Pták roku 2004 – rorýs obecný
Česká společnost ornitologická vyhlašuje každým rokem jeden druh ptáka z naší domácí avifauny jako ptáka roku. Upozorňuje tím širší veřejnost na probl...
Česká společnost ornitologická vyhlašuje každým rokem jeden druh ptáka z naší domácí avifauny jako ptáka roku. Upozorňuje tím širší veřejnost na problémy s ochranou ptáků a sleduje tím ten cíl, že získá větší množství informací u toho druhu, kde je akce vyhlášena. Takové akce jsou pořádány již řadu let, matně si vzpomínám, že ptákem roku byla již například vlaštovka, rehek domácí, vrabec domácí nebo čáp bílý. Nejde o to říci jen, že ptákem roku je tento druh, ale je nutné udělat mnoho dalších věcí, celou takovou akci nějakým způsobem propagovat. Vždy je například vydávána úzká brožura, která vyhlašovaný druh představuje. To však vyžaduje určité finanční prostředky, které je nutné na takovou akci někde získat. Jak se ukazuje, širší ornitologická veřejnost již na tuto akci čeká a protože jsou ornitologové u nás napojeni i na širší veřejnost a chovatele, kteří obecně mají zájem na ochraně přírody, jsou všichni předem nějak napnutí v očekávání, který druh bude vyhlášen napříště. S ptákem roku 2004 došlo k určitému zpoždění, když obvyklou propagační brožuru se podařilo vydat až později, než tomu dříve bývalo. Dostal jsem ji až někdy po polovině dubna. Asi proto vznikl mezi amatérskými ornitology a chovateli nějaký šum a začaly kolovat i mylné informace. Sám jsem na burze na Kladně vyslechl nejméně dvě takové. Měl to být například střízlík nebo skřivan lesní. Nakonec se ukázalo, že ptákem roku 2004 byl vyhlášen rorýs obecný.
Rorýs obecný – Apus apus (Linnaeus, 1758)
je pták, kterého řadíme do řádu svišťounů. Je tedy příbuzným kolibříků. Na naší obloze můžeme sice vidět létat ještě tři další druhy ptáků, kteří jsou svou siluetou rorýsovi podobní, to jsou však pěvci. Mám na mysli vlaštovku, jiřičku a břehuli. Všechny tyto tři druhy se však dají při pozornějším pohledu od rorýse dobře rozpoznat. Rorýs také obvykle létá mnohem výše, než létají vlaštovky. Častokrát jsem si kladl otázku, jak se vlastně tak vysoko může rorýs vůbec živit? Lidem se totiž nedostává příležitosti prohlížet si svoje okolí z takové výšky, z jaké se dívá na svět rorýs. Až jednou jsem dostal uspokojivou odpověď. V roce 1991 slavila pražská rozhledna na Petříně své stoleté výročí a byla opět po letech otevřena pro veřejnost, když před tím ji zabavil televizní vysílač. Šlapalo se pěšky, když výtah, který nás vozil již v dětství, zůstal vyhrazen pro televizi. Bylo nádherné, slunečné počasí, byl krásný den, byl červnový den a nikde žádné stíny a já jsem se díval směrem k pražskému hradu, tedy příhodně po slunci. Rozhledna je vysoká 60 metrů a pod kopcem je údolí Malé Strany, dobře ještě dalších 60 metrů hluboké. V této výšce se prohánělo hejno rorýsů. A protože jsem měl dobrý úhel pohledu, poprvé jsem mohl pozorovat, jak je vlastně ve vzduchu tam nahoře přeplněno. Bylo to větší hemžení než hemžení turistů na Karlově mostě, který vidíte z rozhledny na druhé straně. V takový den mají pak tito ptáci přímo hody. Jistojistě jsou však i dny, kdy takové příznivé podmínky k obživě nemají. Potom je můžete vídat lovit i v nižších výškách než obvykle. Za opravdu nepříznivých podmínek a to zvláště někdy těsně po jejich příletu z teplých krajin, loví pak svoji potravu jen na malých, příznivých místech. Bývá to nejčastěji někde v okolí vody. V Praze například v okolí říčního ostrova Štvanice nebo v Praze Tróji, podél břehů Vltavy. Těsně nad vodou bývá v té době létajícího hmyzu, kterým se rorýs živí, dostatek. Tady je také možné nějakého toho rorýse i chytit a kroužkovat. Známým specialistou na lov rorýsů byl třeba Vašek Jakubíček, od kterého jsem měl jednoho půjčeného na fotografování. Chtěl jsem jej vyfotit v pozici, která by byla alespoň trochu přirozená. Doufal jsem, že to nebude žádný problém. Byl. Pták neměl špetku porozumění a nechtěl spolupracovat. Rorýs totiž nikdy na zem nesedá a nesedá ani na stromy a větve. To nakonec ví skoro každý. Zavěšuje se pouze na kolmé stěny, třeba budov, kde také v nějakých skulinách hnízdí. Ze země se ani nedokáže vznést. Má totiž jen velmi krátké nohy a dokonce má všechny prsty obrácené dopředu. Na těch má však velmi ostré drápky, jako jehličky. Ptáci, kteří se pohybují po zemi, používají ke vzletu jednoduchou techniku. Vyskočí prudce do výšky a začnou mávat křídly. To rorýs nemůže. Navíc má velmi dlouhé, srpovitě zahnuté krajní letky, které znesnadňují ono první mávnutí křídly. Jinak je ovšem rorýs pravým králem vzduchu. Mluvíme sice s obdivem třeba o sokolovi, jakou že dokáže vyvinout rychlost při střemhlavém útoku na kořist, ale ten je proti rorýsovi spíše posedavým ptákem. To rorýs tráví ve vzduchu téměř celý život. Tvrdí se například, že den co den nalétá až 900 kilometrů. Má také neobyčejnou orientační schopnost, když se v honbě za potravou často vzdaluje od svého hnízdiště až desítky kilometrů. Ten, kterého jsem měl půjčeného na fotografování, mě překvapil hned několikrát. Za prvé nechtěl spořádaně viset na připravené cihle. Vždy z jejího vrcholu seskočil na zem, kde však byl vlastně nemohoucí. Ale vždy nejprve vyšplhal až na její vrchol. A tak jsme pořádali závody. Vzal jsem jej do ruky (odtud pochází moje zkušenost s velmi ostrými drápky) a snažil se uchopit fotoaparát a zmáčknout spoušť ještě dříve než seskočí dolů. Většinou vyhrál on. Občas jsme museli odpočívat, já, protože mě bolela od aparátu ruka a občas i on a dostával za to trápení loka vody a bílého moučného červa, kterýžto honorář přijímal bez zjevných rozpaků. Jelikož jsme takto soupeřili až do večera, rozhodl jsem se vypustit jej zpět na svobodu až druhý den. Ráno dostal opět vodu a posledního červa a vypustil jsem jej z okna. Uletěl sotva 10 metrů, okamžitě se zorientoval, nabral výšku a ihned odletěl přímo tím směrem, kde byl minulého dne chycen.
