Agresivita v chovu arating zlatých a arating zlatohlavých

V červnu roku 1998 Ostravská zoologická zahrada získala čtyři kusy aratingů zlatých, sourozence vylíhlé v březnu 1998 a dva kusy aratingů zlatohlavých vylíhlých v dubnu 1998. Během tříměsíční karantény byli všichni papoušci endoskopováni. Aratingové zlatí byli určeni jako tři samci a jedna samice, aratingové zlatohlaví jako pár. Bohužel samice aratingy zlatohlavé dva dny po zákroku uhynula následkem zánětu plicních vaků. Za další dva týdny po endoskopii byly všechny aratingy vypuštěny do společné voliéry o rozměrech 3 x 3 x 3 m (výška) s výletem do venkovní voliéry o rozměrech 6 x 7 x 8 m (výška).

Samci pohromadě

V listopadu téhož roku jsme získali novou nepříbuznou aratingu zlatou vylíhlou v červnu 1998. Endoskopickým vyšetřením bylo bohužel opět potvrzeno, že se jedná o samce. Po nařízené tříměsíční karanténě, tedy v březnu roku 1999, jsme se ho pokusili zařadit do skupiny ostatních arating. Zpočátku ho členové hejna zvědavě okukovali, silně křičeli a snažili se mu přiblížit. Dva ze samců mu viditelně vyhrožovali. Po chvilce odletěli. Viditelně nesouhlasili s jeho přítomností. Po celodenní přítomnosti a kontrole ošetřovatele jsme navečer usoudili, že by nový pták mohl spolu s ostatními zůstat přes noc, neboť klec je dostatečně veliká a navíc je vybavena velkým množstvím větví tak, aby mohl napadaný jedinec kdykoli uletět a schovat se před případnými útoky ostatních ptáků.

Agresivitu jsme si nedokázali vysvětlit

K našemu zděšení jsme však při brzké ranní kontrole našli nového samce ležet na zemi v rohu klece. Měl ošklivě poklovanou hlavu a přes veškeré možné ošetření zranění zakrátko podlehl. Nedokázali jsme si vysvětlit agresivitu u tak mladých ptáků. Kdyby se snad jednalo o jedince v toku, hájící si teritorium či hnízdní dutinu nebo alespoň o pohlavně dospělé ptáky, či kdyby byla voliéra malá, dokázali bychom si asi společnou agresivitu hejna vůči “vetřelci” představit. Žádný z ptáků v té době nebyl starší než jeden rok. Přesto, že jsme pečlivě studovali dostupnou literaturu tohoto druhu, nesetkali jsme se s ničím podobným. Protože jsme se chovu tohoto návštěvnicky velmi atraktivního druhu arating chtěli věnovat i nadále, počítali jsme se začleněním jiných nepříbuzných jedinců. Přímo ve vnitřní kleci jsme proto nechali postavit “seznamovací klec” o velikosti 1 x 1,5 x 3 m (výška).

V lednu roku 2000 jsme získali další nepříbuzný kus aratingy zlaté vylíhlý v červnu roku 1999. Po odebrání krve na DNA jsme zjistili, že se tentokrát naštěstí jedná o samičku. Doufali jsme, že by její následné začleňování do hejna mohlo tentokrát probíhat snadněji, zejména proto, že v hejnu byli 3 samci a jen 1 samice. Po karanténě jsme ji umístili do “spojovací klece”. Všechny aratingy se jakoby po domluvě na “spojovací klec” vrhly. Intenzivní nálety na klec trvaly celý den. Aratingy nezajímalo ani předložené krmení. Nálety den ode dne slábly a asi po čtyřech dnech ustaly. Skupina arating se přestala o nového jedince zajímat a proto jsme se rozhodli novou samici vypustit ze spojovací klece k ostatním. Tentokrát jsme pro jistotu nechali otevřený i výlet do venkovní voliéry. “Domácí aratingy” se občas přiletěly z venkovní voliéry podívat, ale opět vylétly ven. Rozhodli jsme se nechat aratingu s ostatními přes noc. Přes veškerá popisovaná opatření byla i tato aratinga ráno opět nalezena v kleci ubitá, mrtvá.

V dubnu téhož roku jsme na dopárování získali samičku aratingy zlatohlavé. Po předchozích neúspěšných pokusech jsme tentokrát po odkaranténování tohoto kusu zvolili zařazení do skupiny sice náročnější, ale jak se později ukázalo, daleko bezpečnější. Spojení probíhalo v cizí kleci jak pro celou skupinu arating, tak pro novou aratingu zlatohlavou. Spojení proběhlo bez nejmenších problémů. Po úspěšném zapojení do hejna jsme všechny kusy najednou přemístili do původní klece. Jejich chování bylo naprosto normální, nezaznamenali jsme žádné agresivní chování vůči nové aratinze. Podobným způsobem jsme pak do hejna dále začleňovali další aratingy.

Aratingy v literatuře

Aratingy jsou v literatuře většinou popisovány jako mírumilovné, milé, odchovávající často dokonce i jiné druhy papoušků. Proto jsem se rozhodla popsat chování při přijímání nových kusů do skupiny a upozornit na jejich agresivitu. Zatím jsem se nesetkala v žádné literatuře ani z doslechu o něčem podobném u tohoto druhu.
Byla bych ráda, kdyby ti, kteří mají podobné zkušenosti, své poznatky rovněž zveřejnili.