Negativní projevy chování u koček

Pomocí těla a zvuků kočka velice dobře vyjadřuje své pocity. Dává jimi najevo radost, zlost, bolest i štěstí … Někdy však škála vyjadřovacích prostředků nestačí a kočka sáhne k něčemu důraznějšímu. Vzhledem k tomu, že kočka mluvit neumí, psychická zátěž u ní může vyvolávat pro nás nepochopitelné změny chování, z přítulného mazlíka se stává lítá bestie a z čistotné kočičky máme rázem „čuníka“, který za kočičí toaletu považuje celý byt, naši postel nevyjímaje.

První projevy negativity vnímáme nejprve jako zlomyslnost, jestliže jsou však na denním pořádku, je třeba začít hledat jejich příčinu. Začneme tím, že si musíme uvědomit, co se v poslední době na životě kočky změnilo. Docela určitě nám tyhle projevy mají něco důležitého sdělit, mají nás na něco upozornit.

Kočky v bytě a čistotnost
Kočky jsou čistotné už od přírody. Soustavně je vidíme čistit si obličej, kožich i tlapky, vidíme je zahrabávat výkaly … Už jako malá kočičí miminka se naučí, že pelíšek má být čistý. Nejprve je čistí a pomáhá jim s vyprazdňováním jejich matka. Jakmile však začínají běhat a opustí pelíšek, je třeba jim připravit malé kočičí WC s vhodnou podestýlkou. Instinktivně totiž napodobují svoji matku a ve věku tří měsíců by již koťata měla být naučena čistotě. Pokud se tak nestane, pravděpodobně již nikdy na 100 % čistotná nebudou. Na vině je buďto jejich malá inteligence, nebo ztráta instinktu. S tou se setkáváme hlavně u koček ušlechtilých, kde při chovu je kladen důraz spíše na jejich krásu než na povahové rysy.

Pokud se však nečistotnou stává kočka do té doby čistotná, je na vině (kromě stresu, který může vyvolat agresivní chování jiné kočky) šok, ztráta blízkého člověka, ztráta kočičího kamaráda nebo fakt, že si domů přineseme další kočku. Může to být také (a to je důležité) zdravotní problém. Kočka totiž nedokáže mluvit, a tak nemá jak svému člověku říci: „Hele, podívej, tohle mne moc bolí …“ A tak je na místě, po vyloučení všech předchozích příčin, prohlédnout kočce ouška, očka, tlapky, drápky … a pokud sami neobjevíme příčinu problémů, měli bychom se obrátit se žádostí o pomoc na svého veterináře. Ten by měl provést potřebná vyšetření a je zcela pravděpodobné, že objeví příčinu problémů. Ve většině případů se při včasné léčbě vše doma vrátí k normálu.

Další z možností, kterou nesmíme opomenout, je fakt, že náš kamarád prostě zestárl. Stáří přichází prakticky nepozorovaně. Kočka s námi žije roky, které mnohdy ani nepočítáme. Je hravá, veselá, zdravá, baculatá, komunikativní. Ze dne na den se jí protáhne obličej, zešpičatí bradička, oči dostanou smutný a jakoby zakalený výraz, srst „zpupkatí“ a při česání se uvolňuje v celých chomáčích, tělíčko pohubne a propadnou se boky, objeví se zánět dásní a začnou vypadávat zuby … Z hravé kočky se ze dne na den stává kočičí senior.

Jestliže si všechny tyhle projevy uvědomíme a začneme ke kočce jako k seniorovi přistupovat, to znamená, že změníme stravu, sušené krmivo podáváme navlhčené, maso krájíme na menší kousky, podáváme více konzervy a pravidelně sledujeme zdravotní stav kočky, může s námi kočka prožít ještě několik dalších roků.

Čistotnost u venkovních koček
Jestliže si přineseme domů venkovní koťátko, mylně se domníváme, že okamžitě a samo začne používat kočičí WC. Jenže kotě jej nezná, doposud bylo zvyklé se vyprazdňovat někde venku na zahradě. V tomto případě se musíme obrnit trpělivostí a kotě chvíli co chvíli posazovat na WC. Jakmile se v něm poprvé vyprázdní, máme vyhráno. Již si bude pamatovat, kam má jít, a bude mít vyprazdňování již spojeno s tímto místem.

Opačným případem je, že kotě odchováme doma, ale pak bychom rádi, aby se chodilo, stejně jako jeho matka, vyprazdňovat na zahradu. Jenže kotě právě pochopilo, nač domácí WC je, a my teď po něm chceme něco docela jiného. Opět je namístě naše trpělivost. Jakmile kotě začne mít k venkovnímu světu důvěru, začne postupně své procházky venku prodlužovat (vždyť venku je tolik zajímavého) a bude se také automaticky venku vyprazdňovat. Přesto bychom ještě domácí WC likvidovat neměli, ještě se nám někdy (např. v případě nemoci kočky) může hodit.

Agresivita
Kočky nejsou agresivní od přírody. Konflikty většinou nevyhledávají, spíše se před nimi snaží utéci. Jsou-li však zahnány do úzkých, považují útok za nejlepší obranu. V bytě spolu mohou kočky žít v klidu a v míru. Stačí však, že jeden kocour druhému zastoupí cestu a podívají se sobě do očí. V tom okamžiku se schyluje k maléru, protože dominantní kocour si řekne, že ten podřízený by mu měl ustoupit. Jenže toho to ani nenapadne, sice se bojí, ale ustoupit nehodlá, možná výhrůžně zamručí. A to je povel pro soupeře, ten v tu chvíli projev bázně považuje za povel k útoku a hodlá toho nevychovance usměrnit. A pokud máte pohromadě několik koček, během mžiku se vytvoří klubko, změť těl, kde se perou všichni a nikdo vlastně neví proč, jenom si nikdo nechce nechat ujít tu zábavu a vzrůšo v poklidném životě v bytě. Pokud nechcete, aby se některé z koček něco stalo (většinou si totiž jdou hned po očích, o kousance a krev by určitě nebyla nouze), pak vám nezbývá nic jiného než do klubka sáhnout a útočící zvířata roztrhnout. Počítejte však s tím, že tento moment může být bolestivý i pro vás. V zápalu boje si kočky totiž neuvědomí, do koho to vlastně koušou, jestli do protivníka nebo do páníčka. Nicméně po našem zásahu bude klid a mír nastolen prakticky okamžitě, emoce opadnou a vše se vrátí k normálu.