Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
O zanícenosti a bláznovství, u chovatelů andulek zvlášť
Sdílet:

O zanícenosti a bláznovství, u chovatelů andulek zvlášť

Hodně lidí u nás si myslí, že čeština je nejpestřejší jazyk na světě. Je to jejich mateřština. Když se však zaměříte na počet slov a výrazů, které další jazyky používají, snadno zjistíte, že angličtina nebo němčina musejí být nutně bohatší. Všeobecný anglický slovník obsahuje nejméně jednou tolik hesel než obdobný slovník český. Jediným českým slovem můžete někoho zatratit, nebo naopak svatořečit podle toho, jak to právě čtenář vnímá. Zdá se mi, že u jiných jazyků je takové nebezpečí mnohem menší. Avšak mou mateřštinou je čeština, musím se proto sám popasovat s tím, co bych chtěl říci.

O mimořádných lidech a jak to o nich říci

Možnosti češtiny jsou někdy opravdu omezené, když chcete vyjádřit něco, co se nějak vymyká zavedenému normálu. První český prezident T. G. M. byl jenom jeden. Většina lidí jej měla za nedostižný vzor, jiní mu nemohli přijít na jméno. Vymykal se. Jestliže my všichni jsme normální, byl on snad nenormální? Ano i ne. Zápor od tohoto slova používáme opět spíše v hanlivém smyslu, ale dá se použít i ve smyslu pochvalném, obdivném. Když řeknu, že Ladislav Groda je blázen, myslím to v kladném smyslu. Jde však o to, aby to takhle vnímala většina lidí, kteří to budou číst. V tom je však problém. Jen si odskočte na internet a najděte si diskusi o panu Grodovi. V jednu chvíli budete uznale kývat hlavou, aby se vám hned vzápětí udělalo špatně. Je tam těch příspěvků téměř tisíc pět set, takže jde v každém případě o téma, které by si zasloužilo uchopit. Jenže jak to napsat, aby mi přímo nešlo o vlastní krk, a přitom zase jsem nebyl za obřího sraba. Původně jsem již o tomhle námětu uvažoval, ale vzdal jsem to. Jenže potom mě vyprovokoval další z těchto zanícených bláznů. Upozorňuji, že to vážně zase myslím jako výraz obdivu. Bez lidí, kteří se do nějaké činnosti dokonale zblázní, zažerou se a dají do toho všechno, by to ani nešlo. Ti lidé jsou totiž na špičce, jsou jedineční ve své činnosti. To oni táhnou celou tu káru směrem k dokonalosti. Jsou předmětem obdivu, ale i nenávisti. Nejsou takoví jako my všichni ostatní. Jsou tudíž nenormální. A zase tady máme ten jazykový propletenec. Nenormálním je na jedné straně génius, ale i naprostý blbec. V tom je právě ta voštara, jak to říkal pan Hrabal.

Oni ovšem nemohou být neužitečná nemehla, která by snad potřebovala sociální podporu. Naopak musejí být a také jsou i v další své činnosti úspěšní lidé, protože provozovat špičkový chov výstavních andulek vás jen tak neuživí. Spíše tady utopíte nějaké peníze. Asi nejúspěšnější evropský chovatel výstavních andulek současnosti Jo Mannes má tohle spojené se svou profesí. Pokud jsem se správně doslechl, provozuje zoo obchod. Jako správný obchodník nabízí a prodává i krmné směsi právě pro andulky. Jo Mannesovy krmné směsi. Když tímhle krmí právě on, tak to přece musí být to správné krmení. To ti naši blázni jsou úspěšní v jiných činnostech, ze kterých pak dotují svoje andulky. To mě nezajímá a nechci o tom ani psát, abych snad nenávist vybujelou kvůli andulkám nepřenášel jinam jako nějaké nakažlivé spalničky. Rád bych však nastavil zrcadlo našemu chovatelství. To také nebude snadné.

