Sám sobě trenérem – 25. část
Uvolnění 3
Doba uvolnění je u každého koně různá, záleží na jeho kondici, aktuálním fyzickém a psychickém stavu, ale i na způsobu držení koně a stylu práce s koněm.
Před jezdeckou lekcí můžeme koně uvolnit a protáhnout při práci ze země. Někdo rád před prací pod sedlem koně lonžuje, což může být skvělá věc, když se to umí, a lonžér dokáže dobře koně podpořit v pohybu a uvolnit, avšak musí mu být jasný cíl lonžování, zaměřený na uvolnění a rozvíjení pohybových schopností koně. Pokud by však mělo být cílem jen unavení koně, aby při práci nezlobil (čímž nejeden „trenér“ při takovém lonžování argumentuje), bylo by lepší raději před nasednutím jiným způsobem zaměstnat koni hlavu, aby se lépe na člověka soustředil, a fyzickou sílu naopak šetřit pod sedlo. Navíc když bude kůň pravidelně lonžován, navykne si na další práci, zlepší se mu fyzička, a co bude majitel koně dělat pak – lonžovat déle? Tudy z dlouhodobého hlediska cesta nevede. Určitě však koni můžeme lekci prací ze země zpestřit, nebo jej na další požadavky připravit. Například můžeme po koni požadovat některé úkony a cviky, které budeme poté procvičovat při jezdecké lekci.
I když si zrovna nechcete s koněm hrát ze země, krátké povodění koně po jízdárně před prací může být součástí přípravy na nasednutí jezdce, a dává prostor například pro postupné dotahování podbřišníku po dírkách, na což jezdci, kteří příliš spěchají do sedla, rádi zapomínají. Mezitím můžeme třeba s koněm nachystat překážky na jízdárně (obr. 1).
Pokud máme tu možnost, můžeme vzít koně na začátku lekce na krátkou projížďku na rozumně volné otěži po okolí stáje (obr. 2). Taková procházka v blízkém okolí stáje může uvolnit napětí jezdce i koně, zejména pokud je trasa nenáročná a koni dobře známá. I kůň, který má tendenci se v terénu lekat, si na pravidelně projížděnou trasu zvykne, a uvolní se na ní i psychicky.
K rozhýbání koně je potřeba přistupovat individuálně, ne si dát jako pravidlo „na začátku lekce budu tak a tak dlouho krokovat, pak klusat …“, ale řídit se podle potřeb koně. Pro koně bývá jednodušší se uvolnit v činnosti, která ho zaujme a dává mu smysl, než v kroužení kolem jízdárny. Ne že by si kůň na ťapkání kolem obvodu jízdárny nezvyknul, jak známe z jezdeckých oddílů, kde se do nekonečna na těch samých koních střídají začínající jezdci, kteří jsou rádi, když se na koni sami udrží. Koně však při takové práci spíš usínají, flákají pohyb, a fixují si o to víc své nedostatky, jako je například vrozená křivost. Aby se však kůň začal více fyzicky uvolňovat, potřebuje se probudit, protáhnout, zaktivovat. K tomu můžeme využít různé překážky ležící na zemi – nechat koně překračovat přes ležící břevna (obr. 3), projíždět mezi nimi, zastavovat v břevny vymezeném prostoru. Takové úkoly dávají koni smysl a pomáhají mu se na práci soustředit.
Pro uvolnění koně jsou dobrým cvičením přechody mezi jednotlivými chody. Když je například kůň v klusu tuhý, nemusíme klusat tak dlouho, až povolí, ale raději zvolíme sérii přechodů krok – klus – krok, přičemž klusových kroků stačí jen několik, například necháme koně naklusat, napočítáme pět klusových kroků, a opět koně požádáme o krok. Kratší proklusané úseky nutí koně se na klus soustředit od prvního kroku po poslední, po několika takových přechodech kůň zpravidla víc zpozorní, a jde do pohybu s větší silou od zádi. Podobné je to pak při cvalu. Když je první cvalový skok špatný, hůř se kůň rozpohybuje do pěkného cvalu. Když se po koni požadují časté přechody (ať už krok – cval, nebo klus – cval), bývá brzy nacválání od prvního skoku pěkné, soustředěné a uvolněné.
