Jak chovat saské čejky, radí Klaus Burkhardt

Klaus ve své drezurní místnosti
Početní výletci obývají půdní holubník.
Chovné holubice
Saská čejka červená bělopruhá, 1.0
Černá bělopruhá holubice
Kompaktní výletek modrý bělopruhý
Výletek žluté šupkaté saské čejky
Na kruhových sedačkách nijak netrpí kvalita rousů.
Klaus sbírá s čejkami pravidelně úspěchny na výstavách všech stupňů, k tomu pomáhá i předvýstavní drezura.
K výstavnictví přichystaní jedinci obývají samostatné oddělení.
Klaus chová výhradně chocholaté saské čejky, zde žlutá bělopruhá.
Klaus chová výhradně chocholaté saské čejky, zde žlutá bělopruhá.
Krása čejky v letu vynikne.
Stěny chovatelské místnosti Klause Burkharda pokrývají plakety z výstav.
Naši chovatelé J. Slepička (vlevo), R. Kučera a D. Manda s Klausem Nurkhardtem.

Předseda Klubu saských čejek, štítníků a vlaštováků (založen 1920) Klaus Burkhardt žije v obci Schmölln v Durynsku. K rodinnému domu přistavěl chovatelský komplex, který je rájem pro zakrslé hamburčanky a poskytuje zázemí pro rozsáhlý chov saských čejek většiny známých barevných rázů. Jeho holubi i drůbež sbírají nejcennější trofeje na výstavách všech stupňů, ale Klaus není zaměřen jen na sbírání cen. Nejvíce milá jsou mu chovatelská přátelství a velmi mu leží na srdci osud jeho oblíbených saských plemen. Jsou to plemena barevných holubů s bohatým opeřením prstů, jež vytvářejí trojřadé rousy doplněné supími pery.

Klausi, jak dlouho již holubaříš?
Holuby chovám asi 45 let a je to díky mému bratranci, který se jim věnoval už přede mnou. Řekl mi o konání velké výstavy v Lipsku, kam jsme společně zajeli a tam jsem si důkladně prošel celou expozici s cílem si ujasnit, co by se mi nejvíce líbilo. Za srdce mne nejvíce chytila saská čejka předvedená nejen v klecích, ale také ve voliérách, kde její krása, coby královny barevných holubů, nejlépe vynikala. Bylo to plemeno nejvíce chované v (Saském) Krušnohoří, kde se ponejvíce šlechtily čejky chocholaté a pak se v menším množství chovaly i hladkohlavé, které jsou domovem v Horní Lužici a ve Slezsku. Bohužel se brzy ukázalo, že chovatelé z Krušných hor jsou velmi tvrdí chlapi, chovy mi ukázali, ale přenechat něco kvalitního do začátků, to se jim nechtělo. Bydlím kousek od zemské hranice mezi Saskem a Durynskem, do Krušných hor to nemám daleko, ale své první čejky jsem sehnal úplně jinde. Pak jsem potkal Rainera Wolfa, výborného chovatele a posuzovatele, který mi podal pomocnou ruku. Jeho materiál výrazně pomohl mému chovu a najednou chovatelé z Krušnohoří úplně změnili svůj postoj ke mně. Začali se mnou spolupracovat, prováděli jsme výměny materiálu a přišla éra jiné úrovně vzájemných vztahů. Nejdříve jsem si pořídil černé bělopruhé a černé šupkaté saské čejky, později přišly žluté bělopruhé a také červené bělopruhé. Vždy jsem měl pouze čejky chocholaté, které připadají nejen mně zajímavější. Oproti hladkohlavým dominují mezi holubáři poměrem 3:1 až 4:1 dosud. Černá barva je nejvíce kontrastní a nejlépe prošlechtěná, ale vybudovat chov červených bělopruhých dobré kvality bylo nesmírně obtížné, kvalitních jedinců bylo velmi málo v celém Německu. Po pár letech chovu jsem se dostal na úroveň, kdy polovina holubů byla poměrně dobrá v barvě, ale zpravidla s nedokonalými pruhy a polovina chovu měla dobré pruhy, ale nevýraznou barvu. Získat ucelený chov červených trvalo dlouhou dobu. Když končil s chovem žlutých šupkatých čejek př. Schmidthaus, převzal jsem od něho část chovu. Červené bělopruhé nejlépe vylepšil jedinec od Rainera Wolfa, tuto linii jsem pak vkřížil do žlutých šupkatých, abych u nich dosáhl pěkných postav i rousů.

Čeho jsi tímto spojením docílil?
Křížením mezi těmito rázy došlo k tomu, že mi nejprve vypadli červení šupkatí, zejména jeden z mladých samců byl dokonalý v ostrosti šupkatého vzorku. Když tohoto jedince posuzoval na výstavě specialista na červené šupkaté Andreas Meier, byl jím zcela okouzlen. Já jsem se v té době chtěl věnovat žlutým šupkatým a přibrat další ráz se mi nechtělo. Jak šel ale čas, nemohl jsem opomenout, že právě červené šupkaté saské čejky na našich výstavách zůstávaly popelkou. A tak jsem se rozhodl, že jejich chov obnovím a tomuto nádhernému rázu pomohu. Zvolil jsem osvědčené spojení červený bělopruhý × žlutá šupkatá. Zprvu jsem pracoval s pěti páry, pak s deseti a nakonec s patnácti. Bylo to proto, že získat kvalitní kresbu i barvu je u červených šupkatých velmi obtížné. A když jsem se po letech dopracoval k výborným výsledkům, přišel rok 2014, kdy během pátečního večera bylo na naší speciálce odcizeno přes 80 nejlepších holubů. Z tohoto množství mi patřilo 24 kusů, odcizeni byli všichni červení šupkatí a černí šupkatí, z jiných rázů se ztratili jen holubi ocenění 96 či 97 body. Byla to těžká ztráta, ale život jde dál. Každý rok v létě na konci srpna u nás doma organizuji chovatelské setkání, kterého se účastní 70 až 80 přátel, již se rekrutují z řad milovníků drůbeže, králíků a holubů. Přítomni jsou vždy posuzovatelé, kteří na přivezených zvířatech, a těch bývá kolem stovky, provádějí hodnocení a školení. Po krádeži ve Zwönitzu jsem na nadcházejícím letním setkání od svých kamarádů obdržel jako dárek modré bělopruhé saské čejky z chovu př. Melzera a Wolfa. Udělalo mi to velkou radost. Následně jsem si pořídil modré šupkaté, neboť jsou velmi líbiví a také nejsou příliš rozšíření. Po zcizení výstavních holubů začal být o chov červených šupkatých mezi našimi chovateli velký zájem a dnes se jejich počty naštěstí dotáhly na hlavní rázy, i kvalita je výborná.

Saské čejky jsou velmi populární po celém světě, dnes se situace kolem nich ale již uklidnila…
Čejky jsou královnou mezi barevnými holuby. Mají krásný typ, kresbu i zbarvení, zajímavé pernaté ozdoby a jsou velmi dobrými rodiči. Není žádným tajemstvím, že o saské čejky byl v několika posledních letech obrovský zájem v zemích Orientu, mnoho šampionů našich výstav se dostávalo k movitým zájemcům z různých koutů světa, kteří byli schopni kvalitní jedince z výstav i chovů velmi dobře zaplatit. Dnes již tento boom naštěstí skončil a jsem rád, že naši chovatelé dokázali udržet saské čejky na té úrovni, jakou měli před érou, kdy byl zájem doslova o každého výletka. Nad­standardní propagaci saským barevným holubům dělají velké mezinárodní speciální výstavy. Výrazné povědomí o našich ušlechtilých plemenech přinesla 2. evropská výstava saských plemen barevných holubů konaná v lednu 2011 a pak zejména světová výstava ve Zwönitzu v lednu 2016, které se účastnili přátelé z celé Evropy a také ze Severní Ameriky. Bylo na ní předvedeno 186 hladkohlavých a 461 chocholatých saských čejek a pak řada dalších plemen barevných saských holubů.

Nemohl jsem si nevšimnout tvého chovu zakrslých hamburčanek...
Když jsem vyrůstal, byli v každém stavení holubi, husy, slepice, mnohdy i prasata či krávy. Drůbež mne fascinovala od útlého věku, a proto jsem si pořídil velmi zajímavé lehčí plemeno zakrslé hamburčanky stříbrné černě tečkované, kterých držím kolem 10 kmenů. V okolí mého domu vyrostly nové domy, jsou to výhradně domy bez zvířat, a právě zvířata lidem začala ohromně vadit. Protože hamburčanky jsou schopny bez problémů přeletět dvoumetrový plot, rozhodl jsem se raději celou zahradu zastřešit sítí. Díky tomu jsem získal i výborný prostor pro prolet holubů. Už je tedy nemám puštěné na volno jako dříve, ale zahradu mám velkou a pohyb v ní by jim měl na udržení kondice bohatě stačit. Hamburčanky obývají přízemí mého chovatelského zařízení, kdežto holubi první patro a půdu. Celý komplex jsem postavil tak, aby v něm bylo zachováno dokonalé proudění vzduchu. Do každého z oddělení vede velký otvor vespod venkovní stěny přivádějící čerstvý vzduch, ve stropu jsou umístěny větrací otvory. Vzduch je díky dokonalému proudění naprosto čistý a prostý prachu. Dno holubníků je zčásti posypáno říčním pískem, provádím pravidelné čištění podlahy i veškerého příslušenství holubníku, neboť jinak by na tyto bohatě opeřené holuby nebyl hezký pohled. U všech rousných plemen holubů jsou k odpočinku využívány kruhové bodové sedačky, kde pernaté ozdoby takřka netrpí na mechanické poškození. Dobrou kondici rousů podporuje dostatečný prostor pro prolet v holubníku i ve voliéře. Zejména v předvýstavním období se vyplatí držet výstavní jedince v prostředí prostého sněhu a deště. Do chovu se vybírají takoví jedinci, u kterých vydrží rousy kvalitní až do počátku jara. I toto je jeden z dlouhodobě významných selekčních parametrů. Pro úspěch chovu je vedle udržování čistoty chovatelského zařízení nezbytné poskytování možnosti pravidelné koupele. Čejky nevyžadují zvláštní nároky na předkládanou směs zrnin. U rousných plemen se vyplatí, když krmítko z každé strany dáte na špalek, aby bylo přizvednuté několik cm nad podlahu, pak nedochází k mechanickému narušování rousů ani během krmení. Čejky jsou mezi sebou velmi tolerantní a přátelské, výborně odchovávají mladé. Nejsou to zdaleka tak klidní holubi jako třeba strukturová plemena. Zůstala v nich ostražitost, letová obratnost a někdy i lekavost. Tyto vlastnosti souvisí s předchozím vývojem plemene, které bylo drženo výhradně na volno a muselo odolávat nástrahám přírody v mnohdy velmi drsných podmínkách hor překypujících pernatými dravci a nepřízní počasí. Dnes máme čejky často umístěné ve voliérách, přesto si ostražitost zachovávají. Při pravidelné péči jsou ale mnohem klidnější. 

Jak velký je tvůj chov?
Udržuji ho v počtech kolem 80 párů. Pracuji v profesi, kde bývá v lednu klidnější období, proto se soustředím na obeslání speciální výstavy ve Zwönitzu, kam připravuji klidně 40 až 60 holubů. Po výstavě nechám holuby odpočinout a provedu vakcinaci proti salmonelóze. Počátek sezony nachystám na konec února, pokud tomu vyhovuje počasí. Před sezonou zkracuji rousy na délku asi 5 cm, není to nezbytné, ale mně se to osvědčilo. Párování provádím systematicky, nejsem příznivcem přirozeného výběru. Každý pár obdrží svůj budník, přičemž v oddělení hnízdí vždy kolem 20 párů čejek. Z první líhně se příliš holoubat nepovede, nechám čejky ještě asi čtyřikrát nasedat a sezonu končím koncem července či začátkem srpna. Pak začínají chovní holubi s pelicháním a budníky v té době již musí být uzavřené a holubi v klidu, aby výborně přepeřili. Výletky umisťuji do samostatného oddělení průběžně, zvlášť držím po sezoně holuby a holubice a jedince připravované na vrcholné výstavy. Se selekcí velmi často čekám, až výletci plně přepelichají, když je chladný podzim, jde to rychleji. Rovněž se dá pelichání uspíšit, pokud holubům na pár dní předložíte jen ječmen, ale jde-li to, nedělám to. Páry jdou po oddělení přes zimu k sobě před další sezonou naprosto bez problémů a rychle. Na první výstavy v listopadu, případně již koncem října, vybírám první výletky, kteří mají přehozené i poslední letky. Jen hotové čejky vypadají dobře a jsou zárukou úspěchu. 

Jaké parametry vykazuje kvalitní saská čejka?
Je to plemeno kreslené, kresbu velmi precizně popisuje vzorník a u výstavních holubů musí být takřka bezchybná. Někdy nám dělá starosti tvar kapky na čele, kapka může být příliš malá, jindy zase těžká nebo odsazená. To jsou velké vady, které ani při žádoucí předvýstavní přípravě nejsme obvykle schopni spravit. Holuby bez obligátní kapky někdo zatracuje, ale lze je použít do spojení s partnery, kteří mají kapku příliš těžkou. Výletci z takového spojení jsou obvykle kresebně ideální. Bílé plochy na zádech a v horní části křídel, kde spoluvytvářejí srdce, bývají často příliš malé nebo příliš velké, někdy se v této oblasti objevují i barevná pírka, což pro chov nevadí a na výstavy to lze upravit. Ve svém chovu mám potíže s velkým bílým srdcem zejména u černých a žlutých. Proto je důležité cílené párování s protějšky, které tento nedostatek nemají. V posledních letech se hodně u čejek zlepšila barva, na kterou sám kladu velký důraz. U černých jsou k vidění pěkné bílé pruhy, široká bujná chocholka, sytá barva se zeleným leskem. Zdaleka ne každý výletek má dobrou barvu. U červených a žlutých se barva i kresba vzorků plně projeví teprve při prvním pelichání, u černých a modrých bývá už po opuštění hnízd oboje poměrně zřetelné. Důraz kladu i na utažení opeření, které je velmi důležité pro celkový dojem. Dbám na dosažení čistých pruhů nebo pravidelné, ostře ohraničené šupkatosti. Holubi, u nichž ochranu peří zajišťuje olejovitý sekret vylučovaný kostrční žlázou, mají mnohem kvalitnější a lesklejší barvu než čejky, u nichž je ochrana zabezpečena pudrem. Na tento jev nemůžeme v žádném chovu zapomínat. Olej občas vyvolává třepenitou strukturu peří na krku, v těchto případech je vhodným protějškem do páru jedinec bez kostrčních žláz. Vyplatí se používat do chovu modré a černé s tmavou horní čelistí zobáku, pokud má tmavá čejka těžší kapku a přitom světlejší horní čelist, je to důvod k výřadu. V posledních letech se prosazují na našich výstavách jedinci kratšího, širšího a hlubšího typu, než byl preferován dříve, což je dobře, protože působí kompaktnějším dojmem. V nizozemských chovech se vyskytuje chocholka velmi často nízko posazená, žádoucí je nasazena výše. Důležitější je rous plný, kompaktní a hustý než dlouhý a mezerovitý. Pěkně do stran rostlé rousy jsou ozdobou, jež nemá na kvalitu života těchto holubů jakýkoliv negativní dopad. Saská plemena dobré rousy velmi zdobí, a také proto jsou ve světě tak obrovsky populární.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře