Sám sobě trenérem – 28. část
Kondice
Práce koně se liší vždy podle cílů jezdce a účelu, za kterým na koni jezdíme. Kdo má koně především na vyjížďky a chce s koněm absolvovat i dlouhé výjezdy, potřebuje hodně pracovat na kondici koně. Nelze koně jen tak vzít po dlouhé době bez práce z výběhu a vyrazit na puťák – tedy jde to, ale pro koně je to jednání ohrožující jeho zdraví i život. Nahnat kondici může kůň i na jízdárně, avšak jízdárenská práce jej nepřipraví na takové strasti vyjížděk jako jsou bažanti vyskakující zpod kopyt, rachot blízko projíždějícího vlaku nebo jen situace, kdy máte po jedné straně strmý kopec zarostlý houštím, na druhé straně stejně prudký sráz dolů a přes tu úzkou cestičku, po které právě jedete, teče potok s hodně rozblácenými břehy. Kůň navyklý na časté projížďky krajinou snáší takové situace bez větších problémů, protože má zkušenost, že ani rychle se pohybující ptáci, ani náhlý rachot nejsou dostatečným důvodem plýtvat silami při rychlejším pohybu, nanejvýš natočí hlavu směrem, ze kterého přišlo vyrušení, a ani nějaké bláto nebo potůček mu nestojí za větší pozornost. Horší pro jezdce je situace, když sedí na koni, který má s terénní jízdou minimální zkušenost. V takových situacích je dobré sedět na koni, který má důvěru ve svého jezdce, nebo aspoň ví, co znamená být orámován nohama jezdce a otěžemi.
Spolehlivost
Chceme-li mít spolehlivého koně na vyjížďkách, můžeme pro to udělat dvě věci dřív, než na něj vůbec poprvé sedneme. První je prostorný výběh, ve kterém má kůň dost času se sám srovnat s běžnými přírodními jevy jako jsou poletující ptáci, šustivé listí nebo mazlavé bláto. Druhá nás bude stát trochu času a úsilí – to jsou již dříve zmiňované procházky s koněm na ruce. Pokud máme k dispozici spolehlivého koně, lze na něm jet a druhého koně vést. Tuto variantu však nemohu doporučit v případě, kdy je podsední kůň jakýmkoliv způsobem nespolehlivý (pokud víme, že se starý kůň nelekne nikdy ničeho, kromě fialového trabanta, můžeme si být jisti, že právě v den, kdy vezmeme na vyjížďku spolu s ním mladého koně, potkáme ten den hned dva fialové trabanty). Do přírody se lze vydat i s kobylou s hříbětem – zde je nutné se maximálně přizpůsobit hříběti, volit tempo jen takové, jakým by se pohybovalo hříbě se stádem, nepřepínat jeho síly, a předem dobře rozmyslet trasu, abychom se nedostali s mladým koníkem do potíží. Opět je nutné myslet na to, že aby byl efekt pozitivní, nesmí se matka bát. Můžeme si být jisti, že pokud matka ukáže hříběti, že se něčeho bojí, bude daná věc strašákem i pro hříbě, naopak sebejistá kobyla naučí hříbě bezpečnému pohybu krajinou. Stejnou jistotou pro mladého koně může být člověk, který jej sám povede. Jakmile se kůň naučí opouštět stádo koní a chodit s člověkem, je možné jej brát na poznávací procházky po okolí, na kterých nejen ukážeme koni cesty, které později absolvuje pod jezdcem, ale naučíme jej také spoléhat se na úsudek a vedení člověka. Zkušenosti z těchto procházek se stávají později nedocenitelným pomocníkem při vyjížďkách, a to od prvního nasednutí na koně.
Správný pohyb
Vyjížďky do přírody lze doporučit i všem, kdo se věnují převážně jízdárenské práci. Je jen málo cviků, které by kůň nemohl nebo neměl z nějakého důvodu provozovat přímo v přírodě, a tudíž můžeme s koněm pracovat i venku podobným způsobem, jako na jízdárně, jen si musíme víc hlídat povrch, na kterém pracujeme, a své okolí (na jízdárně například málokdy potkáme turisty nebo houbaře, zatímco v krajině je takové setkání pravděpodobné). Jízdárenská práce by neměla být samoúčelným pohybováním koně, ale měla by se snažit zdokonalovat jeho pohyb a schopnosti. Chceme po koni, aby si nesl na zádech svého jezdce a pohyboval se přitom uvolněně. K tomu potřebujeme, aby vyšlapoval energicky od zádi, došlapoval si zadníma nohama hluboko pod tělo. Někteří jezdci na tyto základy zapomínají a nechávají koně se vysloveně pod jezdcem flákat s tím, že kůň si sám musí najít přirozené držení těla a optimální pohyb. K trenérovi pak přicházejí až po letech, kdy má kůň naučené nečisté chody, zažité nesení hlavy, které ulevuje slabým bolavým zádovým svalům, a kůň je zakyselený, protože mu nesení člověka působí nepohodlí. Přitom k nápravě stavu vede stejná jízdárenská práce, jakou mohl vykonávat kůň již od počátku, až na to, že se zatuhlým koněm se musí pracovat o něco pomaleji. Odnaučovat zlozvyk je vždycky těžší, než se učit od počátku správně.
Kůň si pochopitelně není vědom toho, že se jej snažíme zkultivovat a protáhnout pro jeho dobro. Jeho přirozenost mu velí šetřit síly (s věkem je tato vlastnost výraznější). Toho však můžeme využít v náš prospěch. Ježděním bychom měli docílit toho, aby kůň pocítil stav pohodlí ve chvíli, kdy jde podle našich představ. Na tomto principu se kůň efektivně naučí čemukoliv, co nás jen napadne – pokud mu zpříjemníme žádoucí chování a znepříjemníme nežádoucí.
