50 roků s agapornisy

V letošním roce si připomínám své začátky s chovem agapornisů. Zní to téměř neuvěřitelně, ale jak dokazují mé záznamy, je to skutečnost. Chtěl bych ve svém dnešním článku některé ze zkušeností popsat.
Agapornisové mají mnoho dobrých vlastností, proto se jejich chovu věnuje stále mnoho zájemců. Já patřím také mezi ně. První jedinci přišli do mých klecí v r. 1951. Dnes jsou agapornisové jedinými papoušky, které dosud chovám a odchovávám. Pro jednotlivé páry mám klece velikosti 80x80x80 cm, pro skupinový chov voliéry 200x100x230 cm. Vše je umístěno ve dvou světlých a dobře větratelných odchovnách, kde je možnost přisvěcování a vytápění. K topení jsem dříve používal naftová kamna, která se snadno obsluhovala a dávala zdravé teplo. V současné době nelze naftou topit, protože náklady jsou neúnosně vysoké. Je to veliká škoda. Proto topím uhlím. Když v průběhu noci uhlí vyhoří a teplota začne klesat pod 10 °C, zapojí termostat elektrické topidlo a teplotu vyrovná. K prodlužování pracovního dne používám 40W zářivky, které jsou ovládány spínacími hodinami. V obou prostorách svítí po celou noc malé orientační světélko. To je velice důležité, nebo? v případě, že by něco ptáky vyplašilo, s čímž se musí vždy počítat, by mohlo dojít ke zranění. Po chvilce se zklidní a vrátí se na své navyklé nocoviště.
Ve voliérách chovám agapornise ve skupinách. Pro jeden chovný pár se počítá s jedním metrem krychlovým, ale vhodnější je velikost jeden a půl metru. Ve voliéře létají čtyři páry. Jejich soužití neprobíhá vždy bez problémů a proto je nutno situaci stále bedlivě sledovat. Vypustíme-li do voliéry starší vyzkoušené páry, neshody a šarvátky se vyskytnou je zřídka a jsou krátkodobé. Jinak tomu je, když do voliéry dáte ptáky mladé, kteří ještě nehnízdili. Větší komplikace mohou nastat zvláště tehdy, když se nám nepodařilo spolehlivě určit jejich pohlaví. To se může stát při nejlepší vůli i velmi zkušenému chovateli. Dojde-li ve skupině k úhynu jedince, doporučuji ovdovělého partnera ihned odchytit. Rozhodně nelze do voliéry umístit cizí náhradní kus. Je velké nebezpečí, že by ho zabydlení ptáci nepřijali a spíše ho uhonili k smrti. Neberme to ovšem jako pravidlo, ale jako vážné varování.
Hnízdní budky, které používám, mají rozměry 17x17x25 cm a vletový otvor o průměru 5-6 cm. Na klece je zavěšuji zvenku, ve voliérách jen na pevné stěny (ne pletivové) a co nejdále od sebe vzdálené. Jsou vyráběné z překližky a sololitu. Ještě musím dodat, že zpočátku jsem používal budky ze dřeva horizontální o velikosti 20x20x30 cm, nyní používám pouze budky vertikální. Pro usnadnění kontroly mají některé budky snímatelnou stříšku, jiné otevíratelnou zadní stěnu. Obojí se plně osvědčilo. Používat při výrobě budek dřevotřískové desky se nedoporučuje pro možný vznik fenolových plynů. Obchod nabízí ještě dřevotřískové desky potažené vrstvou z umělé hmoty, které jsou vyhovující, navíc umělá hmota se dobře čistí. Po skončení hnízdní sezóny vyndám všechny budky z voliér, důkladně je omyji a vydezinfikuji. Po úplném oschnutí je uložím do suterénu našeho domu. Voliéry také vyčistím a vybílím nátěrem, do kterého jsem přidal dezinfekční prostředek. Součástí těchto prací je i výměna bidel za nová.
