S mistrem Evropy Hansem–Jürgenem Nestmannem o chovu rejdičů

H. J. Nestmann před holubníkem
Otevřené voliéry před komorovými holubníky př. H. J. Nestmanna
Hamburské krymky, štětínský rejdič a hamburští rejdiči sedlatí
Mandlový short faced tmavšího zbarvení
Anglický rejdič má křídla nesená pod ocasem, zde holub rázu kite.
Typické mandlové zbarvení těží z prolínání několika barev na celém opeření.
Typické mandlové zbarvení, jen ocas je tmavší, než je žádoucí.
Světlejší mandlové zbarvení, u kterého je více barvy žluté než mahagonové.
Štětínský rejdič žlutě plavý výborného zbarvení a šířky hlavy
Studie typického zbarvení regenerovaných anglických shortů v kresbě bradek
Mláďata štětínských rejdičů
Z oddělení hamburských krymek
Jednoduché hnízdní krbce se zakrytou polovinou přední stěny
Krásné hlavy hamburských rejdičů sedlatých
Anglický short žlutý achátový
Regenerace anglických rejdičů bradek skončila úspěchem.
Obsah
  1. Hansi–Jürgene, kdy ses poprvé setkal s čistokrevnými plemeny okrasných holubů?
  2. Co tě přivedlo až sem na sever, k Hamburku?
  3. Jezdíš často do Velké Británie, jaká je tam dnes situace v chovů shortů?
  4. Zajímavě působí i tvoji hamburští rejdiči…
  5. Také jsou velmi zajímaví tvoji angličtí rejdiči…
  6. Na tvém holubníku jsou vidět i výsledky s shorty v kresbě bradky…

Hamburk je nejen velmi populárním přístavním městem, ale pro chovatele holubů i synonymem vzniku různorodých plemen rejdičů, kterých se zde chovalo k letovému sportu daleko více než v jiných metropolích. Na hamburské periferii v obci Gross Nordende žije pozitivně naladěný milovník holubů Hans–Jürgen Nestmann. Věnuje se několika plemenům hamburských rejdičů ve velmi vzácných rázech, ale jeho doménou je anglický krátkozobý rejdič v barvě mandlové, v jehož chovu patří k nejlepším na světě. Mandlové zbarvení tohoto rejdiče dominovalo již v dávné minulosti a Hans–Jürgen zastává zažitý názor, že skutečné mandlové zbarvení má pouze toto plemeno a všichni další holubi vyšlechtění do mandlového rázu jsou pouze "vícebarevní". Ačkoliv se v tomto názorově rozcházíme, jako milovníci holubů jsme okamžitě našli společnou řeč.

Hansi–Jürgene, kdy ses poprvé setkal s čistokrevnými plemeny okrasných holubů?

Vyrůstal jsem v Saském Krušnohoří nedaleko českých hranic. Je to oblast spjatá s chovem barevných plemen holubů a pořádáním mnoha akcí spojených právě s okrasnými holuby i drůbeží. Můj táta byl starosta města a zastupitel, ze své pozice se účastnil různých akcí v obci. V roce 1965 byl pozván k otevření místní výstavy drobných zvířat, vzal mě s sebou a já jsem vyhrál v tombole dva holuby. Táta mi pro ně udělal doma bedýnkovou klec – a tím vlastně začala má holubářská kariéra. Bohužel tito holubi byli poštovní a využili první příležitosti k návratu na mateřský holubník. Holubářské semínko ale již bylo zaseto a táta mi na mé naléhání pořídil holuby okrasné, kteří mi už neuletěli. Začal jsem s německými jeptiškami červenými a černými a altenburskými bubláky, což byla plemena vhodná pro začátečníka, plodná, nepříliš velká a velmi temperamentní. Vzpomínám si, že jako malý klučina jsem jel na kole 40 kilometrů k chovateli jeptišek. Ten, když viděl, jakou dálku jsem v těch kopcích za holuby urazil, věnoval mi čtyři holuby, které jsem v nákupním koši na kole s pocitem obrovského štěstí dovezl domů. Brzy se mi zalíbila krátkozobá plemena rejdičů, pořídil jsem si elbinské bělohlávky a starokmenné rejdiče. Provozoval jsem volný chov holubů a koncem 80. let na můj holubník přiletěl anglický krátkozobý rejdič, který je ve světě znám pod označením English Short–Faced Tumbler. Toto plemeno jsem vůbec neznal, ale zaujalo mě svým malým vzepjatým tělíčkem, strmým čelem, širokou hlavou, uzounkým vodorovně drženým kratším zobáčkem a vypjatým postojem na špičkách prstů. Od roku 1992 jsem pořídil chov short facedů, který považuji léta za svůj hlavní. K nim vždy přibírám nějaká další plemena rejdičů, a protože mám rád holuby krátkozobé, využívám k odchovu chůvy, které jsem si vytvořil křížením poštovních holubů s americkým plemenem domestic flight. Jsem rád, že chov anglických rejdičů má u mne zlepšující se tendenci, kterou prokázal zisk titulu mistr Evropy na největší výstavě historie Lipsko 2012 a jedné z předních cen na výstavě těchto rejdičů v jejich kolébce, Velké Británii, v roce 2014. Úspěšně se zúčastňuji i výstav v Nizozemsku, kde jsou výborní chovatelé plemene, ale stále se považuji více za milovníka holubů než za nejcílevědomějšího chovatele, byť na holubníku trávím klidně i čtyři hodiny denně. Věnuji se mandlovému zbarvení, kterého není vůbec lehké docílit. Poslední tři roky jsem nezískal v odchovu anglických krátkozobých jediné kvalitní mandlové mládě. Letos mám konečně nějaké mandlové výletky, ale ani u nich nejsem s prošlechtěním plemenných znaků zcela spokojen.  

 

 

Co tě přivedlo až sem na sever, k Hamburku?

Moje zaměstnání – usadil jsem se ve Šlesvicku–Holštýnsku před dvaceti lety a musím říci, že jako milovník rejdičů určitě nestrádám. Hamburk byl odedávna centrem jejich chovu, ale jak už to ve velkých městech bývá, na dřívější zlatou éru letového sportu se stovkami hejn rejdičů nad metropolí dnes už jen nostalgicky vzpomínáme. V Ham­burku se holubaření masivně rozvinulo od poloviny 19. století, kdy na půdě přibližně každého třetího domu ve starém centru byl holubník a na střeše typická nástavba pro výlet holubů s takřka vodorovným stropem. Chovatel seděl nebo stál přímo ve výletu a řídil vyháňku hejna i jeho dosednutí. Holubi létali od dvaceti minut při tréninku mladých do přibližně šedesáti až devadesáti minut u zkušeného hejna. Chovatel během této doby z výklenku své hejno pozoroval, viděl, jak se promíchává s jinými hejny, a měl neskutečnou radost, když se z jiného hejna podařilo strhnout, říkalo se ulovit, nějaké holuby a ti se vrátili společně s domácím hejnem na mateřský holubník. „Ulovení“ holubi se pak prodávali zpět majitelům. Bohužel byl Hamburk v roce 1943 při spojeneckých náletech takřka kompletně vybombardován a střešní holubníky, kde holubář stával a pozoroval hejna holubů nad úchvatnou scenerií města, se poté až na výjimky neobnovovaly. Existují ještě nějaké, ale holubi se v nich k původním účelům již nechovají. Jsem předsedou spolku chovatelů v Elmsdorfu, což je obec asi 30 km severně od Hamburku, kde je nás činných asi dvacet holubářů. Snažíme se zachovat stará hamburská plemena, proto i já dělám hamburské rejdiče v rázu barevnoocasém a sedlatém, proto chovám hamburské krymky hladkohlavé i chocholaté. Chova­telů ubývá a třeba na hamburské barevnoocasé rejdiče jsme zůstali v Německu pouze dva poslední specialisté. Mé holubníky obývají ještě štětínští rejdiči, jejichž původ lze dohledat v pražském rejdiči krátkozobém. Chovám je v barvě modré pruhové a žlutě plavé, s níž mám vynikající úspěchy.

 

 

Jezdíš často do Velké Británie, jaká je tam dnes situace v chovů shortů?

