Korela skořicová
Postava se shoduje s původními korelami. Tedy štíhlá, dlouhá a kónicky se zužující. Postoj je vzpřímený, svírá úhel asi 60°. Délka je 340 mm, z toho téměř polovinu činí ocas, který měří 160 mm. Křídlo je dlouhé 70 mm, hlava zaoblená, mírně vyčnívá jenom tmavý horní zobák. Chocholka dlouhá, bez protilehlého opeření, podle německého standardu dlouhá až 60 mm.
Opeření samce je hnědé bez šedivého tónu. Přední část hlavy a chocholky jsou žluté. Stvoly pér chocholky jsou nahnědlé. Na příuší je oranžově červená 20 mm velká skvrna. Spodní část těla je světleji hnědá než horní část těla. Zobák je rohové barvy, ke špičce světlejší. Nohy světle šedé s tmavšími drápky. Stehna opeřená, světle hnědá. Oči tmavé.
Samice je zbarvena stejně jako samec, pouze přední část hlavy je nažloutlá, s hnědými stvoly pér, se žlutým čelem a chocholkou, oranžové skvrny jsou výraznější. Spodní část ocasu je žlutě páskovaná – mramorová.
Její dědičnost je vázaná na pohlaví.
Některé kombinace křížení:
1,0 skořicový×0,1 šedá
= 50 % samců šedých / skořicových,
= 50 % samic skořicových
Tzn. že všechna odchovaná šedá mláďata jsou samci štěpitelní na skořicové zbarvení, odchovaná mláďata skořicová jsou samice.
Další kombinace mohou být:
1,0 skořicový×0,1 perlová šedá
= 50 % samců šedých / skořicových / perlových,
= 50 % samic skořicových
Vzhledem k tomu, že obě mutace jsou vázány na pohlaví a šedá je dominantní vůči skořicové, je odchov mladých samečků v šedém zbarvení, ale štěpitelných na obě výchozí barvy rodičovského páru.
1,0 skořicový×0,1 bělohlavá šedá
= 50 % samců šedých / skořicových / bělohlavých,
= 50 % samic skořicových / bělohlavých
Dědičnost zbarvení bělohlavého je recesivní.
Zbarvení skořicové mutace je dnes světle hnědé, základní kontury zůstaly zachovány. Tmavě šedoskořicové korely patří již minulosti, protože to byl přechodný typ, resp. odpadní produkt při šlechtění perlových korel. Křížením tmavých skořicových se žlutými byl vyšlechtěn kmen světlejší bez šedivého tónu, jak jej požaduje standard.
Pohlaví u této mutace lze určit podle znaků přírodně zbarvených jedinců.
Použitá literatura: M. Vašíček, Papoušci Austrálie II.
