Astrildovití

Tato čeleď pěvců je mezi drobnými exotickými ptáky evropským chovatelům a příznivcům zřejmě nejznámější. Také literatura o nich je velmi bohatá. Jejich dovozy do Evropy byly v minulosti velmi početné. Zvláště pak z některých oblastí Asie a Afriky. To bylo dáno především tím, že v některých oblastech jsou tito ptáci považováni za velké polní škůdce, především v Asii, kde se pěstuje rýže a v Africe tam, kde se pěstuje proso a čirok.

Jejich lov a tlumení počtů pak usnadňovala skutečnost, že ptáci se po vyhnízdění shlukují do velkých hejn, hledají vodu a napadají zrající úrodu. Ačkoliv jsou to ptáci vzrůstem malí, lidé je mnohde jedí a to jak v Asii, tak i v Africe. Dr. Peške, který se zúčastnil známé expedice za černými čápy do Etiopie, popisuje, jak pozoroval hejna astrildovitých. V horách Etiopie je poměrně mírné, ale stále počasí a také všude přítomný vítr. Po sklizni prosa a jeho vymlácení je zrno smíšeno s plevami, které se musí odstranit. Dělá se to jednoduše. Někde na skalnatém ostrohu má každá vesnice upravený hliněný plácek. Domorodé ženy tady vyhazují zrno do vzduchu a vítr odnáší plevy. Po odchodu žen se na takové místo snese mrak malých, zrnozobých ptáků, astrildů a snovačů, kteří dohledávají zbylá semena. Je nabíledni, že na takovém místě se dá nachytat mrak všemožných astrildů. A to fakticky zadarmo. Jejich cenu v Evropě pak vytváří v první řadě cena za dopravu a také za všemožná úřední povolení k jejich vývozu a dovozu. Z těchto důvodů je jasné, že ptáci byli dováženi do Evropy jen z několika málo příhodných míst v blízkosti letišť nebo přístavů. A také bylo více než důležité, nakolik byla osoba, která na místě ptáky nabízela, opravdu důvěryhodná. Mnozí z těch, kteří chtěli do Evropy nějaké ptáky z Afriky dovézt a zaplatili je předem, čekají na své zboží dodnes. Proto také většina obchodníků pečlivě tajila své spolehlivější zdroje před konkurencí. Nikdo vám přesně neřekl, odkud ptáci ve skutečnosti jsou. A to nehledě na to, že ptáci například přiletěli letadlem do Evropy z Mozambiku, ale ve skutečnosti pocházeli třeba z Keni. Jeden z obchodníků mně kdysi tvrdil, že astrildi vlnkovaní, které nabízel, pocházejí ze Senegalu a z Guineje. Viditelně to byli ptáci dvou různých zeměpisných forem. Jenže podle veškeré literatury v Senegalu astrildi vlnkovaní nežijí. Tohle jsem vyprávěl jinému obchodníkovi, který se pobaveně smál a říkal, že ti, co měli být ze Senegalu, byli z Guineje a ti co měli být z Guineje, byli z Mozambiku. Ví to, protože té druhé firmě prodal celou zásilku. A přišli ti ptáci opravdu z Mozambiku? Asi ano, i když já jsem je koupil z Holandska. Tím chci říci, že evropští znalci, kteří náhodou neprocestovali pěšky celou Afriku, nemohou skutečně znát popisovanou škálu různých zeměpisných forem astrildovitých. Jak je vůbec poznat? Podívejte se na odbornou literaturu, jak vágně a nepřesně jsou jednotlivé formy popisovány. Někde narazíte na nějaký důležitý popis, třeba na internetu, podruhé jej již nenaleznete. Jednou jsem byl v muzeu u Dr. Mlíkovského, něco vyskočilo na internetu a on tu knihu v muzeu měl po ruce. Byla tam zmínka o formách astrildů vlnkovaných a přesně vyjmenováno, které formy mají a které nemají červenou barvu na břiše. Byla to informace někdy z let 1910 až 1916. Chtěl jsem si to napsat tužkou, ale řekl mi: „Nenamáhejte se, to si zase najdete.“ Chyba, již jsem to znovu nenašel. Šel jsem tam znovu a on mi věnoval dobře dvě hodiny. Nenašli jsme to. V Evropě si prostě nemůžete být jednoznačně jistí, když přesně nevíte, odkud ptáci skutečně pocházejí. Přitom správně určovat jednotlivé druhy, pohlaví a zeměpisné formy patří nejen k základu ornitologie, ale i chovatelství. Je docela zajímavé, že když si prostudujete odbornou chovatelskou literaturu o astrildech, která by v dnešní době měla být doplněna dokonalými fotkami, tak snadno zjistíte, že není. A dokonce některé fotografie jsou staré třeba padesát let a jde přitom o druhy dovážené do Evropy v dřívějších časech po statisících. A pořád se ještě tisknou ty jejich starobylé portréty. Jistě. Dokonalá fotka se může tisknout stále, dokud se tedy nevyskytne ještě lepší. Jenže v mnoha případech tomu tak není. Doba však neúprosně kvačí kupředu. Dnes je čas digitální fotografie a žádný vážnější cestovatel se neobejde bez fotoaparátu. Všechno je v dnešní době možné spolehlivě fotograficky zdokumentovat. Aby to mělo skutečný smysl, musíte být ovšem na místě. V případě astrildovitých ptáků to platí také. Když vyfotíte nějakého ptáka v Kamerunu, bezpečně víte, že nepochází třeba z Tanzánie a potom z toho můžete vyvozovat, že půjde nejspíše o takovou a takovou zeměpisnou formu. Takové fotografie, fotografie s tou největší dokumentační hodnotou by měl každý uvítat. Navíc jsou to fotografie, které ukazují ptáky tak, jak skutečně vypadají přímo v přírodě. Když ptáci přijdou transportem do Evropy, mají za sebou určitou zátěž a jejich opeření nebývá nejlepší, je všelijak poškozené. Ptáci se poměrně rychle dostanou ke konečnému cíli, tedy chovatelům, kteří se o ně umí dobře starat. V novém prostředí přepelichají, ovšem obvykle to není to pravé ořechové jako v přírodě. Do jisté míry je to vždy náhražka. Může to být i tím, že jsou překrmení, tlustí, mají méně pohybu. V přírodě si nemůžete po obědě schrupnout. To uděláte obvykle jenom jednou. Při ztrátě pozornosti, byť chvilkové, hrozí, že vás jednoduše někdo silnější sežere. Při takhle zdravém životě bývá každý malinko jiný. Má atletičtější postavu a ptáci mají bezvadné opeření, zářivějších barev. Proto by měl každý chovatel mít nějakou představu, jak opravdu vypadají jeho svěřenci, když žijí v Africe. Aby vypadali naprosto stejně, by mělo být chovatelským cílem.
Již nějakou dobu jezdí skupina mladých českých přírodovědců do Kamerunu zkoumat tamější přírodu na vlastní oči. Původně je zajímaly druhy evropských ptáků, které tam zimují. V současnosti se zajímají i o místní druhy. A také studují vliv člověka na místní ekosystémy. Protože tam na místě ptáky i chytají do sítí, je logické, že jejich úlovkem jsou i místní druhy astrildovitých ptáků. Asi rok před expedicí, kterou opět pořádali koncem loňského roku si vymysleli i projekt na zkoumání predace hnízd drobných ptáků, kteří žijí na rozhraní tamějších lesů a pastvin. Chtěli zjistit, kdo nejčastěji plení jejich hnízda. K tomu potřebovali větší počet malých vajec od chůviček nebo zebřiček. Jeden z nich se s takovou prosbou na mne obrátil. Rozhlásil jsem to, jak jen to šlo. Zůstalo to jen na mně. Více jak rok jsem sbíral čistá, zastuzená nebo nevylíhnutá vejce, která oni nějak „parfemovali“, aby nalákali tamní predátory nebo chcete-li, škůdce. Prý to dělají většinou drobní hlodavci. Nabízeli pořád nějakou odměnu, zajímal jsem se jen o jakékoliv informace o astrildovitých a o fotky. O fotky, abych mohl zapíchnout prst do mapy a říci: tak tenhle pták je odtud! Některé fotky vám i představím, protože jde o ptáky, kteří u nás až tak běžní nejsou nebo dokonce ani nikdy v našich chovech nebyli.
Nejdřív asi několik zběžných zeměpisných informací o Kamerunu. Země je to mnohonásobně větší než ta naše. Knihy o ptácích ji povětšinou zahrnují ještě pod pojem západní Afrika. Jak africký kontinent vypadá na mapě jako z jedné strany nakousnutá hruška, pak právě v tom ohybu začíná kousek nad rovníkem Kamerun. Na západě Guinejský záliv, na severozápadě hranice s Nigérií. Na východě pak Středoafrická republika, na jihu menší státy jako Gabun. Na severu sahá Kamerun až k Čadskému jezeru. Na severu vládne islám. Na hranicích s Nigérií také, ovšem vlažnější podoby. Spíše k jihu to podle mapy je náhorní rovina, ve vyšších polohách porostlá savanou. Na jihu a východě tropické pralesy. Ta náhorní rovina je oddělena od pohraničních hor na severozápadě širokou nížinou řeky Sanaga, z druhé strany hor, již v Nigerii, je velká nížina delty Nigeru. Pohraniční hory začínají hned u moře impozantní Kamerunskou horou. Mont Camerun je dosud činná sopka vysoká 4070 metrů. Není divu, že ten kopeček přitahuje dešťové mraky zdaleka a proto je tady africké srážkové maximum. Naprší tady za rok až 10 500 mm vody. To však platí jen pro vyšší polohy, v širším okolí je příjemněji. Hned za humny se pak táhne severovýchodním směrem Adamauské pohoří až téměř k Čadskému jezeru, spíše v jeho jižní části je pak oblast Bamenda, kterou mají v hledáčku čeští přírodovědci. Odtud pak pochází fotografie, které jsem dostal ke studiu a některé ptáky bych vám s krátkým komentářem představil.

