Chováme krkavcovité


V poslední době se mezi chovateli začínají objevovat zástupci poměrně velké rodiny krkavcovitých. Asi se nestanou běžnými chovanci jako například papoušci či drobní zrnožraví exoti, ale rozhodně si své zastánce získají. Kromě našich druhů – sojek, strak, krkavců a havranů – se v chovech objevují i cizokrajné druhy. Ty mají nespornou výhodu pro své chovatele v podobě nepotřeby jejich evidování na příslušném úřadě, jak je vyžadováno u druhů z naší přírody. Pro tento článek jsem vybral tři zástupce uvedené skupiny tvořící, dalo by se říci, pomyslné bedny vítězů.

Čeleď krkavcovitých Corvidae představuje jednu z nejvíce rozmanitých ptačích skupin, najdete zde jednak naprosto běžné ptáky, jednak jedny z nejméně známých ptačích druhů vůbec. Skupina čítá asi 117 druhů ptáků, kteří jsou jedněmi z největších zástupců řádu pěvců – Passeriformes. Jsou zde samozřejmě výjimky, některé druhy vyskytující se v Severní Americe nejsou větší než mohutnější druhy drozdovitých. Mezi krkavcovitými najdeme čistě lesní ptáky, spousta druhů naopak obývá otevřená skalnatá stanoviště, jedna skupina sojek se přizpůsobila pozemnímu životu, mnohé druhy se velmi úspěšně adaptují na změněné životní podmínky a stávají se ptáky, kteří obývají sídliště člověka. Druhy této skupiny pěvců jsou proslulé svou inteligencí a chytrostí. Pokud k tomu přičteme jejich další vlastnost, kterou je všežravost hraničící s nenasytností, dostáváme se na trochu šikmou plochu, kterou jim mnoho ptačích příznivců zazlívá. Krkavcovití nepohrdnou žádnou alespoň trochu poživatelnou potravou, mršinami počínaje přes různé rostlinné a živočišné složky až lidskými odpadky na skládkách konče. Nicméně nevynechají jedinou příležitost k vyplenění ptačích hnízd, což společně s jejich úspěšným postupem hraničícím s přemnožením začíná být problém, který asi chovatelé ptáků vnímají nejdramatičtěji. Přes tato negativa zastávám názor, že krkavcovití jsou jedni z nejzajímavějších ptáků chovaných v péči člověka. Celkem pravidelně se v chovech vyskytují v několika druzích, mezi nimiž jsou i dále uváděni tři zástupci.

Krkavec bělokrkýCorvus albicollis – je bezesporu impozantní pták. Dosahuje délky až 54 cm a váhy téměř 1 kg. Za letu tvoří jeho siluetu krátký ocas a pozoruhodně široká křídla dosahující rozpětí až 110 cm. Tento druh snadno poznáme podle bílé skvrny na zadní části krku a podle hlubokého obloukovitého zobáku. Sexuální dimorfismus není u tohoto druhu vyvinut, i když celkem pravidelně je samička o poznání menší. Tento druh krkavce pochází z Afriky. Areál jeho rozšíření začíná na severu Ugandy, obtáčí velká východoafrická jezera přes Keňu, Rwandu, Burundi do Tanzanie, pokračuje přes Zambii a Mosambik do Zimbabwe, přes nejvýchodnější cíp Botswany dále do Jihoafrické republiky, kde jeho výskyt končí až u mysu Dobré naděje v okolí Kapského Města. Tento jakoby roztáhlý a ne úplně souvislý areál jeho rozšíření vám nejlépe osvětlí geografická mapa Afriky. Z ní je patrné, že krkavci kopírují východoafrickou propadlinu a následná pohoří na jihu kontinentu, což jim zaručuje jejich oblíbené životní prostředí - útesy a rokle v horských oblastech, případně řídké lesy prokládané otevřenými skalisky. Zde žijí v párech, mimo období hnízdění se potulují krajinou v rodinných skupinkách či malých hejnech, pouze na potravních stanovištích je lze spatřit i v hejnech čítajících několik stovek jedinců. Je to stálý druh, který maximálně podniká delší výpravy za potravou. Samička snáší 4 až 6 skvrnitých vajíček, na která nasedá většinou po snesení druhého, což je opatření proti prochladnutí vajíček, i v tropech klesají noční a ranní teploty ve vyšších nadmořských výškách až k bodu mrazu. Inkubace trvá asi 21 dnů, mláďata zůstávají v hnízdě 40 dnů i déle.

Vrána černobíláCorvus albus – je dalším černobíle zbarveným krasavcem. Dosahuje o něco málo menší velikosti i váhy oproti předchozímu druhu, naopak bílá část opeření je několikanásobně větší včetně bíle zbarvené hrudi. Díky tomuto znaku ji poznáme ihned i v letu, stejně tak i podle úzkého ocasu. Pohlavní dimorfismus opět není patrný, u všech druhů zde uvedených doporučuji endoskopii. I tento druh pochází z Afriky, kde se vyskytuje na celém kontinentu jižně od Sahary s dvěma výjimkami, chybí v takzvaném Africkém rohu a dále v bezvodné zóně na pomezí JAR, Namibie a Botswany. V období mimo hnízdění se vyskytuje ve větších hejnech, jinak je jejich biologie obdobná jako u krkavců bělokrkých, snad jen že se jedná o druh, který využívá ke svému životu a hnízdění opravdu rozličná stanoviště včetně lidských sídel.

