Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) 14 Bulbulovití (Pycnonotidae)

Charakteristika čeledi: Bulbulovití (Pycnonotidae) jsou, nám chovatelům měkkožravých ptáků, velice dobře známou čeledí. Některé druhy dnes patří mezi nejčastěji chované měkkožravé pěvce vůbec.

Řadíme zde přibližně 130 druhů až ve 24 rodech. V češtině mají tyto rody názvy bulbul, bulbulčík a bulbulec. Například v angličtině mají tyto rody až 5 názvů. Samotné pojmenování bulbul pochází z perského výrazu  znamenajícího slavík (Luscinia). V arabštině a perštině tedy slovo bulbul vůbec neoznačuje ptáky, o nichž je tento článek, ale slavíky, ptáky jiné čeledi. Pojmenování těchto ptáků v češtině, angličtině a dalších jazycích tedy vzniklo vlastně chybou.

V otázce rozšíření se jedná o starosvětské ptáky. Najdeme je od většiny Afriky přes Střední východ, tropickou Asii až po Indonésii a Japonsko. Několik druhů také osídlilo izolované ostrovy Indického oceánu.

Obývají širokou škálu biotopů. Většina afrických druhů obývá především tropické deštné lesy, zatímco v Asii jsou naopak pralesní druhy poměrně vzácné a obývají spíše otevřené oblasti.

Jediný druh obývající Evropu najdeme na řeckých ostrovech Kyklady.

Systematika bulbulů je dodnes poměrně nejasná. Například v roce 1943 rozdělil Delacour čeleď na 4 skupiny s „vedoucími“ rody Pycnonotus, Phyllastrephus, Criniger a Chlorocichla. Dnešní analýzy však ukazují, že toto rozdělení bylo založeno na chybném výkladu znaků.

Srovnáváním mitochondriální DNA cytochromů b sekvence bylo například zjištěno, že pět druhů rodu Phyllastrephus vlastně mezi bulbuly vůbec nepatří, ale správně by měly být řazeny do zatím neurčené skupiny madagaskarských pěvců. V současnosti jsou tedy nejčastěji řazeny do nově uznané čeledi Bernieridae zahrnující 8 rodů madagaskarských pěvců. Rod Phyllastrephus zde pak byl přejmenován právě na rod Bernieria, ale některé jeho druhy jsou nově řazeny jako Xanthomixis.

Druhy chované v ČR

Bulbul rudouchý

 

(Pycnonotus jocosus),

 

Linnaeus, 1758

Jedná se o (aktuálně) nejčastěji chované bulbuly v České i Slovenské republice. Původně byl Linném popsán jako druh rodu Lanius, tedy druh ťuhýka.

Vyskytuje se ve velké oblasti jihovýchodní Asie, preferuje její tropickou část. Vytváří se zde až 9 následujících poddruhů:

• P. j. jocosus – nominátní poddruh obývající dle literatury Hongkong.

• P. j. fuscicaudatus – Indický poloostrov, liší se téměř spojeným černým prsním límcem a absencí bílé špičky ocasu.

• P. j. abuensis – severozápadní Indie (typová lokalita hora Mount Abu), je bledší, prsní límec nemá spojený a chybí mu také bílá špička ocasu.

• P. j. pyrrhotis – obývá lokality zvané Terai. Jedná se o pásy bažinatých lučin, savan a lesů nacházejících se jižně od vnějšího podhůří Himálaje, pohoří Siwalik a severně od Indoganžské nížiny, řeky Gangy, Brahmaputry a jejich přítoků. Svrchní část těla má bledou, má bílou špičku ocasu a široce otevřený prsní límec.

• P. j. emeria – východní poloostrov a delta Gangy, svrchní část těla má teple hnědou. Liší se také velice tenkým zobákem a dlouhou chocholkou. Byl introdukován na Floridu.

• P. j. whistleri – Andamany, svrchní část těla teple hnědá, širší zobák a kratší chocholka než předchozí poddruh.

• P. j. monticola – severovýchodní Indie, svrchní část těla je tmavší než u Pyrrhotis.

• P. j. pattani – Thajsko.

• P. j. peguensis – popsán byl v jižní Barmě, není vždy uznáván.

V lidské péči byli zaznamenáni Kříženci s b. šupinkovým (P. cafer), bulbulem (P. leucotis), b. arabským (P. xanthopygos), b. černochocholatým (P. melanicterus) a b. bělolícím (P. leucogenys). Pozorován byl také leucismus.

Obývá lehce zalesněné oblasti, více otevřené oblasti s křovinami a zemědělské plochy. Oblast rozšíření je uvedena výše u jednotlivých poddruhů.

Druh byl také „úspěšně“ introdukován do Austrálie a USA. (Los Angeles, Havaj, Florida), dále na Mauricius, Assomption (Seychely) a Maskarény.

