Zkušenosti s umělým odchovem mláďat zajíce polního

Pracuji jako ošetřovatelka v ostravské zoo. Součástí mé práce je rovněž starost o mláďata a handicapovaná zvířata, která se k nám dostanou z přírody. Část z těchto zvířat je po zbytek života závislá na lidské péči (např. po zraněních vzniklých při střetu s vedením vysokého napětí či srážkou s automobilem). Část pak má šanci vrátit se zpět do přírody, což se týká zejména mláďat. Ta k nám do zoo nosí lidé, kteří je někde nalezli opuštěná. Bohužel v řadě případů mláďata nemusejí být sirotky, ale matka je kvůli jejich bezpečí na nějaký čas “opouští” a opět se k nim vrací (typicky např. srna či samice zajíce). Lidé je však z neznalosti a v dobré víře vezmou a odnesou do zoo. Takto se k nám dostala 31. 3. 2003 i dvě mláďata zajíce polního.@Pracuji jako ošetřovatelka v ostravské zoo. Součástí mé práce je rovněž starost o mláďata a handicapovaná zvířata, která se k nám dostanou z přírody. Část z těchto zvířat je po zbytek života závislá na lidské péči (např. po zraněních vzniklých při střetu s vedením vysokého napětí či srážkou s automobilem). Část pak má šanci vrátit se zpět do přírody, což se týká zejména mláďat. Ta k nám do zoo nosí lidé, kteří je někde nalezli opuštěná. Bohužel v řadě případů mláďata nemusejí být sirotky, ale matka je kvůli jejich bezpečí na nějaký čas “opouští” a opět se k nim vrací (typicky např. srna či samice zajíce). Lidé je však z neznalosti a v dobré víře vezmou a odnesou do zoo. Takto se k nám dostala 31. 3. 2003 i dvě mláďata zajíce polního.

Bez zkušeností

Na úvod je nutno uvést několik údajů o odchovu mláďat zajíce v přírodě. Samice zajíce polního jsou březí 42 - 44 dní a mívají za rok 3 až 4 vrhy, přičemž první může být už v únoru či březnu. Další vrhy následují zpravidla v květnu a červnu a poslední v srpnu a září. Za teplých zim se však první vrhy mohou objevit již koncem ledna a poslední i v říjnu až listopadu. Ve vrhu bývá obvykle 1 až 4 mláďata a jejich průměrná porodní váha se pohybuje okolo 140 g. Při první vrhu se rodí většinou jen 1 až 2 mláďata, při druhém již 2 - 5. Jednoroční a staré samice mívají průměrně méně mláďat. Samice zajíce nebuduje před porodem hnízdo, ale klade mláďata na holou zem. Malí zajíci jsou hned po narození poměrně dobře vyvinutí (na rozdíl od mláďat králíků), jsou osrstění, vidí, slyší a po několika dnech jsou schopni přijímat pevnou potravu (rostlinná strava byla nalezena v žaludku mláděte o hmotnosti 275 g). Samice kojí pouze 3 krát denně velice tučným mlékem (až 23,6 % tuku). Zbytek času jsou mláďata ponechána o samotě. Dle některých pozorování, dokonce opouští po prvním kojení samice mláďata i na několik dní (4 až 5). Může se to na první pohled zdát kruté, ale samice tím svá mláďata chrání před šelmami, které by mohl její pach přilákat. Zaječice se k mláďatům vrací většinou až za soumraku a v noci. Délka sání se asi pohybuje v rozmezí 1,5 až 3 minuty. Doba po kterou samice kojí svá mláďata, se uvádí v rozmezí od 15 až do 35 dní.

Přestože jsem neměla s umělým odchovem mláďat zajíce žádné zkušenosti (v dostupné literatuře jsem o této problematice bohužel nic nenalezla), rozhodla jsem se zkusit donesené zajíčky odchovat. Doma jsem v té době měla laktující samici činčily s jedním mládětem. Protože jsem u činčil pozorovala obdobný způsob péče o mláďata jako u zajíce, zkusila jsem zajíčky podložit kojící samici. Ta na ně však reagovala agresivně a ihned je pokousala. Ranky nebyly na první pohled vážné a po chvíli přestaly krvácet. Zajíce jsem tedy umístila do skleněné nádrže o rozměrech 40 cm délka, 20 cm šířka, 20 cm výška, s krytem z pletiva. Na dno jsem rozložila savou látku, kterou jsem pravidelně měnila a celou jejich ubikaci umístila ve svém pokoji. Vzhledem k tomu, že jsou zajíci již po narození osrstěni a matka pro ně v přírodě nebuduje hnízdo, neměli ani moji zajíčci v ubikaci žádné speciální vyhřívání. Důležité je však mít na paměti, že zajíčci jsou sice odolní proti chladu, ale vlhko a mokro je pro ně nebezpečné. Největší procento zajíčků hynoucích v přírodě pochází z prvního únorového či březnového vrhu, kdy jsou časté sněhové až dešťové přeháňky nebo dokonce jarní obleva.

Problematické krmení

Největším problémem při odchovu se však stalo krmení. Začala jsem s mlékem tohoto složení: 1 díl mléka (polotučné odstředěné), 3 díly tatry (9 % neslazená), 1 díl vody. Později jsem přidávala minerální látky (Plastin, Roboran), žloutek (1 ml na 8 ml “zaječího” mléka) a šťávu z mrkve. Mléko jsem ohřívala na teplotu těla. Krmila jsem injekční stříkačkou o objemu 2 ml. Jedno mládě začalo sát prakticky okamžitě. Druhé s větší nevolí. Každý vypil 2 ml (uváděné množství mléka v trávicím traktu jednodenních mláďat se uvádí v rozmezí 27 až 36 g, vyjímečně i 50 g). První den jsem krmila v 17:15, 20:00, 24:00, 5:00, a pak co 5 hodin, přičemž se mláďata dožadovala krmení i v noci. U dvou uměle odchovaných zajíčků bylo v prvních dvou až třech týdnech věku pozorováno ťukání tlapkou na mléčnou bradavku a hlasové projevy jako známka toho, že se mláďata dožadují krmení. Já jsem však nic podobného po celou dobu odchovu nepozorovala. Po každém nakrmení jsem mláďatům promasírovala krajinu břišní. Od začátku jsem nechávala zajíčky proběhnout po podlaze pokoje, protože se domnívám, že je pohyb důležitý pro zdárný vývoj jejich pohybové soustavy. Druhý den ráno měl jeden zajíček hnisavou ranku přímo na nozdrách a sípavě dýchal. Při krmení mu ucpané nozdry vadily, často se zalkával a kašlal. Začal chřadnout. Zatímco druhý zajíček již vypil 6 ml na jedno krmení, první nevypil ani celý 1 ml. Už nepomohlo ani podávání vitamínů C. 4. dubna, tj. 5. den odchovu, mládě uhynulo.

Druhý zajíček výrazně prospíval. Od 5. dne jsem krmila již jen 4 krát denně a to obvykle v 5:30, 15:00, 20:00, 22:00 a do ubikace jsem dala truhlík s trávou, seno, misku s vodou a se směsí zrnin pro hlodavce. Nejvíce mláděti chutnaly břízové větvičky a kousky jablek. Zrní nepřijímal vůbec. Po uhynu jednoho zajíčka jsem si myslela, že tomu druhému bude chybět tělesný kontakt a tak jsem mu zkusila dát plyšovou hračku. Vůbec však o ni nejevil zájem a tak jsem ji z ubikace vyndala. Zajíc ve 12 dnech věku vážil 250g (v literatuře uváděná hmotnost je u 16 dní starého zajíčka 300g a ve věku 40 dní již až 1 000g). Bylo již teplé počasí, takže jsem ho brávala na zahradu do ohrádky, kde na slunci pobyl 10 minut, párkrát si ukousnul travičku, kterou již okusoval z truhlíku. Vše vypadalo velice nadějně. 16. den umělého odchovu jsem našla mládě s nafouklým břichem. Zajíc odmítal krmení a měl průjem. Břicho bylo na pohmat tuhé, ale jakoby duté. Večer opět nepřijal mléko, ale viděla jsem ho, jak okusuje větvičku. Masírovala jsem ho a poskytovala mu větší prostor k pohybu. Ráno 15. 4. se zdál jeho stav lepší, ale stále těžce dýchal. Měl zvýšený příjem tekutin. Průjem neustával ani po podání heřmánkového čaje. 16. 4. tj. 17. den odchovu uhynul. Vážil 280 g. Důvod jeho “akutního nadmutí” mi není znám, ale možnou příčinou je neodpovídající složení mléka, zejména jeho tučnost. Lépe by zřejmě bylo krmit méně často a tučnějším mlékem. Příčinou zažívacích problémů mohla být rovněž absence potřebné trávicí mikroflóry. U zajíců je totiž, stejně jako králíků, známa koprofágie (požírání natrávené potravy, která již prošla trávicím traktem), která jim pomáhá vstřebat živiny nevstřebané při prvním, tzv. nedokonalém trávení. Zajíci mají trávicí trakt osídlený trávicí mikroflórou, podobně jako přežvýkavci. Proto se domnívám, že ke zdárnému trávení musí zajíčci pozřít výměšek samice, aby si zajistili vlastní dokonalé trávení. K této koprofágii mláďat dochází zřejmě v době, kdy začínají zkoušet rostlinnou potravu. Možná, že včasné podání obyčejného bílého jogurtu nebo přípravku na bázi Ecovitu, by ho zachránilo.

Vypustit do volné přírody?

Kdyby zajíčci přežili, snažila bych se je vypustit zpět do přírody. Chov v zajetí by byl velice problematický. Zajíce se nikomu nepodařilo chovat ve faremních podmínkách (proto se zřejmě tak málo ví o jejich rozmnožování). Všeobecně se uvádí, že jde o lekavé a stresové zvíře. Pokusy chovu zajíců v králíkárnách (i u uměle odchovaných nebo odchovaných u náhradní matky králičice) končily při uleknutí nárazem na stěnu boxu a následnou smrtí. Jediným možným chovným zařízením by byly obrovské voliéry, kde však nemůže být chováno vetší množství kusů, protože zajíc je po většinu roku samotář. Vedlo by to ke stresování nejslabších jedinců. Návrat do přírody by asi proběhl bez problémů, ale jaké sebezáchovné instinkty si zachová uměle odchované zvíře, je diskutabilní. A tady se dostáváme ke smyslu umělému odchování divokých zvířat. Existuje řada druhů, které se do přírody již zpět vypustit nedají, jelikož by mohli být nebezpeční člověku - prase divoké, srnec obecný. Tito většinou končí v oborách či na farmách. Zajíci mezi ně jistě nepatří, ale je opravdu otázkou, zda by na člověka fixovaní jedinci byli vůbec schopni přežít ve volné přírodě. A proto - než prakticky na vždy vyjmete zvíře z celku, který se nazývá příroda, raději se pečlivě přesvědčete, že je to opravdu nevyhnutelné, že se opravdu bez lidské pomoci neobejde! Zda není lepší nechat vše přirozenému vývoji. Rozhodnutí je na Vás! Rozhodněte se správně.

Za jakékoli připomínky nebo námitky budu vděčná. Alespoň budu vědět, že o tuto problematiku je zájem. Zároveň bych chtěla vyzvat všechny, kteří mají zkušenosti s jakýmkoli umělým odchovem divokých zvířat, aby zveřejňovaly své informace. Včetně problematiky vypouštění uměle odchovaných zvířat. V době internetu je to jen otázka chtění.
Za překlad informací z cizojazyčné literatury a korekci textu děkuji Stanislavu Derlichovi, za morální podporu své rodině.

Literatura:
Kořínek Milan: Velká kniha pro chovatelé savců, Olomouc 2000
Dmitrijev Jurij: Savci, Praha 1987
Encyklopedie zvířat, karta č.148
Zörner: Der Feldhaze, A Ziensen Verlag - Wittenberg Lutherstadt, 1981