Poštolka obecná

Poštolka obecná je dravec. Možná by bylo lepší, kdybychom řekli, že je to pták, kterého řadíme do řádu dravců – Falconiformes (ve starší literatuře se můžeme potkat s pojmenováním tohoto řádu také jako Accipitres). Vesměs jsou příslušníci tohoto řádu ptáci masožraví a jejich potravní specializaci nám prozrazuje tvar jejich zobáků a úprava nohy. Někteří příslušníci tohoto řádu patří mezi největší létající ptáky vůbec. Jiní jsou naopak docela drobní. Poštolka pak patří spíše mezi menší druhy dravých ptáků. Celý řád dravců dělíme obvykle do čtyř čeledí a poštolka patří do poslední, čtvrté, čeledi Falconidae – sokolovití. Čeleď pak je opět dělena na 4 podčeledi a poštolka řazena do čtvrté podčeledi Falconinae – sokoli. Mnoho takových dravců, včetně poštolky, může být v určité části roku výrazně hmyzožravých. Velká sarančata nebo jak se správně tento hmyz jmenuje, jsou lákavým a snadno dostupným soustem koncem léta i v našich krajinách. Tyto velké kobylky sbírají s oblibou pochopové i poštolky.

poštolka – samec

Poštolka obecná je asi naším nejobvyklejším dravcem. Pravděpodobně se to dá takto říci, i když je to krapítko ošidné. Poštolky mají svoje určité chování a pro lidské oko jsou snadno viditelné. Jsou to docela výrazní potravní specialisté, když jejich převažující potravou jsou myši. Svojí kořist vyhlížejí za letu nebo z vyvýšených míst. Pro poštolku je pak typické, že se za letu zastavuje a třepotavým letem na jednom místě pozoruje, co se pod ní pohybuje. Nenechte se však mýlit, takový let na místě může použít i káně lesní, to je však pták o hodně větší, ale i třeba sokol stěhovavý, což jsem pozoroval jednou na vlastní oči. Sokol zaútočil na holuba, který po útoku padal krouživě k zemi a útočník se třepotal nad ním právě tak jako poštolka. Je téměř bez pochybností, že poštolky se opravdu v největší míře živí především myšmi, které tvoří přes 90 % jejich potravy. Bylo to potvrzeno pitvou jejich žaludků. Platí to však především pro venkovské populace. Poštolka je však v dnešní době u nás patrně nejpočetnějším městským dravcem. Jako jeden z prvních ptáků objevila výhody městského prostředí. Asi nejdůležitějším faktorem pro přestěhování do města je nejspíš velké množství příležitostí pro založení hnízda, přičemž místa s hojným výskytem myší bývají vlastně po ruce. Dostupností jiné potravy však nepohrdne nikdo. Docela určitě městské poštolky loví ve zvýšené míře i ptáky. Byly pozorovány jak vyplenily hnízdo rehků domácích, kosů i holubů, tak zvaných věžáků. Dospělý holub je však již příliš velký. Přesto je jejich chování k těmto holubům zajímavé. Při čtrnáctidenním pobytu ve Františkových lázních jsem měl hnízdo poštolek denně na očích. Hnízdo bylo právě přes ulici proti mému oknu. Samec předával samici ulovenou potravu na střeše „našeho“ domu a ta s ní potom přelétala k hnízdu. Pozoroval jsem, že nosí jenom myši, žádné peří! Potom se vracel zpět na loviště. Asi 500 metrů od hnízda přelétával nad střechou jiného lázeňského domu, které bylo oblíbeným stanovištěm hejna místních věžáků. Nikdy neopomenul na ně udeřit. Byl to vždy jen takový předstíraný útok, nejspíš pro zábavu, spíše jen přelet tím směrem, který holuby přiměl k tomu, že udělali malé kolečko ve vzduchu. Žádný úprk, jenom je tak trénoval, aby nepřirostli k té střeše. Opravdu jsem ho se zálibou pozoroval. Co více jsem si mohl přát? I moje pozorovací stanoviště nemělo chybu, zahradní restaurace, kde měli kozla o celých 5,-Kč lacinějšího jak v Praze. Nebojte se, naprostý ráj to nebyl, cestou tam jsem si ztrhnul cemr.

Jak jsme si již řekli, poštolka je považována za našeho nejpočetnějšího dravce. Počet hnízdících ptáků je na našem území odhadován na 9000 až 13000 párů. Zimní populace je pak odhadována na 15 až 30 tisíc kusů. V zimních měsících se u nás objevují ptáci severského původu. Naši ptáci, zvláště mladí a venkovské populace směřují v zimě směrem k jihozápadu. Jeden u nás kroužkovaný pták byl zastižen až v Portugalsku. Zpět na hnízdiště se ptáci vracejí již koncem zimy, někdy koncem února nebo začátkem března a v té době je radostí pozorovat při zásnubních letech jejich letecké umění. Za hlasitého křiku předvádí svoje plachtařské umění a hloubkové lety. Ve směru svého loveckého revíru pak létá rychlým letem za neustálého mávání křídly. Dovede však bez pohybu křídel létat podél střešních okapů, právě tak, jako to obvykle dělá krahujec, takže si ji za některé situace můžete klidně splést.

Její osídlení vnitřní Prahy bylo v posledních desetiletích velmi pozoruhodným jevem. Nejlépe si to můžeme srovnat třeba použitím popisu V. Wahla z poloviny minulého století. Ten v té době píše: V pražském okolí hnízdí před Drahaňskou roklí ve starém lomu za Janečkovou továrnou, v roztockém lese, v hnízdní době zastižena v Divoké Šárce, u Chuchle, před Báněmi a u Zbraslavi, hnízdí v Klánovicích a v Jevanech. V zimě vidíme je každoročně v pražském okolí a často i ve vnitřním městě, kde se někdy zalétne do světlíků domů a bývá tak polapena. Přezimující ptáci bývají převážně samice, případy zastižení přezimujících samců znám pouze dva (z února 1941 a 1942). Pro mimopražské čtenáře chci poznamenat, že všechny V. Wahlem jmenované lokality jejího výskytu jsou dodnes okrajovými částmi města. Šlo tenkrát vždy o čistý venkov, ve smyslu typu krajiny. Takové Jevany pak nelze za Prahu považovat dodnes. Jsou dobře 30 km daleko od středu města a je to oblíbené letovisko pražské smetánky tenkrát, právě tak jako dnes. V dnešní době je pak poštolka v Praze prakticky všudypřítomná. Hnízdí jak na svatovítské katedrále na pražském hradě, tak i na Národním muzeu v samém centru města. Celých 98 % tak zvaných mapovacích kvadrátů bylo poštolkami osídleno. Poštolky hnízdící v samém centru města to mají na loviště hemžícího se myšmi příliš daleko a tak svoji nejpřirozenější potravu nahrazují nejčastěji lovem ptáků. A protože se musí o tuto potravní nabídku dělit i s krahujcem, který se rovněž nastěhoval do Prahy, nemůžeme se divit, že nám již snědli vrabce. V Praze byla zaznamenána hustota hnízdících párů poštolek až 6 párů na kvadrát, přičemž rozloha kvadrátu je asi 1,5 km čtverečního. Takový „přetlak“, takovou tlačenici dravých ptáků nemůžeme předpokládat nikde jinde. Za normálních podmínek se dravci prakticky nemohou tak zvaně „přemnožit“. Každý pár si totiž velmi tvrdě obhajuje svůj revír, ať již vhodné místo k hnízdění nebo k lovu. V Praze však, vzhledem k velké členitosti terénu, pro ptáky ještě násobenému členitostí zástavby, došlo zřejmě u poštolek k oddělení hnízdních revírů od revírů loveckých, což umožnilo tak vysokou koncentraci hnízdících ptáků. To jinde možné není.

pražská samice poštolky u hnízda s mláďaty

Pokud se týká hnízd, převažuje domněnka, že poštolky si svoje vlastní hnízdo nestaví. To nemohu vyloučit. Existují fotografie, které to potvrzují. V Praze hnízdí nejčastěji někde na fasádách budov, na panelových sídlištích stačí truhlík na květiny pod oknem. Dále se dobře ví, že hnízdí v dutinách stromů nebo v hnízdech krkavcovitých jako jsou vrány a straky. Na sever od Prahy jsou však častá hnízda v jehlanovitých nástavcích stožárů vysokého napětí, která na první pohled nevypadají jako hnízda vran nebo strak. Vůbec není vyloučeno, že taková hnízda postaví poštolka sama. Asi záleží na okolnostech.

Poštolkám jsem se ovšem nijak blíže nevěnoval. Jsem spíše náhodným pozorovatelem, který však bohužel již trochu více pamatuje. Chci vám jen ukázat několik fotografií, které jsem pořídil vcelku náhodně a doprovodil je textem. Jsem přesvědčen, že jinde budou mít lidé s těmito ptáky i jiné zkušenosti a vůbec by nebylo od věci se s takovými jinými zkušenostmi setkat v psané podobě, třeba na stránkách Fauny.