Jörg Kühne jede na vlně saských čejek

Další fotografie (14)

Navštívit specialistu na chov barevných holubů Jörga Kühna bylo opravdu nevšedním zážitkem. Milý a ochotný chovatel totiž patří k těm německým holubářům, u kterých se snoubí superlativy pečlivost a preciznost s pokorou a přátelským přístupem. Holubaří se svým synem Erikem, jenž pečuje o červené a žluté saské chocholaté čejky, zatímco Jörg chová chocholaté saské čejky černé a stříbřité a saské mnichy černé bělopruhé. Kühnovi bydlí v obci Cunnersdorf na dohled Drážďan, oblíbeného cíle českých turistů nejen v dobách předvánočních, kde jsem Jörga pro čtenáře Fauny vyzpovídal…

Jak ses dostal k holubaření?
Pocházím z chovatelské rodiny, můj táta se věnoval německým modeňákům v gazzi kresbě. Tyto velmi temperamentní holuby zdobí tělesné tvary slepičáků, tedy kolébkovité tělo, vysoké nohy a krk, jejich kresba nabízí atraktivní prolínání bílých a barevných ploch. Kreslená plemena i mne fascinují celý život. Když mi před 35 lety táta pořídil od místního chovatele německé jeptišky, i u nich kontrastovala barevná hlava s náprsenkou, barevné hroty křídel a ocas s majoritním bílým opeřením. Z jeptišek jsem měl velkou radost a chov se mi ohromně dařil. Už za dva roky jsem měl lepší výsledky než chovatel, od kterého pocházely. A tehdy mi táta řekl, že to přece nemůžeme našemu starému příteli udělat, abychom ho poráželi na výstavách. Já jsem s tátou souhlasil, sedli jsme si k vzorníku holubů a začali listovat, co by se mi mohlo líbit. Otevřeli jsme stránky s barevnými holuby a bylo rozhodnuto. V okolí Drážďan byli vždy nejoblíbenější užitkoví holubi, kteří jsou poslední léta označováni jako holubi tvaru, a dále holubi ze skupiny voláčů. Barevní holubi byli nejrozšířenější až trochu dále, zejména v (Saském) Krušnohoří a Horní Lužici.

Jaké plemeno sis vybral?
Z početného spektra barevných plemen jsem zvolil saské čejky, které se mi zalíbily na první pohled. Jsou to bílí holubi s barevnou kapkou na čele, mají barevná křídla s výjimkou vykrojení ve tvaru srdce a barevné rousy na nohou. Jejich postava odpovídá polnímu holubovi s hlubokou a širokou hrudí, nízkým postojem, pěkně zaoblenou hlavou a na špičce zahnutým zobákem. Mají vikvové oči a jsou velmi dobrými rodiči i letci. Mohou být hladkohlavé, ale chocholaté jsou mnohem oblíbenější. Jako u většiny začátečníků, i u mne to zpočátku vyhrály černé, které nabízí největší kontrast, ale jejich chov nepatří k nejlehčím. Od roku 2000 jsem k nim přibral i stříbřité saské čejky. V roce 2003 jsem se stal posuzovatelem holubů a nevynechal žádnou speciální výstavu barevných holubů, které se konají pravidelně v lednu ve Zwönitzu. Dříve nás bylo vícero chovatelů stříbřitých čejek. Nyní musím připustit, že se tomuto rázu vážněji věnujeme dva. Proč jsou zrovna stříbřité tak vzácné, nevím, když není problém je zušlechťovat přes modré. Použijete-li stříbřitého holuba a modrou holubici, dostanete stříbřité holubice již v první generaci a všichni modří samci nesou vlohy pro stříbřitou. To je přece vynikající. U černých je křížení a zlepšování kvality mnohem náročnější. Ke zlepšení kvality čejek lze použít i vlaštováky, což je příbuzné plemeno, které má totožnou kresbu, jen na hlavě je místo barevné kapky zbarvená celá horní polovina. Vlaštováky se vyplatí využít pouze jednostranně, tedy na zlepšení do čejek. V opačném gardu, tedy dát čejky do vlaštováků, jsou výsledky většinou špatné. Zušlechťovací křížení při spojení stříbřitých se žlutými čejkami také nedoporučuji, neboť výsledná stříbřitá by byla příliš světlá a nažloutlá. Chovatel ale potřebuje barvu sytou a čistou, dobře probarvené letky a rousy. Stříbřité lze zušlechtit i přes černé, ale tato cesta je ještě o generaci delší. Často se diskutuje, zda je vhodné využívat i „bělohlavé“ čejky, které postrádají kapku, v dalším chovu. Jsem názoru, že nepřítomnost kapky není do chovu na závadu. Pokud je takový jedinec jinak vysoce kvalitní, což není nic neobvyklého, klidně ho nechám. 

