Dragouni u nás a ve světě

Ideál dragouna současnosti (dle německého vzoru)
Kanadský šampion - modrý kapratý
Modrý pruhový z dánského chovu
Modrý pruhový Jürgena Langeho
Modrý pruhový z chov. R. Prosowského
Modrý pruhový s výtečným vrásněním ozobí u René Prosowského
Pár modrých pruhových z dánského chovu (původ ČR, IT)
Nepřehlédnutelný výraz mladého modrého pruhového z dílny R. Prosowského
Silnozobý modrý pruhový s dobrým vrásněním ozobí (Francie)
Špičkový chov modrých u F. Nováka
Modrý bělouš z italského chovu
Modrý kapratý z chovu A. Guerciho (IT)
Modří bělouši jsou stále populárnější
Bílý
Červeně plavý pruhový z chovu J. Langeho
Červeně plavý pruhový s nežádoucím dolním ozobím (Maďarsko)
Červený Franka Pursona
Detail výborného žlutě plavého dragouna
Detail Pursonova žlutého
Žlutý bělouš z chovu J. Langeho
Chov plavých rázů u J. Kunharta
Žlutý z chovu Franka Pursona
Takto nadějně vypadá již první generace křížení s americkým výstavním (R. Prosowski)
Soška ideálního dragouna
Cena pro šampiona dragouna v USA
Dragouni jsou četnou inspirací pro publicisty
Obsah
  1. Chov dragounů v České republice
  2. Šlechtění a standard
  3. Barevné rázy a způsob chovu

Výjimečná orientační schopnost holuba domácího byla podchycena již ve starověku, kdy holubi sloužili v širších oblastech Orientu a posléze i jinde k přenášení zpráv, a to nejen po souši, ale i po moři. K tomuto účelu byli používáni většinou holubi s nápadnými bradavičnatými znaky, z nichž se později vyvinula okrasná plemena šlechtěná více na exteriér než na letové dovednosti. Mezi nejzásadnější z nich patří dragoun, staré anglické plemeno vytvořené na britských ostrovech z podstaty předchůdců poštovních holubů dovezených z Orientu. Dragoun je holub na první pohled nápadný silným tvarem pozvednutě drženého zobáku, výrazně vyvinutým ozobím a obočnicemi i vzpřímenějším držením těla. Na pozorovatele působí dojmem zvědavosti, očekávání a majestátnosti.

Jako staré anglické plemeno byl dragoun popsán již v Mooreho Columbariu v roce 1735, kdy je doloženo, že k přenosu zpráv byl používán Angličany nejméně od roku 1700. Schopnost orientace, rychlého letu a zhmotněné touhy co nejdříve přiletět na domovský holubník měla jednoznačně přednost před šlechtěním exteriéru. Až když došlo k ustálení poštovního holuba počátkem 19. století, objevily se u dragouna a též u některých dalších, obdobně využívaných holubů nové možnosti. Dragoun se začlenil do silné skupiny bradavičnatých okrasných plemen, která v 19. století a ještě i počátkem 20. století naprosto dominovala výstavám ve Velké Británii. Na dávných kořenech si Angličané ve vztahu k dragounům hodně zakládají a jsou na tyto holuby, v minulosti mimořádně ceněné, velmi pyšní. 

Postupně se vykrystalizoval typ birminghamský, jenž byl více podobný bagdetám, respektive kariérovi, měl užší prsa, delší krk i lépe odchovával mladé. Vedle něho koexistoval typ londýnský, jenž byl silnější konstituce hrudi, krku i zobáku, a právě tento směr zvítězil a byl posléze standardizován. Birminghamský směr se dosud uchoval v Austrálii, kam byl vyvezen v 70. a 80. letech 20. století. Jestliže dragoun prožíval zlatou éru v 19. století, ve dvacátém století křivka jeho popularity postupně klesala a v 21. století již není jeho situace ve Velké Británii příliš radostná. Je očividné, že mladí lidé mají jiné životní preference a cíle. Dnes v domovině dragouna působí asi 12 chovatelů, obdobný počet nalézáme v Austrálii, třeba v Kanadě a USA funguje kolem 10 až 15 chovatelů. Nejvíce specialistů (kolem padesáti) nalezneme v Německu a dost jich figuruje též ve Francii. To jsou velmoci, jež v posledních letech jednoznačně určují trend. 

Do kontinentální Evropy se dragouni poprvé rozšířili již kolem roku 1880, ale následovaly obě světové války, po kterých se budovaly chovy prakticky od začátku. Až do roku 1974 byl dragoun na nejvyšší možné úrovni k vidění pouze na britských ostrovech. V uvedeném roce začaly importy do Německa, a to zásluhou Hubertuse Weidmanna a Friedela Bossmeyera. Tito pozdější nestoři chovu dragounů v Německu importovali holuby od Ralfa Whitea, což byla živoucí legenda, guru dragounů. Od něho se německá špička učila a naučila se plemeni rozumět opravdu dobře.

