O pražských rejdičích s legendou jejich chovu Jindřichem Mrázkem
Jak se holubařilo v Praze v době vašeho dětství?
V Praze tehdy bylo obrovské množství holubů, kterým vévodili pražští středozobí purclíci (rejdiči). Chovali se jako vajsšpici (bělohrotí), černohrotí (modří homozygotní bělouši), rótšimli (červení bělouši), rótžanžíci (červeně plaví pruhoví) a v jiných barvách, pro které existovaly poněmčené názvy. Podle barvy hejna a jeho velikosti bylo možno poznat, kterému patří chovateli. Vedle nich se těšili oblibě také pražští rejdiči krátkozobí, kteří byli určeni primárně k výstavám, ale snad každý z jejich chovatelů měl i nějaké hejno středozobých, kteří se používali k letu a jako chůvy pro krátkozobé. Protože středozobí měli užší a delší zobák, říkalo se jim s trochou nadsázky zobouni. Exteriér ale nebyl pro ně to nejdůležitější. Byli určeni do letu ve středních výškách. Létali tak dvě hodiny, a to buď brzy ráno, nebo vpodvečer. Ráno kolem páté hodiny se pouštěla holoubata, odpoledne v 18.00 hodin šlo do vzduchu hlavní hejno.
Systém odchovu byl jednoduchý, na jaře se nechali holubi jednou nasednout, získali se tak mladí do dalšího tréninku, více nebylo potřeba. Jak holoubata malinko povyskočila, už se začala pouštět ven. Mávalo se jim praporkem a naučila se zakrátko létat, zvykla si na mateřský holubník a návrat do něho. Pak se vzdálenost od holubníku stále zvětšovala a při učení dovedla holoubata doslova „zrajtovat“ celou Prahu. Utíkala za sluncem, ale vracela se tak do hodiny. Jen ten, kdo neměl holoubata, pouštěl hlavní hejno ráno i večer.
Nejkrásnější pohled na Prahu se naskýtal po osmnácté hodině, kdy se jako na povel začala pouštět hejna. Ta dokázala létat klidně dvě až dvě a půl hodiny. Napínavé bylo, když se dvě či tři hejna promíchala. To bylo zvláště hezké. Někdy se holubi zmáčkli do uzlíčku a mícháním proklouzli beze ztrát, často se však hejna trhala a každý holub šel jinam, nastávaly i situace, kdy se vmísil do jiného hejna a došlo k jeho „chycení“. Proto se pro letový sport užíval obrat honění. S holuby, kteří se zamíchali do jiného hejna a dosedli s ním na cizí holubník, se dělaly různé srandy, třeba se věnovali do tomboly, označili se barvou a pustili nebo se jim dal na záda špunt a vypustili se u domu chovatele, kterému pak poplašili jeho hejno. To přinášelo spoustu hádek a „dědkové“ holubáři se hádali pořád. Velmi rádi se hecovali slovy „ti tvoji holubi můžou urazit komíny, nelítá ti to, dej to pryč“, ale to jejich hádání nebylo myšleno vážně, protože druhý den byli zase kamarádi. Postupně toto hecování a taškařice ustávaly a s mizejícími hejny nad Prahou ustaly úplně.
Kdy jste začal s honěním rejdičů?
První středozobé pražské jsem si pořídil jako sedmiletý, takže před 68 lety. Jako skoro všichni kluci jsem toužil, aby mi dobře létali. Tehdy byla Praha ještě plná holubů, rejdiči byli všude, po kůlnách i po půdách. Můj první holubník byl půdní, a když jsem se ze střechy rozhlédl, viděl jsem velké množství hejn létat nad Záběhlicemi, Hostivaří, Michlí, Pankrácí, Smíchovem či Košířemi, ale viděl jsem až hejna nad Žižkovem. To byla nádhera.
Když jsem měl první mladé, mával jsem jim praporkem, aby šli do vzduchu a létali tak dobře jako ta hejna, která jsem obdivoval ze střechy, ale moc se jim nechtělo. Nikdo nám tehdy neprozradil, že pro dobrý let se musí holubi připravit krmením. My jsme jako děti krmili směskou zrnin a holubi nám nelétali, protože se napili a byli moc těžcí. Až pak jsme přišli na to, že asi hodinu před letem se má holubům dát jen trochu lehkého zrní, jako je ječmen či řepka. A až po příletu se dá kukuřice či nějaká luštěnina. Pak se holubi nechají být. Se středozobými se dělaly letové závody, které jsem vyhrál v radlickém spolku poprvé v roce 1961.
V 64. roce na podzim jsem si pořídil krátkozobé pražské rejdiče a také je jsem pouštěl k proletu. K létání se však používali středozobí, krátkozobí se dávali jen do takzvané podháňky. To znamená, že jak hejno středozobých dosedalo, vypustil holubář krátkozobé, a to jednak proto, že už měl přehled o obloze, například že tam není žádný dravý pták, a také proto, aby se mu hejno cenných krátkozobých rejdičů nepromíchalo s jinými hejny, neboť by mu je už nikdo nevrátil. Let měl zásadní vliv na vitalitu a plodnost holubů a současně přinášel nevšední zážitek chovateli. Mělo to také jednu obrovskou a dodnes neoceněnou výhodu v tom, že holubi se vypustili v Praze v jeden čas, ihned šli do vzduchu a po letu se vraceli do holubníku, takže se nikde necourali ani nemohli nikomu vadit.
Za první republiky se běžně „honili“ i krátkozobí. Na rozdíl od středozobých, kteří zalétali do větších vzdáleností, se „kraťasi“ vrtěli na místě, drželi se v „uzlíčku, „překládali“ a dělali krátká kola nad holubníkem. Létali tak do dvou hodin, ale pak se postupně začali zavírat, aby se o ně nepřišlo. Starým holubářům jsme se smáli, když nám říkali, že je nepouští, že jim je chytali dravci. Pak jsme si to ale prožili sami a museli jsme jim dát za pravdu.
Přišla doba, kdy jsem vypustil krátkozobé ven, tehdy jsem je choval u Prokopa na cihelně, a oni se okamžitě vraceli zpět, doslova se cpali do holubníku, jak se báli nebezpečí zvenku. Jak padli komunisti, skončila regulace a dravci se nechali rozmnožit. Je to problém nejen na venkově, ale i tady v Praze. Teď už tady nevidíte zajíce či koroptev, drozd, pěnkava, sýkora či zvonohlík vymizeli. Když projdu hřbitov na Malvazinkách, který byl dříve plný ptačího zpěvu, neslyším vůbec nic a vidím jen hřivnáče, sojky a straky.
Jak se rodil váš výjimečný chov pražských rejdičů krátkozobých sedlatých?
Začal jsem v 64. roce se žlutými sedlatými od Františka Doležala z Hlubočep, který patřil k nejuznávanějším osobnostem, neboť již v roce 1953 získal na výstavě v Plzni na své vynikající červené sedlaté titul mistra republiky, jakož i plemennou stanici. Věnoval se všem barvám sedlatých, které prodával za neuvěřitelných 400 Kčs. Mně se odchov povedl a od 65. roku vystavuji pražské rejdiče krátkozobé, letos je tomu tedy již 53 let. Další výborný materiál do začátku jsem sehnal u Jana Procházky z Českého Krumlova, který obesílal pražské výstavy, uměl výborně německy a své odchovy nabízel velmi často do Německa. Později mi nabídl za vystaveného žlutého sedlatého tři páry červených sedlatých, ale já mu ho nedal. To nejlepší musí zůstat doma, platí to u mne celý život.
Do základní organizace jsem vstoupil v Radlicích. Patřila k mladším pražským spolkům, neboť byla založena až roku 1937 v hospodě U Skálů a pak se přesunula do hospody U Šlajsů, kde jsem měl nějakou dobu na půdě i své holuby. Celkem jsem musel chov stěhovat devětkrát, ale to je osud nejednoho z Pražanů, vždy se mi pro holuby podařilo sehnat místo v Praze 5 a většinou v okolí Smíchova.
Mezi nejpopulárnější posuzovatele na našich výstavách patřil Karel Štěpán z Hrdlořez, který posuzoval už za první republiky, později to byli Josef Balík z Hostivaře, Václav Nedbal ze Záběhlic, Oldřich Loněk, Karel Nedvěd, Alois Svoboda, Pavel Soukup a konečně i Miroslav Mašata. Na výstavách pražských krátkozobých rejdičů bylo umožněno vystavovat i středozobé, ale ti nemohli do klecí. Byly pro ně určeny voliéry pro 15 kusů, kterých bylo k dispozici dle možností pořadatelů.
Mým prvním z největších úspěchů byl zisk Fučíkova memoriálu v roce 1970 za nejlepší mladé holuby. V dalším roce jsem úspěch zopakoval a daří se mi vlastně až dosud. Obesílal jsem nejdříve výstavy „purclíků“ v hospodě U Šlajsů, pak v Lokomotivním depu ve Vršovicích, na smíchovském nádraží, v tržnici v Holešovicích nebo v areálu Strahova. Silnou atmosféru měly výstavy „Na kolejním statku“ v Nuslích, špatné nebyly ani akce v Libčicích nad Vltavou, ale minulý rok se vrátily výstavy pražských rejdičů do Prahy – a je to dobře. Konají se v rámci rozšířené celopražské výstavy v bývalém Prioru v Modřanech na konci října.