Určování pohlaví agapornisů - s výjimkou agapornisů šedohlavých, etiopských a oranžohlavých - není snadné. Vzdálenost pánevních kůstek, velikost zobáku, šířka čela, větší úsilí samiček ke kousání (v porovnání se samečky), drobné rozdílnosti ve vybarvení, to vše bývá u mnoha jedinců bezvýznamné a nemohou být proto považovány za znaky spolehlivé. Mnozí chovatelé si vypomáhají tzv. “kyvadélkem”, ale ani to neposkytuje závazné výsledky. Málo platné, 100% pár poznáme v případě, že v hnízdě najdeme oplozená vejce.
Své agapornise jsem se pokoušel přezimovat při teplotě 8 °C. Přesvědčil jsem se, že když bylo venku chladné a vlhké počasí, klesla i v chovné místnosti teplota a relativní vlhkost stoupla na 80-90 %, necítili se ptáci dobře. Zvýšil jsem teplotu na 12 °C a očividně došlo ke zlepšení. Řeklo by se “maličkost”, ale jistě užitečná.
Podobně jako mnoho jiných chovatelů i já jsem se přesvědčil o citlivosti agapornisů vůči změnám v prostředí, ve složení krmiva, transportní zátěže včetně přemis?ování z chovné místnosti do zahradní voliéry. Mnohé problémy začínají už v době odchovu, kdy nemá chovný pár trvale dostatek krmiva na miskách. Dochází k oslabování některých vnitřních orgánů a k onemocnění ptáků.
Pro zajištění úspěšné hnízdní sezóny musíme všechna nutná opatření učinit včas. V dobách, kdy jsem měl v provozu 40 voliér s australskými papoušky, chodil jsem do zaměstnání a musel jsem se vypořádávat s četnými povinnostmi, bylo potřebné všechny práce správně koordinovat. S papoušky jsem hnízdil od jara do podzimu, s agapornisy od podzimu do jara následujícího roku. Nyní, pro pokročilý věk a špatný zdravotní stav chovám jen několik párů agapornisů fišeri a škraboškových.
Asi 4-6 týdnů před začátkem hnízdění obohacuji krmivo střídavě komplexem B vitamínu a Vitamixem (obsahuje všechny vitamíny, minerálie, stopové prvky aminokyseliny lysin a methionin. Naklíčená semena a měkkou míchanici dávám ve zvýšených dávkách. Čerstvé větve listnatých stromů (vrba, jeřáb, černý bez, olše, ovocné stromy) nebo stromů jehličnatých (smrku, ale především borovice) dostávají agapornisové stále čerstvé.
Hnízdní sezóna začíná zavěšením hnízdních budek, na jejichž dně je vrstva hrubých pilin nebo drobných hoblin. Od nedalekého rybníku nanosím zásobu vrbových větví. Odpočatí agapornisové ihned obsadí budky, do kterých začnou nosit slabé snítky a naloupanou kůru. Samečkové stále častěji tokají a postupně dochází k páření. Asi 14 dnů po prvních kopulacích se v hnízdech objevují první vajíčka. Samičky snášejí každý druhý den. Snůška čítá obvykle 4-6, někdy i více vajíček. Po snesení druhého vajíčka, někdy teprve od předposledního, zasedne samička na snůšku. Inkubace je 19 dnů. Literatura někdy uvádí 21 dnů (i 22), což vůbec neodpovídá skutečnosti. To mám dokonale ověřené! Vylíhlá mláďátka mají růžovou kůži pokrytou řídkým bílým chmýřím.
Když staří krmí pilně vhodným krmením, rostou mláďata velmi rychle. Probíhá-li trávení dobře, mají kůži pěkně napnutou, hladkou. Za 5-6 týdnů vyletují mláďata poprvé z budky, ale na noc, někdy i v průběhu dne, se do ní vracejí. Staří je nejméně 14 dnů ještě dokrmují. Když máme 100% jistotu, že jsou mláďata soběstačná, je třeba je od rodičů přemístit do jiného prostoru. Často se totiž stává, že je rodiče, kteří začínají opět snášet, napadají a mohlo by dojít k úrazu. Chovný pár bychom měli v jedné chovné sezóně nechat hnízdit dvakrát, maximálně třikrát, potom by měl asi 6 měsíců odpočívat.
Při hnízdění dochází velmi často ke škubání peří mláďat. Pokud je postihováno peří na břiše nebo na hřbetě, není třeba se vzrušovat, protože jakmile mladí vylétnou z budky, v krátkém čase peří doroste. Horší situace je, když staří (1,0-- 0,1?) škubou ruční letky. V takovém případě se doporučuje mláďata po okroužkování podložit do hnízd k jiným agapornisům, kteří mladé neškubou a mají stejně stará mláďata. Někdy se nám podaří vyřešit situaci tím, že prostor v budce rozdělíme pletivem na polovinu. Staří krmí mladé skrz pletivo a k mladým nemohou. Někdy stačí postavit hnízdní budku na zem, sundat stříšku a staří ve chvilce svoji budku objeví, mladé budou dále krmit a škubat přestanou. Na otázku, proč staří mláďata škubou, těžko nacházíme spolehlivou odpověď. Může se jednat o vlastnost vrozenou, nedostatek vitamínů, minerálií a proteinů, nebo jen o dlouhou chvíli.
Pokud jde o kroužkování mláďat agapornisů, považuji je za vhodné. Pro chovatele vystavující své odchovy na bodovacích výstavách za samozřejmé a nezbytné. Znám chovatele, kteří však kroužkování odmítají. Přibližně ve stáří 10 dnů navlékneme mláďatům kroužek odpovídající velikosti, jeho číslo i datum narození zaneseme do evidence. Také si poznamenáme data rodičovského páru a případné údaje o štěpitelnosti.
Chovatelé si často stěžují na špatnou líhnivost mláďat. Přičítají to především nízké vlhkosti v hnízdě nebo v chovném prostoru vůbec. Myslím, že příčinu je třeba hledat také (a to především) ve složení krmení a všech doplňků výživy (vitamíny, minerálie, stopové prvky, aminokyseliny atd.). Také příbuzenské vztahy rodičovského páru zde mohou hrát důležitou roli. Většinu z uvedených příčin lze snadno odstranit.
Pokud se jedná o krmení, často slýcháme, že jsou agapornisové nenároční. Také odborná literatura to uvádí. To rozhodně není pravda! Pamatuji doby, kdy se agapornisové krmili především slunečnicí, ostatní druhy zrnin se jen přidávaly, protože o ně neměli agapornisové zájem. Tomuto chybnému krmení padlo tehdy za obě? mnoho agapornisů, protože jejich vnitřní orgány, především játra, nesnášely tolik tuku. Po mnoha pokusech jsem si zavedl vlastní základní krmení, na které jsem postupně své ptáky navykl.

Složení:
suché zrniny: 90 % proso, 5 % neloupaný oves, 5 % slunečnice.
naklíčené: 60 % proso, 20 % směs ovsa a pšenice (1:1), 20 % slunečnice (při nakličování se snižuje obsah tuku o 10 %).
Naklíčené zrní dávám denně po celý rok, množství se řídí podle zájmu ptáků, ale i ročního období. Dříve jsem dával také naklíčený semenec. Ptáci měli o něj sice zájem, ale od podávání jsem upustil (mnoho tuku).

Pro srovnání uvedu ještě krmné metody různých chovatelů. Ochs/Geiser píší, že mnoho chovatelů přestalo zkrmoval semenec, lněné semeno i slunečnici a nahradili je kardi.
Základní krmení má toto složení: 40 % lesknice, 25 % bílé proso, 5 % nigr, 5 % japonské proso (drobná zrnka), 5 % senegalské proso, 5 % loupaný oves, 5 % kardi, 3 % semenec, 3 % semene různých plevelů, 2 % perila (asijská kopřiva), 2 % semeno okurek a dýně. Přidat lze ještě pohanku a rýži paddy. Naklíčené zrniny dávají uvedení autoři v době hnízdění a pelichání.
Brockmann/Lantermann doporučují jako základ kvalitní směs pro andulky, oves, směs semen pro lesní ptáky, bílé proso a lesknici. V samostatné misce občas slunečnici. Naklíčené zrniny se mají dávat především v zimních měsících a v době hnízdění. K nakličování doporučují oves, pšenici, slunečnici, proso aj.
Kolega Foltýn respektuje při krmení období klidu, přípravu na hnízdění, hnízdění a odchov mladých.
a) období klidu: proso, lesknice, oves až do 20 %, slunečnice max. 15 %, semenec max. 5 %, přidává senegal v klasech a kardi
b) doba před hnízděním: stejné zrniny jako za a), postupně přidává naklíčený oves, slunečnici, semenec a pšenici, střídavě vaječnou míchanici a dětský piškot. Zelené, jak je nabízí příroda
c) doba hnízdění: suché zrniny - proso, oves, senegalské klasy, trochu slunečnice a zelené. Dva dny před předpokládaným líhnutím vaječná míchanice nebo 2 kolečka piškotů pro pár
d) krmení mladých (jako c), více senegalských klasů, různé trávy a nezralé plevely, pšenice a oves ve stavu mléčné zralosti. V tuto dobu dávají agapornisové přednost vaječné míchanici.
V mém chovu agapornisů bych se ve výživě bez naklíčeného zrní neobešel. Jak nakličuji? Potřebné množství dám do nádoby s vodou. Optimální teplota je 25 °C. Po 24 hodinách zrní pod tekoucí vodou důkladně propláchnu, nechám důkladně odkapat, potom vysypu na umělohmotné pletivo na vrstvu novinového papíru a nechám po dobu dalších 24 hodin v klidu. Jsou-li semena kvalitní, objeví se první klíčky. Těžko stravitelné škroby se přeměnily na lehce stravitelné cukry, obsah vitamínů a enzymů se zvýšil. Při nakličování bychom měli pamatovat na dostatečnou cirkulaci vzduchu. Dříve jsem kapal na naklíčené zrniny rybí tuk, nyní to odmítám.
Jako další složky výživy dávám hotové suché směsi z obchodu, multivitamíny obsahující vit. A, D3, B1, 2, 6, 12, E, C, K, minerálie a stopové prvky (vápník, fosfor, železo, zinek, jód, měď, kobalt, mangan). Trh nám nabízí ve velkém výběru hotové směsi, měkké a vaječné krmivo. Každý chovatel by se měl rozhodnout pro nejlepší a vyzkoušené a přitom pak zůstat. Já si připravuji vlastní suché krmivo z těchto složek: pohanka, ječmen, oves, pšenice, kukuřice, rýže, čočka, k tomu ještě strouhanka, dětský piškot a suchary, vše dobře rozemleté a důkladně promíchané. Moje směs přijde levněji a dosud zjištěné výsledky jsou uspokojivé. K denní krmné dávce přidávám střídavě netučné sušené mléko, míchané nebo na tvrdo vařené vejce a strouhaný sýr eidam. Netučný tvaroh přidávám teprve po důkladném vymačkání vody jen občas. Přidávám do míchanice strouhanou mrkev, nadrobno sekané zelené různých druhů (kopřivy, pampeliška smetánka, hlávkový salát nebo zelenou kapustu).
Měkkého krmení dávám jen tolik, co ptáci během dopoledne spotřebují. Po skončeném hnízdním období dávám měkké jen 1-2x za týden. Ptáci mají jen malý zájem. Kdyby byl zájem přiměřený, dostávali by je denně v menším množství.
Zeleného krmení nám naše příroda nabízí širokou paletu, upozorním zvláště na pelyněk černobýl, třezalku tečkovanou, pastuší tobolku, žabinec ptačinec, lebedu, š?ovík, srhu říznačku, lipnici, řebříček obecný, heřmánek pravý, starček (Senecio), smetánku lékařskou, mléč rolní (Sonchus), vratič obecný, čekanka obecná, sedmikráska chudobka. Zvláště cenné jsou rostliny v době, kdy dozrávají jejich semena. Ještě musím připomenout oves, pšenici i kukuřici ve stavu mléčné zralosti.

Všechny v tomto příspěvku uvedené údaje jsem vyzkoušel a mohu je každému s dobrým svědomím doporučit.