František Franc z Čepí

Obsah
  1. Františku, prozraď nám, jak jsi začal s chovem holubů?
  2. To byl pořádný obrat. Jak se budoval v dobách železné opony chov tohoto poměrně cizokrajného plemene?
  3. Na předminulé výstavě Klubu strukturových holubů tvůj parukář získal titul Grand Champion, jak dlouho se jim věnuješ?
  4. Se synem Matyášem jste pravidelnými vystavovateli šmalkaldských barevnohlávků…
  5. Co vyžaduje tak úspěšný chov kariérů?
  6. Jaké jsi vybudoval chovatelské zařízení?

Nedaleko Pardubic, v poklidné obci Čepí žije renomovaný chovatel kariérů, parukářů a několika dalších plemen holubů František Franc. Patří k holubářům, které oslovila obdivuhodná pestrost stovek holubích plemen, z nichž mnohá prošla během téměř šesti desítek aktivního chovu holubů jeho chovatelským zařízením. Smysl pro nejmenší detail využívá jako oblíbený posuzovatel, je poradcem chovu kariérů v České republice a také milovníkem myslivosti. Velkou radost mu dělá syn Matyáš, který se úspěšně účastní soutěží mladých chovatelů i výstav s plemenem parukář.

Františku, prozraď nám, jak jsi začal s chovem holubů?

Moje máma pocházela ze Sloupnice, vesničky v sousedství Litomyšle, kde bydlel vyhlášený chovatel anglických pávíků Ladislav Chleboun. Právě od něho jsem ve věku pěti let získal první pávíky modré pruhové. Časem přišli i pávíci v jiných zbarveních, ale nezůstalo zdaleka jen u nich. Toužil jsem si osahat snad všechna holubí plemena. Z dětství mi nejvíce utkvěli v paměti čeští staváci. Můj táta dělal agronoma rostlinné výroby zde v Čepí na statku a ve vedlejší vesnici žil pan Horáček, který měl doma 200 párů českých staváků. Otec mu vozil zadinu a já jsem si u něho mohl chytit holuby, kteří se mi líbili. Dělal jsem i české bagdety bílé, které jsou zde, na Pardubicku, Chrudimsku a Holicku, domovem. Bohužel mi chov třikrát vykradli a nezřídka jsem pak začal s jinými plemeny. Jedním z nich byl benešovský selský holub. Toto velmi vděčné, užitkově pojaté a v odchovu spolehlivé plemeno jsem si oblíbil v rázu žlutém a později pořídil i jiné barvy. Když jsem se ve 23 letech ženil, měl jsem doma 160 benešovských holubů všech rázů. Kamarád Josef Brandejs mi ale chov benešovských selských začal rozmlouvat. Přestože na rozdíl od některých zahraničních plemen podobného určení mají vynikající barvu a bohatý lesk srovnatelný s moravskými pštrosy, říkal o nich, že jsou to „stodoláci“ a že bych se měl věnovat něčemu náročnějšímu. Zpočátku jsem byl z jeho slov v rozpacích, ale nakonec jsem mu dal za pravdu. Přišel rok 1980, kdy jsem přešel na kariéry.  
 

To byl pořádný obrat. Jak se budoval v dobách železné opony chov tohoto poměrně cizokrajného plemene?

Štěstí bylo, že již tehdy se kariéři chovali na vynikající úrovni v Polsku. S Jardou Šindelářem, znalcem holubů, který později emigroval do Kanady a ve světě je velmi uznávaným holubářským odborníkem, genetikem a posuzovatelem, jsem jel posuzovat výstavu do Řešova. Až tam jsem poznal obdivuhodnou kvalitu polských kariérů, u kterých tehdy bylo ještě jedno, zda měl holub kroužek, nebo ne. Druhý den byla v Řešově burza a v malé burzovní hale se sešlo 300 kariérů. To mě dostalo na lopatky. Pořídil jsem hned několik jedinců, byť v tehdejších cenách mezi 300 až 400 Kč za kus se jednalo o velké částky. K nim jsem získal nějaké protějšky od Josefa Gabriela z Roud­nice nad Labem, jehož chov kariérů z valné části pocházel od pana Nedomy od Ústí nad Labem, jenž je dovážel z Německa. Pak jsem se dostal jako jeden z mála českých chovatelů do přízně pana Hrobára, mistra Evropy ze Žiliny na Slovensku. Jeho holubi byli importováni z Ameriky a již prvním rokem měli vyvinuté bradavičnaté znaky, které se u jiných kariérů tvořily nejméně dva roky, zvláště pak dolní ozobí, jež nesneslo porovnání s konkurencí. 
Po vybudování chovu jsem byl sedmkrát či osmkrát mistrem republiky ještě za dob bývalého režimu, obdržel jsem také mnoho šampionů a dalších ocenění. Ostatní chovatelé jako by se báli se mnou soutěžit a bylo jich čím dál méně. Tak jsem si dal ve výstavnictví nějakou dobu pauzu a místo toho jsem se podílel na budování chovatelské základny milovníků tohoto plemene. Dal jsem se dohromady se zmiňovaným Josefem Gabrielem z Roudnice nad Labem, se Zdeňkem Bajerem z Chropyně u Kroměříže a s Oldřichem Mrtýnkem. Do toho se přidal Čestmír Dušek z Mýta, který dovezl kvalitní holoubata z Polska, a Josef Záborský z Křižanova. Zakrátko přibyli také Josef Razák z Liběšic a Patrik Jačo, se kterým jsem byl pro kariéry v Maďarsku u věhlasného chovatele Lajose Szabo. Přidali se k nám také Rosťa Holánek z Kunratic a z jižních Čech Pavel Ťupa, což byl druhý chovatel od nás, o kterém vím, že mu nechal Hrobar nějaké holuby. Nějakou dobu dělal úspěšně kariéry ve žlutém zbarvení Miroslav Červený, známý chovatel českých bubláků, jejichž chov dovedl na nejvyšší možnou úroveň. Přirozená spolupráce se rozvinula i s kamarády na Sloven­sku, kterými byli nebo jsou Milan Kepšta a Antonín Rapant, Boris Žabka a chovatel kariérů a dragounů př. Strhák. Přidružili jsme se do klubu k českým bagdetám, dragounům, norimberským bagdetám a začali jsme dělat společné výstavy, které fungují dosud. 
Vedle kariéra, který je mnohými nazýván králem bradavičnatých plemen, patří ke speciálním plemenům norimberská bagdeta, jež zvláště v sedlaté kresbě platí za skvost mezi holuby a je oblíbena u bohatých lidí napříč světem. Svého času vybudoval špičkový evropský chov norimberských bagdet můj kamarád Josef Gabriel, který dal v Německu za tři páry 64 000 Kč. Když s nimi vyhrál evropskou výstavu v Praze, německý chovatel mu za jeho kolekci nabídl částku třikrát větší, ale Josef přesto holuby neprodal. Věnoval se i parukářům, jež získal z importu z Kanady a USA, který učinil Josef Kostkuba z Radkovic. I já jsem delší dobu choval norimberské bagdety a také moravské bagdety od našeho nejlepšího chovatele Josefa Opavského. Momentálně mám z bradavičnatých plemen v chovu španěly, ostravské a štajnhajmské bagdety. Měl jsem ale také slepičáky, kingy, pštrosy nebo pražské krátkozobé rejdiče, ke kterým jsem pořídil jako chůvy čínské holuby. Od pražských rejdičů jsem časem upustil, ale milá povaha čínských holubů způsobila, že jich držím kolem 15 párů. Jsou to velmi vzorní rodiče, kteří se chovatele vůbec nebojí, a tím mě uchvátili.

Na předminulé výstavě Klubu strukturových holubů tvůj parukář získal titul Grand Champion, jak dlouho se jim věnuješ?

Parukáře chovám od roku 2000, nejdříve sám a přibližně od roku 2010 společně se synem Matyášem, který je holubářem od pěti let, stejně jako já. Těší mě, že Matyáš je úspěšný v soutěžích mladých chovatelů, kde jsou zkušenosti s vlastním chovem velmi důležité. Holubi ho baví a jezdí se mnou na akce klubu, parukáře velmi úspěšně vystavuje. První jedince jsem získal od Josefa Gabriela po potomcích z přímého severoamerického importu. Nejvíce mi později pomohl Lumír Adamec, se kterým spolupracuji dodnes. V jeho chovu je znát pozitivní vliv amerických, ale i slovenských a maďarských linií ze spolupráce s MVDr. Paálem a př. Agoczem. Svoji stopu na úrovni mého chovu zanechali i parukáři Pavla Drby, Ladislava Chlebouna, Josefa Kubišty, Vladimíra Hranického a Miloše Javorka. Poslední dobou jsem v častém kontaktu s Markem Pokorným, to je naše budoucnost, zatím v plemenech parukář a čínský holub. Myslím si, že kvalitu v parukářích dnes drží v rámci Evropy chovatelé z Balkánu, na vysoké úrovni je Francie, kdežto v Německu se počet top chovů snížil. 
Naši parukáři nejsou vůbec špatní, ale varující je věkový průměr jejich chovatelů. Se synem děláme všechny barvy. Přestože toto plemeno má velikou paruku, pro úspěšný chov a odchov ji není potřeba zastřihovat, obdobně jako bujné a dlouhé opeření na spodku těla a kolem kloaky. Co však velmi doporučuji, to je zajištění soukromí během hnízdění. Proto používám pro parukáře hnízdní budníky, jenž jsou vpředu zastíněné, prakticky zůstává volný jen vstupní otvor a holubi hnízdí v pološeru, které jim bezmezně vyhovuje. Ve velké nekryté voliéře mají pak slunce, kolik potřebují. U lidí jsou nejpopulárnější tygři a stříkaní, také mandloví, ale mně se líbí třeba červení, kteří někomu připadají snad až příliš fádní. Jak jsem již řekl, parukáře lze velmi úspěšně chovat bez ohledu na barvu a naprostá většina odchovů se z tohoto hlediska dá vystavit. Zvláště na akcích klubu strukturových holubů je tolik barevných kategorií, že lze výstavně využít jakkoliv zbarvený kus. Ve svém chovu se zaměřuji u parukářů na moderní typ zahrnující vzpřímenou postavu, hustou a co nejvíce kruhovou paruku, růžice vycházející z jednoho bodu, dbám na podvázání hrudi v přechodu do paruky a snažím se o perlové oči. 
 

Se synem Matyášem jste pravidelnými vystavovateli šmalkaldských barevnohlávků…

Je to krásný holub kombinující paruku s kresbou barevnoocasého barevnohlávka a bohatými rousy na nohou. Celý základ chovu jsem pořídil od Ladislava Kugela ze Strakonic. Je to chovatel s ohromným citem pro toto plemeno, který pravidelně odchovával množství holoubat, což se daří málokomu. Nejdříve mi nechal modré a černé, pak přidal i tři kusy žlutých a 12 červených, o které jsem měl největší zájem. Nějaké další jedince jsem získal v Erfurtu na výstavě v barvě červené a žluté z německého chovu. Nyní se věnuji černým, červeným a v menší míře žlutým. Šmalkaldské barevnohlávky chovají u nás třeba Ladislav Berčík, Vladimír Hranický, Jan Heřmanský nebo Josef Havrda, těší mne, že jejich počet se zvedá na výstavách, ale je potřeba s nimi dále pracovat. Zdá se mi, že v poslední době se vytratila dobrá kvalita u modré barvy, která bývá často začernalá. Častějším problémem je velikost těchto holubů, která pokud je nedostatečná, přináší nejen úzký a protažený dojem, ale také menší paruky a kratší rousy. Protože dbám na velikost „šmalkaldů“, před chovnou sezonou raději zkracuji pera v rousech, abych co nejvíce eliminoval vyhození vajec nebo malých holoubat z hnízda. Kladu důraz nejen na stavbu těla, ale také na tvar, hustotu a kompaktnost paruk, kterým říká jihočeský posuzovatel Jirka Míka domácky chomout. Nejvíce jsme si s Matyášem oblíbili červené, ale právě u nich je problém s čistotou zobáku. Velmi často jsou zobáky tmavé či skvrnité, žádoucí světlé zobáky by mohlo přinést spojení se žlutými protějšky, ale těch je ve výborné kvalitě stále nedostatek. V každém případě, pokud jim poskytnete samostatný holubník, kde nebudou rušeni jinými plemeny, pak jsou šmalkaldští barevnohlávci velmi dobří a krotcí rodiče. Je ale pravdou, že někdy trvá dlouho, než si jednotlivé páry tzv. sednou. Někdy musíte být trpěliví i dva až tři roky. U odchovu je potřeba se zaměřit na přesnost kresby, v paruce jdou nepřesnosti snadno upravit, ale na zádech či jinde po těle to může být potíž. Je to plemeno s bohatými rousy a supími pery, a protože se kroužkuje nad patní kloub, nesmíme zapomenout na časné kroužkování.

Co vyžaduje tak úspěšný chov kariérů?

Nejdříve bych rád pohovořil o jejich exteriéru a oblastech, na které se zaměřuji. Je to holub vysoký a velmi vzpřímený. Základem typu jsou vyšší, rovné nohy, dlouhý a úzký krk, vodorovně držený, dlouhý a kuželovitě tvarovaný zobák, s mohutně vyvinutým ozobím, jehož ideální poměr je 2/3 nahoře, 1/3 dole. Kariéra zdobí též tříkruhové obočnice, přičemž velkou předností je kosočtvercový tvar vnitřního obvodu nejmenšího z kruhů. Je to holub poměrně řídce opeřený, kterému občas vystupuje hrudní kost, což nijak nevadí. Dnes při letitém chovu ve voliérách je to i poměrně špatný letec, zvláště po vykoupání, který je v genech neustále plachý. Vrozená plachost má pozadí v původu plemene. Dříve byl kariér volně chovaným plemenem, jež bylo využíváno k poštovní službě v zemích Orientu, kde muselo být kvůli pernatým dravcům v otevřené pouštní krajině nebo na moři maximálně obezřetné. I přes jeho výrazné zušlechtění v Anglii má divokost stále zakódovanou. K tomuto fenoménu by měl přihlédnout posuzovatel při hodnocení plemene a chovatel při odchovu. 
Přes výrazné bradavičnaté znaky je to holub, který do čtyř let věku funguje jako dobrý rodič. V pozdějším věku doporučuji spojení do páru s protějškem ročním nebo maximálně dvouletým, který má bradavičnaté znaky dosud méně vyvinuté. Chův není při odchovu jakkoliv zapotřebí. Základem pro hnízdění je tzv. měkké hnízdo, neboť vejce z keramických hnízd by při jejich plachosti nedopadla nejspíš dobře. K hnízdění proto používám dřevěný rámeček o rozměru asi 40×40 cm, s výškou cca 7 cm, jejž vystýlám hoblinami, které udusám, a uprostřed udělám důlek. Ani při rychlém opuštění hnízd při návštěvě holubníku v takovém hnízdě obvykle nedochází k poškození vajec. 
Při selekci se velmi zaměřuji na postoj, barva není důležitá, a to ani u straků, kde velmi často dochází k efektu tržených očí. Dříve byli populární černí či žlutí, dnes mám nejvíce modrých pruhových, stříbřitých a straků. Je krásné pozorovat, jak se u kariérů s věkem vyvíjí bradavičnaté znaky. Horní a dolní ozobí časem vytváří tzv. ořech, který nabývá dokonalosti asi ve čtyřech letech. Ozobí by se ani tehdy nemělo dotýkat obočnic, ale to je takřka nemožné. Za celou éru jsem měl pouze dva takové jedince. 
Jsem poradcem chovu kariérů v klubu bradavičnatých holubů, příliš ale v posledních letech nevystavuji. Před výstavou u kariérů upravuji případnou přerostlou špičku horní čelisti zobáku a vatičkou do uší vyčistím záhyby v bradavičnatých útvarech. I u nevýstavních jedinců čistím záhyby v ořechu alespoň dvakrát až třikrát ročně, aby působili zdravým dojmem. Čištění se dělá tak týden před výstavou. Kariér je holubem, který se vystavuje ve věku od dvou do čtyř let, první rok nejsou ještě plně vyvinuté bradavičnaté znaky, hlavně spodní ozobí. Co chci zvláště zdůraznit, to je vyvarování se prašného prostředí, které velmi znesnadňuje kondici plemene. Nelze tedy například dávat jako podestýlku piliny nebo vysypávat holubník bělobou. 
 

Jaké jsi vybudoval chovatelské zařízení?

Na zahradě u penzionu, kde bydlím, jsem udělal posezení pro chovatele a systém dřevěných holubníků se zastřešenými voliérami. Z důvodů sousedských vztahů a pro vzácnost některých mnou chovaných plemen provozuji výhradně voliérový chov, který vyžaduje doplňování vitaminů a také minerálií ve formě různorodých gritů. V létě mají holubi velmi rádi salát, a co je důležité, to je časté poskytování možnosti koupání. Do koupele dávám hypermangan a hned, jak se holubi vykoupou, vodu vylévám, aby ji nepili. Jsem v invalidním důchodu, a tak se mohu holubům věnovat, kdy je to potřeba. I v chovu holubů platí, že dobrý a prosperující chov nelze vybudovat bez péče. Důležité je poskytnout každému plemeni to, co mu přesně vyhovuje. Zejména se jedná o systém hnízdních budníků, o tvar a výstelku hnízd, některá plemena prosperují dobře jen v samostatném oddělení, jiným nevadí společný chov. 
Vedle zmíněných hlavních plemen mne vždy lákalo zkoušet něco dalšího a většinou jsem tato plemena i vystavoval. Měl jsem třeba šampiona na dragouna na speciální výstavě v Holicích. Posuzovatelem holubů jsem od roku 1985. Jako první jsem posuzoval speciální výstavu německých výstavních holubů a byl jsem pochválen, což mi bylo motivací do dalších let. Nejraději posuzuji holuby strukturové a bradavičnaté. Můj chov čítá po 20 párech kariérů a parukářů, deset párů šmalkaldských barevnohlávků a 15 párů čínských holubů, k tomu vždy držím nějaká další plemena po několika párech. Mám rád i myslivost a můj byt je již docela zaplněn vypreparovanými zvířaty, zejména savci a ptáky z naší přírody. Je to zkrátka takové malé muzeum toho, co u nás a co může milovník zvířat pozorovat. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (10x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře