Odtržený od přátel Co pro koně znamená změna stáje
Sociální skladba ve volné přírodě
Sociálním chováním koní, kteří takzvaně žijí ve volné přírodě, se v současné době zabývají různé výzkumy. Při nich se rozlišují skuteční divocí koně, například koně Převalského nebo také mongolští divocí koně, zdivočelí koně, jako američtí mustangové, brumbyové v Austrálii nebo namibijští divoce žijící koně, a polodivoce žijící koně, jako dülmenští koně, exmoorští poníci nebo camargští koně.
Všichni tito koně žijící v relativní volnosti mají jedno společné: vytvářejí zpravidla malé rodinné skupiny, takzvané harémy, skládající se z dospělého hřebce, jedné nebo dvou klisen, jejich hříbat a ročních nebo dvouletých zvířat. Kdo patří do rodiny, není jen jejím členem, ale také partnerem a přítelem.
Během celého života mají koně úzké vazby na jednoho nebo více svých kolegů. V době vývoje se však vztahy častěji mění. Vazba k matce je nejintenzivnější u hříběte, později mají důležitý význam i sourozenci.
Jakmile kůň opustí rodinné společenství, upřednostňuje stejně staré jedince stejného pohlaví, kteří jsou zčásti také jeho sourozenci. Vytvořením nového klanu, popřípadě připojením se k jiné rodinné skupině, se pak mezi dospělými zvířaty vyvíjí pevný vztah, který může vydržet mnoho let a nezřídka po celý život. Pouze smrt, vypuzení harémovým hřebcem nebo odlákání klisny jiným hřebcem může tyto úzké vazby mezi koňmi násilným způsobem ukončit. To ukazuje, jak intenzivní přátelství a partnerství může u koní vzniknout, a zavazuje nás to k velké odpovědnosti za domestikovaného koně, kterého vlastníme, protože ani několik tisíc let domestikace nezměnilo sociální chování koní. Kůň jako specialista na přežití se však pod vlivem člověka přizpůsobil změněným podmínkám a někdy byl i donucen se podřídit. Do jaké míry působí na koně různé a nepřirozené sociální změny, stejně jako vědomá i nevědomá vynucená opatření člověka a jak ovlivňují jeho život, si vysvětlíme v následujících odstavcích.
Skutečné přátelství a účelové spolky
Na rozdíl od života v přírodě si domácí koně nevybírají složení skupin podle sebe, ale určuje ho člověk. Dokonce i sexuální pud zde má (pokud vůbec má) jen podřadný význam, protože většina skupin koní nemá harémovou skladbu, ale jsou v ní zastoupeni pouze jedinci jednoho pohlaví nebo jde o skupiny smíšené, kde žijí klisny s valachy.
Přesto i u domácích koní vznikají skutečná přátelství, jak uvádí dvouletá studie bioložky Dr. Anji Wasilewski. Výzkum proběhl v Redwings Horse Sanctuary u Norwiche v Anglii, protože v tomto velkém útulku spolu ideálním způsobem žilo v různých stádech celkem 1 600 koní. Pozoruhodný výsledek tohoto výzkumu říká: Koně si zcela přesně vybírají svou společnost. Vytvářejí přednostně skupiny o šesti až devíti jedincích, přičemž koně stejného věku a koně, kteří přišli do stáda společně, se zvláště často stali přáteli, popřípadě jimi i zůstali. Na druhé straně při tomto výzkumu bylo také zjištěno, že koně, kteří u svého předchozího majitele tvořili nerozlučné dvojice, si po své integraci v útulku nečekaně zvolili jinou cestu. Když byli tito původní přátelé zařazeni do nového stáda, poskytlo jim to velké možnosti výběru jiných zvířat a domnělé přátelství, které očividně bylo pouze účelové, se postupně rozpadlo.
Bezohlednost: držení jediného koně a časté stěhování
Základní potřebou koně je intenzivní kontakt s kolegy; bez něj se nikdy nebude cítit spokojeně a bezpečně. Ani člověk, ani zástupce jiného živočišného druhu nemůže tuto úlohu plnit úplně a dlouhodobě. Přesto je občas k vidění, především na venkově, že kůň žije zcela sám nebo že mu společnost dělá druhově nepříbuzné zvíře. Švédsko se nedávno stalo první zemí na světě, kde je zakázáno držet koně samotného – i když tento zákaz není důsledný, protože i druhově odlišná zvířata se uznávají jako společnost koně.