Rorýs obecný hnízdí na severní polokouli od Portugalska na západě, až po pobřeží na východě Číny a od severního pobřeží Afriky v Maroku a Alžíru na jihu, až někam za severní polární kruh. Je přísně tažný a zimuje v Africe jižně od rovníku. Přilétá k nám dosti pozdě, až někdy v prvních dnech května. Jestliže jedna vlaštovička jaro nedělá, pak na rorýse si můžete vsadit, to již tak zima nebude. Nejčasněji jsem rorýse viděl 20. dubna, v letošním roce také poměrně brzy, 28. dubna. Zatímco přílet bývá dosti nenápadný, obvykle se nejdříve objeví jen několik ptáků a jen na příhodných místech okolo řeky jich uvidíme větší množství, odlet do zimovišť je nápadnější. Rorýsi se po vyhnízdění k večeru shlukují do hejn a za pronikavého křiku pořádají nad vyhřátými ulicemi jakési letecké manévry, honičky. V této době jsou nejvíce nápadní. Někdy tak v polovině srpna je najednou ze dne na den klid, rorýsi zmizí všichni společně. Občas, ale opravdu jen vzácně, zahlédneme nějakého opozdilce, který přetahuje odněkud z dalekého severu i později. Jestli rorýs táhne přímo do zimovišť, tak to se neví, spíše se potuluje někde jižněji. Jako opravdovou zvláštnost jsem pozoroval hejno rorýsů šestého října. Pamatuji se na tu situaci velmi dobře. Bylo extrémně teplo, babí léto se tomu říká. Jel jsem si dát na Petřiny vyvolat film a starostlivě pozoroval oblohu. Od západu se blížila černá hradba bouřkových mraků, meteorologové varovali, blíží se studená fronta. Odhadoval jsem, jestli to stihnu dříve, než se otevřou nebesa, díval se na oblohu, když jsem si všimnul, jak v teplém vzduchu před černými mraky loví hejno asi třiceti rorýsů. Špatné počasí přicházelo od jihozápadu, možná až odněkud z jihu Evropy a rorýsi využili asi této dobré příležitosti k nějaké svačince. Byl to však opravdový extrém, daný shodou příhodných okolností.
Nejbližším evropským příbuzným našeho rorýse je rorýs velký, který je dobře jednou tak veliký a na spodní straně těla je bílý. Je to obyvatel jižní Evropy a u nás ještě pozorován nebyl. Pozoroval jsem s obdivem letecké umění těchto velkých rorýsů v chorvatském Dubrovniku, kde mají ve starém městě bezpočet hnízdních příležitostí. Jejich letecké umění je stejně dobré jako rorýsů obecných. Vraťme se ještě k fotografiím rorýsů. Mám za to, že asi každý rorýs zobrazený visící na stěně, byl tam zavěšen uměle. Oni totiž rorýsi zalétají do svých hnízdních dutin, anebo do dutin, které vedou k hnízdům rychlostí stíhaček a jejich zavěšení na okraji takové dutiny sotva zpozorujeme. Je to však možné.
Mláďata rorýsů dokáží za nepříznivého počasí hladovět i delší dobu, upadnou do stavu jakési strnulosti. Pro takovou nepohodu shromažďují ve svém těle zásoby tuku. Proto se stal rorýs, zvláště pak rorýs velký v jižní Evropě vyhledávanou pochoutkou. V severní Itálii, kde tento rorýs pravidelně hnízdí, se dokonce těmto ptákům stavěly již od středověku speciální kamenné hnízdní věže, odkud se pak část mláďat vybírala a dodávala na trh k snědku. Mělo to však svá určitá pravidla, aby se stav těchto ptáků udržel na přijatelné úrovni.
Rorýs obecný dnes u nás hnízdí nejčastěji v různých dutinách nevyšších pater panelových domů. Z příhodných dutin dokáže vystrnadit i vrabce. Jeho ochrana může spočívat především v tom, aby se opravy takových domů neprováděly v hnízdní době a pokud jsou různé dutiny odstraněny, je možné vyvěšovat náhradní hnízdní budky. Budka pro rorýse má být obdélníkového tvaru asi 30×20 cm, výšky asi 20 cm, s vletovým otvorem těsně nad podlahou rozměrů asi 4×7 cm. No, letos se to asi již nestihne, ale v příštím roce může být pro vás odměnou pozorování leteckého umění těchto vzdušných akrobatů.
