Jižní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku

Další fotografie (7)

Tak hlasité rozloučení s brazilským Pantanalem jsem od klidného čtyřnohého tvora nečekal. Kapybary, největší hlodavci světa, se v předvečer odjezdu z ranče Xaraes přišly nabaštit k naší terase. Když jste v klidu, cvalíci připomínající přerostlá morčata se přiblíží na dva metry a spásají jako sekačky. Děsně u toho chroustají! Indiáni jim trefně říkají páni trávy. Ráno ještě ze střechy křičí místní čačalaka, ale zvuky přírody načas vyměníme za vrčení motoru a dunění kolejí. Nasedat, vyrážíme k brazilsko-bolivijské hranici!

Nejistá cesta

Vyjíždíme za šera v šest ráno. Nejdřív třicet kilometrů terénním autem, pak kolem stovky už po asfaltu na bolivijskou hranici. Trochu nás trápí rozhovor s průvodkyní skupiny nizozemských turistů. Zkoušeli jsme jízdenky na vlak do Santa Cruz objednat přes internet, nešlo to. „Je plno, to je jasný, ani tam nejezděte a počkejte na další termín,“ hlásila sebejistě. Ono ale těch vlaků jezdí sakra málo a zhruba tolik také máme času… Na hranici je třeba vystoupit a přejít pěšky, náš řidič do Bolívie nechce, což lze při pohledu na nával formalit pochopit. Ještě rentgen a čmuchající pes, jenž pracuje poctivě a spolehlivě – jsme v Bolívii. Na nádraží ve městě Yacuiba je to pět kilometrů, taxikáři už se na nás těší. Přesun stojí sedm dolarů za auto.

Šlágry na kolejích

Vlak je v Jižní Americe docela exotický dopravní prostředek. Nezklame zvlášť v zemi, kde se tak trochu zastavil čas, patří tu k nejchudším. Když už jsme u času, je tu o hodinu méně než v Brazílii, což se nám hodí, čekáme nával a problémy. Všechno je jinak! Na nádraží je jedna pětičlenná rodinka a dva povaleči. Jízdenky jdou koupit bez problémů. Cena: 11 dolarů za osobu plus jeden dolar za batoh. Přitom jedeme 600 km do Santa Cruz, což trvá sedmnáct hodin. Na kilometry vzdálenost skoro jako z Prahy do Košic, jen ten čas je dvojnásobný. Souprava vypadá dobře, ve vagonu jsme sami a průvodčí je pevně rozhodnut nám dopřát veškerý luxus. Když asi podesáté z vysunovacích televizí zní stále stejná smyčka místních šlágrů, zaklapáváme obrazovky do složené polohy pod strop. Slyšet jsou méně a nesvítí. Průvodčí je ale při každé obhlídce zase otevírá a skoro se omlouvá, že se zavřely. Ticho je až po půlnoci, vlak pomalu pluje pustou rovinou. Ráno v šest vystupujeme v Santa Cruz. Asi jste o tom městě slyšeli, odtud koncem listopadu naposledy vzletěli nešťastní pasažéři letu LaMia 2933. Kousek před cílem v kolumbijském Medellínu jim došlo palivo a na palubě zahynul mimo jiné skoro celý tým fotbalového Chapecoense.

My už nikam neletíme, zbývá pár kilometrů do Bella Vista, což má být výchozí bod do Národního parku Amboro.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře