Jiří Holaň a jeho velcí angličtí voláči

Jiří Holaň a jeho velcí angličtí voláči
Vynikající černý anglický voláč J. Holaně na celostátní výstavě – Šampion ČR
Jiří Holaň s oblíbenou holubicí černého anglického voláče
Zahradu zdobí holubník na kůlu a menší komorový holubník na poštovní holuby.
Nejdůležitější je typ, délka těla, krku, nohou a dokonalé tvary, černá pírka na bércích se před výstavou upraví.
Bílí angličtí voláči dnes patří k nejlepším rázům.
Ve voliéře vykazují tito voláči ideální postoj a volatost.
Pohled do voliéry J. Holaně
Pohled na jednoduché hnízdní boxy J. Holaně
Elegance těchto voláčů vyniká na kruhových sedačkách.
Obyvací pokoj Holaňů je aspoň zčásti zkrášlen některými z obdržených trofejí.
Obsah
  1. Kdy jsi se poprvé setkal s drobnými čistokrevnými zvířaty?
  2. Proč jsi se stal posuzovatelem?
  3. Kdy Tvé černé obohatili i bílí angličani?
  4. Kam jsi nejraději za těmito holuby putoval?
  5. Jaké chovatele tito majestátní holubi oslovují?
  6. Na jaké úrovni jsou bílí angličani?
  7. Jaká je reprodukce anglických voláčů?
  8. Kolik odchováš mladých?
  9. Jak krmíš tyto vysoké elegantní holuby?

Již od mládí provází Jiřího Holaně ze Šilheřovic pouto se zvířaty, které se projevilo nejen v jeho povolání, ale také při domácím koníčku, kterým je mu chov drobných zvířat a holubů především. Zaslíbil se velkému anglickému voláči, v jehož výstavnictví dosáhl na všechny možné úspěchy na evropském poli. Poslední léta svůj mezinárodní rozhled zúročuje jako předseda českého sboru posuzovatelů a jako člen holubářského vedení, je držitelem titulu evropský posuzovatel a pravidelně jezdí posuzovat do zahraničí, především na Slovensko, do Polska a na speciální evropské výstavy Klubu chovatelů anglických voláčů, kde má řadu přátel. Jaká byla jeho cesta na vrchol, se pro čtenáře Fauny rozhodl prozradit v následujících řádcích.

Kdy jsi se poprvé setkal s drobnými čistokrevnými zvířaty?

Pocházím z chovatelské rodiny, můj děda z matčiny strany byl významným chovatelem hlavně přes drůbež, měl vyhlášené plymutky žíhané a pak přes holuby, věnoval se českým stavákům. Děda z otcovy strany a táta byli milovníci přírody. Já jsem zůstal někde na půli, fascinovali mě holubi, ale táhla mě i příroda. Udělal jsem lesnickou školu a nastoupil jsem do Šilheřovic do bažantnice k chovu bažantů, kde jsme se starali v rámci přiděleného úseku i o les. Nejdříve jsem byl lesník a od roku 1991 jsem byl vedoucí polesí a vedoucí bažantnice v Šilheřovicích. Na bažantnicích pracujete s živými zvířaty, musíte být u nich každodenně, včetně sobot a nedělí, při honech, ale je to práce nesmírně zajímavá.

Okrasné holuby jsem začal chovat v šesti letech a v roce 1962 jsem jako mládežník vstoupil do svazu chovatelů. Od té doby jsem činný v jedné organizaci. Když se nedávno slavilo padesáté výročí založení ludgeřovické ZO ČSCH, bylo mi současným předsedou sděleno, že jsem jediným žijícím zakládajícím členem. Život mi při chovatelství hrozně rychle utekl, ale byl pestrý a plný zážitků. Zprvu jsem choval velké spektrum holubů, od pražských rejdičů po slezské barevnohlávky či kingy. Při jedné návštěvě Slovenska, kde jsem trávil dovolenou, jsem byl požádán tamními chovateli, jestli bych za rok nepřivezl nějaké české plemeno, které u nich ještě není. Od mého strýce, chovatele moravských pštrosů červených, jsem dostal dva páry ve slušné kvalitě a ty jsem na Slovensku daroval místním chovatelům. Ti se mi chtěli odvděčit tím, co nebylo u nás a zavedli mě k chovateli velkých anglických voláčů, neboť ti se u nás ve větším rozsahu nikdy nechovali. Dostal jsem od nich darem dvě páry černých anglických voláčů, kteří mě ohromně upoutali. Věděl jsem, že chov vysokonohých rousných voláčů je náročný a navíc v době uzavřených hranic nebylo kde jít pro chovný materiál. Naštěstí se tito holubi v dobré kvalitě nacházeli na Slovensku, zejména v jeho východní části, kde jsem získal postupně spoustu přátel a jezdil tam pro chovný materiál. Chovám je už téměř 40 let.

Proč jsi se stal posuzovatelem?

Bylo to poté, co jsem již nějakou dobu choval velké angličany a zjistil, že mi je posuzovatelé velmi špatně posuzují. Toto plemeno zde bylo docela neznámé a bohužel ne všechny důležité plemenné znaky byly našimi posuzovateli správně vnímány. Tak jsem se den ze dne rozhodl, že budu posuzovatelem. Postupem času musím kvitovat, že posuzovatelský sbor šel vědomostně velmi nahoru a v posledních letech je opravdu na vysoké odborné úrovni.

U angličanů jsem již zůstal, je to holub mého srdce. Díky jeho chovu jsem získal spoustu kamarádů, přátel i na osobní úrovni, nejenom na Slovensku, ale postupně v celé Evropě, kde jsem začal poznávat kvalitní chovatele, špičkové chovy. Kdybych choval jiné plemeno, nedostal bych se do světa a tam, kde jsem dnes. Vše šlo ale postupně.

Teprve po roce 1989, kdy se otevřely hranice, se naskytla příležitost jet do Německa, do Rakouska i jinde, kde nejen u tohoto plemene, ale u celé řady jiných okrasných holubů, byla znát rozdílnost tamních a našich chovných záměrů a cílů i chovatelské metodiky. Tehdy jsme s Borisem Bockem z Košic dovezli ze západu spoustu holubů, které jsme dostali darem, a to díky př. Kuchshelmovi z Rakouska, který nás seznámil s tamními špičkovými chovateli a na jeho intervenci nám tito chovatelé darovali startovní chovný materiál. Dovezli jsme 70 anglických velkých voláčů, z nichž jsem si nechal nějaké černé a zbytek jsme darovali československým chovatelům sdruženým v klubu chovatelů tohoto voláče. Jak jsem zjistil, že československá linie je od dovezených holubů na hony vzdálena, poslal jsem všechny mé původní holuby př. Sadílkovi s tím, že mu celý chov daruji. Tomu udělali tito holubi obrovskou radost. Já jsem začal pracovat se dvěma importovanými páry černého zbarvení a počal budovat nynější chov. Časem jsem použil do černých i žluté a žlutě plavé holuby, neboť v chovu anglických voláčů byli na nejvyšší úrovni kvality. Černým rázem se bavím do dnešních dnů.

Kdy Tvé černé obohatili i bílí angličani?

Bílé angličany chovám teprve posledních pět let, a to z důvodu, že u nás v republice nebyl znám v posledních letech jediný jejich dobrý chov. Co si pamatuji, tak pěkné bílé angličany měl naposledy př. Lelek, který je mnoho let po smrti. Několik kamarádů zde chová angličany červené, modré či žluté, ale bílí tady chyběli. Rád bych jim zůstal nakloněn i v budoucnu, neboť jsou tvarově dokonalejší než černí a dělají mi radost. Chovám sedm až deset párů bílých a kolem patnácti párů černých.

Po rozdělení republiky jsem přešel se čtyřmi dalšími chovateli anglických voláčů z celé ČR do českého klubu velkých voláčů. V klubu dělám poradce chovu pro anglického a pomořanského voláče, děláme každý rok speciální výstavu na konci října v chovatelské hale v Litovli, vždy s mezinárodní účastí. Pravidelně se zúčastňuji také evropských speciálek pořádaných Evropským klubem anglického voláče, kde jsem si šáhnul na holubářský olymp. Měl jsem několik evropských šampionů a dvakrát jsem byl mistrem Evropy. Jsou to úspěchy, kterých si nejvíce vážím.

Kam jsi nejraději za těmito holuby putoval?

Abych plemeno poznal blíž, objel jsem všechny chovatelsky vyspělé evropské země. Navštívil jsem Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Maďarsko, všechny známé chovatele. Poznal jsem spoustu kvalitních lidí. Asi před třiceti lety byli angličtí voláči nejlepší v Německu, ale již tehdy se na výborné kvalitě významně podíleli chovatelé jugoslávského původu pracující a žijící v Německu. Fungovala vzájemná spolupráce mezi Němci a chovateli ze zemí tehdejší Jugoslávie, přišli tam chovatelé jako Momčilovič, Miloševič, kteří se zakrátko stali majiteli nejlepších chovů. Prvně jsme poznali př. Momčiloviče, který nám byl velmi nakloněn a do dnešních dnů, kdy se již přestěhoval zpět do Srbska, daruje našim chovatelům spoustu holubů.

Začal jsem jezdit zejména do Chor­vatska, neboť právě Chorvaté vynikají v černých angličanech. Srbové jsou dnes na nižší úrovni. Pokud dnes vidíme fotografie tohoto plemene ze světa, například z Ameriky, kde můžeme obdivovat jejich dokonalé tvary, tvar nohou, volatost, jsou to převážně potomci jedinců ve žlutém zbarvení z rakouského chovu př. Schustera nebo červení či žlutí importovaní od chovatelů z Chorvat­ska. Když potřebuji občas něco přikoupit, jezdím tedy do Chorvatska, dříve ke třem, dnes už jen ke dvěma chovatelům. Ctí tam perfektní čistou barvu, a to nejen u černých, ale také u červených a mají holuby jemné a elegantní. Není u nich tak populární žlutý či bílý angličan, modrý ještě, ale červený převládá. V Chorvatsku na speciálkách bývá do 300 kusů velkých angličanů, ale někteří špičkoví holubáři nevystavují na žádné výstavě. Takže je potřeba zmapovat situaci a nasměrovat se tam, kde je kvalita nejlepší.

Účastnil jsem se spousty výstav těchto voláčů, to mě obohatilo řadou zkušeností a poznal jsem i další plemena holubů a jejich kvalitu napříč kontinentem. To mi pomáhá při práci vedoucího sboru posuzovatelů již řadu let. Zvláště si vážím toho, že jsem v Lipsku posuzoval výstavu anglických voláčů u příležitosti stého výročí založení klubu anglického voláče v Německu. To byla velká pocta.

Autor textu a fotografií Alex Veselý

Mgr. Bc. Alexandr Veselý se narodil 30. 5. 1977 v Hustopečích. Jeho chov je zastoupen zejména holuby strukturovými, voláči a v poslední době i krátkozobými rejdiči. Je držitelem mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 je posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Je kmenovým dopisovatelem časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel a spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), jenž slouží jako vzorník pro naše plemena.