Zoohygiena a veterinární prevence v chovech astrildovitých – 1. část

Hygiena chovu (zoohygiena) a veterinární prevence mohou do značné míry zabránit vzniku chorob, především těch nejzávažnějších, tedy přenosných (nákaz). Praktické naplňování těchto pojmů, jsou jedním ze základních kamenů úspěchu chovu všech druhů ptáků. Zoohygiena a prevence spolu velmi úzce souvisí, bez dodržování alespoň elementárních zoohygienických zásad, je celá prevence pouze prázdným pojmem. A naopak, i při sebelepším dodržování zoohygieny, se porušením preventivních opatření, může objevit některá z nebezpečných nákaz.
Zoohygienu tvoří komplex zásad a opatření uplatňujících se v chovu. Snahou je rozlišovat příznivé a nepříznivé činitele vnějšího prostředí a uplatnit opatření, vedoucí k optimalizaci podmínek vnějšího prostředí. Činiteli vnějšího prostředí rozumíme mikroklima (ovzduší, prostředí chovu), krmení, napájení a chovné prostory.

Mikroklima
Každá součást mikroklima chovu (světlo, teplo, vlhkost apod.) má svoji hodnotu, která může nebo naopak nemusí vyhovovat požadavkům chovaných astrildovitých ptáků. Pokud hodnota vyhovuje nárokům ptáků, hovoříme o optimální hodnotě. Hodnoty sahající pod nebo nad rozsah optima jsou víceméně škodlivé. Do jaké míry se tento škodlivý účinek projeví, záleží na druhu ptáků, biologické odolnosti, přizpůsobivosti (adaptabilitě) a obranyschopnosti daného jedince. Nemůže-li atakovaný orgán zvířete odolat nepříznivým vlivům mikroklima, dochází k onemocnění, v horším případě k úhynu.

Teplota
I když jsou ptáci, jako homoiotermní (teplokrevní) živočichové schopní udržet si stabilní tělesnou teplotu, je tento ukazatel pro jejich chov velmi důležitý. Nicméně hodnota tohoto ukazatele se v minulosti značně přeceňovala (nutnost chovu astrildů při optimální teplotě blízké 30 °C).
V některých případech však i podceňovala (pokusy o odchov ve venkovních, nedostatečně tepelně izolovaných prostorech). Nemluvě již o pokusech v tomto prostředí ptáky i přezimovat. Je tedy na místě, pokusit se tento ukazatel „optimalizovat“. Předně si musíme uvědomit, že astrildi pocházejí z tropů a okrajových oblastí subtropů. To je základní ukazatel. Zde sice nedochází k tak výrazné extrapolaci teplot z dlouhodobého hlediska, jak je známe z našich podmínek (léto, zima), ale velmi výrazně zde extrapoluje teplota z pohledu krátkodobého, tedy v cyklu den – noc. Teplotní rozdíl může činit v subsaharských oblastech až 30 °C. Takže ono to s malou odolností vůči nižším teplotám není tak jednoznačné, alespoň u dospělých a zdravých jedinců. Krátkodobé rozdíly mezi teplotou ve dne a v noci mohou být tedy výraznější, než-li v našich podmínkách. Zde je ale třeba zdůraznit slovo krátkodobé. Jak bylo uvedeno na počátku této části, jsou ptáci teplokrevní živočichové, mající termoregulační systém, který tyto teplotní rozdíly dokáže zvládnout, pokud je včas nastartován (nahřátí přes den) a pokud má dostatečnou zásobu energie. Podmínkou je tedy dostatečné zvýšení teploty na začátku aktivního stádia – den, i v jeho průběhu a dostatek energetických zdrojů – tedy potravy. A aby bylo dost potravy, je potřebný čas k jejímu sběru. Další podmínkou je tedy délka světelného dne, která je v tropickém a části subtropického pásma bez významných změn, jaké znají ptáci v naší přírodě. Den zde trvá asi 12 hodin (plus mínus dvě hodiny), což je dostatečná délka pro sběr potřebného množství potravy. Tak je získána zásoba, nutná pro přečkání teplotně méně příznivého období (noc). Navíc malí ptáci, jako astrildi, pravděpodobně dokáží přes noc snížit svoji tělesnou teplotu, i když ne tak výrazně, aby bylo možno hovořit o torporu – noční spánkové letargii (jako kolibříci, myšáci apod.). I v tropickém a subtropickém pásu se teplota v jednotlivých ročních obdobích mění. Ne výrazně, ale mění. V období dešťů je i přes den teplota mírně nižší a v noci neklesá tak nízko. V období sucha je teplotní rozdíl výraznější (viz. výše). Tyto teplotní podmínky astrildovití zvládají, protože tato schopnost je součástí jejich genetické výbavy. Pro chovatele je důležité, aby byl schopen tyto teplotní nároky do určité míry respektovat, protože jeho chovanci se dokáží přizpůsobit pouze částečně (platí hlavně pro čerstvě importované ptáky). V úvahu je nutné brát také druhovou příslušnost, protože mezi astrildovitými neexistuje uniformita. V obecné rovině lze konstatovat, že ptáci žijící v otevřených stepních biotopech nebo druhy z vyšších poloh, snášejí teplotní rozdíly lépe, než-li druhy z biotopů okrajů lesů, lesních biotopů, nížin okolo vodních zdrojů apod. Jak by tedy měl chovatel „optimalizovat“ teplotu prostředí ve svém chovu? Měl by akceptovat nejzákladnější požadavky, tedy oddělit dvě období – biologického klidu, kdy může docházet k výraznějším rozdílům mezi teplotou ve dne a v noci, a biologické aktivity, kdy by tento rozdíl neměl být tak velký, především s přihlédnutím k nevyletlým mláďatům. Jako základní lze brát teplotu asi 20 °C přes den. Ta může v nočním období klesnout na hodnotu okolo 10 °C, ale ráno znovu rychle stoupnout (zvláště v mimohnízdním období). Vhodnou hodnotou pro noční období (hlavně v době hnízdění) je teplota okolo 15 °C. Jednotlivá období lze ohraničit tak, že v období klidu lze udržovat teplotu v rozmezí 17–20 °C (podle druhové příslušnosti), s nočním poklesem k 15–10 °C. Tento pokles (na 10 °C) není nezbytný, jde spíše o možnou alternativu, která ptákům ještě neškodí. V hnízdním období by se měl chovatel přiblížit více hodnotám běžným v oblastech výskytu. Denní teplota by měla být 22–25 °C (opět podle druhové příslušnosti). Vyšší hranice je nutná hlavně v období, kdy rodiče přestávají přes den hřát mláďata (toto je také diferencováno podle druhové příslušnosti, ale obecně se jedná o 5–10 den). Mláďata nemají ještě zcela funkční termoregulační systém a mohou prochladnout a uhynout. Ani noční teplota by v tomto období neměla klesnout pod 12 °C, s „optimálním minimem“ okolo 15 °C. Ne každý pár chovaný v zajetí, ideálně plní své rodičovské povinnosti, a to i při zahřívání mláďat a proto by se teplota měla udržet ve výše uvedených minimálních hodnotách. Ve volné přírodě dochází v tomto období ke ztrátám (dosti vysokým), které jsou však nutné z hlediska selekčního tlaku. V chovech se ale jedná o ztráty zcela zbytečné. U domestikovaných druhů (zebřička, chůvička apod. ) mohou být hodnoty o něco nižší, ale alespoň v době odchovu je dobré udržovat přijatelnou teplotu. Odchovy bývají početnější a i vitálnější. S teplotou úzce souvisí vlhkost vzduchu, v relaci hodnot těchto dvou vnějších činitelů platí přímá úměra. Čím vyšší je teplota, tím může být vyšší i vlhkost a naopak.

Vlhkost vzduchu
Nízká teplota s vyšší relativní vlhkostí umožňují zvýšený výdej tepla z organismu a tím zvyšují jeho energetické ztráty. Zvyšuje se tak energetická potřeba a tím se oslabuje celková kondice. U vlhkosti je v oblastech výskytu astrildů (alespoň u většiny druhů) také sezónní rozdíl. Oproti teplotě jde ale o extrapolaci dlouhodobějšího charakteru. Střídá se období dešťů (jedno nebo dvě ročně) s obdobím sucha. Tím je dána potřeba rozdílnosti vlhkosti. U některých druhů (rudoušci, amady, apod.) se tyto rozdíly neprojevují tak výrazně, jako u druhů ze stepního biotopů. Jde o druhy, které žijí na okrajích deštných pralesů, v lesních porostech, v močálech a bažinách nebo v horských oblastech. Kopírování přirozených (nebo alespoň rámcová snaha o modelování) hodnot vlhkosti, bývá pro chovatele často obtížnější, než-li je tomu s teplotou. Hlavně „panelákoví“ chovatelé mohou mít problémy se zajištěním dostatečné vlhkosti prostředí. Naštěstí není nutné u tohoto ukazatele dosahovat hodnot běžných v místech původu astrildovitých ptáků. To by šlo realizovat obtížně, protože v období dešťů se hodnoty přibližují 100 % r a tropický déšť si asi žádný chovatel ve svém chovném zařízení nepřeje. Nesmíme také zapomínat na vzájemný vztah vlhkosti s teplotou a tropickou teplotu v chovu také nemíváme. Pro naše účely postačí vlhkost v mimohnízdním období 50–55 % r a v období biologické aktivity 60–70 % r. Vlhkost ovliňuje nejen líhnivost, ale také prašnost a tím i šíření řady choroboplodných zárodků (spóry plísní). Tyto se v suchém vzduchu šíří daleko lépe, než-li ve vlhčím prostředí. Vyšší vlhkost příznivě ovlivňuje i intenzitu zbarvení. Ve volné přírodě toto dokazuje tzv. Glogerovo pravidlo, které říká, že poddruhy (subspecie) z vlhčích oblastí jsou intenzivněji zbarveny, než-li poddruhy z oblastí sušších. U astrildů lze toto demonstrovat např. u vločkovníků zelenohřbetých (Mandingoa nitidula). Poddruh M. n. schlegeli, který žije ve vlhčích oblastech západní Afriky je intenzivněji zbarven, než-li poddruh M. n. chubbi ze suchých východoafrických stepních biotopů. Vlhkost má poměrně velký vliv i na kvalitu opeření. Při dlouhotrvajících nízkých hodnotách (pod 50 % r), mohou mít ptáci problémy při přepeřování a klesá i kvalita opeření. Dále při nízké vlhkosti dochází k vysoušení sliznic dýchacích cest a snižuje se protiinfekční odolnost organismu, především proti respiratorním chorobám (pod 35 % r a u některých druhů i při vyšší vlhkosti).

Atmosférický tlak vzduchu
Tento činitel je zde uveden jen pro úplnost. Svůj vliv může mít pouze u druhů žijících ve vyšších polohách (některé druhy panenek, astrild horský apod. ), kde je nižší tlak realitou. Projevit se to může u čerstvě importovaných ptáků. Ve většině případů se ale stav postupně upraví. Adaptace trvá tím déle, čím je větší nadmořská výška původního biotopu. Změna se může negativně projevit například v při prudkých změnách počasí (bouřka po delším horkém období). Můžeme pozorovat neklid, zvýšenou dechovou frekvenci apod. Chovatel hodnoty tohoto ukazatele mikroklima může ovlivňovat snad jen teoreticky.

Proudění vzduchu
Zde je důležité, aby cirkulace vzduchu probíhala, ale nedocházelo přitom k průvanu. Rychlost proudění vzduchu by se měla pohybovat okolo 0,1 m/s (maximálně do 0,2 m/s). Jde ale o hodnoty platné z dlouhodobého pohledu. V krátkodobém pohledu (vyvětrání apod.) lze tyto hodnoty překročit. Cirkulace vzduchu a jeho výměna je v rámci uvedených hodnot nutná. Lze jí dosáhnout například pomocí vzduchového filtru. Proudění vzduchu má význam pro termoregulaci organismu.

