Český červený

Český červený
Typický představitel plemene s ideální barvou krycího chlupu
Český červený s dobrým postojem těla. Menší vadou je poněkud delší krk.
Ideální barva podsady českého červeného králíka
Králice českého červeného s tenčíma ušima a světlejší spodinou pírka
Světlejší skráňová obruba bývá často spojena s celkovými problémy v barvě krycího chlupu.
Melírování je způsobeno neintenzivní barvou se střídáním světlých odstínů.

V rámci našich národních plemen králíků zaujímá český červený králík zajímavou pozici. Zatímco podle statistiky z konce 90. let minulého století bylo toto plemeno téměř na vymření, v současné době patří mezi známá a rozšířená malá plemena. V tomto ohledu jednoznačně situaci výrazně prospěly příspěvky od státu v oblasti genetických zdrojů.

Historie

Původ českého červeného králíka je poměrně dobře zdokumentován. Náleží mezi naše národní plemena králíků. Jeho vznik je spjat s tou dobou známým chovatelem Theodorem Svobodou z Prahy-Modřan. Na vzniku plemene se podíleli zejména novozélandští červení králíci, třísloví černí králíci, ale také načervenalí nečistokrevní jedinci. Poprvé je vystavil v Praze v roce 1951. Nové plemeno bylo uznáno králíkářskou komisí až v roce 1959, a to pod současným názvem. Co do názvu plemene, ten v průběhu století prodělal několik modifikací – především v návaznosti na zcela nezávislé šlechtění v podstatě stejného králíka v Německu.

Německé plemeno se nazývá Saschengold (saský zlatý) a vyšlechtil je chovatel Bennack z města Rohrdorf ve východním Německu. Šlechtění probíhalo v podobném období jako u dalšího podobného plemene – Thrianty, ale nezávisle na sobě. Šlechtitel Bennack použil ke křížení králíky činčily, havany, japonské novozélandské červené a tříslové. Barva prvních saských zlatých králíků byla podobná nizozemskému protějšku, ale méně intenzivní. První vystavení saských zlatých králíků proběhlo v německém Lipsku v roce 1953 a v roce 1961 byli zařazeni do tamního standardu plemen králíků a toto plemeno se tam stejně nazývá dodnes.

Za vznikem tohoto podobného plemene, Thrianta, stojí nizozemský chovatel a posuzovatel králíků H. Andrea z města Assen. Cílem bylo vyšlechtit žluto-oranžového králíka s původně bílou spodinou pírka (ocasu králíka). Celé šlechtění bylo pečlivě naplánováno. Na vzniku plemene se podíleli třísloví králíci, havany a celobarevní kominíci od anglických strakáčů. Šlechtění probíhalo ve skutečně nešťastném období 2. světové války. Odborná literatura uvádí i takové domněnky, že šlechtitel Andrea chtěl oranžovým králičím plemenem poukázat na tradiční – národní – barvu nizozemské královské rodiny, navzdory okupaci země nacisty. V každém případě, plemeno bylo 1. 5. 1949 (některé zdroje uvádějí pravděpodobně překlep 1940) uznáno tamní králíkářskou komisí. Už zde byla předepsána hmotnost poměrně nižší (2–2,5 kg) oproti českému červenému (okolo 3 kg). Nicméně v poválečných letech se mu, bohužel, příliš nedařilo. Později, za účelem zlepšení barvy krycího chlupu, byly do Německa importovány zbytky z populace původních nizozemských Thriant a na konci šedesátých let opačně nizozemští chovatelé importovali saské zlaté, které se v Nizozemsku do roku 1979 tak i nazývali. Od roku 1979 platí v Nizozemsku původní název Thrianta.

Máme tu tedy tři v podstatě stejná plemena, která vznikla původně nezávisle ve třech zemích. A každá z těchto zemí si nárokuje jeho jedinečnost. Zejména u plemene Thrianta je poněkud zřetelnější menší tělesný rámec a možná opravdu více sytá barva krycího chlupu. Nicméně jak minulosti, tak v současnosti probíhají dovozy a vzájemná křížení. S ohledem na geografii naší země je pro naše chovatele dostupný zejména saský zlatý králík z německých výstav. Podmínky pro udělení příspěvků v rámci genetických zdrojů však přísně regulují, jakou maximální měrou se mohou zahraniční zvířata na tomto chovu podílet. Určitou základní unifikaci měl přinést evropský standard pro posuzování králíků, který se používá na evropských výstavách (konaných jednou za tři roky s účastí všech států Evropy). Tam se plemeno nazývá ……….. a má vážit ideálně ……… kg.

Pro úplnost, mimo výše zmíněná plemena stojí stará zmínka o československých tříslových zlatožlutých králících (Karlsbaden Goldloh), kteří podle německého odborníka F. Joppicha vznikli v oblasti severních Čech u chovatele Friedricha Madera v meziválečném období. V naší literatuře je o nich zmínka v roce 1926. Lze se ale domnívat, že zanikli a do přímého vývoje následujících červených plemen nezasáhli.

Popis

Český červený králík je malé plemeno s normální srstí. Hmotnost dospělých zvířat se má pohybovat v poměrně širokém rozmezí 2,50 až 3,25 kg. Z výstavnického i chovatelského hlediska je praktická ideální hmotnost asi 3 kg. Tvarové požadavky jsou shodné s ostatními plemeny. Jedná se především o správný průběh hřbetní linie se zaoblenou zádí, korektní polohu hrudních a pánevních končetin, pevně upnutou kůži, přímo nesené rovné pírko a bezvadné vnější pohlavní orgány. Poměrně častými přípustnými vadami jsou v současné době mírně vystouplé hrboly kyčelních kostí, mírný prošlap hrudních končetin či u samic lalůček. Co do typičnosti zvířat se jedná o rovnoměrně zavalitý, dobře osvalený tělesný rámec se silnými končetinami. Častým nedostatkem na výstavách bývá poněkud užší hrudní partie či tenčí hrudní končetiny. Hlava působí kratším dojmem, je robustní, široká v čelní i nosní partii, s výrazně vyvinutými skráněmi. U králic je poněkud jemnější, nikoliv však dlouhá a úzká. Krk má být nezřetelný. Uši jsou vzpřímené, silné struktury, dobře osrstěné, postavené těsně u sebe a lžičkovitě otevřené do stran. Délka uší má být 9 až 10,5 cm. Mezi frekventované vady na výstavách náleží především méně výrazná hlava u samců, dále tenčí uši nebo delší krk. Srst je normální, hustá, pružná, vyrovnaná. Délka srsti je přibližně 2,5 cm. Barva je typickým znakem plemene. Jedná se o svítivě žlutočervené zbarvení s vysokou sytostí a rovnoměrností po celém těle králíka. Je vždy požadován co nejsytější a nejvíce červený odstín. Barva na spodině těla bývá poněkud matnější, ale nesmí být zřetelně světlá. Mezi časté přípustné vady patří nahnědlý odstín barvy (patrný zejména na hlavě a v lemu uší), melírování (střídání světlých a tmavých chlupů) nebo ojedinělé bílé chlupy v krycí barvě. Občas se vyskytne především bílá skupina chlupů, což je důvod pro neklasifikování takového zvířete. Barva podsady odpovídá barvě krycího chlupu, ale přirozeně bývá poněkud matnější. Nesmí však být barevně neucelená či světlá.

Rozšíření

V současné době se český červený řadí mezi poměrně známá malá plemena, která vídáme na výstavách. Není problém se s ním setkat na většině místních nebo okresních výstav. V rámci celostátních akcí bývá pravidelně předváděn v počtu asi třiceti kusů. Podobný počet bývá k vidění i na větších regionálních výstavách (Bohdalov, Přerov, Lysá nad Labem). Speciální výstavy českých červených králíků se konají v chovatelské hale ve Slavkově u Brna, zpravidla v listopadovém termínu. Tam bývá k vidění zhruba padesát až šedesát kusů českých červených králíků.

Kontaktní informace

V rámci nadstavby základního členství v Českém svazu chovatelů je možnost se stát členem i speciálního chovatelského klubu. Ten je ustaven dohromady pro chovatele českých červených králíků a českých luštičů. Kontakt na funkcionáře klubu může poskytnout na požádání autor článku.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře