Jak vybrat tu pravou
Kotě, nebo dospělou kočku?
Vzpomínám si, jak náš malý kocourek Mikýsek dokázal jednomu významnému hostu během pár vteřin po vstupu do kuchyně převrhnout misku s vodou na nohy, několikrát se v té kaluži pořádně sklouznout a pak vyskočit hostu na klín, umáčet mu kalhoty, proběhnout se po stole a vytrousit mu pár chlupů do koláče, shodit na zem cukřenku, pohoupat se na zácloně, spadnout do květináče a s ním na zem do té kaluže vody plné cukru … Když jsem se smíchem uklízela tu spoušť a omlouvala kocourkovu nemotornou snahu se před hostem pořádně předvést, utrousil zaraženě, že něco tak strašného by doma nestrpěl. Inu, nejsme všichni kočkaři.
Rozhodnete-li se raději oželet podobná alotria, vyberte si dospělou kočičku v některém z útulků. Získáte oddanou kamarádku a bude vás hřát dobrý skutek. Jen nepodceňte zdravotní stav takto nabyté kočky. Stres, který prožila možná už v dřívějším domově a určitě i v depozitu, se mohl podepsat nejen na psychice, ale také na stavu důležitých orgánů a imunitního systému. Proto se ještě před adopcí zajímejte o její zdravotní kartu, kde by měly být záznamy o prodělaných onemocněních a způsobu jejich léčby, o odčervení, vakcinaci, kastraci, provedených zdravotních testech a laboratorních vyšetřeních. Kopii této karty vezměte s sebou k vašemu veterináři, kterého byste měli navštívit buď ještě před nabytím kočičky, nebo co nejdříve poté. Je možné, že bude muset užívat nějaké léky nebo speciální dietu, alespoň po dobu, než se plně aklimatizuje v novém prostředí.
Včasnou návštěvu veterináře doporučuji také v případě, že se k vám venku přidá nebo se na vaší zahradě či v domě najednou objeví kočička, která vypadá, jako že vás důvěrně zná nebo že tady bydlela dávno před vámi, a ke které se nikdo ze sousedů nehlásí. Važte si toho, že si vybrala právě váš domov za svůj, a věřte, že vám přinese mnoho radosti a štěstí. Jen si budete muset rychle doplnit všechny potřebné informace, které plánovití majitelé koček už dávno nastudovali.
Které plemeno?
Jak za mnou přicházejí klienti s nádhernými ušlechtilými kočkami, často přemýšlím, kterou z nich bych si vybrala za společnici. Mé velké sympatie mají siamky a orientálky – jsou elegantní a štíhlé, stále aktivní, ale přitom společenské a přítulné. Zajímaví a nevšední jsou rexi nebo sphynxové. Neodolatelný kukuč mají exotické krásky a pochovat si Ragdolla je opravdu požitek. Na zahradě bych si dokázala představit i neohroženou sibiřku nebo obrovskou mainskou mývalí. Ale jsem docela spokojena i s naší obyčejnou (pardon, samozřejmě docela neobyčejnou) kočičkou prostého venkovského původu.
Protože u koček začala řízená plemenitba poměrně pozdě a dbalo se především na exteriérové ukazatele, dají se jen velmi obtížně předpokládat povahové odlišnosti příslušníků jednotlivých plemen. Chovatelé koček vesměs zdůrazňují hlavně kladné vlastnosti svých odchovanců, ať jde o kterékoli plemeno – tedy přítulnost, hravost, snášenlivost s ostatními zvířaty, čistotnost a další úžasná pozitiva. Nemám jim to za zlé, vím, že to myslí upřímně. Kdo má kočky rád a už dlouho s nimi žije, dokáže mnohé jejich prohřešky a výstřelky přehlížet a nepovažuje je za podstatné. Ovšem potom za mnou přijdou klienti, kteří si koupili svou první kočičku, a stěžují si, že se zcela vymyká tomu, co se o jejím plemeni píše a co chovatel „zaručoval“. Není čistotná, nemazlí se, ničí nábytek, číhá na nohy kolemjdoucích a celé noci promňouká. A já musím vysvětlovat, že na chování živého tvora přece nemůže být žádná záruka.
Sice ve své praxi pozoruji, že některé problémy s chováním jsou častější u konkrétních plemen, ale nemám tolik pacientů, abych mohla vytvořit nějakou směrodatnou statistiku. A tak mi nezbývá než konstatovat, že co se týče povahy a chování koček, je lépe nespoléhat na charakteristiku plemene a raději počítat s tím, že vaše micka (jakéhokoli původu) bude jedinečná osobnost se spoustou zcela originálních vrtochů.
Možná však stojí za zamyšlení výběr barvy kotěte. Pokud máte kolem domu jen zahrady a uvažujete o tom, že vaší kočičce umožníte volný výběh ven, je ideální barvou klasický „mourek“, tedy kočka šedohnědé barvy s různě vyjádřenou černou kresbou v podobě vertikálních pruhů. Krásně splyne s okolím a přimáčknutá k zemi může nepozorována lovit myši, ale také sledovat pobíhající psy nebo děti. Bude-li kočka výhradně doma, dbejte naopak, aby s prostředím co nejvíce kontrastovala. Modrá kočka na šedém koberci není za šera vůbec vidět a hrozí, že na ni šlápnete nebo o ni zakopnete.
Záleží na dobrém chovateli
Rozhodnete-li se pro koupi kotěte, ať ušlechtilého nebo obyčejného, nekupujte je na výstavě, v obchodě s chovatelskými potřebami nebo jen podle obrázků na internetu. Seznamte se s chovatelem, který koťata nabízí, a s podmínkami, ve kterých je odchovává. Vyplatí se kontaktovat více chovatelů a porovnávat.
U koťat je totiž velmi krátké a časné tzv. socializační období. To je časový úsek, kdy se kotě nejsnáze a bez zábran seznamuje se všemi záludnostmi prostředí a učí se v něm žít, a kdy se setkává také s ostatními živočichy a učí se s nimi vycházet, popřípadě je lovit nebo s nimi bojovat. Kotě při učení napodobuje chování matky a dalších domácích dospělých koček, ale zároveň získává vlastní zkušenosti, které pečlivě ukládá do paměti, aby se jimi řídilo po celý svůj kočičí život.
Socializační období u koťat trvá zhruba od třetího do dvanáctého týdne věku. To znamená, že celou tuto důležitou životní etapu kotěte má ve svých rukou chovatel. Na něm nejvíce záleží, zda bude kotě přítulné, bude mít rádo pohlazení a pomazlení, nebude se bát dětí ani návštěv, zda se bude snášet se psem, zda se nechá chovat, koupat, fénovat a česat atd.
Při návštěvě u chovatele si tedy všímejte nejen toho, zda je vrh pěkně vyrovnaný, zda jsou koťata čistá a veselá, ale zaměřte se i na ostatní kočky v domácnosti, na prostředí, ve kterém žijí, na způsob, jakým s nimi chovatel zachází, na to, jak se koťata i dospělé kočky chovají k novým podnětům, k cizím lidem, popřípadě k jiným zvířatům.
Před odběrem se přesvědčte, že všechna koťata z vrhu, ale i dospělé kočky jsou alespoň na pohled zdravé: Podívejte se, zda mají čisté uši, oči, okolí nosu a řitního otvoru. Prohlédněte si pozorně srst na zádech, hlavně u kořene ocasu a mezi lopatkami, zda tam nerejdí blechy nebo nejsou-li tam černé krupičky – zbytky bleších exkrementů. Požádejte chovatele o dokumentaci k dosavadnímu odčervování a k provedenému očkování. Uzavřete s ním písemnou smlouvu o koupi kotěte a důkladně si ji před podpisem přečtěte. Případné připomínky vzneste ještě před tím, než si kotě odnesete!
Když narazíte na hygienické nedostatky, nešetrné zacházení s koťaty, nejasnosti ve smlouvě, prostě na cokoli, co vám zásadně vadí, vyberte si raději jiného chovatele. Vždy se vyplatí počkat si na koťátko, které bude po všech stránkách v pořádku, než se celý život trápit s neduživým tvorečkem, který má od útlého věku podlomené fyzické či psychické zdraví. I když na problém přijdete brzy po nabytí kotěte, reklamace živých zvířat bývají nesnadné. A reklamovat kotě, které ke svým vadám přišlo naprosto nevinně a navíc už vám po pár společných dnech přirostlo k srdci, to je úkon pro hodně otrlé povahy!
Koťata by se měla odebírat od matky až po dosažení dvanáctého týdne věku, kdy už se dokážou sama najíst, soustředěně pozorují dění celé domácnosti a odvážně prozkoumávají terén, seznamují se s nejrůznějšími hračkami, zkoušejí zápasnické a lovecké praktiky na mámě, na sourozencích i na lidských obyvatelích domu. To je nesmírně důležité pro jejich pozdější společenský život.
Stále se najdou „chovatelé“, kteří odchovávají koťata téměř v úplné izolaci, v prostředí velice chudém na jakékoli podněty, bez kontaktu s lidmi, a dávají je novým majitelům příliš brzy. Takovým je lépe se zcela vyhnout a nepodporovat jejich aktivity. To už je lepší ujmout se nechtěných koťat pohozených někde v popelnicích nebo odnesených do útulku, a snažit se dobrou péčí rychle dohonit, co bylo na začátku jejich života zameškáno.
Kočku, nebo kocoura?
Pohlaví kotěte je důležité především v případě, že uvažujete o jeho výstavní a chovné kariéře. Pak je ovšem třeba počítat nejen s radostí ze získaných výstavních ocenění a se šťastnými chvilkami nad plným košíkem nádherných potomků vaší šampionky, ale také se spoustou starostí a výdajů spojených s chovem a v neposlední řadě s nepříjemnými doprovodnými projevy kočičího rozmnožování. U koček to je hlavně hlasitá říje (mrouskání), u kocourů bývá častým problémem značkování bytu ostře páchnoucí močí a v době, kdy je nablízku říjící se kočka, nejsou výjimkou ani agresivní výpady vůči jiným kočkám v domácnosti včetně koťat nebo dokonce vůči lidem.
V případě, že se nehodláte věnovat chovu, doporučuji nechat kočičky i kocourky vykastrovat hned po dosažení pohlavní dospělosti. V některých zemích se kastrují už docela malá koťátka, u kterých se nepředpokládá další chov. Chovatelé tak brání rozmnožování sice „čistokrevných“, ale z různých důvodů ne zcela prvotřídních jedinců. Čeští veterináři nemají na časnou kastraci jednotný názor a upřednostňují provedení tohoto zákroku až v době, kdy zvířata pohlavně dospějí. Ovšem pokud jste si vybrali hned dvě koťata a mají různé pohlaví, nečekejte na projevy říje a nechte je vykastrovat co nejdříve, aby vám nepřipravila nečekané překvapení. Dobu kastrace zkonzultujte s vaším veterinářem.
Traduje se, že kocouři bývají zvědavější, zbrklejší, nemotornější, línější, ale také mazlivější a tolerantnější vůči dětem i druhým kočkám (tolerance platí pro kastrované kocoury). Kočky bývají zase velice aktivní lovci, šikovné akrobatky, vehementní asistentky při vaření a jiných domácích pracích, ale hůře se snášejí s dalšími kočkami a dětmi. Ovšem vždy záleží především na povaze a na prostředí, ve kterém koťata vyrůstala.
Jednu, dvě, nebo více?
Říká se sice, že kočky jsou tak trochu asociálové a po přítomnosti druhých koček nijak zvlášť netouží. To však platí především pro dospělé kočky a rozhodně to neznamená, že kočky jsou samotářky a nemají rády společnost. Jen si potřebují držet určitý odstup, když zrovna nemají potřebu a náladu se příliš družit. Všimněte si, jak se chovají venkovní kočky na zahradách nebo například v blízkosti nemocnic či lázeňských domů: Přiběhnou sice společně k jídlu, dokážou spolu i spát, ale v průběhu dne slídí po okolí každá sama. Sejde-li se jich na jednom místě víc, sedí několik metrů od sebe, pozorují se a čekají. Prostor mají totiž rozdělený ne podle metrů, ale podle určitého časového úseku. Každá kočka se jde projít, až když na ni přijde řada, a všechny to respektují. Narušitele zavedených pořádků kočky drsně ztrestají a zaženou.
Jenže v bytě nebývá tolik místa, aby se mohly kočky chovat podle svého naturelu a držet si patřičný odstup. Není ani kam zahnat narušitele dobrých mravů a nějakou dobu s ním „nemluvit“. Skupina koček v malém prostoru pak žije v trvalém stresu, a z toho vznikají psychické, ale i jiné zdravotní problémy.
Máte-li velkou rodinu, děti, popřípadě i psa, takže je stále někdo doma a něco zajímavého se děje, nemusíte se bát, že by se jedna kočka u vás nudila a že by jí chyběli kočičí kamarádi. Můžete jí dopřát výběh na zahradu nebo na terasu, odkud se dají pozorovat jiné kočky. Ale sami uvidíte, že takový pohled kočku spíše rozruší než potěší.
Žijete-li sami nebo v páru, jste celý den v práci a po kočce toužíte tak trochu ze sobeckých důvodů – aby na vás doma někdo čekal, byl na vás milý a pěkně se přitulil – pak pořiďte hned koťata dvě. Nejlepší je vzít sourozence, kteří jsou na sebe zvyklí. Ve dvou si lépe zvyknou na nový domov a brzy budou naprosto nerozluční. Budou spolu spát, jíst, pozorovat nové věci, a především si budou hrát – něžně i drsně, opatrně i divoce, a nepoznají nudu. Stejně jako vy. Nebudete potřebovat knížky ani televizi, kočky se vám postarají o každodenní zábavu. A to i v době, kdy budou obě dospělé. Kočky totiž trénují svá elegantní těla do pozdního věku a lovecké ani zápasnické choutky je neopouštějí, jen frekvence se trochu sníží.
Ovšem máte-li doma starší kočku a uvažujete o druhé, pořádně tento krok rozmyslete a předem se „pojistěte“ pro případ, že by si kočky nesedly. To znamená, že byste měli mít v rezervě někoho, kdo by se případně nové kočičky ujal, kdyby ji vaše micka naprosto odmítla. Soužití dvou cizích koček totiž závisí na tom, jak dokážou být vzájemně tolerantní. Jsou kočky, které po pár dnech ostražitosti přijmou nový přírůstek s povděkem. Jsou však i takové, které se s novou kočkou nikdy nesmíří a neskamarádí. Pak dochází k tomu, že jedna druhou vyloženě šikanuje a stále pronásleduje, nebo jedna z koček (ale někdy obě) psychicky trpí tak, že může vážně onemocnět.
Obzvlášť opatrně je třeba postupovat při přikoupení malého kotěte ke staré kočce. Zatímco starší kočka už má ráda svůj klid a pořádek, kotě si chce hrát a svými vylomeninami ji stále vyrušuje. Pak není divu, že je kočka podrážděná a vyvedená z míry. Může reagovat agresivně, nebo se stáhnout do sebe – zaleze do nějaké dobré skrýše, přestane komunikovat, méně žere, nemazlí se, nepečuje o kožíšek nebo se naopak stále urputně olizuje. Kočky, které mají volný výběh ven, se někdy dokonce raději „odstěhují“, než by snášely přítomnost kotěte. Když se vztah neupraví do týdne, je lépe najít kotěti nový domov.
Také přinesení nové kočky do prostředí, kde už pár koček žije ve vzájemné shodě, může znamenat jejich naprosté vykolejení. Takový vpád naruší všechny příjemné denní rituály, nutí kočky hledat nové bezpečné skrýše a přizpůsobit se novým poměrům… Některé příliš konzervativní kočky to nesou s velkou nelibostí a mohou si svou zlost vybíjet i na svých dosavadních kamarádkách nebo dokonce na lidech. Také se může stát, že se zcela vyčlení z kolektivu a tiše trpí. Proto vždy pečlivě zvažte, zda je váš byt či dům tak velký, aby každá kočka mohla mít své soukromí, kdykoli po něm zatouží.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Od kotěte ke kočce.)
