle následují jeden či dva potřesy. Větší výskyt potřesu je vadou, obdobně jako u pávíka anglického. Hlava je v porovnání s velikostí těla dosti výrazná, s dobrým klenutím čela a zřetelným protažením. K jejímu podlouhlému vzhledu s vodorovnou horní linií temene přispívají pernaté ozdoby v záhlaví. Nejatraktivněji působí jedinci se špičatou chocholkou, ale vyloučena není ani forma se zaoblenou lasturovitou chocholkou s jemnými růžicemi. Barva očí, zobáku i obočnic je odvislá od barvy opeření hlavy a je obdobná jako u anglických pávíků. Mezi zadní stranou krku a vějířem se nachází velmi diskutovaná oblast zad. Dříve byla vodorovně konstituovaná záda dlouhá asi 4 cm, později se začalo hovořit o 3 cm, ale dnes je realita posunuta ještě níže. Se záměrem získat dokonale rozprostřený vějíř, který je velmi vzpřímeně držený, byla záda ještě zkrácena a opticky u některých šampionů mezi krkem a vějířem vidíme jen krátký odskok. Základem pro velikost vějíře je šířka postavy včetně zad. Na rozdíl od anglických pávíků figurujících na špičkách prstů je postoj indických pávíků založen na pevném doteku všech prstů s podložkou, a je tedy vadou, jestliže se holub snaží našlapovat na špičky, což je znakem špatné balance. Opeření nohou a prstů dotváří bohatý pernatý fond, pro který jsou indičtí pávíci tolik obdivováni na celém světě. Základem je tak dlouhé a husté opeření, které dokonale kryje prsty i drápky. V praxi je preferován rous o délce kolem pěti centimetrů, ke kterému náleží supí pera vyrůstající nad patním kloubem. Delší zapeření prstů, rostoucí převážně bočním směrem, se většinou netrestá, ačkoliv standard uvádí příliš dlouhý rous v rejstříku vad, kam patří každopádně nohy holé, zapeřené jen do délky punčošek či s neopeřenými prsty. Postoj indického pávíka je střední délky a velmi široký. Mezi dolní hrudí a podlahou je vzdálenost pouze 2,5 až 4 cm, což značí, že nohy jsou v patních kloubech dosti podkleslé, podobně jako třeba u větších bubláků. Křídla jsou široká, nesená pod krajními ocasními pery, země se nedotýkají. Zajímavostí plemene je nepřítomnost kostrční žlázy. Nejcharakterističtějším plemenným znakem je vějíř, sestávající z velkého počtu pevných ocasních per bez tzv. účesu, tedy s dobře spojenými prapory per. Mírný výskyt nespojených praporů per ve vějíři, vytvořený kontaktem s dráty výstavní klece či vybavení holubníku, je povolen. Moderní tvar vějíře amerického šlechtění je založen na velmi vzpřímeném držení, při kterém nejlépe vynikne. Výklad amerického standardu sděluje, že ocas je tak vzpřímený, že mezi hlavou a vějířem je mezera rovnající se délce hlavy (bez zobáku). Takto držený vějíř působí nejlépe, je-li pouze mírně trychtýřovitý. Nesprávný je plochý tvar vějíře známý u pávů, jakožto i vějíř kornoutovitý, který je v Evropě velmi rozšířený, což nejlépe prezentují mnozí holubi na přiložených fotografiích. Ze zadního pohledu by měla pera vějíře tvořit kolem 3/4 pomyslného kruhu. Pera vějíře by měla být dlouhá tak, aby na úrovni temene hlavy protínala pomyslná vodorovná přímka asi prostředek rýdováků, ale tento požadavek je také spíše vysněným ideálem než pravidlem. Německý standard poněkud shovívavě sděluje, že nad hlavou by měl ocas přečnívat o 4 až 5 cm, což je nutno brát jako minimální míru. Indický pávík má veškeré opeření pevné až tvrdé, měkké a roztřepené opeření je vadou. Tento fenomén se podílí i na žádoucí kvalitě vějíře, který by měl sestávat z velmi širokých per, která vytvářejí ucelený vějíř bez mezer a jiných vad. Při hodnocení nesmíme zapomínat na celkovou balanc. Holub musí nést krk i vějíř vzpřímeně, nesmí se předklánět dopředu, nést vějíř deštníkovitě nad sebou, dozadu či prostrkávat hlavu středem vějíře. Jak postoj, tak i nesení vějíře a křídel by měly být oboustranně souměrné.

