Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Holubi »

Mistr Evropy Josef Beck z Rakouska vídeňákům rozumí

Kolem roku 1850 bylo možno pozorovat ve Vídni každodenně kolem 250 hejn rejdičů, u kterých nebylo důležité zbarvení, ale výhradně letový výkon. Vídeň, obdobně jako další velká města bývalé rakousko-uherské monarchie Budapešť, Bratislava a Praha, patří již několik století k centrům šlechtění unikátních plemen rejdičů, jež původně představovala letově nejnadanější plemena holubů. Až později se zájem chovatelů do značné míry přesunul spíše do oblasti výstavnictví. Jako výstavní forma vídeňského vysokoletce tak vznikl vídeňský rejdič, který se chová výhradně k účelům estetickým a zpravidla bývá držen voliérově. Porozumět jemným nuancím jeho chovu není jednoduché, ale Josef Beck z Vídně, k němuž jsem přijel pro čtenáře Fauny udělat rozhovor, již mnohokrát přesvědčil posuzovatele i návštěvníky největších výstav, že svému „řemeslu“ dokonale rozumí.

Fotografie:

 

 

 

Začátky chovu holubů

Holubi se mi líbili od dětství a díky toleranci mých rodičů jsem postupně choval poštovní holuby, modenky a malé anglické voláče. Ve Vídni a okolí na výstavách dominovala pestrá paleta vídeňských rejdičů, kam patří vídeňský krátkozobý, krátkozobý sedlatý, starorakouský rejdič, známější pod názvem vlaštovák, vídeňský tygr, vídeňský běloštítný a vysokoletec a také vídeňský rejdič. Posledně zmiňovaný holoubek mne zvláště zaujal, a přestože se jedná dle názoru mnohých pozorovatelů o prazvláštní plemeno, rozhodl jsem si ho pořídit. A zakrátko si mne zcela získal. Mými prvními holuby byli rousní tmavohrotí čápci, které jsem zakoupil u chovatele Enzenbergera. Tento ráz do dnešních dnů nalezneme ve vzorníku pod označením světlý čápek, zatímco heterozygotní bělouše popisuje standard jako tmavé čápky. Později přibyli i červení a žlutí čápci a také jiná plemena rejdičů, jmenovitě komárenští a segedínští, ale ty jsem dal vždy po několika letech pryč, zatímco vídeňské rejdiče jsem nikdy neopustil. Před pár lety jsem se v chovu vídeňáků přeorientoval na barvu modrou pruhovou a černou, okrajově i červenopruhou, přičemž naprostá většina mých holubů má nohy hladké. S opeřenými prsty do délky krátkého rousu tu mám jen několik černých a modrých holubů. Ačkoliv byli rousní tmavohrotí čápci velmi výstavně úspěšní, všechny jsem přenechal chovateli v Horním Rakousku. Uvolněné prostory mám již kompletně přebudovány pro chov exotického ptactva, ale ještě jsem se nerozhodl, jaké druhy budu chovat.


Exkurz ke kořenům plemene

Traduje se, že rejdiči se do Vídně dostali z Indie již v 17. století. Chovatelé brzy poznali mimořádné schopnosti těchto malých holubů v letovém sportu, který následně rozvíjeli plni soutěživosti a odhodlání. Soutěžilo se hlavně na délku letu, dosáhnutí a výdrž v nedohledné výšce a semknutost hejna. Vedle „honění“ rejdičů se část chovatelů věnovala šlechtění směrem exteriérovým. Aby docílili silnějších zobáků a výraznějších obočnic, nakřížili do rejdičů anglické indiány. Trvalo pak nějakou dobu, než se kříženci s většími indiány dostali velikostně zpět na úroveň rejdičů. Vznikl tak například ve světě nejznámější holub ze skupiny vídeňských plemen, kterým je vídeňský krátkozobý. Zlatá éra chovu holubů nastala ve Vídni v druhé polovině 19. století, kdy dobíhal boom letově dovedných linií a pokročilo prošlechťování ucelené skupiny vídeňských plemen. Vídeňští rejdiči byli záměrně vyšlechtěni z vysokoletců kolem roku 1900 s cílem získal holuba elegantních tvarů, suché hlavy, mimořádně vzpřímené postavy a přitom dobře vychovávající vlastní i podložená mláďata. Již v polovině 19. století vznikaly kolem těchto rejdičů „stolní společnosti“, jak se nazývaly skupiny jejich příznivců a chovatelů, které se staly základem pro založení specializovaného klubu, jenž oficiálně začal fungovat roku 1881.

