Netradiční hrdličky rodu Streptopelia v našich voliérách – 1. část

Během posledních dvou až tří let do našich kolekcí přibylo několik hrdliček rodu Streptopelia, jež jsou mezi běžnými chovateli prakticky neznámé. U některých druhů se jednalo staronové, jiné druhy u nás nebyly dosud nikdy chovány. Konkrétně se jedná o čtyři africké druhy – hrdličku šedoocasou (S. decipiens), h. červenookou (S. semitorquata), h. vínovou (S. vinacea), h. damarskou (S. capicola) a jeden asijský druh – h. šedotemennou (S. bitorquata). Všechny zmíněné druhy patří do příbuzenstva hrdličky zahradní (S. decaocto), vyznačují se tedy černým proužkem na krku. O všech, s výjimkou jedné, tedy můžeme říci, že jsou „podobné“ dobře známé hrdličce zahradní (S. decaocto) či chechtavé (S. risoria/roseogrisea). Pro nespecializované chovatele tedy nebudou příliš atraktivní a zajímavé, jejich „sběratelská“ a chovatelská hodnota je však nezměrná. Postupně si konkrétní druhy blíže představíme.

Hrdlička červenooká – Streptopelia semitorquata (Rüpell, 1837)

Jedná se o velkou, robustní hrdličku, největší z afrických druhů. Měří až 32 cm a váží až 326 g. Zbarvení je vínově růžové, na hlavě přechází ve světle šedou, na zádech, křídlech a ocasu do hněda. I u této hrdličky je proužek poměrně široký. Okruží oka i duhovka jsou tmavě červené. Nejbližší příbuznou je h. šedoocasá (S. decipiens).

Ve většině oblastí rozšíření jde o běžný druh, ale hustota se snižuje v sušších oblastech a v oblastech velmi vlhkých, silně zalesněných a chladných horských. Na Arabském poloostrově obývá jihozápad Saúdské Arábie a Jemenu. V Africe je široce rozšířena v celé Subsaharské Africe, od Senegalu a jižního Mali východně přes vlhčí části Sahelu do jižního Súdánu a Etiopie, ale nevyskytuje se ve většině Somálska a severní Keni. V oblastech jižně přes tropickou zónu ji najdeme až po severní Namibii a severní Botswanu, ne však v západních a východních oblastech Konžské pánve. Ve východní Africe je víceméně kontinuálně rozšířena jižně po východní JAR, kde obývá široký pobřežní pás, až po Kapskou provincii, kde se nevyskytuje v poušti Kalahari ani dalších suchých oblastech.

V kontrastu s ostatními druhy rodu Streptopelia obývá širokou škálu lesnatých a lehce zalesněných oblastí v semiaridních a vlhkých oblastech. Ačkoliv, v Konžské pánvi se vyhýbá rozsáhlým plochám neprostupných lesů, zde ji najdeme ve světlinkách a okrajích lesů podél řek a zemědělských ploch. Obývá také suché křovinaté stepi a v JAR se adaptovala na parky a zahrady.

Tato hrdlička je stálá, nebyly u ní registrovány delší migrace. Samozřejmě však uskutečňuje místní sezonní přesuny. Ty jsou spojeny s polohou hnízdních a krmných míst. Napajedla navštěvuje brzy ráno a v pozdním odpoledni. V době mezi návštěvami napajedel se krmí, v nejteplejších částech dnů klasicky odpočívá. V období dešťů opouští tropičtější oblasti Gambie, Nigérie a Kamerunu a šíří se do jiných, sušších oblastí. Potravu vyhledává především na zemi, příležitostně na stromech. Preferovanou potravou jsou semena, především trav a čiroku (Sorghum), podzemnice (Arachis), slunečnice (Helianthus), skočce (Ricinus), dochanu klasnatého (Pennisetum glaucum), kukuřice (Zea), krotonu (Croton), bambusů a vigny (Vigna). Živí se také plody a bobulemi druhů libora měnivá (Lantana camara), Trema orientalis a moruší (Morus). Přijímá i „vyřazené plodiny“ v zemědělských oblastech, oddenky, květy a příležitostně termity. Doba hnízdění je různá, v závislosti na klimatických podmínkách. V jižní Africe vrcholí v letním i zimním období dešťů, z čehož můžeme soudit, že hnízdí během celého roku. Hnízdo je vratká plošinka z větviček a kořínků, ale je více bytelné než u ostatních druhů, a bývá postaveno na starém volavčím, krkavčím či holubím hnízdě. Vždy je najdeme nízko v hustém keři nad vodou nebo vysoko na stromě. Samec většinou sbírá a nosí materiál samici, která staví hnízdo. Inkubace trvá 14–17 dní. Mládě krmí oba rodiče. Mláďata jsou samostatná ve věku tří týdnů. Tento druh poddruhy nevytváří. Podle mých informací je v ČR aktuálně chován jeden pár.

Můj chov

Ptáky chovám ve velké, hustě zarostlé venkovní voliéře o rozměrech 10 × 4 × 4 m. Jsou zde ve společnosti dalších afrických ptáků, jako jsou perličky chocholaté (Guttera pucherani), frankolínové žlutokrcí (Pternistis leucoscepus), hrdličky temné (Streptopelia lugens), hrdličky senegalské (Spilopelia senegalensis), turakové chocholatí (Tauraco persa) a tokové rudozobí (Tockus erythrorhynchus). Toto seskupení je prozatím bezproblémové. V době nedostatku místa byly hrdličky umístěny také spolu s holuby picazuro (Patagioenas picazuro) či bažanty pavími (Polyplectron bicalcaratum), i zde bylo vše v pořádku. Otázkou je jejich zimování. Prý jsou schopny přečkat naši zimu v kryté nevytápěné voliéře, v minulém zimování jsem to však pro jistotu nezkoušel. Základ krmení tvoří dvě směsi zrnin, a to Deli Nature č. 32 a Beyers Elite Enzymix. Ty jsou, vzhledem k chovu ve společenských voliérách, nabízeny ad libitum. V době hnízdění je krmivo doplněno vaječnou míchanicí a klíčenými zrninami. Jako doplněk stravy jsou jednou týdně podávány kvasnice B-pure značky Oropharma a od stejného výrobce jsou zrniny taktéž jednou týdně doplňovány o česnekový olej. Pitná voda je pravidelně obohacována o Acidomid a Bronchoxan, oba značky Aquamid Benefeed. Především česnekový olej mohu vřele doporučit, jelikož od doby, kdy jej používám, se u všech chovaných druhů zrnožravých holubů výrazně zlepšila kondice, kvalita opeření a také se snížilo množství úhynů.

Tyto hrdličky u mne letos několikrát hnízdily. Pro hnízdění si vybrali dřevěnou misku umístěnou v hustém bezu ve výšce asi 2 m. Třikrát byla snůška neoplozená. V září se vylíhlo jedno mládě, které však ve věku jednoho týdne uhynulo. Příčin může být samozřejmě mnoho, ale nejpravděpodobnější se jeví přílišná plachost dospělých ptáků. V porovnání s jinými hrdličkami tohoto rodu je u mne chovaný pár extrémně plachý a hnízdo vždy při návštěvě voliéry opouští. Snad se tedy více zadaří v další chovatelské sezoně.