Vzory a cíle

Je samozřejmé, že od našich sousedů přebíráme mnohé. A vždy tomu tak bylo, samotnými ptáky počínaje a organizací spolkového, chovatelského života konče. Tady to však mnohdy děláme natolik nekriticky, že to u nás i škodí. Více než často slýchávám i zcela krajní názory. Třeba: „Jsme přece členy C. O. M., tudíž se musíme řídit jejich pravidly.“ Absolutní nesmysl! Zcela naopak, pravidla C. O. M. tvoří kompromis mezi národními pravidly za jediným účelem. Totiž za účelem uspořádání jedné jediné soutěže, takzvaného mistrovství světa. Je historicky samozřejmé, že v dnešním německém chovatelství můžeme vidět vzor. U andulek se tak děje v první řadě. A zase někdy až přespříliš. My jsme od nich přebírali vždy. Ale jen tak samovolně je předčit nemůžeme. Zvláště pak když jejich organizaci a názory známe v podstatě jen povrchně. Podívejme se na to i z jiné stránky. Mají více chovatelů, více zanícených bláznů a především i více finančních prostředků, které do toho mohou vložit. Němců je na osmdesát milionů, to je asi osmkrát více než nás. Rozlohou jsme asi 4,5krát menší. Kdyby se u nás mělo zúčastnit školení posuzovatelů, specialistů na andulky nebo zanícených specialistů deset lidí, potom by to u Němců bylo osmdesát lidí. Něco na této úměře je. Němců tam takový počet bude, u nás těch deset dohromady nedáte. V současnosti u nás máme, co já vím, maximálně čtyři posuzovatele andulek s takovou reputací, aby je ostatní „skousli“. Na ostatní se andulkáři dívají skrz prsty. Proto se také na většině opravdu vrcholových výstav objevují cizinci. Jsou však ještě další skutečnosti, řekněme širšího rozsahu. Němců bude na takové dvoudenní akci 80 nebo i více a všichni si budou sami platit noclehy, stravu i další. U nás si tohle dovolit nemůžeme. Jako důchodce si prostě nemohu dovolit jet na dvoudenní zájezd na druhý konec republiky. To je jedna věc. Tou druhou budou specialisté, kteří tam budou přednášet. Jedinou opravdu smysluplnou přednáškou u nás byla kdysi dávno přednáška tehdejšího předsedy AZ pana Schwarzberga, kterou organizoval KPEP. Vlastně Standa Rákos pod hlavičkou tohoto spolku. Pan Schwarzberg byl vlastně andulkář řekněme s nadprůměrnými organizátorskými schopnostmi, právě tak jako jejich následující předseda pan Theo Vins. Můžeme si tak všimnout vlivu a zásluh andulkářů o tento německý spolek. Přednášky se tenkrát u nás zúčastnilo poměrně dost lidí, byla doba, kdy na takové akce chodilo tolik lidí, že by to dnes bylo považováno za zázrak. Otázky do diskuse jsem kladl jen já, ačkoli jsem se nikdy nepovažoval za chovatele andulek, ale musel jsem je občas posuzovat. Nikdo ze specialistů nepoložil tenkrát jedinou otázku. Všichni znali všechno. To samo o sobě je zarážející. Většinu německých školení a diskusí nevedou nejúspěšnější chovatelé, ale právě zkušení posuzovatelé a teoretici, kteří celou akci organizují. Má to svůj smysl. Takový Jo Mannes je nejúspěšnější chovatel andulek, ale sám jezdí na takové akce vyslechnout si názory lidí s vizí, jak by to mělo dále vypadat. Nakonec chov andulek je jedna věc, organizovat jejich chovatele je věc druhá, zcela odlišná. Koncem šedesátých let minulého století jsem se stal zahraničním členem AZ, což mě stálo nemalé úsilí. Šlo totiž o to, kdo za mne zaplatí oněch pouhých 24 DM členského poplatku, který jsem sám z Česka platit nemohl. Odměnou byl pak jejich časopis, odkud jsem čerpal informace. Bylo nás z Česka málo, Standa Rákos nebo pan Rudolf Vít, kteří potom informace předávali dál. Vím proto, že již před padesáti lety organizoval AZ pravidelně podobná odborná setkání jednotlivých odborností. Říkali tomu Tagung, což prostě znamená zasedání, ale v češtině to nemá alternativu, která by měla patřičný břink. A co víc, zprávy z těchto zasedání se potom objevovaly v jejich časopise. Ony z takového zasedání obvykle vycházely i nějaké závěry a doporučení. Každý, kdo chtěl, byl dobře informován. Čas od času potom byla vydávána zvláštní vydání jejich časopisu AZ Nachrichten věnovaná jednotlivým druhům nebo disciplínám. Mám v knihovně zvláštní čísla věnovaná andulkám, japonským chůvičkám nebo kanárům. Publikují zprávy z odborných zasedání, vývoj standardu, ale také zásadní a povedené články z minulosti. Podle zásady opakování matka moudrosti. Dokážete si představit, kolik máme u nás asi posuzovatelů, specialistů na andulky? A kolik z nich asi někdy o té své specializaci někam něco napsalo? Vůbec něco, když ne již něco zásadního. V současné době nemá ČSCH nebo snad KCHA žádný skutečně odborný časopis, ve kterém by se vedly opravdu odborné diskuse. Kdysi mívali exotáři svůj Informační zpravodaj a andulkáři zpočátku vydávali svůj Undulatus. Tyto doby počátečního nadšení dávno opadly. Oproti tomu AZ vydával a distribuoval AZ Nachrichten v rámci členského příspěvku. U nás se to vždy platilo zvlášť. Neboli od prvopočátku se u nás chovatelé dělili na informovanější a méně informované, případně zcela neinformované. To trvá. V současnosti někdo bere Novou Exotu, někdo Faunu, jiný Papoušky z Budějic, další vůbec nic. Zdá se mi však, jako kdyby přece jenom někde za obzorem začínalo svítat.