Živí se především plody, nektarem a hmyzem. Zajímavé je například požírání plodů thevecie peruánské (Thevetia peruviana), které jsou pro savce toxické. S požíráním pro něj nových plodů se samozřejmě musel vypořádat i v oblastech, kam byl introdukován. Na ostrově Réunion tak například napomáhá šíření, taktéž nepůvodního, ostružiníku Rubus alceifolius. Na Floridě se živí plody až 24 druhů exotických dřevin, jako je mišpule japonská (Eriobotrya japonica), Lantan sp., pepřovec brazilský (Schinus terebinthifolius) a fíky (Ficus sp.).

Období hnízdění závisí na oblasti výskytu. V jižní Indii probíhá od prosince do května, v severní Indii pak od března do října. Hnízdí jednou až dvakrát ročně. Tok samců zahrnuje kývání hlavou, roztahování ocasu a sklánění křídel. Hnízdo je miskovitého tvaru a je stavěno v keřích, doškových zdech nebo malých stromech. Jako stavební materiál používá tenké větvičky, kořínky a trávy. Dozdobeno je pak relativně velkými objekty jako pásy kůry, papír, ale i plastové sáčky. Snůška obvykle čítá 2–3 vejce. Dospělec (pravděpodobně samice) na ochranu vajec i mláďat také předstírá zranění k odlákání predátorů od hnízda. Inkubace trvá 12 dní. Na výchově mláďat se podílejí oba rodiče. Jsou krmena larvami a dospělci hmyzu, který je poté čím dál více nahrazován plody. Vejce i mláďata se mohou stát kořistí, nejčastěji kukačky vraní (Centropus sinensis), krkavcovitých (Corvidae) a lepoještěra pestrého (Calotes versicolor).

Jednotlivé páry si během období rozmnožování hájí teritoria o ploše až 3 000 m2. Mimo toto období se k hřadování seskupují do skupin o stovkách i více jedinců.

V ČR i na Slovensku se v současné době skutečně jedná o nejčastěji chovaného i odchovávaného bulbula. Kromě řady soukromých chovatelů jej najdeme v Zoo Chomutov, Zoo Děčín a Zoo Praha. Tito jedinci jsou uváděni bez určení pohlaví. V Zoo Ostrava a Zoo Plzeň jsou pak chováni jedinci uvádění jako nominátní poddruh, tedy P. j. jocosus.

V červeném seznamu IUCN je veden jako druh málo dotčený a jeho populační trend je klesající.

Bulbul černohlavý

 

(Pycnonotus atriceps),

 

Temminck, 1822

O tomto dalším jihovýchodoasijském druhu příliš mnoho informací nenalezneme. Podobá se bulbulovi (Pycnonotus flaviventris), ale hlavní rozdíly jsou snadno viditelné. Bulbul černohlavý má výrazně modré oči (juvenilní jedinci ne), žluté špičky ocasních per a nikdy nevztyčují chocholku.

Živí se taktéž především malými plody, bobulemi a bezobratlými. Pohybuje se v malých skupinkách, nejčastěji o 6–8 jedincích.

Je uváděno až 5 poddruhů. Jsou jimi tyto:

• P. atriceps triceps – východní Bangladéš, severovýchodní Indie, Myanmar a severní Čína, jižně od jižního Thajska, jih Kambodži, jižní Laos, jižní Vietnam, Malajský poloostrov, Velké Sundy a západní Filipíny

• P. atriceps baweanus – ostrov Bawean (severně od Jávy)

• P. atriceps hodiernus – ostrov Maratua (východně od Bornea)

• P. atriceps hyperemnus – ostrovy západně od Sumatry (Simeulue, Nias, Mentawai)

• P. atriceps fuscoflavescens

Poslední jmenovaný, tedy P. a. fuscoflavescens, je však v poslední době častěji uváděn jako samostatný druh, tedy Pycnonotus fuscoflavescens. Jelikož se jedná o endemita Andamanských ostrovů, bylo by zcela jistě nejvhodnějším českým jménem bulbul andamanský.

Populační trend bulbula černohlavého je stabilní, v červeném seznamu IUCN je veden jako druh málo dotčený.

Nejen v ČR, ale i v celé Evropě se jedná o velice zřídka chovaný druh. Najdeme jej například jen ve čtyřech evropských zoologických zahradách, a to v německém Tierpark Friedrichsfelde, Weltvogelpark Walsrode a české Zoo Praha a Zoo Plzeň.

Bulbul tyranovitý

 

(Pycnonotus leucogrammicus),

 

Müller, 1835

O tomto druhu bulbula najdeme ještě méně informací než o předchozím. Jedná se o indonéského endemita obývajícího ostrov Sumatra. Zde jej najdeme především v západní části, od oblasti Aceh jižně po Sumatra Selatan. Jeho přirozeným biotopem jsou subtropické a tropické nížinné mlžné lesy a subtropické a tropické horské mlžné lesy.

Jeho populační trend je stálý, v IUCN je řazen jako LC, tedy druh málo dotčený.

V chovech znám prakticky není. Jedinou evropskou zoo, kde je chován, je Zoo Plzeň. Stav u soukromníků mi znám není.