Jak jsi vnímal saské čejky v době svých začátků?
Dříve byla barva barevných holubů poměrně matná, nohy porostlé jen krátkými rousy, bělopruhost a šupkatost byly nepřesné a nepravidelné. Dnes mají naději na úspěch jen kompletní jedinci, kteří mají výbornou postavu s dobrou šířkou, hloubkou i velikostí, perfektní pernaté ozdoby a špičkovou barvu. Na délku rousů jsme v poslední době názory v Německu výrazně přehodnotili. Ještě před pár lety jsme chtěli rousy dlouhé, dnes chceme rousy kvalitní. To znamená, že již tak dlouhé být nemusí, ale vyžadujeme, aby byly husté, pevné, trojřadé a kompaktní, s plynulým přechodem v supí pera. Rousy musí být pěkně zakulacené a rostlé do stran, aby nebránily v chůzi, která je elegantní a lehká. Největší nedostatky měly červené saské čejky, ale právě ty v posledních letech ohromně poskočily. Para­doxně k tomu přispěla i velká krádež holubů před čtyřmi lety, kdy se zloději vloupali do naší výstavní haly ve Zwönitzu večer po posuzování a během noci odcizili 83 holubů. Z toho všechny červené šupkaté saské čejky. Mysleli jsme, že tento poměrně málo rozšířený ráz zanikne, ale stal se pravý opak. Chovatelé se ponořili mnohem hlouběji do šlechtění červených šupkatých a dnes vidíme ohromující výsledky. Odcizeny byly také všechny černé šupkaté saské čejky a dále jedinci, kteří získali 95 až 97 bodů, bez ohledu na barvu. Mně a synovi Erikovi bylo odcizeno 11 kusů. Byly mezi nimi stříbřité bělo­pruhé, celá linie, tedy babička, dcera, vnučka, pravnučka. Žluté čejky nebyly odcizeny jen díky tomu, že se nacházely ve druhé hale, kam se zloději nedostali. V hale byly bohudík i modré a stříbřité šupkaté. U zmíněných rázů tedy ztráty nebyly, ale co bylo v hlavní hale kvalitního, bylo odcizeno. Špička z Německa byla rázem pryč.

Jak jsi dával chov po krádeži nejlepších jedinců dohromady?
Po počátečním rozčarování jsme se se synem Erikem vrhli do holubaření na plné obrátky a díky přátelské výpomoci, schopnosti čejek být vzornými rodiči a snad i troše štěstí se podařilo chov brzy vrátit do původních kolejí, byť to není ještě možná stoprocentní. Věnujeme se chovu šesti barevných rázů společně s Erikem, kterému je 21 let. Do chovu ponecháváme dohromady 45, maximálně 50 párů. Objednáváme dvě stovky kroužků a mladé postupně selektujeme, a to velmi přísně. Já chovám černé bělopruhé, černé šupkaté a stříbřité bělopruhé, syn Erik se věnuje červeným bělopruhým, červeným šupkatým a žlutým bělopruhým, vše výhradně v chocholaté verzi. K tomu mám ještě saské mnichy v černém bělopruhém zbarvení, kterým se věnuji posledních deset let. Tito jsou hladkohlaví. Mniší kresba se vyznačuje bílou hlavou, bílými konci letek, ocasem a rousy, zde je navíc kombinovaná s bílými pruhy. Tento kontrast se mi ohromně líbí, ale nebyl jsem spokojen s postavami saských mnichů, které se mi zdály příliš jemné, úzké a dlouhé. Proto jsem nedávno použil křížení s holubem rysem černým bělopruhým. Mladí mají postavy opravdu nadějné, silné, široké a hluboké, nyní ještě musím počkat na zlepšení kresby a rousů.

Mohl bys nám přiblížit chovatelské zařízení?
Základem je zděná stavba na zahradě, kde se nachází dvě chovná oddělení, dále oddělení pro výletky a půdní holubník, v němž držím saské mnichy. Na každé oddělení navazují velké, otevřené voliéry. Jen voliéry u chovných a výstavních jedinců mám přes výstavní období zastřešené, aby nedocházelo k jejich kontaktu s nepřízní počasí. Zastřešení však lze snadno sejmout – odstraňuji ho hned po poslední výstavě, neboť pobyt v otevřené voliéře je pro zdraví a kondici holubů nenahraditelný. Hlavní dvě oddělení jsou v klidovém období vybaveny jen individuálními sedačkami, kde jsou holubi nerušeni a kde jim dlouho vydrží ve vysoké kvalitě i jejich pernaté ozdoby. Před počátkem hnízdní sezony sedačky z jedné strany v každém oddělení odstraním a uvolněné místo zaplní dvanáct hnízdních budníků. Když je více chovných párů, budníky mohu ještě přidat. Do oddělení pro výletky hnízdní budníky nepatří, tam je nutno, aby mladí byli naprosto nerušeni a zdárně prospívali. Protože mi prostory již nestačily, vybudoval jsem dřevěný domek s prostornou voliérou, kde držím dalších 8 párů saských čejek. Voliéry jsou vysypány vyšší vrstvou písku, dobře to vypadá, vyhovuje to holubům a snadno se to udržuje. Ve všech komorových holubnících mám na podlaze hlazený beton, hobliny nebo jiná podestýlka nejsou potřeba. Tento způsob chovu vyžaduje pravidelné čištění, jež je i nejlepším předpokladem výborného zdravotního stavu holubů. Ve sklepě našeho domu mám složeno krmení a pak zde nechybí klece, kde mohu zvykat výstavní jedince na omezený prostor, aby pak působili na výstavách uvolněným a klidným dojmem. Mohu tam i holuby snadno párovat.

