Herpetofauna na pomezí Evropy a Anatólie – dokončení

Rod Lacerta zastupují dva druhy, kterými jsou běžná L. viridis a spíše raritní, resp. z hlediska rozšíření zde málo zaznamenaná L. trilineata. Zatímco první jsem hojně pozoroval hlavně v oblasti Strandže, druhou jsem nalezl na několika lokalitách poloostrova Gellipoli a na západě území při hranicích s Bulharskem. Nejpočetnější rod je Podarcis se třemi ekologicky relativně odlišitelnými druhy. Nejhojnější je již zmiňovaná P. muralis hojně obsazující různá místa od okrajů cest po kamenité zídky a také z části zeleně vybarvená ještěrka P. tauricus, která je doma na rozsáhlých pláních s nízkou vegetací. V minulosti byla do Istanbulu zavlečena také P. siculus, jež lze pozorovat téměř výhradně na různých zříceninách tohoto města, nebo na několika lokalitách západní Anatólie. Sauroidní mozaiku pak doplňuje scink Ablepharus kitaibelii, hojný na otevřených stráních a okrajích lesů pohoří Strandža.

Dalším zajímavým rodem čeledi Lacertidae je Ophisops s jediným evropským zástupcem O. elegans. Jak napovídá jeho rodové jméno, od ostatních ještěrkovitých se odlišuje zejména charakteristickým srostlým oční víčkem, které přes oko vytváří průhlednou blanku, podobnou té, jakou mají hadi. Tento zajímavý ještěr pochází z Anatólie, odkud kolonizoval Balkánskou oblast asi před 7,5 mil. lety. V Thrákii se vyskytuje ostrůvkovitě a to zejména na jihu a jihozápadě regionu, kde vyhledává staré zdi, okraje polí či jiné sušší biotopy.

Hadi – již klasicky asi nejpřitažlivější skupina plazů, za kterými vedly cesty herpetologů do Turecka. Přesněji do Anatólie a to přesto, že na území jeho evropské části můžeme pozorovat na 16 zajímavých druhů. Jako např. podzemně žijícího, původem asijského slepáka Typhlops vermicularis či do samostatné čeledě Erycidae patřícího hroznýška Eryx jaculus. Jsou to v evropské fauně plazů jedineční zástupci, kteří se dokonale přizpůsobili podmínkám subteránního prostředí. Ten první připomíná zevnějškem spíše větší dešťovku, živící se kuklami mravenců a jinými drobnými bezobratlými, na které narazí při svých nočních potulkách. Nejbohatší čeledí jsou zde užovkovití (Colubridae). Celkem devět zástupců z nichž vzpomeňme alespoň raritní štíhlovku Platyceps collaris, hmyzožravou užovku Eirenis modestus a typový druh rodu Elaphe (E. sauromates), kterou dnes potkáte jen velice vzácně díky fragmentací biotopů způsobené rozšiřujícími se agrokulturami a také zalesňováním. Zajímavý je i balkánský klenot – Zamenis situla, nebo jedny z nejdelších hadů Evropy Zamenis longissimus, D. caspius a Mapolon insignitus. Posledně jmenovaný patří spolu s bojgou Telescopus fallax mezi hady se zadními, tzv. opithoglyfními zuby. Šírohlavci rodu Malpolon jsou dnes navíc řazeni do samostatné čeledě Psammophiidae. Dnes rovněž samostatnou čeleď Natricidae zastupují v Thrákii semiakvatičtí zástuci rodu Natrix (N. natrix a N. tessellata). Pravými jedovatými hady Thrákie jsou pak dva zástupci zmijovitých (Viperidae). Předně je to stará známá Zmije růžkatá (Vipera ammodytes), více méně neprávem obávaný druh celého Balkánského poloostrova. Opravdovou královnou mezi zdejšími hady je ovšem méně známá zmije Montivipera xanthina s centrem areálu rozšíření v Anatólii, odkud zasahuje přes tureckou Thrákii až do východního Řecka. Tuto krásnou zmiji můžete nalézt zejména na kamenitých stanovištích, kde vás na svou přítomnost často upozorní velice hlasitým zasyčením. Setkat se s tímto tvorem ve volné přírodě je tak opravdovým zážitkem nejen pro herpetologa. Jihovýchodní Balkán, neboli předsíň Orientu, tak skýtá nejednu přírodovědnou zajímavost.