 

Klubová činnost

V Rakousku je v Klubu vídeňských a budapešťských rejdičů evidováno kolem 45 chovatelů. Klub se snaží přibližně ve čtyřletých intervalech o pořádání evropské speciální výstavy. V mezidobí se speciální výstavy konají při národních výstavách Rakouska, kde je předpoklad nejlepší reklamy pro vídeňská plemena, která jsou výkladní skříní rakouského holubářství. Bohužel počty chovatelů se ani přes tuto osvětu nedaří efektivně navyšovat, právě naopak. Ale kdybychom klubové výstavy dělali jen v malých městech a samostatně, nepřišel by tam z řad široké veřejnosti skoro nikdo a jen těžko bychom mohli oživovat zájem o naše nejstarší známá plemena. Na konci letošní výstavní sezony se uskuteční evropská výstava vídeňských a budapešťských rejdičů v maďarském městě Dabas, které se nachází asi 70 km pod Budapeští. Chystám se ji obeslat kolekcemi ve svých hlavních rázech. Na poslední evropské výstavě vídeňských plemen, která se uskutečnila ve Wiener Neustadtu, jsem na rousné čápky získal nejvíce bodů a stal se dokonce celkovým vítězem. Pravidelné úspěchy vozím též z výstav německých, kde je toto plemeno dosti rozšířeno a klub tam funguje podobně jako v Rakousku za účasti budapešťských plemen rejdičů. Mistrem Rakouska jsem se stal asi 15krát, ještě vícekrát jsem byl vyhlášen mistrem v rámci chovatelského klubu a Dolního Rakouska včetně Vídně. U našich mistrovských soutěží se hodnotí kolekce čtyř až šesti holubů, přičemž do soutěže se počítají čtyři nejlépe hodnocení jedinci. To cílevědomější vystavovatele motivuje k tomu, aby na velké akce dávali po šesti holubech jednoho barevného rázu, zastoupena musí být obě pohlaví.

 

Představení plemene

Zkráceně můžeme shrnout, že tento holub je vysoký, štíhlý a jemný. Má úzkou, delší hlavu s výraznými hranami, na temeni plochou. Čelo je šikmé, nesené v tupém úhlu k zobáku a nemělo by být příliš ploché. Musí být dostatečně plné a s temenem hlavy tvořit výrazný úhel. Mnoho posuzovatelů chce, aby čelo bylo ploché a vzhledu dominovaly oči, ale to je chovatelsky nežádoucí. Oči jsou velké a umístěné vysoko, charakteristickým plemenným znakem je mléčně bílá barva duhovek, jež jsou také velmi světle promodralé, úplně bílé oči jsou vadou. U mladých holubů jsou oči tmavé, a tak výletka od dospělého holuba snadno rozpoznáme. S výbornou barvou očí může souviset i množství letových aktivit. U tohoto plemene nežádáme oči červené, se kterými by byl vázán požadavek na dostatek možností k proletu a hodně sluníčka. Naopak se zdá, že pohyb ve voliérových chovech barvě jeho duhovek plně vyhovuje. Obočnice jsou hladké, byť širší. Asi 17 mm dlouhý zobák je tenký a vodorovně nesený, obdobně jako temeno vídeňského rejdiče. Krk je dlouhý a tenký, vertikálně držený a bez náznaku prohnutí. Postava je drobná, úzké, byť hlubší hrudi. Křídla odstávající v ramenou jsou společným znakem s vídeňským vysokoletcem, kdy holub dává takto najevo svoji připravenost ke vzlétnutí. Důležitý je vypjatý postoj na špičkách předních prstů. Nohy jsou dlouhé, tenké, rovné a úzce nasazené. Tmavé rázy a čápci mohou mít nohy i opeřené. Rous je krátký a přísluší k němu supí pera. Ocas je úzký a spíše kratší, navazuje plynule na linii spadajících úzkých zad. Čím vyšší je tělo, tím větší tendenci se má protahovat, sklon k přerůstání má i zobák. Chovatel musí vyvinout značný cit, aby se s těmito jevy dokázal úspěšně vypořádat a odchov byl vyšší kvality než rodiče. Nejrozšířenějšími barevnými rázy jsou modří pruhoví, černí a tmavohrotí čápci, a to ve formě hladkonohé i punčoškaté. Velmi vzácní jsou pštrosíci, vlaštováci, divocí, rozetoví a barevní čápci. Jako u jiných jemných plemen jsou výstavně využitelnější holubice než samci, kteří mají sklony k hrubším postavám.