Ve volné přírodě žijí koně o samotě pouze výjimečně, přechodně a z nouze, dokud si nenajdou novou rodinu. Také dříve uvedená vědecká práce se opakovaně zmiňovala o samotářích, kteří ale vždy žili na okraji stáda a ostatní koně je neodmítali. Při neklidu nebo při potenciálním nebezpečí se však tato zvířata vždy připojila k jedné ze skupin koní.
Nanejvýš problematická je i častá změna stáje, kdy kůň opakovaně přichází o své důvěrné prostředí a o vytvořená přátelství s kolegy ze stáje.
V této souvislosti v poslední době nemají příliš dobrou pověst takzvaní „stájoví nomádi“. Nazývají se tak majitelé koní, kteří své koně mají ustájeny především v nájemních stájích, kde ale kvůli své povaze nebo postojům z různých důvodů dlouho nezůstanou a znovu hledají novou stáj. Přitom slovo nomádi ve skutečnosti neodpovídá svému pravému významu a je vlastně zavádějící. Jako nomádi se totiž označují lidé, kteří si z kulturních, ekonomických nebo rozdílných názorových důvodů nezvolili usedlý život.
Pojem nomád pochází z řečtiny (nomás) a znamená doslovně přeloženo „stěhovat se se stády“. Nejedná se tedy o jednotlivce s jedním zvířetem, kteří neustále někam putují, ale o skupiny lidí s jejich stády. „Stájoví nomádi“ by se měli nazývat spíš „stájoví Berbeři“, „koňští stepní vlci“ nebo „stájoví poustevníci“.
Pojmem „stájoví nomádi“ by se měly označovat spíš koňské cirkusy nebo společnosti provozující koňské show, protože se sice neustále stěhují se svými koňmi z místa na místo, ale vždy staví stejné stájové stany a koně ubytovávají většinou ve stejném boxu s obvyklými sousedy. Koně využívaní pro show sice často mění místo, přesto jsou vždy ve stejném prostředí a ve společnosti stejných koní. Možná i tím lze pravděpodobně vysvětlit jejich relativní uvolněnost při předvádění náročné práce v manéži nebo jízdárně. Kontinuita bezprostředního okolí a téměř titíž koňští partneři však nejsou v případě výše zmíněných „stájových nomádů“ možní. Jejich kůň se musí neustále vyrovnávat s novým prostředím, neznámými koňmi a lidmi, ale i se změněnými podmínkami ustájení a krmení. Každý majitel koně v průběhu svého života určitě jednou nebo vícekrát změní stáj. Otázkou ale je, v jakých časových odstupech, s jakou frekvencí a zda změna stáje přinesla zlepšení podmínek pro koně.
Moje osobní zkušenosti s majiteli koní, kteří velmi často mění stáj, mi ukázaly, že důvody jejich pohybu lze často hledat v osobním okolí a mají spíš finanční a sociální příčiny než snahu o zlepšení podmínek ustájení koní. Skutečnost, že svým jednáním v první řadě spíš škodí svému koni, je pravděpodobně ani nenapadne nebo ji z nevědomosti potlačují či špatně interpretují. Změny chování jejich koní, jako je přehnaná lekavost nebo závislost na koních, způsobené nedostatečnou sebedůvěrou nebo strachem ze ztráty jsou typické důsledky častějších změn stájí, stejně tak jako koliky ze stresu nebo apatie jako známka rezignace.
Na co je nutné při změně stáje dávat pozor?
Změna prostředí je pro koně vždy velký zásah, protože se musí zcela nově zorientovat, což mu způsobuje skutečně výjimečný stres. Výjimkou jsou různá soustředění, která například trvají pouze jeden víkend, kdy se kůň ze zkušeností naučil, že se nakonec vrátí zpět do domovské stáje. Proto je nutné si ještě před změnou stáje uvědomit, promyslet a připravit to, co je důležité z hlediska koně.
K tomu patří například potřeba vhodného prostoru, bezpečnostní odstupy od nových sousedů, změna krmiva a začlenění do skupinky neznámých koní. Kromě toho by každé přestěhování do nové stáje mělo pro koně pokud možno přinést zlepšení životních podmínek, nikdy ne zhoršení. Pokud kůň předtím žil ve společné stáji, neměl by být v nové stáji ustájený v individuálním boxu bez výběhu.
Kromě toho změna krmiva v nové stáji spolu s nepochybným stresem v době navykání, který je ještě zesílený ztrátou přátel z původní stáje, může vést k onemocnění, například průjmu nebo kolice. Proto je třeba vzít s sebou z původní stáje dostatek krmiva (jádro, ale i seno) a první dny v nové stáji ho koni důsledně podávat. Teprve potom se může přinesené krmivo postupně míchat s krmivy novými, až se nakonec asi za 14 dní přejde už jen na to nové.
Také by se mělo pro koně „neznámé“ prostředí, které mu bude zpočátku cizí, řešit vytvořením podobného prostoru, jako měl v původní stáji.
Menší box kvůli nedostatečné ploše může mít za důsledek, že si kůň nebude lehat nebo dojde k poranění hlavy. U venkovního boxu s individuálním padokem je třeba dodržovat určitá bezpečnostní opatření. Nově příchozí kůň by neměl být v padoku hned po přemístění, ale zpočátku by měl mít zrakový kontakt s vnějším prostředím – například prostřednictvím dělených dveří, jejichž dolní křídlo zůstane zavřené. Může tak pozorovat své nové sousedy venku a blíže se seznámit i s vnitřkem stáje, přičemž uzavřené stěny boxu ze dřeva a nad nimi instalovaná mříž zabrání možnému zranění.
Pokud dochází k rozepřím, je třeba uspořádání stáje přeorganizovat tak, aby v sousedních boxech byli koně, které lze bez hrozícího nebezpečí umístit v těsném sousedství vnějšího padoku nového koně. Přitom je nutné zabezpečit ohrazení individuálního padoku tak, aby nemohlo dojít k žádnému zranění.
Elektrické ohradníky pod napětím nejsou vhodným způsobem rozdělení malých individuálních padoků, protože se jich koně při seznamování mohou dotknout a následkem zásahu elektrickým proudem mohou mylně chápat reakce při vyjasňování si hierarchického žebříčku. Je také třeba si promyslet, co vše v novém vnitřním boxu nebo padoku je. Napáječka by měla být podobná té z předchozí stáje. Koně, kteří byli napájeni z kyblíků nebo velkých nádob na vodu, se musí nejdříve naučit „obsluhovat“ automatickou napáječku. Zpočátku mají mít vždy k dispozici kyblík s čistou vodou, ať už bude stát bezpečně v jednom rohu vnitřního boxu, nebo viset ve speciálním držáku. Také vyčnívající žlaby, jesle na seno nebo solné lizy je nutné pro koně v novém prostředí nejdříve uspořádat logicky a s ohledem na neobvyklý prostor, aby nedošlo ke zranění.
Podobná pravidla platí pro začlenění do stáda při skupinovém ustájení – musí vždy probíhat s rozvahou a pod dohledem. Koně se bezpečně odděleni mají nejdříve poznat, než je na co největší pastvině ponecháme společně. Než nově příchozí kůň získá určitou pozici v hierarchii stáda, může uplynout několik týdnů, skutečná přátelství se tvoří dokonce celé měsíce.
Na nové okolí mimo stáj, padok a pastvinu si však musí nový kůň nejdříve zvyknout. Za tímto účelem je dobré ho nejdříve vzít na ruku a provést ho po okolí. Vhodné je vyčlenit si dostatek času, zastavovat se a nechat koně se rozhlížet a očichávat. Přitom velmi pomohou uklidňující slova bez ustrašeného tónu hlasu.
Dále je důležité, aby se ten „nový“ nejdříve seznámil s jízdárnou nebo halou – na lonži či prostřednictvím proběhnutí na volno, než se na něm začne jezdit. Tímto způsobem se snižuje riziko toho, že se bude lekat nebo začne prchat.
Neznámý terén je nejbezpečnější prozkoumávat ve společnosti druhého, pokud možno klidného koně, který okolí dobře zná. Podle temperamentu a stupně výcviku lze nového koně zpočátku jet krokem nebo ho nejdříve vést na vhodném uzdění.
Obecně by se měl kůň v době navykání chránit, čili je třeba mu dopřát čas, který potřebuje, aby se skutečně aklimatizoval. To neznamená, že se s ním nesmí pracovat, nelze ho ale v žádném případě přetěžovat, nebo dokonce konfrontovat s novými tréninkovými metodami. Jeho organismus je po fyzické i psychické stránce už beztak dost zatížený touto změnou. Přetížení by mohlo vést k problémům. Odpovídající ohleduplnost má být v tomto případě samozřejmostí.
(Ukázka z knihy Péče o koně, kterou vydalo Nakladatelství Brázda.)
