Turecká angora - TUA

Neprávem opomíjená kočka, která patří mezi polodlouhosrsté kočky spolu např. s norskou lesní, mainskou mývalí, sibiřskou, Tureckou Van atd. Proti těmto je však subtilnější, drobnější, štíhlejší. O jejím standardu a zajímavé historii se zde již před časem psalo. Je elegantní, na vysokých končetinách. Hlava je jemná, zašpičatělá, s rovným profilem. Ocas je dlouhý, silně osrstěný. Srst je hedvábná, vlající, bez podsady.

Turecká angora pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek tyto kočky žily staletí. Jsou považovány za jedno z nejstarších plemen. Jejich dlouhý hustý ocas jim pomáhal přežívat kruté zimy - někdy sloužil přímo jako přikrývka. Mláďata se rodila v různých barvách a velmi rychle vyspívala, aby byla schopna samostatného života. Patřila k nim i koťata čistě bílá, která se však málokdy dožívala vyššího věku, protože pro svou nápadnou barvu byla snadnou kořistí přirozených nepřátel. Tím byly tyto kočky vzácnější, a proto také tato varianta turecké angory se postupně stávala v Turecku kočkou posvátnou. Vztahovala se k ní řada legend a pověstí. Říká se o ní, že je nositelkou štěstí. Její obliba vzrostla za života Kemala Atatürka, tvůrce moderního Turecka a jeho prvního prezidenta, jehož miláčkem byl bílý turecký kocour s nestejně zbarvenýma očima. Po smrti Atatürka na jeho počest a památku se v Turecku začali zabývat chovem jeho oblíbeného plemene. Bílé turecké angory byly šlechtěny v zoo, kde se dodnes starají o jejich perfektní zdravotní stav.

Ještě daleko dříve, než se turecká angora objevila v naší republice, byla známa v Evropě i Americe. Již v 16. století, v období čilého námořního obchodního ruchu mezi zeměmi Dálného východu a námořními státy v Evropě, se často tyto kočky dostávaly na palubách lodí mimo svoji zemi. Zpočátku to byly vlastně první kočky s delší srstí v Evropě a i později, když byly kříženy s dlouhosrstými kočkami z Perzie, se pro toto nově vzniklé plemeno užíval název angorská kočka. Teprve později, kdy se začalo rozvíjet cílené chovatelství, začaly dominovat kočky perské - a turecké angory (název podle hlavního města Turecka Angora, později Ankara) téměř z chovu vymizely. K oživení jejich chovu jako samostatného plemene přišlo až v šedesátých letech tohoto století v Americe, ve Švédsku, později v Německu, Holandsku, Dánsku atd.

K nám se dostal první pár těchto koček v roce 1986, kdy je dovezla z tureckých zoo pí ing. Štěpánková do Brna. Byl to kocour Osman, kočka Hayat Leydi, později kocour Fatim. V roce 1988 byla turecká angora známa FIFe, ovšem jen v bílé barvě. Začala se objevovat na výstavách a narodilo se i několik mláďat. Další kočka Fanta An a kocour Vezír An se k nám dostali z Ukrajiny. Ovšem určitý „hendikep“ těchto koček - slabý sluch, někdy až hluchota (což je typické pro čistě bílé kočky, především s modrýma očima) přiměl chovatele v různých zemích a posléze i FIFe, že byly uznány téměž všechny barevné varianty a z bílých jen ty kočky, které slyší (musí mít atest).

K přednostem turecké angory patří, že je mimořádně odolná, přizpůsobivá, temperamentní a jejich cena je i pro drobné chovatele dostupná. Jejich chovem se v současné době zabývá u nás několik chovných stanic. Je to především Rosa Glauca (majitelka Linda Knýová, Praha), Mata Hari (z Prahy), Ararat Bohemia (maj. Eva Kopřivová z Brna), Quarts Katzen (maj. Nora Danielová z Brna), Hanáček (maj. M. Juřicová z Hlubočků) a nová chovná stanice, která čeká na uznání svého názvu z Brna (maj. J. Burianková). Pro rozvoj tureckých angor u nás vykonala hodně záslužné práce paní ing. Jana Štěpánková (chov. st. Z Modré mešity) a především pí Dana Kocianová (chov. st. Skleněná zahrada). Kromě chovné stanice Ros Gkauca, kde se objevují i bílé slyšící turecké angory, je stále více koťat různých barev, velmi často ovšem také v kombinaci s bílou barvou.

Dle zahraničních materiálů