Naši zanícení

Jestliže L. Groda je dnes považován za českou jedničku, je to především tím, že svým zanícením je zasažen nejdelší dobu. Před 34 lety jsem se svou chabou němčinou asistoval u jeho nákupu andulek v Olomouci. Neváhal tenkrát vydat takové peníze, že i dnes by byla ta cena považována za opravdu přemrštěnou. Jenže on si vždy uměl vybrat ptáky a dobrý nákup se musí nakonec někde projevit. Nemusí být každoročně absolutním vítězem, aby byl považován za jedničku. Nejednou jsem byl svědkem, že se dokáže vyrovnat i s prohrou a navíc i s viditelnou nespravedlností. Dalším zanícencem, který se objevil na naší andulkářské scéně, je pan Jiří Řejha. To je další osoba, o které nevím, jak to napsat, aby to snad nebylo chápáno v záporném smyslu. Začínal později než Groda, ale vypracoval se v poslední době na samý vrchol. Od roku 2009 čtyřikrát za sebou vyhrál celostátní výstavu andulek, z toho hned dvakrát po sobě ve všech kategoriích, které jsou uváděny v historických tabulkách katalogů těchto výstav. Tedy v soutěži jednotlivců, kolekcí a párů. Takhle na vrchol se nedostane nikdo, kdo by nebyl přiměřeným bláznem. Nikdo, kdo by nechtěl vítězit více než ti ostatní, normální. Je to jednoduché, že ano. Mít chuť vítězit. Třeba panu Řejhovi se stal domácí píseček malým, stal se proto i členem rakouského andulkářského spolku. Ostatně Rakušané mají velkou zásluhu na vzestupu našeho chovatelství andulek. Zvláště pak jejich blázen číslo jedna Karl Eben. On dostal do své legitimace opravdu číslo 1 a jako původně jemný mechanik dost dobře nemohl podporovat svůj chov jako jiní, ti lépe zajištění. Přesto byl léta rakouskou stálicí kvality. Členství v cizích spolcích může mít i jinou, řekněme podpůrnou funkci. Ve fotbale každý ví, co znamená domácí prostředí. I na půdě C. O. M. se na šampionátech vždy posuzovalo ve dvojicích, vždy jeden domácí a jeden zahraniční posuzovatel. Mělo to eliminovat domácí prostředí. Nevím, jestli tahle praxe zůstala zachována, byla mnohem nákladnější, ale byl jsem mnohokrát svědkem, že domácí prostředí hrálo někdy až rozhodující roli. Třeba právě u Karla Ebena kdysi v Olomouci, když tam měl jasného vítěze, a přesto nevyhrál. Jiří Řejha se stal rakouským mistrem, což samo o sobě něco znamená, a snad právě proto mu mnozí za zády poznamenávají, že s rakouským kroužkem. Tohle je docela zajímavá, řekl bych právnická otázka. Kdysi jsem byl členem AZ. A jako zahraniční člen jsem neměl právo na jejich kroužky. Má to sice svoji logiku, ale dá se uplatňovat pouze u velkých a silných organizací. Naše spolky jsou natolik malé a slabé, stejně tak v Rakousku, že nemohou vylučovat cizími kroužky označené ptáky. Samozřejmě jen v takovém případě, že konkrétní kroužek připadá jen konkrétnímu chovateli. To proto, že se předpokládá, že ptáci pocházejí z chovu právě toho chovatele, který je vystavuje. Že je někde právě nekoupil, jinými slovy, že se nechlubí cizím peřím. Právě z toho důvodu vyhrajete rakouské mistrovství spíše s rakouskými kroužky než s českými. U nás to zase nehraje tak velkou roli. Většina výstav je přístupná i zahraničním vystavovatelům, a pokud někdo z našich používá i cizí kroužky, stejně to všichni dobře vědí. A u nás pak potřebujete každého vystavovatele, aby výstava vůbec za něco stála.