Ve Velké Británii dnes žije jediný chovatel, který má vynikající anglické krátkozobé, jmenuje se James Edison a má spolu s chovateli z USA a Austrálie nejlepší shorty na světě, ale prodává jen do arabských zemí. Dalším dobrým chovatelem je John Taylor, který je předsedou tamního klubu, má tyto rejdiče ve výborné kvalitě a hlavně se s ním dá domluvit koupě, což u lepších jedinců obnáší částky kolem 200–300 eur. Před čtyřmi lety jsem se spolu s některými německými chovateli účastnil speciální výstavy v Donchesteru (GB) a s posouzením mých holubů jsem byl velmi spokojen. V roce 2019 na výstavě v Hannoveru bude probíhat soutěž „Goldenner Siegerring“ pro plemena pocházející z Anglie. V Německu je to jedna z nejprestižnějších akcí, ale obávám se, že šlechtitelsky mimořádně náročný english short faced v konkurenci anglických jeptišek a podobných plemen naději na výraznější úspěch nemá.

 

Zajímavě působí i tvoji hamburští rejdiči…

Když jsem začal od roku 1999 žít v Hamburku, naléhali na mě zdejší holubáři, že si musím pořídit místní plemena, neboť chovatelů notně ubývá a bylo by vhodné zachovat tuto část kulturního dědictví pro příští generace. Proto jsem si pořídil hamburské krymky a hamburské rejdiče. Krymka výstavního typu vznikla až ve 20. století křížením starohamburských krymek s čistookými rejdiči. Vyznačuje se typickou krymčí kresbou, u které je dominantní bílé opeření ostře odděleno od barevné horní poloviny hlavy a barveného ocasu včetně krovek. U chocholaté verze je bílá chocholka zakončena oboustranně růžicemi, ale já se věnuji více hladkohlavým. V mém chovu převažují modří a černí, ale mám i červené a žluté, kdežto izabelové nedělám. Stále existují i středozobé krymky, které jsou využívány k letovému sportu. Někdo je používá jako chůvy pro krátkozobá plemena, ale podle mne krmí mladé příliš krátce. Já jsem si jako chůvy pořídil křížence domestic flights s poštovními holuby, kteří nakrmí vše, co chodí po zemi, a mohu jim dát do hnízd po třech stejně starých holoubatech. Hamburský rejdič je na rozdíl od krymek ve světě známější – a je to i proto, že se vyskytuje v několika skupinách s totožnou kresbou. Asi nejatraktivnější je v kresbě sedlaté, kterou chovám ve všech barvách. Na této kresbě dokonale vyniká výborné prošlechtění kulaté hlavy s krátkým zobákem se stejnoměrně širokými čelistmi, k tomu se přidává přiměřeně velká, široká a dobře zaoblená postava. Hamburský rejdič se dále vyskytuje jako bílý, běloocasý či bělohrotý běloocasý, ale já jsem si vzal za cíl zachovat a prošlechťovat barevnoocasé. I toto plemeno se chová v hladkohlavé i chocholaté verzi a také v tomto případě jsou u mne zastoupeny obě varianty.

 

Také jsou velmi zajímaví tvoji angličtí rejdiči…

Tato velmi stará holubí rasa se původně nazývala mandlový rejdič – podle typického zbarvení, které je úchvatným výtvorem přírody v rukou člověka. Nazývá se též krátkolícím rejdičem, což se obvykle nepřekládá a ve světě se výraz short faced dosud běžně užívá. V Anglii byl vyšlechtěn větší krátkozobý rejdič, který je nazýván dlouholícím, též anglickým longem, ale toho jsem nikdy nechoval. Anglický krátkozobý rejdič dnes přichází do módy třeba v barvě bílé, ale tento trend se mi nelíbí, jsem zastáncem jeho chovu v barvě mandlové a vedlejších barvách, které pro správný rozvoj mandlové barvy do chovu potřebujeme. Mandlové zbarvení, známé pod anglickým názvem almond, je vytvářeno mahagonově žlutým opeřením s černým stříkáním, jehož podíl se po každém pelichání zvětšuje, ocas a letky jsou tříbarevné, základní žlutá barva je promíšena s bílými a černými plochami. Vadou jsou celá pera bílá i celá pera tmavá. Pokud je nějaké pero celé barevné, černé či modré, pak takový mandlový pochází ze spojení s kite, což je důležitý vedlejší ráz, podstatný pro kvalitní projev základní mahagonově žluté barvy těla. I když mám se šlechtěním mandlových zkušenosti od roku 1992, nikdy to s nimi nebylo lehké. Přišly roky, kdy bylo v odchodu 20 mandlových, a pak roky, kdy jste neodchoval nic. Pro správný projev této barvy musíte pracovat s řadou vedlejších rázů, které nesou anglické označení kite, golddun, achátoví červení, achátoví žlutí, deroy, ale padají i holubi celí červení či žlutí. Všechny vedlejší barvy lze využít do chovu i k výstavám, ačkoliv nejdůležitější kite jsou barevně velmi neatraktivní. Je to jako jin a jang. Na jedné straně máme jednu z nejkrásnějších barev okrasných holubů, ale k jejímu správnému projevu musíme využívat partnery v barvě snad nejméně líbivé. Je důležité, aby holub kite pocházel z mandlových rodičů. Jsou holubi, kteří jako kite jen vypadají, ale u těchto chybí podstatná část genetických informací důležitých pro správný rozvoj mandlového zbarvení. Mandloví se zpravidla nepárují na sebe, neboť je přibližně 50 procent odpadu, včetně albínů, ale v USA žije chovatel, který je páruje na sebe a má u nich nejlepší barvu. Takže možné je všechno. I já jsem v chovu použil dva albíny z čistokrevného spojení mandlových, ale neměli oplozená vejce.

 

 

Na tvém holubníku jsou vidět i výsledky s shorty v kresbě bradky…

Angličtí short facedi byli v minulosti chováni nejen jako plnobarevní, ale také jako bělohlaví a bradky. Zatímco bělohlaví a plnobarevní jsou poměrně rozšíření, od roku 1987 zanikli v Evropě tito rejdiči v kresbě bradky. Kresbou bradky nazýváme bílou plochu ve tvaru půlměsíce nacházející se pod zobákem a směřující pod oči, kde končí. Kombinována je s bílým opeřením na koncových partiích těla, tedy v kostřci, ocasu, ručních letkách, břiše a bércích, ostatní opeření je barevné. Žádný pokus o jejich znovuvyšlechtění se nezdařil, a proto tehdejší předseda klubu anglických krátkozobých rejdičů Alfons Perick importoval rejdiče bradky z Austrálie od Roba Cougana do Německa ve všech barvách. Bohužel ani z tohoto dovozu téměř nic nezbylo, dochovali se pouze modří u chovatele Schleuppa v Hammu. Posledních 16 let se pokouším zregenerovat bradky v rázu červeném, žlutém a černém – společně s kamarádem z Nizozemska Frankem Fliedem. Pomá­háme si navzájem, ale někdy je to boj s větrnými mlýny – u nás bychom spíše řekli se severním větrem. Když už jsem velmi dobře začal, kuna mi před deseti lety zdecimovala deset nejlepších jedinců. Takže jsem bohužel začal takřka znovu. Někteří chovatelé radí, že lze použít bělohlavého shorta s achátovým, který má hodně bílého. Že již v první generaci lze docílit bradek, ale já jsem to dosud nezkoušel. Praktikoval jsem křížení s elbinskými bělohlávky, ale výsledek nebyl zcela uspokojivý, ráda se prosazovala bílá v horní polovině hlavy a bradky byly pryč. Byly pokusy křížit je s long facedy v rázu bradek, ale pak šest let trvalo, než se vrátil náročný typ jemného shorta. Hlava shorta je totiž velmi suchá, s minimálním záhlavím, zatímco long je velký ze všech stran. Vyzkoušely se též amsterdamské bradky, ale okamžitě šel pryč tvar a sklon zobáku. Máme ale spoustu času, neboť holubář je věčně mladý a pořád získává motivaci k dalším plánům a úkolům, bez ohledu na jeho skutečný věk. To je na tomto koníčku fascinující. Jsem milovník holubů a za své odchovy nepožaduji peníze. Ovšem holuby dám jenom tomu, kdo si získá moji důvěru a u něhož se domnívám, že s nimi bude dále pracovat. Nejsem zastáncem léčení a jiných víceméně komerčních záležitostí v chovu holubů. Sám si míchám holubí zob a místo antibiotik věřím v sílu přírody. Vyrábím si doplňky krmné dávky z šalvěje, měsíčku, kopřiv a tresčích jater anebo podávám výluk z červené řepy, cibule, mrkve a česneku. Holubi jsou i přes voliérový ve vynikající kondici a mě a moji ženu Elli baví pozorovat jejich životní projevy plné radosti.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (6x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

11.7.2019 06:39

Ahoj, pokud si dobře vzpomínám, tak křížence american domestic flight a poštovních holubů....

10.7.2019 19:43

dobrý den, co používá pán za chůvy pro rejdiče ? děkuji