Chyby ve výcviku (7) Věř, ale komu věříš, měř

Chyby ve výcviku (7) Věř, ale komu věříš, měř

Život s koňmi je neustálé hledání harmonie, vyvažování vah, kde na jedné misce jsou požadavky a nároky člověka, na druhé potřeby a schopnosti koně. Člověk je ten, kdo určuje podmínky k životu koně, od krmné dávky po míru tlaku při pobídce. Zodpovědný koňák se snaží stále pracovat sám na sobě a svém povědomí o problematikách týkajících se koní.

Guru

Mezi majiteli koní se setkávám s lidmi, kteří spíš než trenéra hledají gurua. Nejspíš je to jistá míra nízkého sebevědomí či snaha přesunout svou zodpovědnost za osud zvířete na jiného člověka. Co řekne guru, je svaté. Jediný správný přístup ke koním má guru. Pouze nástroje, které schvaluje guru, jsou ty správné, nejlépe, aby na nich byla i jeho značka. Odchylný názor je hereze a ke kacířům je nutné se chovat s patřičným opovržením. Nejsilnější argument je „guru řekl“.

Přitom žádný člověk není neomylný. Každý vychází z vlastních zkušeností, z teorie a praxe, kterých se mu dostalo. V tomto směru můžeme vidět například velké rozdíly mezi lidmi, kteří prošli jezdeckými oddíly vedenými „starou školou“, těmi, kdo se učili jezdit „u souseda na dvorku“, nebo těmi, kteří si pořídili koně bez předešlé přípravy. Každý z nich se může stát velmi dobrým jezdcem a koňákem v pravém slova smyslu, ale způsob, jakým se k cíli dostanou, bude nejspíš velmi odlišný a odlišným způsobem budou případným zájemcům předávat své poznatky dál.

Někdy bývá problém zaměnění osoby (gurua) s předmětem poznání. Zájemci jezdí na kurz podívat se na věhlasného trenéra, jak pracuje s koňmi, a odjíždějí nadšeni z toho, jak to mistrovi s koňmi šlo, ale unikla jim podstata jeho konání, principy, se kterými pracuje. Napodobují pak doma s koňmi jeho jednání bez ohledu na okolnosti situace, v jiném načasování a pochopitelně s jiným efektem na chování koně. Je smutné vidět na kurzech gurua opakovaně ty samé lidi, kteří jeho práci obdivují, hodně platí, ale ani po několika letech nejsou schopni situace sami vyhodnocovat a s koňmi samostatně postupovat dál.

Mezi problémy jezdeckých soustředění patří také přílišný tlak na koně. Trenér se snaží během chvíle vymáčknout z koně maximum, aby účastníkovi kurzu ukázal výsledek. Výsledek je v tu chvíli nadřazený všem běžným postupům, nehledí na momentální úroveň kondice koně, stupeň výcviku. Nezřídka je také na koně na soustředěních vyvíjen vyšší tlak, než jaký by byl použit, kdyby si trenér mohl práci rozložit do několika týdnů nebo měsíců. Zpravidla kůň jednorázově takový výkon snese, ale bylo by nerozumné se domnívat, že když to kůň zvládne o víkendu na kurzu, není třeba dlouhodobé přípravy pohybového aparátu koně. Pro jezdce i koně je jiný zážitek propracovat se k těžšímu prvku postupným rozvojem, kdy sám kůň začne nabízet jezdci více a je schopen se (zprvu jen na pár kroků) v požadované pozici unést v rovnováze, než když je kůň do nějaké pozice rychle dotlačen jen pro efekt. Problémem také je, že výsledky rychleného výkonu se vydávají za požadovaný produkt, takže účastníci si „kazí oko“, ztrácejí představu o tom, jak by měl výsledek jejich snažení s koňmi vypadat. Je to podobné jako se zeleninou – rychlené zboží z pultu supermarketu sice vypadá jako rajče, ale nechutná a nevoní ani z poloviny jako plody vypěstované na zahradě, dozrálé na sluníčku. Těžko ale vysvětlíte někomu, kdo nikdy rajče ze zahrádky neochutnal, chuť rajčete.