O zasedání posuzovatelů a zanícených

Získal jsem informaci, že pan Řejha byl pozván na zasedání, školení posuzovatelů, které pořádal německý AZ. Šlo o nedávný Tagung organizovaný AZ vcelku pravidelně. Tentokrát v Kirchenheimu. Jejich iniciativa je pozoruhodná. Jde totiž o to, že v andulkářském světě existují organizace a jejich pohledy na celou disciplínu, které se tak docela neshodují. V popředí je jak německá AZ, tak WBO, která se sice tváří celosvětově, je však spíše anglická. C. O. M. je považována za kanárkářský spolek. Tentokrát AZ pořádal zasedání, které bylo věnováno převážně strakám, nebylo však určeno výhradně členům této organizace, naopak byli přizváni všichni, kdo by mohli k této problematice něco říci. Z Německa, ale i třeba z Maďarska. A zaměřeno hlavně na posuzování. S nápaditým využitím audiovizuální techniky. My u nás máme také jistý počet posuzovatelů pod hlavičkou ČSCH. Na druhé straně, máme dnes již nějaký počet spolků, které pod ČSCH nepůsobí. Máme také určitý počet mezinárodních posuzovatelů organizace C. O. M. Většina z nich získala svoje oprávnění v rámci pořádání světového šampionátu v Olomouci v roce 1980, někteří již dříve. Já třeba v roce 1975. Následně se pokoušelo složit zkoušky více uchazečů, uspělo jich jen minimum. Potom jsou i u nás mezinárodní posuzovatelé andulkářské organizace WBO. Jejich počet neznám, pan Řejha ovšem mezi ně patří. Tuším, že od roku 2007. Jestliže se mu dostalo té cti a byl pozván na školení AZ, znamená to, že musí být velmi aktivní a dopracoval se do pozice nějaké autority. I u nás se pořádají školení posuzovatelů, bohužel kvality diskuse v AZ zdaleka nedosahují. Přitom právě andulkáři mají taková ukázková školení a posuzování lépe organizována než ostatní disciplíny. Jednodenní posuzované výstavy andulkářů jsou mezi těmi výstavami, které lze hodnotit opravdu kladně. Objevují se i další, moderněji organizované chovatelské akce, například takzvaná VIP setkání chovatelů papoušků vyplněná odbornými přednáškami. Na nich však nejde o posuzování. Asi dvakrát bylo organizováno také setkání chovatelů amad Gouldové na šumavském Špičáku – zaznamenala jistý úspěch a byla opravdu přínosem. Většinou jsou to však akce agilních jednotlivců, nikoli zavedených spolků.

Závěr

Pokud dosahují naši chovatelé špičkových výkonů na mezinárodních akcích, je to v podstatě díky jejich osobní aktivitě. Vyrostli na tomto poli jako solitérní rostliny, které dokazují, že půda by tady mohla být dobrá. Vyrostlo několik opravdu špičkových osobností. Co nám chybí, jsou lidé, kteří táhnou spolky. Zkuste si položit otázku, co by se stalo, kdyby se náhodou zhroutil byť jeden jediný funkcionář KCHA. Ostatně již dnes na burze slýchávám otázku, jak si asi povede KCHA bez své šedé eminence S. Rákose, který mnohé financoval ze své vlastní kapsy. Všechno zavedené je nutné podporovat všemi silami. Současně je ovšem nutné intenzivně přemýšlet o tom, jak všechno co nejvhodněji nastavit na naše podmínky, které jsou nepoměrně skromnější než u sousedů, jež si bereme za vzor.

Autor textu: Ondřej Michálek
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru