Jak funguje kůň - část 7.: Kostra končetin

Budu se opakovat, když řeknu, že končetiny koně jsou specializované na přímočarý běh, a to by měli vědět i jezdci a trenéři, protože tato skutečnost s sebou nese ve výcviku koně výhody, ale také celou řadu zdravotních nepříjemností, pokud nebudou anatomii a fyziologii končetin koně respektovat. Proto chci tento díl opět věnovat nudné teorii a seznámit pozorné čtenáře s tím, jak vlastně končetiny koně vypadají, protože na základě této znalosti budou moct pochopit jejich funkci. Končetiny se skládají z řady na sebe navazujících kostí, které umožňují koni stát a pohybovat se. K trupu jsou připojené takzvaným pletencem - hrudní končetiny ramenním, jenž u koně není úplný (chybí klíční kost) (obr.1), pánevní končetiny pletencem pánevním. Potřeba koní pohybovat se co nejrychleji a energicky nejúsporněji po relativně tvrdém a rovném povrchu způsobila, že se během evoluce z končetiny uzpůsobené k uchopování předmětů stala končetina specializovaná na běh. Zakrněly všechny prsty kromě třetího, který se naopak výrazně vyvinul a jeho konec je chráněn kopytem, protože kůň se pohybuje pouze po něm. Zbytky druhého a čtvrtého prstu jsou pouze v podobě neúplných záprstních kostí, kterým se říká bodcové. Nejdříve se podívejme, v čem se hrudní a pánevní končetiny liší:

• obr. 1: Ramenní pletenec koně (nahoře) a člověka (dole). U koně visí hrudník pružně mezi plochými listy lopatek (červené šipky – pohyb hrudníku mezi lopatkami). U člověka je s ramenním pletencem spojen klíční kostí (žlutá), lopatky mohou klouzat po žebrech dozadu a dopředu (modré šipky) – člověk zapaží, upaží, předpaží, kůň tyto pohyby vykonávat nemůže.
 

• obr. 2: Kosti horní části hrudní končetiny: 1 – lopatka, 2 – pažní kost, 3 – vřetenní kost, 4 – zakrnělá loketní kost s výrazným okovcem, a – relativně pohyblivý ramenní kloub, b – loketní kloub v nataženém stavu („uzamčený“ u stojící končetiny), c – část karpálního kloubu.
 

1. Kostra hrudních končetin

Hrudní končetiny stojícího koně vypadají jako sloup. Přestože jsou na pohled slabší, jejich svaly menší, jsou schopné lépe snášet nárazy a nést hmotnost, než na pohled mohutnější končetiny pánevní. Je to díky struktuře jednotlivých kostí a jejich vzájemnému skloubení i systému šlach a svalů. Úkolem hrudních končetin koní je:
- podepírat tělo koně při pastvě, odpočinku - k tomu jim pomáhá jejich tvar sloupu a schopnost „zamknout“ loketní a karpální kloub do nataženého stavu,
- snášet a tlumit nárazy při pohybu koně vpřed - k tomu jim pomáhá krom pružného zavěšení na hrudník i zaúhlení ramenního a loketního, stavba karpálního a zaúhlení spěnkového kloubu,
- podílet se na pohybu vpřed, kdy umožní těžkému trupu, aby se přes ně „převalil“. Díky velké stranové stabilitě se na ně kůň ve svém přímém běhu může dobře spolehnout, je to známka dokonalé specializace končetiny na přímočarý běh.
Hrudní končetiny nejsou s hrudníkem spojené žádnou kostí, hrudní koš visí mezi oběma lopatkami pouze na svalech a povázkách. Proto jsou lopatky koně velké a ploché. Obecně svírají s vodorovnou rovinou úhel asi 45 - 50° (její osa by měla být rovnoběžná s osou spěnky). Přesná znalost polohy lopatky je důležitá pro správné nasedlání koně. Pokud bude sedlo příliš vepředu, bude rušit pohyb lopatek a tím omezovat pohyblivost celé hrudní končetiny, zadní okraj lopatek může také bolestivě narážet o přední hranu bočnice sedla.
Lopatka se spojuje s pažní kostí ramenním kloubem. Je to pohyblivý kulovitý kloub. Přesto ho v pohybech do stran, například při překrocích a při rotaci okolo podélné osy výrazně omezují silné svaly pletence ramenního - úkroky, prudké otočky či obraty nejsou přirozené pohyby koní.
Dolní konec silné pažní kosti se kloubí s kostmi předloketními v loketním kloubu. Tento kloub už je na rozdíl od ramenního uzpůsoben čistě jen k pohybu v jedné rovině - čili k ohnutí a natažení, je to válcovitý kloub. Pohyblivost do stran a rotační pohyby mu omezují silné postranní vazy i samotný tvar kloubu, kdy horní konec loketní kosti - loketní výběžek (okovec) - vězí zaklíněný mezi hřebeny kladky pažní kosti. Toto uspořádání také brání ohnutí loketního kloubu směrem dozadu, čili ho „zamyká“ (asi v úhlu 120 - 150°) a tím stabilizuje celou končetinu při podpěru (viz kapitola o statickém oblouku). Loketní hrbol je také důležitým ramenem páky, na nějž se upínají silné svaly narovnávající celou hrudní končetinu a tedy posunující tělo koně dopředu. Je to zbytek ze zakrnělé loketní kosti. Předloktí je tedy u koně tvořeno pouze kostí vřetenní, i to je důsledek přeměny rotace schopné končetiny sloužící k uchopování v končetinu specializovanou na běh.
Dolní konec vřetenní kosti se kloubí s horní řadou malých zápěstních kostí. Dolní řada těchto kůstek je zase skloubená s horním koncem třetí záprstní kosti a hlavami obou bodcových kostí. Celý tento systém se dohromady jmenuje karpální (zápěstní) kloub, který se také pohybuje výlučně v jedné rovině - dokáže se jen natáhnout a ohnout, protože v jiných pohybech mu brání tvar kloubních ploch i silné postranní vazy. Karpus se také nemůže zalomit dozadu, což opět výrazně stabilizuje hrudní končetinu při podpírání těla. Protože se tento kloub skládá z mnoha malých kůstek, mezi nimiž je dost pružné chrupavčité tkáně, je důležitou součástí systému tlumícího nárazy.
 

2. Kostra pánevních končetin

Od prvního pohledu je pánevní končetina jiná než hrudní. Ve své horní části je opatřená mohutnými svaly a také její klouby mají jiné zaúhlení. V rámci pohybového aparátu má taky výrazně odlišné funkce:
- jejím hlavním úkolem je posouvat trup dopředu, aby byl přenos pohybového impulsu účinný, je pevně spojená s páteří, a to nepohyblivým křížokyčelním kloubem, navíc je i ona ve svých kloubech stabilizována, aby se hýbala téměř výhradně v přímém směru a minimálně do stran,
- i ona má vyvinutý statický systém, který umožní koni odpočívat ve stoje,
- relativně větší pohyblivost kyčelního kloubu umožňuje koni se v případech nouze bránit útočícím šelmám (byť omezeným) vykopáváním do stran.

• obr. 3: Kosti karpálního kloubu: 1 – vřetenní kost, 2 – karpální kůstky, 2b – přídatná karpální kost, která slouží jako rameno páky pro svaly ohýbající končetinu, 3 – třetí záprstní kost, 4 – bodcová kost, a – jediný výrazněji pohyblivý kloub karpu.
 

• obr. 4: Horní část pánevní končetiny s okolními kostmi: 1 – bederní obratle, 2 – křížová kost, 3 – ocasní obratle, 4 – pánev, 4a – kyčelní hrbol, 4b – křídlo kyčelní kosti, 4c – sedací hrbol, 5 – stehenní kost, 5a – velký chocholík, 5b – kladka stehenní kosti (mezi jejími hřebeny klouže čéška), 5c – vnější kondylus stehenní kosti (kloubí se s holenní kostí), 6 – čéška, 7 – holenní kost, 8 – lýtková kost.

Mezičlánkem mezi vlastní pánevní končetinou a páteří je pánev, což je kostěný věnec, kde každá jeho polovina je složená z kosti kyčelní, sedací a stydké. Kyčelní kost je charakteristická velkým a plochým křídlem, jehož konec lze snadno nahmatat jako kyčelní hrbol, a na něhož nasedá křídlo křížové kosti. Vzniká tak plochý a téměř nepohyblivý křížokyčelní kloub, který zajišťuje spojení pánevní končetiny s páteří, umožňuje tak převádět vertikální pohyb končetiny v horizontální pohyb celého koně. Na tom se podílí i velmi silný široký vaz pánevní. Ploché pánevní kosti slouží jako základna pro upnutí mohutných svalů, které vyrábějí pohyb a jsou „motorem“ koně.
Všechny tři kosti pánve se stýkají v kloubní jamce kyčelního kloubu, do níž nasedá kulovitá hlavice stehenní kosti. Přestože tvar kloubních ploch slibuje velkou pohyblivost, výrazné rotaci či úkrokům do strany koni brání silné svaly a vazy.

• obr. 5: Široký pánevní vaz (žlutý), podílející se na pevném spojení pánevních kostí s kostí křížovou.
 

• obr. 6: Hlezenní kloub koně: 1 – holenní kost, 2 – hlezenní kost se šikmým dvojitým závitem, 3 – patní kost s patním hrbolem, 4, 5, 6 – zanártní kosti, 7 – třetí záprstní kost, 8 – bodcová kost, a – jediný pohyblivý kloub hlezna.

Stehenní kost je nejsilnější ze všech kostí v těle. Nahoře z ní ční velký chocholík, ke kterému se upíná silný střední hýžďový sval a jako pákou pohybuje celou končetinou. Přední část dolního konce je opatřená kladkou se dvěma hřebeny, vnitřní hřeben je větší a směrem nahoru ční ve tvaru „háku“. Zadní dolní část stehenní kosti je opatřená silnými kondyly, které se kloubí v kolenním kloubu s holenní a lýtkovou kostí. Protože konce obou těchto kostí jsou vypouklé, je mezi nimi „spojka“ - menisky, což jsou polokulovité chrupavčité ploténky. Kolenní kloub je vystavován při pohybu koně velkým silám a je svým tvarem dost nestabilní, proto je zesílen pevnými postranními vazy a uvnitř kloubu je ještě jištěn zkříženými vazy. Díky tomu se může pouze ohnout a natáhnout. Velmi důležitou součástí kolenního kloubu je poměrně malá kost s názvem čéška. Klouže v brázdě mezi oběma hřebeny kladky stehenní kosti a přesměrovává tah čtyřhlavého stehenního svalu. Když se kolenní kloub ohýbá, jde čéška dolů, když se natahuje, jde nahoru. Podílí se na „uzamčení“ kolenního kloubu v natažení, což je další důležitá součást statického aparátu koně.
Bérce koně se skládají z holenní a lýtkové kosti, lýtková je vyvinutá jen ve své horní části. Holenní kost končí dole dvěma brázdami, do nichž sedá svými dvěma hřebeny hlezenní kost.
To už jsme u nártního neboli hlezenního kloubu. Je - podobně jako kloub karpální - složený z více menších kůstek, které jsou uložené ve třech „patrech“. Vzadu k nim naléhá patní kost s výrazným patním hrbolem, který slouží k upnutí důležitých šlach a k přesměrování stahu lýtkových svalů směrem dolů ke kopytu. Nejpohyblivější z dílčích hlezenních kloubů je kloub bércový, čili mezi dolním koncem holenní kosti a hlezenní kostí. Ostatní kloubní plochy jsou příliš ploché a neumožňují téměř žádný pohyb. Protože hlezenní kloub má tvar dvojitého šroubového závitu a navíc je opatřen silnými postranními vazy, umožňuje pouze ohnutí a natažení končetiny, úkroky stranou a rotace okolo podélné osy je téměř nemožná. Onen „závit“ je zároveň trochu šikmý, takže se kůň nemůže při úplném ohnutí končetiny kopnout do břicha. Protože tento kloub je velmi namáhán, často podléhá zánětlivým a artrotickým změnám (špánek).

• obr. 7: Záprstní kosti koně (kosti „holeně“): 1 – třetí záprstní kost, 2 – bodcové kosti, a – kloubní plocha s hlezenním (karpálním kloubem), b – kloubní plocha se spěnkovým kloubem, s výrazným hřebenem uprostřed stabilizujícím kloub.
 

• obr. 8: Kosti prstu s viditelnými sedlovitými kloubními plochami stabilizující končetinu při došlápnutí a omezeným pohybem do stran umožňující vyrovnávat došlápnutí po nerovném terénu, pohled zepředu a zezadu: 1 – horní sezamské kosti, důležitá součást závěsného aparátu spěnky, 2 – spěnková kost, 3 – korunková kost, 4 – střelková kost (dolní sezamská kost), 5 – kopytní kost.

3. Záprstí a prst

Pod karpálním a hlezenním kloubem jsou kosti a klouby hrudní a pánevní končetiny koně až na několik drobností stejné. Třetí záprstní kost je vazem spojená s oběma bodcovými kostmi a je podkladem tzv. přední a zadní holeně koně. Přední záprstní kost je na průřezu kulatější a má silnější kompaktu, protože musí odolávat větším silám působícím zepředu kolmo na její podélnou osu. Její dolní konec tvoří s horním koncem spěnkové kosti kladkový spěnkový kloub. Obě kosti svírají navzájem úhel asi 220°. Ze zadní strany přiléhají ke spěnkovému kloubu dvě sezamské kosti, které jsou součástí tzv. závěsného aparátu spěnky. Je to životně důležitý komplex kostí, šlach a vazů, který koni umožňuje „spát vestoje“ a brání prošlápnutí spěnkového kloubu až na zem. I on patří do tzv. statického oblouku koně. Spěnková, korunková a kopytní kost tvoří prst, odpovídají vlastně prstním článkům člověka, jen jsou relativně větší, protože na nich spočívá celá hmotnost koně. Osa prstu hrudní končetiny svírá se zemí ostřejší úhel, než u pánevní končetiny. I to souvisí s funkcí hrudní končetiny jako „brzdy“ a pánevní končetiny jako „pohonu“. Korunkový a kopytní kloub mají sedlový tvar a jsou, stejně jako spěnkový kloub, po stranách opatřené velmi silnými vazy. Jsou málo pohyblivé do ohnutí a natažení, do stran je jejich pohyb minimální a slouží k vyrovnání pohybu při došlapování na nerovný povrch. Právě proto trpí tyto klouby na končetinách při práci, kdy je kůň nucen pohybovat se na malých kruzích, vykonávat prudké obraty či chodit po šikmějších plochách. Příkladem budiž rychlostní westernové disciplíny či předčasné nebo nadměrné lonžování koně. Tato práce je pak jednou z příčin tak časté artrózy dolních kloubů končetin, kterou známe pod pojmem „kroužek“.
 

MVDr. Dominika Švehlová