Barevné a kresebné rázy

Jestli jsou v něčem holubáři v anglofonních oblastech před námi, tak to bezpochyby je záliba ve šlechtění nových barevných a kresebných rázů. Má se za to, že po poštovním holubovi je indický pávík nositelem největšího spektra modifikačních genů. Na samotnou kvalitu jeho barvy a kresby neklademe přílišné požadavky, při procesu párování se více než na barvu zaměřujeme na typ, snad i proto je indický pávík přes velké prošlechtění velmi plodným a čilým holubem. Vedle uznání ve všech základních barevných řadách, včetně vzácné hnědé pigmentace, se indický pávík vyskytuje i v modifikacích mléčné, bělouš (grizzle), almond (vícebarevný), kite, achátové, zlatošedohnědé, opálové, bronzové apod. Shodně jako u pávíků anglických jsou oblíbeni jedinci lentoví na bázi modifikátoru libanonská bronz. U nich holubi ohniví a zlatí vykazují na konci vějíře atraktivní široký bílý pruh. Některé chovy indických pávíků v tomto vzácném rázu kvalitou předstihují ostatní skupiny a opakovaně vyhrávají největší výstavy! Velmi oblíbení jsou štítníci, bílí holubi s barevnými křídly a 7 až 12 bílými krajními letkami, stejně jako barevnoocasí a běloocasí. Barevnou škálu doplňují tygři a strakové. Za straky označujeme jedince v kombinaci bílých a barevných ploch, nesmějí však mít čistě bílý ocas a letky. Tygři jsou barevní holubi s rozsetými bílými pery na hlavě, krku a v křídelních štítech, kropenáči mají pouze stříkanou hlavu. Vyskytují se i stříkaní pávíci s poměrně pravidelným prolínám bílých a barevných ploch, kteří mohou mít dvojbarevné letky i rýdováky. Indičtí pávíci zůstávají nejrozšířenější v barvě bílé, kterou z hlediska typologických znaků vylepšujeme křížením s barevnými rázy. Oblíbení jsou mléční na modrém nebo stříbřitém podkladě. Výbornou pevnost a šířku rýdováků mají andaluziáni a indigo. Z nejnovějších rázů lze jmenovat toy stencil (bělopruhé a šupkaté vzorky), frill stencil (lemované opeření), redukovaný (barevné lemy), qualmond, ledový a mnohé další. Vyšlechtěni byli též velmi atraktivní běloštítní, kteří jsou ceněni zejména v Orientu ve žlutém zbarvení. Barevné modifikace byly na indického pávíka přeneseny velmi snadno, neboť dědičnost „většího množství ocasních per“ i opeření nohou je částečně dominantní, projevuje se tedy již v první finální generaci.

Způsob chovu a výstavnictví

Jedná se o plemeno majestátní a přitom velmi důvěřivé, nenáročné a odolné. Jeho velikost postavy a vějíře značí, že před sebou nemáme nějakého hbitého letce, ale jednoho z nejtypičtějších voliérových holubů, který se nejraději zdržuje na podlaze holubníku či voliéry. Tomu musíme uzpůsobit velikost podlahové plochy. Podlahu holubníku zpravidla pokrývají hobliny, do voliéry je vhodný říční písek, savý podklad nejlépe uchová kvalitu vějíře i rousů a holubi působí čistým a pěstěným dojmem. Někdy se nám může zdát, že holubník s indickými pávíky je přeplněný, ale při podrobnějším pohledu zjistíme, že holubů je naprosto přiměřené množství a to, co opticky zvětšuje jejich počet, je jejich dokonale rozprostřený a velký vějíř. Krmítka jsou nejvhodnější žlabová s mřížkami, tzv. drůbežího typu, o který si neodírají pávíci vějíře. U předkládaných zrnin je ceněná pestrost a kvalita, neměl by chybět čirok, luštěniny (sehrávají důležitou roli při růstu pernatých ozdob) či olejniny. Na růst per někteří chovatelé přidávají bramborovou míchanici, osvědčilo se doplňkové podávání granulí, které napomáhají i snadnějšímu krmení mladých, a zelené míchanice (salát, pampeliška, žebříček atd.). Jako u jiných rousných plemen, i u indického pávíka se k odpočinku hodí nejlépe individuální sedačky kruhovitého tvaru, kde rousy nejméně trpí. Protože je vlastní let spíše nežádoucí, jsou tyto sedačky zpravidla umístěny jen nízko nad podlahou anebo se bez nich chovatelé zcela obejdou. Základem pro zdárný odchov je „předimenzovaná“ velikost hnízdních boxů, kde se může tento poměrně velký holub v klidu zapářit, nerušen jinými samci. Pojímání trvá samcům delší dobu a ve volném prostranství nebo i ve voliéře mohou být jinými samci shazováni. Z uvedeného důvodu bývá plemenitba prováděna velmi často v rozměrných individuálních boxech, kde jsou pečlivě složené páry ponechány během celé hnízdní sezony a nejsou nijak rušeny. Indický pávík je velmi spolehlivý a starostlivý rodič vyznačující se výtečnou plodností. Zkracování vějíře z důvodu snadnějšího pojímání není obvykle potřeba. Aby nebyla vejce či malá holoubata vynášena na rousech z hnízda, osvědčila se hlubší a širší hnízda než u běžných plemen.

Základním prvkem plemenitby je vyrovnávací párování, jehož cílem je spojení partnerů, jež se v přednostech doplňují a v nedostatcích nedublují. Chovatelsky nejvíce cenné jsou široké holubice s velkým vějířem a širokým postojem. Oproti jiným plemenům čeká chovatele více práce během dospívání výletků. Část mladých po vylétnutí z hnízda zachycuje křídly za ocasní pera, což může vést k nesení vějíře na stranu, jiní mohou mít střed vějíře příliš řídký. Aby to nebyly vady stálé, nesmí dojít k selhání chovatelské péče. Problémovým mladým holubům vějíř podlepujeme páskou, při nesení vějíře na stranu přidáváme drobné závaží na opačnou stranu. Do prvního pelichání se tvar a nesení vějíře ustálí a vše bývá již natrvalo v pořádku. Vzácně se vyskytující hedvábné indické pávíky páříme vždy tak, že jeden z rodičů je hedvábný a druhý v normálním opeření. Hedvábnost je mutace dominantní, mláďata z uvedeného spojení se rodí v obou formách opeření bez ohledu na pohlaví. Kvalita českých kudrnáčů, pávíků či parukářů snese nejpřísnější mezinárodní měřítka, u indických pávíků tomu zatím tak není. Je jen na našich chovatelích, zda někdo zvedne hozenou rukavici a posune naše holubářství výš…

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře