Chyby – 1. část

Ať děláme cokoliv, vždy se dostaví chvíle, kdy uděláme chybu. S krédem „kdo nic nedělá, nic nepokazí“, se u koní nikam nedostaneme, koňáctví vyžaduje aktivitu, a s aktivitou přichází tu a tam nějaký nedostatek nebo mýlka. Chybám není možné se vyhnout, ale jejich význam je důležitý v možnosti se z nich poučit a neopakovat je, aby se náš vývoj posouval dál.

Poučení

Možnost poučit se z vlastních chyb nám dává naději na vlastní rozvoj. Vzdělávání se v oblastech týkajících se koní nám však dává šanci poučit se i z chyb druhých, což je nesporně výhodnější. Lidé u koní si rádi hledají sami vlastní cesty, a tak prošlapávají spoustu stezek k jednomu cíli. Některé průkopnické směry jsou skutečně geniální, avšak na jednoho génia připadá mnoho těch, kteří svými slepými uličkami vytvářejí zmatené, zatrpklé nebo fyzicky poškozené koně. Poučit se můžeme od všech – od některých, jak „to“ dělat, od jiných, jak „to“ určitě nedělat.

Pro a proti

V koňském světě je řada různých protichůdných názorů a směrů. Vzpomeňme například „boje“, zda kovat či nekovat, jezdit bez udidla či s udidlem, bez sedla nebo se sedlem, sedlo s kostrou či bez kostry … v každé alternativě nalezneme mnoho pro i proti, najdeme fanatické zastánce i odpůrce, avšak jediný, kdo nemá právo ve sporu hlasovat, je kůň, kterého se to vše týká nejvíc. Pokud se chceme dokázat rozhodnout ve prospěch koně, za kterého jsme přijali zodpovědnost, musíme se snažit neustále vzdělávat, vyslechnout názory ze všech stran, srovnat je s vlastní zkušeností, a pokud uznáme za vhodné, pokusit se je i aplikovat na svém jedinečném koni.

Originalita každého koně je něčím, s čím se musíme naučit pracovat. Můžeme najít vlastnosti koní, které jsou jim společné jako živočišnému druhu – například instinktivní chování, potřeba pohybu nebo společnosti. Jsou však záležitosti zcela individuální, jako je schopnost se učit, povaha, temperament, fyzická kondice, tělesný rámec a podobně, ze kterých vyplývají konkrétní potřeby při snaze o spolupráci s daným koněm. Proto nemůžeme jít slepě po jediné zaručeně správné cestě, občas musíme dělat kompromisy, ale stále musíme mít na zřeteli vedle sebe pohodu koně a své cíle, které by neměly jít nikdy proti zdraví koně.

Základní otázkou při výcviku koně je náš cíl, který by si měl dokázat člověk definovat, ať už jde o sportovní výkon, nebo spolehlivého koně na vyjížďky. Bez jasně daného cíle bývají tréninky nárazové, začínají zejména ve chvílích, kdy se začnou projevovat nedostatky v systematické přípravě koně, ale bez jasného cíle se brzy vytrácejí a jezdec se vrací ke svým původním chybám. I pro rekreační jezdce však platí, že provozují s koněm kolektivní sport, kdy jejich spoluhráčem je kůň, který fyzicky odmaká podstatnou část jejich společného času. Když s koněm pracujeme, formujeme nejen jeho svaly i pohybové vzorce, ale i způsob jeho myšlení a chování. Podceňování každé z těchto oblastí klade zvýšený nárok na koně a lidi s ním pracující.

Podobně jízda na koni mění i člověka. Pouhé vožení se na koni bez zvláštní aktivity ze strany jezdce může být dobrým relaxačním prostředkem, avšak podcenění základů dobrého ježdění vede k chybným návykům, kterých se později člověk musí zbavovat, pokud se chce ke koni chovat šetrně a dbát na bezpečnost koně i svoji.

Držení otěží

Jednou z častých jezdeckých chyb je volné držení prstů kolem otěží (viz obr.), kdy některé prsty zůstávají natažené. Někdy je takové držení výsledkem (mylné) představy, že volnější držení zlepšuje komunikaci mezi rukou jezdce a otěží, někdy jde o návyk například z ježdění na silných otěžích – lanech, kdy si jezdec navykne mít pěst méně sevřenou, nebo jde pouze o neznalost bezpečného držení otěží. Ať je důvod volného držení jakýkoliv, jde o chybu ohrožující zdraví jezdce, konkrétně jde přímo o ty dotyčné prsty. Již jsem se setkala s případem, kdy kůň udělal rychlý nepředvídaný pohyb a jezdec si takový volně vytrčený prst zlomil o krk koně. Můžeme si říct, že jde o blbou náhodu, ale úrazy u koní jsou často výsledkem takových náhod, které podceňují staletími ověřené tradice. Když se jezdec naučí držet dobře otěže v pěsti, nejenže tím sníží riziko vlastního úrazu, ale shledá, že se zpřesní komunikace mezi hlavou koně a rukou jezdce, protože otěž bude pro koně čitelnější ve svých pohybech.

Při učení držení otěží je potřeba především na správnou polohu prstů (potažmo i zápěstí) myslet, v jednodušším případě mít někoho, kdo jezdce vždy při povolení držení na tento fakt upozorní. Je dobré se cvičit i v dovednostech držet v ruce nejen otěž, ale také bičík (neutrálně opřený o stehno, aby při každém kroku nemával), či držet otěže v jedné ruce a volnou rukou manipulovat s různými předměty.