Je o vás známo, že jste se objevil i v časopise v USA…
Již v sedmdesátých letech se o mně psalo v Americe. Jaroslav Turnovský v časopise American Pigeon Journal v prosinci 1976 publikoval článek o pražském krátkozobém rejdiči, který vybavil malbou hejna v atraktivních, velmi čistých a pestrých kresbách, dále fotografií černých vlaštováků (běloprsých rejdičů), momentkou z otevření speciální výstavy v Radlicích, jakož i fotografií mé osoby s jedním z vítězných žlutých sedlatých rejdičů. Tehdy se mi velmi dařilo a s mladými sedlatými jsem opakovaně vyhrával speciální výstavy. Př. Turnovský v článku, který vyšel v dobách železné opony, zmínil asi toto: „Hejna pražských rejdičů zdobila Prahu již v 19. století. Opětovný rozvoj tito rejdiči zažili krátce po světové válce, po roce 1920, kdy zejména na Malé Straně, v Podskalí a kolem Vyšehradu bylo možno pozorovat četná hejna pražských rejdičů, tehdy ještě převážně krátkozobých, která létala dvě až tři hodiny a během letu se vzájemně míchala. Z Pražského hradu byl na hejna vitálních rejdičů ojedinělý pohled, který dovedli ocenit i početní turisté mířící za pražskými památkami. To byla velká propagace pro chov holubů. Po druhé světové válce se chovy krátkozobých rejdičů přesouvaly z centra Prahy do jejích okrajových částí, mnohá holubářská centra musela ustoupit stavebním změnám. Typickými znaky pražského rejdiče jsou krátká postava, široká hruď, vysoká, kostkovitá hlava a krátký, široký, dolů klopený zobák. Tento rejdič má velmi bohatou škálu barevných rázů, které dělíme do 14 skupin.“ Tolik tedy z informací otištěných v Americe, které mají váhu dodnes.
Kde nyní chováte své holuby?
Před asi deseti lety jsem se vrátil po smrti bratra do rodného domu, který zakoupili rodiče v 50. letech. Nachází se na ulici, kde se domky stavěly jako nouzové stavby po první světové válce, v roce 1924 na pozemku pronajatém Smíchovem. Jsou to domy široké jen čtyři metry a původně určené pro námořníky. Jejich součástí je menší zahrada, na kterou se vejde malé chovatelské zařízení široké asi tři metry. To předznamenalo, že jsem z původních asi 35 párů provedl redukci chovu na sedm párů a holuby jsem umístil do dvou malých holubníků po bratrovi. Do spodního holubníku jsem dal šest párů chův, které obstarávají odchov.
V minulosti jsem k odchovu používal středozobé pražské rejdiče, od roku 1970 poštovní holuby, nyní mám čistokrevné páry sestavené z našich národních užitkových plemen, mám třeba prácheňské káníky nebo červené pštrosy, které mi přivezl Jiří Suda, se kterým spolupracuji také při zušlechťování pražských purclíků. V chovu se zaměřuji na udržení krátkých a širokých zobáků, na výrazné hlavy a výborné obočnice, také na čistou barvu a kresbu.
Mí nejoblíbenější jsou žlutí sedlatí, se kterými jsem také nejčastěji vyhrával výstavy, ale kvůli vylepšení jejich barvy jsem používal i černé. Vznikla z toho mláďata v barvě myšové, která jsou velmi důležitá, protože žluté nelze točit pořád dokola, odešla by jejich základní barva i barva obočnic. V poslední době se mi podařilo docílit velmi pěkných červených sedlatých, a protože těch je málo, chci si udělat i nějaký čistý pár červených.
Ve snaze o zlepšování kvality se mohu spolehnout především na sebe, v minulosti měli výborné chovy třeba Jarda Suchý nebo bratři Jarešové z Michle, ale získat od nich něco bylo doslova nemožné. Vzpomínám si, že jeden z chovatelů dovezl za kamzlíka (pražského rejdiče sedlatého) jednomu z předních chovatelů asi třicet metráků koksu, jinak by toho holuba nikdy nedostal. Tak byli kvalitní jedinci plemene v minulosti ceněni a tak svízelně se k nim dostávalo.
Jaké jsou vlastnosti dnešního pražského krátkozobého rejdiče?
Když je purclík zdravý, je velmi otužilý a odolný. Chovní holubi nemají snad ani jedno vejce čisté, mláďata se perfektně líhnou. Odchov leží převážně na bedrech chův. Díky tomu jsou chovní rejdiči poměrně odpočatí a do velmi vysokého věku, do deseti až dvanácti let, bez problémů oplozují snůšku. Také holubice snáší vejce do vysokého věku. Mají tedy vlastnosti u čistokrevných krátkozobých plemen velmi vzácné a je opravdu škoda, že se příliš nedaří hledat následovníky, kteří by převzali šlechtění tohoto vděčného a velmi krásného holuba.