Došlo k rozšíření nejen barevných rázů, ale též k novým preferencím ve šlechtění některých plemenných znaků, mezi nimiž vyniká zejména snaha o podélně vrásněné ozobí. K Němcům se posléze přidali Francouzi. Oba sousedící národy pořádají společné výstavy, na kterých dominují znalosti Němců a mladistvé nadšení Francouzů. Přidávají se k nim Italové i další státy a to vše přináší důležitý prvek pro internacionální sjednocení šlechtitelských cílů a záměrů. Chovy dragounů jsou dosud rozšířeny nejen v západní Evropě a zámoří, ale v podstatě po celém světě, byť všude se jedná spíše o málopočetné plemeno.

Chov dragounů v České republice

U některých našich movitých holubářů se dragouni objevili již před druhou světovou válkou, kdy se v Praze nacházely z mezinárodního hlediska špičkové chovy dragounů. Byli to zejména chovatelé Biermann a Tittelbach, kteří vlastnili nejlepší linie a stáli u založení Klubu bradavičnatých plemen, jenž fungoval od roku 1922 do protektorátu v roce 1939. K nim se záhy přidal známý funkcionář př. Hoření, jenž byl jediným významných specialistou, co dragouny držel před válkou, během ní i po válce. Až v roce 1951 začal s chovem Miloslav Blahoš ze Starého Kolína, který u nás chov dragouna znovuobnovil a ve výtečné kvalitě je choval až do roku 1995. K němu se brzy přidali též Jan Beneš či bratři Růžičkovi. Již za éry železné opony se podařilo slovenskému chovateli Šafaříkovi importovat dragouny z USA, z odchovů pak těžil zejména M. Blahoš, který byl vévodící postavou dlouhá desetiletí a s př. Benešem se vzájemně hecovali. 

Na tyto osobnosti navázali František Novák, jehož hlavní rázy jsou modří pruhoví a černí, dále J. Pitaš, chovatel černých, černých tygrů, žlutých, červených a modrých, na Moravě Zdeněk Bajer, známý chovatel výtečných modrých kapratých, které v poslední době nahradili bílí. V chovu Miloslava Blahoše pokračuje Vilém Holeček. Prvotřídní žluté a žlutě plavé kapraté měl J. Cintl, modré se silnými zobáky J. Ježek. Výborný chov žlutých, modrých a dalších dragounů drží Patrik Jačo, jenž je propaguje na YouTube, ale i někteří další, zde nejmenovaní chovatelé, propagující dragouny na menších i větších výstavách. Chovem dragounů se zabývali též tři členové rodiny Kunhartových, a nejmladší Josef stále pokračuje. Jeho zásluhou je nejen o dragounech slyšet v chovatelských časopisech a na internetu, ale také  udržuje cenné mezinárodní kontakty a vlastní výtečný chov. To jsou lidé, kteří toho v předchozích letech mnoho dokázali a díky nimž český dragoun ve světě hodně znamená. 

V roce 1980 byl založen Speciální klub chovatelů českých bagdet, dragounů a indiánů, mezi jehož zakládajícími členy nechyběli chovatelé dragounů M. Blahoš, J. Beneš, Jan Dolejš, Jan Dobiáš, J. Pitaš, Josef Kunhart senior a Zdeněk Kunhart. Speciální výstavy klubu, jenž později začal fungovat pod historickým názvem Klub bradavičnatých plemen, se uskutečňují v chovatelském areálu v Holicích a bývá na nich k vidění mezi 90 a 130 dragouny, jež vystavuje asi deset chovatelů. Obvykle je v poslední době posuzují Ing. Krupka, K. Šulák nebo L. Matoušů, kteří mají pro tyto holuby cit a zajímají se o zpětný názor chovatelů, což je také velmi důležité. 

Naši chovatelé dragounů dosáhli řady významných ocenění na evropských výstavách pořádaných Evropským svazem malých ušlechtilých zvířat, jež se konají jednou za tři roky. V roce 1998 se evropským šampionem v Brně stal dragoun Františka Nováka, zatímco př. Pitaš tam získal čestnou cenu. V roce 2004 na Evropské výstavě v Praze získal čestnou cenu Josef Ježek a na další „evropě“ v roce 2006 v Lipsku získal Josef Ježek dvě věcné ceny. Poté přišla éra Josefa Kunharta (juniora), jenž vedle řady věcných cen získal na evropských výstavách na Slovensku, ve Francii a Dánsku tři tituly evropského mistra a 1× titul evropský šampion, to vše na jediný barevný ráz (červeně plavý pruhový). 

Ještě za éry Československa se podařil unikátní úspěch Františku Novákovi, jenž na mezinárodní výstavě Intertau v Sofii získal v roce 1988 na modrého pruhového dragouna titul šampiona. Po revoluci bylo nutno chovy dragounů u nás zásadně osvěžit přílivem nové kvalitní krve ze Západu, na čemž se podíleli zásadní měrou František Novák s Adolfem Bohmanem.

Autor textu Mgr. Bc. Alexandr Veselý
Autor fotografií archiv J. Kunharta