Sluneční záření
Je také důležitým činitelem v chovu astrildovitých ptáků. Může být jednak přirozené (sluneční) a jednak umělé (biozářivky). V chovech jsou často využívány obě možnosti. Sluneční záření se skládá z viditelných a neviditelných paprsků (popsáno velmi zjednodušeně). Je zde ale podstatný rozdíl z pohledu člověka a ptáků, protože ti vidí v trochu jiném spektru, než-li lidé. Ptáci jsou schopni vidět i některé součásti lidem neviditelných paprsků ve spektru UV záření. Z celkového množství světelných paprsků tvoří 1 % ultrafialové (UV) paprsky, 39 % viditelné paprsky (z pohledu člověka) a 60 % infračervené paprsky. Ultrafialové záření (UV) má biologické účinky, které se liší podle vlnové délky paprsků. Vlnová délka 280–320 má vliv na různé reakce organismu a výrazný preventivní a léčebný účinek. V mírných dávkách umožňuje přeměnu provitaminů na vitamin D, podporuje krvetvorbu a příznivě ovlivňuje látkový metabolismus. Vlnová délka 320–400 má pouze slabou biologickou hodnotu. Intenzivní UV záření má negativní vliv na pokožku, oční rohovku a spojivky. Pro oči ptáků je ale méně nebezpečné, než-li pro oči savců, protože, jak již bylo uvedeno, ptáci dokáží využít i část UV spektra. Běžné světlo (z lidského pohledu) proniká několik milimetrů pod kůži a způsobuje oteplení podkožních vrstev. Podporuje aktivitu enzymů a ovlivňuje látkovou přeměnu. Infračervené záření (IR) není viditelné. Má hlavně tepelný účinek. Paprsky pronikají do větší hloubky těla a rozšiřují vlásečnice. Urychlují ochranné a hojivé procesy v organismu. Mohou ale také způsobit přehřátí organismu.
Intenzita světla
Tento ukazatel působí v souběhu s předcházejícím. V chovech astrildů musí chovatel zvyšovat intenzitu světla umělým osvětlením. Především v zimním období by byl světelný den pro potřeby astrildů (příjem potravy) velmi krátký, proto jej chovatelé prodlužují. I zde je třeba diferencovaný přístup. Ptáci ze stepních biotopů potřebují vyšší světelnou intenzitu, protože jsou na ni zvyklí. Naopak ptáci žijící v hustších porostech (lesy, lesní podrosty, husté křoviny v mokřinách a okolí vodních zdrojů), mají nároky na intenzitu světla nižší. Někdy při nedodržení těchto požadavků mohou nastat i zdravotní komplikace. Nutno podotknout, že se zde jedná především o UV spektrum. Obecně je potřebné mít v chovech dobrou intenzitu světla, a to jak přirozeného, tak i umělého. Asi nemá cenu uvádět počet luxů (jednotek světla), protože většina chovatelů nemá možnost jejich měření. Jednoduchou pomůckou pro stanovení hodnot intenzity světla z přirozeného zdroje, je poměr plochy oken k celkové ploše chovatelských prostor. Tento poměr by měl být asi 1 : 10. Pokud chováme ptáky v bateriových boxových klecí (několik řad nad sebou), měl by být poměr asi 1 : 8. Pro umělé osvětlení je vhodná intenzita asi 15 W/m2, u boxových klecí alespoň 20 W/m2. Potřeby jsou i u tohoto ukazatele diferencovány podle druhů nebo skupin druhů astrildovitých ptáků.

Délka světelného dne
 

Tabulka optimálních hodnot mikroklimatických činitelů
Ukazatel mikroklima	Období biologického klidu	Období biologické aktivity
denní teplota (°C)	20 (17–20)	22 (20–25)
noční teplota (°C)	12 (10–15)	15 (15–18)
vlhkost vzduchu (% r)	50–55	60–70
proudění vzduchu (m/s)	0,1	0,1
koeficient intenzity světla	1 : 8–10	1 : 8–10
délka světelného dne	12	12–13

Tento činitel je důležitý v chovu astrildovitých, ale větší význam má u chovu ptáků z oblastí mírného pásma (palearktická a neoarktická oblast), kde délka světelného dne řídí jejich pohlavní cyklus. V chovu astrildovitých hraje roli především coby doba potřebná k nasbírání dostatečného množství potravy. V tropických oblastech je délka světelného dne víceméně stabilní, okolo 12 hod, v subtropech se sezónně mění, ale pouze v menším rozmezí (plus mínus jedna až dvě hodiny). Této skutečnosti řada chovatelů využívá a díky tomu šetří finanční prostředky za uspořenou energii. V době odchovů můžeme světelný den prodloužit na 13 hod, v mimohnízdním období postačí i 11 hodin.

Prašnost
v každém chovu se bude vždy nacházet v ovzduší určité množství prachu. Jde o anorganické i organické částečky. Při chovu v zahradních voliérách se zvyšuje podíl anorganických částí (prach z půdy, popílek apod.), v chovech v uzavřeném prostoru převládají organické složky (úlomky krmiv, peří, roztoči apod.). Prach působí na chované ptáky přímo i nepřímo. Nepřímo tím, že snižuje vlhkost prostředí, ale hlavně pomáhá rozšiřovat různé mikroorganismy (spóry plísní, bakterie). Přímé působení prachu dráždí pokožku, může vyvolávat její záněty, způsobuje záněty očních spojivek a pomalu probíhající změny plic, eventuelně vzdušných vaků. Plíce mají velkou samočisticí schopnost. Prachové částečky jsou zachycovány na hlenovém povlaku sliznic. Zčásti jsou odstraňovány kašláním a kýcháním. Nejdrobnější částečky pronikají až hluboko do plicních partií, odkud procházejí do mízního a krevního oběhu, kde fagocytují (jsou pohlceny fagocyty). Pokud pronikne prach do plicních vaků, možnost jeho likvidace je výrazně zhoršena, protože je zde pouze řídká síť vlásečnic. Tím je obtížnější přechod do krevního nebo mízního oběhu a následná likvidace fagocytózou. Snahou každého chovatele by mělo být udržení prašnosti v chovu na co možná nejnižší úrovni. K tomu mohou velmi účinně napomáhat například vzduchové filtry.

Pro úplnost ještě zbývá dodat, že řada ze činitelů mikroklima navzájem ovlivňuje. To bylo uvedeno ve vztahu teplota – vlhkost (zde je úměra přímá – čím nižší teplota, tím by měla být nižší vlhkost). Naproti tomu například ve vztahu teplota – délka světelného dne funguje úměra nepřímá. Při nižší teplotě je potřebný delší světelný den. Je to dáno potřebou energie. Při nižší teplotě prostředí ptáci vynakládají daleko větší množství energie na udržení své tělesné teploty. Stoupá tedy i potřeba jejího příjmu ve formě potravy. Tím se prodlužuje i potřeba času pro sběr tohoto množství krmiva. V oblastech výskytu astrildů tento vztah ztrácí na významu, protože délka světelného dne je zde celkem stabilní a teplota je většinou dostatečně vysoká. V chovu tomu tak ale být nemusí. Pokud chovatel nechce udržovat stabilně vyšší teplotu, pak by měl, v našich zimních měsících, prodloužit délku světelného dne asi na 12 hodin. Tím poskytuje ptákům dostatečnou dobu ke sběru potřebných zásob energie. Pokud tak neučiní, hrozí, v dlouhodobém hledisku, energetický deficit, který může vést až k úhynu. Z podobných důvodů doporučuji v době odchovů délku světelného dne 12–13 hodin. I zde jde o množství nasbírané potravy, ale tentokrát ve vztahu k potřebám mláďat. Vycházím i z ekonomických potřeb. Je levnější prodloužit délku světelného dne spotřebičem s nízkým příkonem, než-li zvyšovat teplotu spotřebičem s vysokým příkonem.
Podobných vztahů mezi jednotlivými činiteli mikroklima je více (vlhkost – prašnost apod.). Uvedl jsem pouze ty, které mají význam pro chovatele v praxi.

(Pokračování příště.)