Jakým způsobem vybíráš naděje do dalšího chovu?
Při prvotní selekci se zaměřuji na oblast zobáku, na obočnice, tvar a složení ocasu i kresbu. V té době se ještě nemohu ohlížet na barvu a kvalitu vzorků v křídelních štítech, neboť ty se plně vyvíjejí až s prvním pelicháním. Selekci tedy provádím postupně podle vývoje jednotlivých výletků, do podzimu zde nesmí zůstat více než 150 holubů. Výběrovým kritériem u zobáku je barva dolní čelisti, která musí být vždy světlá – pokud je tmavá, jde holub pryč. Dále nezůstávají holubi s černými obočnicemi. Když jsou pruhy v juvenilním opeření výrazně nepravidelné, zoubkovité, je to také důvod k vyřazení, ale s barvou to nesmíte uspíšit, rozhoduje až první pelichání. Mladí červení šupkatí jsou v prvním opeření takřka celočervení, šupkatost přichází až s pelicháním. U černých šupkatých vidíte budoucí vzorkování lépe, po přepeření je jen více probělené a přesnější. Obočnice jsou u saských čejek ideální načervenalé, červené nejsou určitě vadou, kdežto světlé nepůsobí tak zdravě a vitálně. Dříve byly saské čejky větší než nyní, přibližně ve velikosti vlaštováků. Dnes jsou saské čejky kratší a nižšího postoje. V každém případě musí být obě pohlaví v postavě široká, hluboká, s pěknou klenbou hlavy. Na první pohled musí být vidět, zda se jedná o holuba, nebo holubici. Pohlavní rozdíly jsou výhodou, neboť jemnější holubice lépe odchovávají mladé, a je dobré, když na první pohled pohlaví rozeznáte.

Čejky mají nádhernou barvu, co ji nejvíce ovlivňuje?
Na výslednou barvu saských čejek markantně působí způsob ochrany jejich opeření, který je dvojího druhu, a oba mají své opodstatnění. V chovech převažují jedinci, u kterých ochranu peří zabezpečuje olejovitý sekret vylučovaný kostrční žlázou. Ta je umístěná nad posledním ocasním obratlem, u čejek je silně vyvinutá cesta, po které olej po těle prochází. Cesta začíná u nasazení ocasu, vede pod křídly až za krk. Peří může být v těchto místech nažloutlé, nepevné, jeho struktura je volnější, což je nápadné zejména v zadní části krku. Tuk obsažený v sekretu nepřináší zlepšení barvy, ale lesku, a ten je u saských čejek velmi důležitý. Spolu s mimořádně sytou a tvrdou barvou přináší předpoklady toho nejkrásnějšího zbarvení. Kromě volnějšího opeření na krku nemívají barevní holubi, jejichž ochranu zabezpečuje olej, tak nápadné vzorky, neboť pod bílou složkou vzorků, který je bělopruhý nebo šupkatý, mírně prosvítá podkladová barva. Právě takové jedince, kde vzorky nejsou již výrazné, jak bychom si přáli, je vhodné párovat s protějšky, u nichž je tuková žláza zakrnělá a kde ochranu zabezpečuje pudr. Barva těchto čejek není tak lesklá, je spíše matná, ale mají mimořádně pěkné vzorky a do chovu se v menším množství vyplatí. Kvalitu barvy nejlépe poznáte v ručních letkách a rousech, velmi nelehké je dosažení její špičkové úrovně zejména u holubů v šupkatém vzorku, ale v tom tkví kouzlo chovu barevných holubů. Mají poměrně jednoduchou tělesnou stavbu, ale jejich barva musí nad ostatními holuby vynikat. Kvalitu pernatých ozdob, postavy i výsledné zbarvení může ovlivnit krmení, na které kladu velký důraz. Možná někoho překvapí, že jsem si oblíbil krmivo vyráběné v Polsku, ale jeho úroveň je plně srovnatelná se směsmi produkovanými na Západě a přitom je mnohem levnější. Přidávám k němu pšenici, aby směs nebyla tak bohatá na bílkoviny. I plastová hnízda s výstelkou, která používám, pochází z Polska. Posuzovatelem holubů jsem od roku 2003 s aprobací pro všechny barevné holuby, bubláky a strukturové holuby. Než se staneš posuzovatelem, musíš v Německu tři roky adeptovat, pak napíšeš práci, následuje písemná a praktická zkouška. Třikrát v roce se účastním školení. Hlavní školení je společné pro celé Sasko, pak dvakrát ročně absolvuji školení ve své oblasti. Se synem Erikem jsme členy Klubu saských barevných holubů i Klubu saských čejek, vlaštováků a štítníků. Jsem rád, že syna chov holubů baví obdobně jako mne a že tak mohu předávat své zkušenosti další generaci.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře