Brabantský kůň

Domnívám se o sobě, že jsem poučený laik ohledně koní a že je znám. Jakožto absolvent zemědělské školy se cítím být vyzbrojen nejen teoreticky, jelikož hipologické otázky byly součástí maturity, ale i prakticky, neboť na školním statku byl jezdecký oddíl. Dále jsem se během svého života seznámil s huculy, shetlandskými poníky, araby, anglickými plnokrevníky a dalšími plemeny čeledi koňovitých.

Proto, když jsem se od svého kamaráda Miloše Vlasáka dozvěděl mezi řečí (mému psu Cedrikovi přišel představit budoucí nevěstu šetlenďanku Connie), že jeho známý chová brabantské chladnokrevníky, zaujalo mě to sice, ale nesliboval jsem si, coby „odborník“ na koně od této informace nic mimořádného. Musím poctivě přiznat, mýlil jsem se.

Snažil jsem se zachovat nadhled

Když jsme s manželkou dorazili do vesničky krásného jména Kuroslepy u Náměště nad Oslavou, okres Třebíč, a hledali nemovitost příslušného čísla za účelem seznámení se s dotyčným chovatelem, povšimla si moje drahá polovička ohrady se dvěma zvířaty, očividně lichokopytníky. Snažil jsem se zachovat nadhled a klid, ale musím uznat, že něco tak impozantního se jen tak nevidí. Klidně a zvědavě na nás z prostorného výběhu koukali dva nádherní bílošedočerní koně velikosti menšího dodávkového automobilu. Zazvonil jsem na majitele obou krasavců, který nás přívětivě uvítal a šlo se ke koním.
Moje manželka je známá tím, že se nebojí snad žádného zvířete (za dobu našeho soužití musela zvládnout nejen mne, ale i psy, ptáky, strašilky, exotické motýly, brouky, ještěry, hady a jinou havěť), ale ke koním má vztah jaksi rezervovaný. Nemá k nim důvěru. Proto mě šokovalo, že zatímco já si chystal fotoaparát, vydala se pohladit koně značně svojí kohoutkovou výškou (170 cm) převyšující jejich 159 cm celkové výšky. Nevěřícně jsem zíral, neboť jak svoji choť znám, i na metrového poníka se tváří jako na kontrolu z finančního úřadu. Co bylo ještě divnější, ten kůň ji následoval jako pejsek. Vysvětluji si to tím, že manželka nesla velkou kabelu suchých rohlíků, což Droběna (jak jsem se posléze dopídil, bylo jméno tohoto monstra) očividně oceňovala a chránila svůj zdroj natolik, že bylo obtížné vyfotit jednu bez druhé.

Chudák Alfons

Chudák Alfons, hřebec, byl oddělen plůtkem a jen smutně sledoval, jak se jeho ženská živí. Zželelo se mi ho, uzmul jsem ženě rohlík a za chvíli jsme byli s Alfonsem velcí kamarádi. Přesto jsem všichni tři chlapi (Alfons, chovatel pan Hora a já) závistivě sledovali, jak si holky rozumí. Abychom zahnali chmury, pan Hora nabídl, že předvede jízdu na Droběně. Vyvedl ji na místní komunikaci, pouze na ohlávce a na můj dotaz, kde má uzdu, udidlo a sedlo, potažmo třmeny odvětil, že těchto pomůcek není třeba. Droběnu přistavil k betonovému tarasu, s jehož pomocí se vyšvihl na její hřbet a nacválal. Kdo četl v Bibli o jezdcích z Apokolypsy, nedovedl by si po zhlédnutí cvalu brabanta představit pro ně jiného koně. Takovou sílu vyzařuje. Není to žádný trysk, ale viditelné pevné odhodlání neomylně a neúprosně směřující vpřed. Takový středověký tank, schopný na rozdíl od dostihových vyžlat donést rytíře v plné zbroji k jeho cíli.

Seznamuji se s Droběnou

Po této úchvatné ukázce se i já blíže seznamuji s Droběnou. Na Alfonsovi je vidět, že by se též rád připojil, leč brání mu v tom jeho introvertní povaha a zřejmě hraje jistou roli i elektrický ohradník. Tak jen smutně kouká marně předstíraje, že je mu to jedno. Droběna je ve svém živlu. Když se proběhla, zjistila za prvé, že by si dala něco na zub a za druhé, že obsah tašky mé ženy dávno zmizel v jejích útrobách. S milým výrazem v očích a „servilním úsměvem“ se tedy přidružila ke mně, domnívajíce se, že jsem též chodící koňská kantýna. Když zjistila, že to co mi visí přes rameno je pouze foťák, pohrdavě odfrkla a odešla k mé paní. Cosi si pak spolu špitaly. Neptal jsem se raději, o čem. Domnívám se pouze, že pro mne a Alfonse to nebylo zrovna lichotivé.

Dejme prostor panu majiteli

Nastal čas přestat vážené čtenáře obtěžovat mými dojmy, a dát prostor panu Františku Horovi – majiteli: „Brabant je chladnokrevník, jeden z nejvyšších a nejtěžších koní. Pořídit si jej není zrovna snadné, neboť v České republice se brabantů – a to čistokrevných – chová jenom něco kolem deseti jedinců. Já si oba koně pořídil přímo z holandských pastvin prostřednictvím dovozce. Není to nejlevnější záležitost. Cena koně závisí na jeho původu, věku, zdravotním stavu a vycvičenosti. Orientačně mou říci, že cena se pohybuje v přepočtu od 50 000 do 200 000 Kč. Plemeno je určeno hlavně k tahu a lesním pracím, ale jak jste viděl, je na něm možno i jezdit, ovšem bez sedla. S ním zkušenosti nemám a ani netuším, zda by se dalo sedlo takových rozměrů sehnat. Mám dva koně – pětiletou klisnu Ilone st. Jan, domácky zvanou Droběna a dva a půl letého hřebečka Urbanus von Hindenhoff slyšícího na jméno Alfons. Jsou to vysoce odolní a vitální koně. Veterinární výdaje se proto týkají pouze očkování a odčervení, což vychází u dvou koní zhruba na 3 000 Kč ročně. V případě jakýchkoli komplikací či zranění se ovšem částka může drasticky zvětšit. Za kování se také mnoho neutratí, jelikož zkušený kovář doporučuje toto plemeno nekovat, pokud nepracuje v terénu. Moje Droběna chodí bosa a Alfonsovi možná v budoucnu okováme přední nohy, aby při těžkém tahu v zimě měl jistější a pevnější krok.
Jelikož jde o chladnokrevníky, tedy severský typ koně, obtíží pro chovatele je jejich srst, respektive její vyčesávání a hřebelcování. Zimní srst je delší, šedočerná, s hustou světlou podsadou. Mohutná hříva, kštice, dlouhé a velmi husté rousy na nohou, vždy černé barvy. Tato zimní srst přirozeně vyžaduje spoustu péče, zejména v období línání, které nastává koncem února až v březnu. Po letošní zimě jsem již vyčesal nejméně dvě kolečka srsti. Letní srst je kratší, šedobílá, mimo již zmíněných dlouhých černých rousů, hříva a ocas jsou stříbročerné.

Nenáročný na krmení

Na kvalitu krmení jsou minimálně nároční, ale rozhodně se toho nesmí zneužívat. Za celou dobu chovu jsem se nesetkal s jediným náznakem koliky nebo zažívacích problémů, a to i při náhlých přechodech ze sena na zelené či naopak. Množství jimi spotřebované potravy vzhledem k jejich mohutnosti není nikterak velké. Pro jednoho koně je to denně zhruba dvakrát 12 kg sena, jeden litr granulí nebo jiného jádra, půl bochníku tvrdého chleba a dle dostupnosti řepa, mrkev, jablka a podobně.

Mírná, ale sebevědomá povaha

Ohledně povahy se dá říci, že brabanti jsou mírní, klidní, ale sebevědomí koně. Liší se ovšem jedinec od jedince, stejně jako u ostatních zvířat i lidí. Moje Droběna je ochotná, ale nebojácná, (například při vniknutí cizích psů do jejího teritoria se urputně brání útokem), zvědavá, aktivní, přátelská k lidem – až vlezlá a v mém dvouhlavém stádu dominantní. Jelikož ji zapřahám až od jejího čtvrtého roku, brání se postrojům. Po zapřažení ovšem pracuje velmi ochotně. Potíže nastávají při odstrojení, kdy je trochu protivná. Alfons je klidný, pomalý a pasivní. Při jakémkoli ohrožení zaujme obranný postoj, neútočí a zřejmě spoléhá na Droběnu, která problém vyřeší. V práci je velmi ochotný, na postroje se těší. Ještě plně netahá, pouze cvičně chodí v postroji a s velmi lehkým tahem. Z toho usuzuji, že pokud nejsou brabanti od mládí zvykáni na poslušnost a postroje, později jsou svéhlaví a se svojí chytrostí sabotují vše nové, pokud neusoudí, že by to bylo pro ně výhodné. Budoucí majitel by si měl proto včas ujasnit, zda chce koně pouze pro chov nebo i na práci. Doporučuji celoroční venkovní ustájení, s možností úkrytu před větrem.“ Tolik jeden z mála chovatelů brabantů, pan František Hora.
Odjíždíme a já se naposledy ohlížím za Alfonsem a Droběnou, kteří si spokojeně, vědomi si své krásy a síly (to je hloupost vymyšlená člověkem, zvířata nebývají ješitná), vykračují ve svém výběhu. Po dlouhé době lituji, že místo panelákového bytu nevlastním usedlost. Choval bych brabanty.

Závěrem

Závěrem musím poděkovat panu Františku Horovi, že naši zvědavou partu nevyhodil (mimo mne a manželky byl přítomen náš kamarád a řidič pan Dan Štěbra) a umožnil nám nahlédnout do života těchto krásných zvířat.