Vědy a pavědy

Ve světě přesyceném informacemi se informace hledají snadno, ale jejich kvalita se posuzuje čím dál hůř.

Vědecký přístup vysloví hypotézu a najde důkazy, které hypotézu potvrdí, nebo vyvrátí. Pavědecký přístup vysloví hypotézu a najde důkazy, které hypotézu potvrdí. Navíc se nám do toho může zamíchat pseudovědecký přístup – citaci článku lze zvýšit i tím, že bude tvrdit nějaký prokazatelný nesmysl dostatečně aktuální na to, aby se našlo dost fundovaných vědců, kteří budou mít potřebu s tezí polemizovat a článek přitom citovat, čímž se jeho popularita zvyšuje.

Problémem u rozpoznávání pavědeckých tezí je, že se tváří vědecky a všechny „důkazy“ hovoří ve prospěch teorie. Pozorný čtenář musí bádat v pramenech a snažit se dopídit zdroje „výzkumu“, aby mohl sám vyvodit závěry. Jak takový pavědecký výzkum vypadá? Řekněme třeba, že se budeme snažit tvrdit, že nejčastěji se vyskytující barva v populaci koní je vraník. Protože o platnosti měření vypovídá počet použitých vzorků, provedeme průzkum u 72 starokladrubských vraníků, 45 merénských koní, 158 fríských koní a 225 českých teplokrevníků. To je pěkný vzorek 500 kusů. Správnou volbou testovaných koní jsme si zajistili, že více než polovina koní bude černých. Pavědecký přístup pak vysloví závěr, že u většiny koní, přičemž nejvyšší zastoupení v testované skupině měl český teplokrevník, převládá barva černá. Navodí tak u čtenáře dojem, že čeští teplokrevníci jsou v drtivé většině vraníci. Odhalit chybu u takového průzkumu by nedalo poučenému čtenáři mnoho práce, protože jeho vlastní zkušenost by byla odlišná. Potíž je v tom, že pavědecké důkazy se vyskytují i u tezí, které tak snadno neověříme. Indikací pavědeckého přístupu může být odkazování jen na úzký okruh autorů (ti zpravidla z výsledků „průzkumu“ nějakým způsobem profitují) nebo naprostá neochota k diskusi, která by se opírala o jiné než doktrínou schválené argumenty.

Naučit se těžit z více a přitom kvalitních zdrojů je základem dopátrání se pravdy. Přitom musíme mít vždy na zřeteli, že kůň, se kterým pracujeme, je jedinečné stvoření. V mnoha ohledech možná do nějaké univerzální šablonky zapadne, ale může se stát, že v některém ohledu bude jiný než 99 % koní okolo.

Filmové nešvary

Představy o tom, jak by měla jízda na koni vypadat, si lidé utvářejí z různých zdrojů. Cesty ke koním zpravidla začínají romanticky – kdo by nechtěl cválat prérií na koni jako indián. Filmy jsou však plné nejen herců, kteří se na koni sotva udrží, ale i situací, jež se od reálného koňského světa výrazně liší.

Když pomineme prvoplánově efektní pózy (spokojený kůň se samou radostí vzepne apod.), asi nejčastějším filmovým efektem je situace, kdy jezdec koně otáčí a kůň „na celé kolo řehtá“. To zařehtání tam filmaři zřejmě začali přidávat z čirého zoufalství nad záběry, při nichž se jezdec pere s koněm za otěže nebo jimi prudce trhá do strany ve snaze koně zatočit. Kůň v náhlé bolesti vyvrátí hlavu a otevře hubu. Trhání za otěže je sice akční pro kameru, ale k jezdeckému umění je zde daleko.

Z filmů si také někteří jezdci odnesli vázání koní za otěže, u těch kovaných v kombinaci s hezkou westernovou pákou s dlouhými táhly. Setkala jsem se i s názorem, že se tak kůň naučí hezky stát uvázaný – protože jej každý pohyb bolí, raději stojí klidně. Když jsme v oddíle jezdívali na vyjížďky, naučili jsme se s sebou brát stájovou ohlávku a vazák (obr.), abychom mohli koně případně uvázat (dostatečně daleko od sebe a na tak krátký úvaz, aby si kůň do vazáku nešlápl). Ke koni je to ohleduplnější, udidlo si rezervuji na komunikaci s koněm. Pro koně však horší důsledky než úvaz na udidle může mít úvaz na provazové ohlávce – v případě nouze, když se kůň začne trhat, je větší šance, že rupne něco na uzdečce než na provazovce. Pokud nic nerupne na výstroji, může něco rupnout na koni (a znám případy, kdy to koně stálo život). Samozřejmě chápu zdůvodnění, že když je někdo zloděj a jde do banky, tak se nesmí zdržovat odvazováním koně a nasazováním udidla. Doufám, že pro běžného koňáka není takové drobné zdržení v běžném životě podstatné. Pokud však tolik spěcháte, mám tip – stájová ohlávka pod uzdečkou nezavazí a k úvazu se dá použít i tehdy, když nechcete koni z nějakého důvodu uzdečku sundávat.

Další filmovou lahůdkou, kterou jezdci rádi kopírují, je nasednutí na koně a okamžité odcválání plnou parou v dál, případně tryskem přijet, „zahodit“ koně a jít se věnovat jiným činnostem. Takové chování ke koni by se jezdci nevyplatilo, obzvlášť pokud potřebuje na koni někam dál dojet. Postupné zahřátí svalů vykrokováním a vyklusáváním není záležitost jen pro jízdárenskou práci, ale je důležité pro zachování zdraví koně a prevencí proti předčasné únavě. Unavený kůň bývá nejen pomalý, ale navíc nevrlý a zatuhlý, tedy neskýtá žádné pohodlné svezení. Podobně po rychlé práci se kůň potřebuje vydýchat, uvolnit a postupně vychladnout. Ke stáji nebo jinému místu přestávky v jízdě by měl dojet nejlépe nezpocený, suchý (tedy pokud se při jízdě zapotí, což není neobvyklé, věnovat dost času uvolnění, vyklusání a vykrokování, než dorazíme k cíli). Pokud se stane, že dojedeme na mokrém koni, věnujme mu péči alespoň dodatečně, i obyčejná odpocovací deka jako první pomoc prospěje. Následné dosušení a promasírování koně slaměnými věchty nebo masážním hřbílkem sice opět zabere něco času, ale vrátí se nám ve zdravějším a spokojenějším koni.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

18.9.2014 11:40

Paní Mgr. Jano Bílková souhlasím ve všem co píšete. Je mi 42 let a to co vidím nyní ve stájích, kde jezdím trénovat, tak je mi neustále smutno ...

Jsou i stáje, kde se vzdělávají, já sama se účastním ne zrovna levných individuálních lekcí i seminářů, ovšem kvalitních je málo a jsme zahlceni moderním stylem - kůň jako doplněk, jen pouze když je hezky jen pouze na ježdění tam kde jsou diváci nebo alespouň tlupa stejně smýšlejích...

Opravdu i ke mě přijdou lidé a první koně kopnou do slabin !!! Také se ptají po biči...

Přijdou v bílých mikinách a bílých polobotkách...

A nemluvě o moderních majitelích koní...kapitola sama o sobě. Kůň je pouze módním doplňkem....

Také kapitola a kouzelné slovíčko HORSEMANSHIP - spousty fotek jak se jezdí v ohrazené jízdárně či pastvině bez uzdečny a jak kůň skáče přes kužel...na co ? Kde je přiježděnost a bezpečnost koně pod dítětem v otevřeném terénu ?

Ovšem potkávám i takové, co se rádi vzdělávají a své chyby rychle odstraňují, doufám,že jich bude více.

S pozdravem Irena Plačková

www.ranch-ir.cz