 

Chovatelská kolonie přímo ve Vídni

Vlastním parcelu ve velké a velmi pečlivě udržované chovatelské kolonii Neukettenhof, která se nachází ve Vídni, nedaleko mezinárodního letiště v části Schwechat. Základ této kolonie byl položen roku 1907, ale její skutečný význam a rozsah přišel až po první světové válce. Lidé v ní hospodařící získali ve zlých poválečných časech možnost pěstovat zeleninu a chovat užitková zvířata pro vlastní potřebu. Celý tento projekt byl zaštítěn firmou Wunschek-Dreher, jež pozemky vykoupila. Každý zájemce nejdříve dostal parcelu do desetiletého pronájmu, kde musel prokázat, že se o svůj díl dokáže správně starat, a pokud podmínky splnil, obdržel ji do vlastnictví. V kolonii je v současné době velké množství chovatelů okrasného ptactva, ale i holubů, drůbeže či králíků. Občas se setkáváme s vyloženě užitkovými chovy prezentovanými zejména chovem drůbeže na produkci čerstvých vajec nebo chovem vietnamských prasat na maso. Většina dílců dnes slouží současně jako místo k rekreaci a odpočinku a na některých zvířata chybí. To představuje určité nebezpečí do budoucna, neboť jestliže se sem začnou hrnout chataři z města, mohou zákonitě vznikat potíže, protože zvířata občas dělají hluk a občas nevoní, ale přesto jsou užitečná a máme je rádi. V kolonii máme chovatelský dům, kde pořádáme nejen přátelská setkání, ale prostory též pronajímáme různým klubům ke konání letních setkání a jiných aktivit.

 

Způsob chovu

Chovnou sezonu začínám podle počasí koncem února až začátkem března, kdy jsou již lepší teploty a méně hrozí ztráty holoubat z prochladnutí. Jako rodiče jsou většinou velmi spolehliví, ačkoliv i zde jsou určité výjimky. Odchovávají sami a zpravidla po dvou holoubatech. Využívám systému hnízdění na patro – na vyvýšené poličce se nachází hnízdo, kde probíhá vysedění snůšky. Když je mladým asi deset dnů, putují do hnízda na podlaze budníku a horní hnízdo se uvolní pro další snůšku. Do budníků odrostlejším holoubatům dávám misky s vodou a zrním, aby se co nejdříve osamostatnila. Ve svém chovu využívám policových sedaček, které se dobře čistí. Již od dob chovu poštovních holubů jsem se naučil čistit holubník každodenně. Komorový holubník je rozdělen na pět stejně velkých částí. V menším prostoru nejsou tito lehcí a ostražití holubi tak divocí. Z jednotlivých oddělení vedou vždy dva výlety do prostorné voliéry, kde tráví holubi nejvíce času. Uprostřed je praktický kovový rošt, na který dávám dvakrát týdně koupadlo. Voda, jež se při koupání dostane ven, propadne roštem a holubi nechodí ve vlhku, které by podporovalo bujení nežádoucích bakterií a šíření parazitů. Ve voliéře předkládám čtyři druhy komerčních gritů. Ke krmení využívám profesionálně vyráběných směsí pro krátkozobé holuby od firmy Winkler, které splňují výborná kritéria kvality a nejsou tak drahá jako zahraniční produkty. Můj současný chov sestává z deseti párů modrých vídeňských rejdičů, osmi párů černých, šesti párů červeně plavých s modrými, mám též dva páry rousných modrých pruhových a čtyři páry černé rousné. Základem úspěchu jsou nepřeplněné holubníky, čistota a pravidelná péče. Smyslem chovu vídeňského rejdiče je výstavní využití. Jsou to však poměrně nervózní holubi, a když je dáte do výstavní klece bez přípravy, běhají sem a tam a při posuzování je takřka nemožné je správně ohodnotit. Z toho důvodu provádím před výstavou klecovou drezuru po dobu 10 až 14 dnů. Holubům přitom pouštím rádio, často se kolem klecí procházím, občas je beru do rukou. Po této době není znát nervozita ani u takto plachých holubů a na výstavních výsledcích se to jednoznačně ukáže. Protože drezurní klece jsou umístěny v otevřeném prostoru, musel jsem před ně vymyslet zástěnu z plexiskla, aby trénující holuby nemohli napadnout potkani nebo kuny. Byl bych rád, kdyby se pro chov vídeňských plemen rejdičů podařilo získat nadšené mladé chovatele. Jen tak budeme moci zde, ve Vídni, tuto součást jejího kulturního dědictví dále udržet.

 

Za rozhovor poděkoval Alex Veselý, foto autor

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
OBCHOD-RYBARENI.CZ
Rybářské potřeby, prodejna a e-shop se spoustou akčních nabídek pro rybáře. Slevový program, doprava zdarma.
Sépiové kosti 1kg od 99 Kč  !!!
Sépiové kosti 1kg od 129 Kč, posíláme ČR i SR, sépiové ZLOMKY již od 99Kč/kg !!! www.abcpet.cz