Doufám, že tento můj dnešní článek, o kterém si myslím, že je poněkud odlišného ražení než je obvyklé, vám přinese trochu ponaučení a bude pro vás přínosem. Možná i vyprovokuje další cestovatele, aby vytáhli svoje fotky z šuplíku a ukázali nám nějaké ptáky spojené s přesným místem jejich výskytu. Docela by mě to potěšilo.

Oliváček malý

Nesocharis shelleyi (Alexander, 1903)
Je to malý astrild, který je kamerunským endemitem. Na obrázku je nominátní forma Nesocharis shelleyi shelleyi, která se vyskytuje právě jen v Adamauském pohoří a spíše jen na kamerunské straně hor. Na úpatí Kamerunské hory a na přilehlém ostrově Fernando Póo žije oddělená forma Nesocharis shelleyi bansoensis (Bannermann). Ptáci žijí na rozhraní lesních a travnatých porostů. Samci se od samic odlišují zeleně olivovými prsy, tam jsou samice šedé. V Evropě se ptáci objevili jen několikrát, poprvé asi v roce 1929 v Německu. U nás nebyli nikdy, alespoň o tom nejsou žádné zprávy. Na snímku je samice.

Astrild černotemenný

Estrilda nonnula (Hartlaub, 1883)
Malý astrild, který je v Evropě poměrně řídkým jevem, dříve patřil k těm dražším druhům. I u nás byl řídce chován, i odchován. Odchoval jej třeba pan Marek z Blešna. Vyskytuje se v pruhu širokém asi jako Kamerun, rovnoběžně s rovníkem až po velká příkopová jezera. V pohoří Adamaut až po řeku Sanaga by se měla vyskytovat forma eisentrauti. Forma by měla být šedivější na spodině těla, ale i na zádech než nominátní forma. Ve starší literatuře najdete tyto ptáky pod jménem astrild černočapkový. Velmi podobný pták je astrild černohlavý – Estrilda atricapilla Verreaux et Verreaux, 1851, který je na větší vzdálenost nerozeznatelný. Důležitým znakem je zbarvení zobáku. Pokud vidíte na horní půlce zobáku červenou barvu, je to druh nonnula.

Astrild horský

Cryptospiza reichenovii (Hartlaub, 1874)
Tito o něco větší astrildi jsou u nás známí. Dostali se do našich chovů na přelomu století. O odchovech však zprávy nemám. Druh je znám z Afriky ze tří velmi vzdálených oblastí. Kamerun, Angola, a ve východní Africe od Keni na severu až po Mozambik na jihu. Ptáci, kteří se dostali k nám pocházeli s největší pravděpodobností z východní Afriky a byli tudíž jiné zeměpisné formy než ptáci na našich fotkách. Byli to ptáci formy australis, kdežto já vám dneska představuji ptáky nominátní formy reichenovii. Ptáci východoafrické formy by měli být podle literatury o něco olivově zelenější. To je vůbec složité si představit, nicméně by měli být světlejší a červená barva bledší a rovněž červená okolo očí méně rozprostřena. Předkládám více fotografií nominátní formy. Ptáci jsou v případě samců rozhodně červenější okolo očí. Mají červené čelo, zatímco ptáci východní formy je červené nemají. „Brýle“ u samic jsou však méně výrazné, dokonce u mladých samic téměř chybí a nezdají se mi žluté, jak tvrdí literatura. „Brýle“ východních samic vypadají naopak výraznější, jsou ostřeji ohraničené a delší směrem za oko. Červená barva u nominátní formy je výrazně variabilní a pravděpodobně to souvisí s věkem. Čím starší pták, tím výrazněji červený. V oblasti Bamendo je asi astrild horský běžným ptákem, protože byl chytán vcelku pravidelně. Jediným dalším druhem rodu Cryptosiza, který je v současnosti v Evropě chován je astrild etiopský – Cryptospiza salvadorii Reichenow, 1892. Ptáci jsou v podstatě stejně zbarvení, ale nemají červenou nebo světlezenou kresbu okolo očí. V případě některých, zřejmě mladých samic, astrildů horských, kterým téměř chybí světle zelená kresba okolo očí, je správné určení druhu velmi obtížné. Tady zřejmě bude hrát vážnou roli velikost ptáků, což ovšem podle fotografií neodhadnete..

Motýlek rudouchý

Uraegitnhalus bengalus (Linnaeus, 1766) 
Malý, výrazně zbarvený pták, asi všeobecně známý. Na obrázku je samec nominátní formy bengalus. Kromě toho, že se o této fotce dá říci, že jde bez pochyb o tuto formu, má ještě jeden skrytý význam. Hranice výskytu motýlků v Kamerunu musíme posunout poněkud více k jihu než uvádí literatura.

Amarant tmavý

Lagonosticta rubricata (Lichtenstein, 1823)
Je to malý pták s typickým tvarem těla a zobáku a podle těchto znaků obvykle spolehlivě určíme, že se jedná o příslušníka rodu Lagonosticta. Amaranti tmaví jsou rozšířeni téměř po celé Africe a proto také druh vytváří množství zeměpisných forem. Samci jsou vždy červení, samice hnědavé, jsou to vesměs ptáci s výrazným pohlavním dimorfismem. Počet zeměpisných forem není ustálený, z mnohých dřívějších forem jsou dnes samostatné druhy. Na obrázku je samec západoafrické formy Lagonosticta rubricata polionota.

Astrild vlnkovaný

Estrilda astrild (Linnaeus, 1758)
Malý pták, typově asi nejvíce naplňující jméno astrild. Všeobecně známý. Je rozšířený prakticky po celé Africe, v současnosti i v Evropě a mnohde jinde na světě, kde byl uměle vysazen. Vytváří množství zeměpisných forem, které se jen málo odlišují. Přesný popis toho jak je od sebe odlišovat není dosud souhrnně vypracován. Na obrázku je forma occidentalis. Takže ten, kdo by snad chtěl vypracovat nějaký klíč, může tuhle fotku vzít jako základ.

Stračka dvoubarvá

Spermestes bicolor (Fraser, 1843)
Malý, černobíle zbarvený pták, kterého dřívější praxe řadila mezi „amadiny“. Nominátní, západoafrická forma je zcela bez bílého mřížkování v křídlech. Náš pták je formy poensis. Forma tvoří přechod k východním formám, které čeština zná pod jménem stračka dvoubarvá mřížkovaná. Výrazněji se pak odlišuje stračka dvoubarvá hnědohřbetá. Počet forem ani řazení do rodu není ustálené. Nové české názvosloví řadí stračky do rodu Lonchura a u druhu bicolor uvádí čtyři formy, zatímco prameny řadící je do rodu Spermestes až sedm forem. Proto také je tato fotografie, u které můžeme zapíchnout prst do mapy a říci: ten pták je odtud, důležitá.