Kraska červenozobáUrocissa erythrorhyncha – je celkem běžný druh v našich chovech, na rozdíl od obou předchozích Afričanů. Přesto se její úspěšní chovatelé v naší republice dají každý rok spočítat téměř na prstech jedné ruky. Její krása a elegance je však pro každého opravdového chovatele výzvou, která nedá spát. Tento nádherný pták dosahuje velikosti 80 cm, z čehož ale 40 cm tvoří dlouhá ocasní pera. Její hmotnost se pohybuje okolo 220 g. V přírodě obývá oblasti začínající podhůřím Himálaje a pokračující až do jižní Číny, přes poloostrov Zadní Indie až do Malajsie. V těchto lesních oblastech plní funkci naší sojky. V hnízdě z větviček oba rodiče střídavě zahřívají 4 až 6 vajíček, mláďata se klubou po 17 dnech a hnízdo opouštějí po dalších 30 dnech. Staří ptáci je pak ještě několik týdnů vodí a přikrmují, než se vytvoří mimohnízdní skupinky, které se toulají krajinou.

Zařízení k chovu výše uvedených druhů by mělo být pokud možno co největší. I když se jedná o druhy z tropických oblastí, naše zima jim neuškodí, pokud mají k dispozici suché závětří. Pouze u vran černobílých se doporučuje mrazu prosté přezimování. Konstrukce voliéry může být dřevěná, ale pozor na sílu pletiva či sítě, zvláště u krkavců a vran, v chovech běžně používané sítě před nimi rozhodně neobstojí. Závětří jim nejlépe poskytují plastové desky tvořící chráněný kout a přesah střechy. Tento materiál zaručuje možnost rychlé a časté dezinfekce, neboť se z něj proudem vody dobře odstraní zbytky tekutého trusu těchto chovanců. Rovněž dno voliéry musí tvořit vrstva říčního písku, která nám umožňuje časté odstraňování výkalů a zbytků potravy. U krasek je podmínkou úspěšného chovu husté osázení voliéry keři, nejlépe stálezelenými. Pro všechny druhy pak platí pravidlo bez výjimek – absolutní klid v okolí voliéry je základem naděje na úspěšný odchov. Přestože ptáci milují výhled do krajiny, pokud nám naše zahrada neumožňuje poskytnout jim klidné prostředí, je možnost pro ptáky postavit komorovou voliéru používanou na chov dravců, která má většinu stran plných a neprůhledných.

Podstatnou částí úspěšného chovu je vhodná a kvalitní potrava. Základ krmné dávky v případě krkavců a vran tvoří jednodenní kuřátka. Prodávají se po kartónech mražená, před krmením se pouze rozmrazí a podávají v počtu asi 4 kusy na jednoho krkavce a den, u vran o jedno méně. K tomuto základu podáváme širokou paletu doplňkových krmiv podle aktuálních možností, které jsou u krasek naopak tím základním - vařená rýže, mleté syrové i vařené maso, tvaroh, vařená vejce, myši, vařené kosti z polévky i s morkem, vařené brambory i se slupkou, směs zrnin pro velké papoušky, psí a kočičí granule, běžný sortiment ovoce včetně tropického, bílé i tmavé namočené pečivo se šrotem, vařená slepice, sarančata, cvrčci, zophobasy, žížaly, hlemýždi a další. V tomto ohledu asi žádné mantinely neexistují, málokdy se stane, že novou složku potravy ptáci alespoň neochutnají. Potravu podáváme na zemi nebo na krmné polici, odkud si ji krkavcovití odnášejí na své oblíbené bidlo, kde si ji pomocí přidržování nohou trhají a hltavě polykají. Samozřejmostí je dostatek čerstvé vody a hrubého gritu podporujícího dobré trávení.

Hnízdní sezóna u krkavcovitých začíná většinou brzo zjara. Tok lze zaznamenat už během února, zvláště u krkavců, závisí na páru a jeho dokonalém uvyknutí podmínkám chovu, důležitou roli hraje i nevyzpytatelné jarní počasí. Hnízdo si staví na polici či v proutěném koši, krasky většinou v keři, v každém případě základ tvoří větve a klacíky různé délky a tloušťky. Po ukončení základní stavby přichází na řadu vlastní výstelka, kterou tvoří různé měkké a izolující materiály – mechy, seno, sláma, ovčí vlna, ptačí peří a podobně. Na stavbě a vystlání hnízda se podílejí oba rodiče. Společně s rodiči se pak mláďata drží po celé léto, někdy je možné je u rodičů ponechat i přes zimu až do dalšího hnízdního cyklu. Po celou dobu výchovy mláďat musí chovatel počítat s enormním nárůstem spotřeby krmiva, které zvláště v tomto období musí být co nejpestřejší.

Co říci závěrem? Krkavcovití si zvyknou na svého chovatele, dovedou napodobovat nejrůznější hlasy a zvuky, výjimkou nejsou ani ptáci zřetelně artikulující lidská slova, rodinka krasek ve velké voliéře je úchvatná podívaná, zvláště za letu. Snad jen bych si dovolil drobné varování pro budoucí chovatele těchto ptáků - pozor na děti a domácí zvířata v bezprostředním okolí voliér s krkavci či vranami, přece jenom jsou to velcí ptáci vybavení velice silným zobákem a drápy. Ale i to dělá chov těchto ptáků nezapomenutelným.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (5x):

1
2
3
4
5