Chyby ve výcviku (6) Obrat kolem vnitřní zadní nohy
První ze způsobů je k noze koně šetrnější, protože nedochází k tak výraznému mechanickému kroucení končetiny. U westernových disciplín je však tento prvek pokládán za správně provedený při noze ponechané na zemi, a pokud s ní kůň přešlapuje, měl by ji klást nejlépe na stejné místo, ze kterého ji zvedl. Kůň se tak má točit doslova jako na obrtlíku.
Obrat s nohou na zemi koně sami provádějí zejména v situacích, kdy se potřebují otočit rychle, tedy především tehdy, cítí-li se být ohroženi a musí rychle změnit směr, aby se vyhnuli útoku. Při vzájemném boji hřebců se plecí pohne od soupeře jako první ten slabší. Pohnout koni plecí je obtížnější než zádí, a když jezdec zatíží jeho předek vlastní vahou, činí mu tento pohyb ještě těžším. Proto může být i pro jezdce obtížnější koni požadavek vysvětlit a dá se přitom dopustit více chyb.
Chyba první – otěže
První chybou je snaha koně zatáčet rukama (obr. 1). Je-li jediným impulzem, který přichází od jezdce, zatažení otěží do strany, kůň nedostává mnoho užitečných informací. Pochopitelnou reakcí koně na tah otěží je stočení hlavy a krku. Jak můžeme na obr. 1 vidět, nohy přitom zůstávají pevně na zemi. Když po stočení hlavy a krku do strany přijde pobídka nohou, kůň nemá dostatečně volnu plec pro elegantní obrat, točení se je pro něj pracné (obr. 2).
Přehnané působení otěží nejenže koni neusnadní pochopení požadavku a vykonání cviku, ale může vést až k obranným reakcím koně. Prvním varováním, že tlak je nadbytečný a nadměrný, je otevření huby koně (obr. 3). To však může být pro jezdce těžko detekovatelné, zejména pro začínající jezdce, kteří málo spolupracují s hubou koně. Navíc tuto možnost projevu nemají koně, kteří jsou ježděni s hubou svázanou nánosníkem, a někteří trenéři dokonce nánosníky používají za účelem zabránit koni v takových projevech (což je ke koni tuze nefér, ale pro stužku ze závodů jsou někteří schopni čehokoliv). Když jezdec náznaky koně s hubou nevyslyší, může se mu dostat většího projevu nespokojenosti, kdy se kůň do protipohybu zapře celým krkem (obr. 4). Kůň tak dává najevo, že je mu tah nepříjemný a v provedení cviku mu nepomáhá. Je v tu chvíli na jezdci, aby dal koni lépe najevo, co od něj chce – zvýšení tahu ani zabránění projevům koně tou pravou cestou nebudou.
Koně mají v obratu nezávisle na otěži možnost reagovat na pohled jezdce, sed (váhu) a tlak holení (pobídku nohou). Tlak nohy přichází ze směru „zvenku“, tedy od nohy, od které kůň uhýbá. Noha uvnitř obratu se může od koně oddálit, aby dala koni najevo, že má v daném směru prostor k pohybu (obr. 5), ale může i zůstat u koně a pomáhat mu srovnat tělo, podpořit vnitřní plec, pokud kůň má tendenci do obratu „padat“. Pro základní vysvětlení požadavku na obrat koni je snazší nechat vnitřní stranu volnější, zejména pokud si jezdec není jistý v užití ostatních pomůcek. Na nesprávné použití nohou a sedu může kůň zareagovat rozejitím vpřed, což v jezdci vyvolá „potřebu“ ho ještě víc chytit za otěž, aby ho přiměl zůstat na místě, a nedorozumění mezi jezdcem a koněm tak narůstá (obr. 6).
Chyba druhá – naklonění
Častou chybou v obratu je velké vychýlení jezdce do strany ve snaze podpořit pobízející venkovní nohu a vnitřní nohu odtáhnout od koně (obr. 7). Přehnaný pohyb v sedle může koni pomoct pochopit, že se má otočit, ale nevhodnost tohoto pohybu ukazuje právě obrázek 7. Je zřejmé, že naklonění zahýbe s rozložením váhy, s čímž se musí kůň vypořádat. Takto nakloněný jezdec nutí koně zůstat pevně stát na obou zadních končetinách, víc na venkovní, a ve chvíli, kdy jej pohyb bude lákat s některou nohou pohnout, zvolí ke zvednutí nohu vnitřní, protože venkovní je příliš zatížena. Kůň se tak sice točí kolem zádi, ale na venkovní zadní noze. Tato chyba se objevuje často i tehdy, když kůň zahajuje pohyb po couvání a stále ještě „přemýšlí dozadu“. Obrat kolem zádi je totiž ve své podstatě dopředný pohyb, při kterém kůň překládá přední nohy přes sebe. Dopřednost je důležitým znakem předpisového obratu kolem zádi a obrat kolem venkovní zadní nohy značí špatné pojetí obratu jako prvku. Při pohledu zezadu (obr. 8) je znát, jak je pro koně obtížné otáčet se kolem vnitřní zadní nohy v případě, kdy je tato končetina postavena daleko od těžiště, za koněm. Když mu jezdec navíc naservíruje váhu na nohu, která je víc pod koněm, byť pro obrat je venkovní, zůstane kůň stát spíš na venkovní zadní noze nebo nohy bude střídat. Kůň, který má obrat předpisově naučený, si dokáže poradit i s takovou situací, kdy jezdec zahájí obrat v okamžiku, kdy má kůň pivotní nohu vzadu. Jezdec mu však musí pomoct vahou. Také se kůň snáz usadí na vnitřní noze, když může dát do pohybu víc síly; jezdec mu tak může pomoct požadavkem na rychlejší zahájení pohybu. Kůň se může naučit obrat jako cvik, točit se kolem zadní nohy i s chabými pomůckami jezdce, ale teprve dobrá práce jezdce s vlastní vahou mu umožní provádět obrat s uvolněnou elegancí.
A znovu otěže
Při dobrém obratu kůň zahajuje i ukončuje pohyb v uvolněném postoji s nohama v zákrytu (obr. 9). Jezdec zůstává sedět vzpřímeně, pohled směřuje mírně do žádaného směru pohybu. S pohledem jde tím směrem i nastavení rukou, venkovní noha dává impulz k obratu. Váha podporuje vnitřní zadní nohu, aby zůstala na místě (obr. 10). Můžeme si všimnout, že kůň není do obratu tažen otěžemi. Venkovní otěž se napíná o krk koně. Když je venkovní otěž příliš tažena na úkor vnitřní, kůň zkroutí krk a nakloní hlavu za tahem otěže, takže špičky uší nezůstanou v jedné rovině (obr. 11). Pro koně to znamená nadměrné přenesení váhy na vnitřní plec a je pro něj obtížné prostorně točit. Někdy si kůň začne i kopat do vlastních nohou (i proto dávají někteří jezdci koním na nohy chrániče, když chtějí obrat cvičit). Čím méně jezdec zasahuje do obratu otěžemi, tím lepšího obratu je kůň schopen. Čím méně je koni krouceno hlavou, tím snáz se mu vykonává pohyb (obr. 12).
Ani při dokončování obratu není nutné koně výrazně brát za otěž (obr. 13). Ukončení obratu mu můžeme signalizovat stejně dobře holeněmi (venkovní nepobízí, vnitřní koně „zarazí“) a povolením sedu, výdechem.
I když se obrat jezdci s koněm začne dařit, stále musí myslet na zlepšování a začínat u sebe. Na obr. 14 je kůň v aktivním obratu, jezdkyně sedí téměř v těžišti, aktivně pobízí. Koni by však mohla ulehčit situaci, kdyby jej tolik nedržela za otěže a zvedla hlavu. To by vedlo k uvolnění jejího těla a následně k většímu uvolnění koně.
