Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Okrasné ptactvo »

Dilema volby mezi jedním a dvěma papoušky

Papoušci v zájmových chovech, pokud utvořili po výběru chovatele harmonizující páry, užívají výhody projevů své sociability včetně rituálů, které každé dvojici pomáhají utužovat vzájemnou citovou vazbu. Předpokladem je dostatečná socializace obou partnerů ještě jako mláďat. Na sebe fixovaní ptačí „manželé“ si v jinak zpravidla pusté voliéře či kleci s dvěma protilehlými bidly musí spolu vystačit a nějak naplnit dlouhý den, pokud se právě nestarají o potomky. Jak praví osvědčené úsloví: „Ve dvou se to lépe táhne.“

Fotografie:

 

 

 

Poněkud jinak je to s papoušky jedináčky v domácí péči, kteří mají plnit roli domácího miláčka či společníka. Jejich partnerem, k němuž se upínají, je člověk. Lze předpokládat, že ručně dokrmené mládě, ať už uměle vylíhnuté, nebo záhy odebrané rodičům, si vtiskne člověka jako svého rodiče a po vyhasnutí sledovací reakce a odeznění puberty v něm začíná vidět svého sexuálního partnera. Pták se empatického opatrovníka nebojí, sám se už zařadil mezi lidi a papoušků svého druhu se může dokonce obávat a vyhýbat se jim. Ale to neznamená, že by se nemohl stát dobrým rodičem, kdyby k tomu dostal příležitost, neboť instinkt – vrozené vzorce chování – by se nakonec jistě prosadil. Jenže tu příležitost často domácí miláček nikdy nedostane.

Vše, co ovlivňuje vyladění papouška, spadá do určitého okruhu chování, jakým je například chování potravní, sexuální, teritoriální, rodičovské, a patří sem i komunikace. Ve voliéře mohou být tyto okruhy v ptačím páru do jisté míry naplňovány, hůř je na tom jedináček, jehož apetence (cílená vyhledávací reakce) vedoucí k bezprostřednímu uspokojení aktuální potřeby, jakou je ukojení hladu, páření, rodičovské chování apod., je velmi omezená. Je obtížné takový problém uspokojivě řešit. Z. Veselovský uvádí (Člověk a zvíře, Academia, 2000) příklad vtištění člověka jako sexuálního partnera u krotkého zvířete: „Při svých studiích s australskými husicemi kuřími v pražské zoo si mě jedna ze samic, které jsem podle skvrny na hlavě říkal Flíček, hluboce vtiskla jako sexuálního partnera, a když jsem ji delší dobu nenavštívil, koketovala s jinými muži. Marně jsem se ji snažil ,vdátʻ za několik houserů. Housery ignorovala a trpělivě čekala, až ji navštívím, po husím způsobu se vždy položila na zem s nataženým krkem a hlasem se mne snažila přimět ke kopulaci. Samozřejmě marně.“

Také mě něco podobného potkávalo s mými samečky či samičkami různých druhů krotkých papoušků. Například samička mníška šedého v době touhy se pářit, a sedící mi na rameni, tiskla se k mému krku s vytočenými ocasními pery do strany a bříškem se třela o mou bradu, přitom vydávala krátké sípavé zvuky. Bylo mi jí v tu chvíli velmi líto. V takové situaci vyvstane na mysli otázka, zda je vhodné mít doma jedináčka nebo pár. A je důležité tuto otázku rozhodnout včas, aby si ptáci na sebe zvykli ještě jako mladí jedinci, než dojde k plné fixaci jedináčka na opatrovníka.

A co když se rozhodneme ručně dokrmeného krotkého papouška později zapojit do chovu, aby prožil plnohodnotný život? Zde názor renomovaného a známého chovatele Milana Bartla (Papoušci 5/2013): „Často se říká, že dokrmení žakové nejsou vhodní pro zařazování do chovu, že postrádají mateřské a reprodukční pudy a reflexy. Podle našich zkušeností to není pravda. Právě naopak. Máme několik takových párů v našem chovu, jak žaky kongo, tak liberijské. Mohu doložit tato fakta i od svých kamarádů chovatelů, kterým krotcí nebo ručně odchovaní žakové také hnízdí.“

Nezbývá než se zodpovědně rozhodnout, jaký život můžeme a chceme papouškovi umožnit, aby netrpěl samotou a nenaplněním svého poslání, jakého by dosáhl ve volné přírodě či v chovném zařízení. Rozhodneme-li se pro jedináčka, je nezbytné mu věnovat náš čas a zájem i velkou svobodu pohybu. Stále však máme v rezervě možnost pořídit mu partnera. Chovatel a znalec papoušků – i jako společníků člověka Zdeněk Veger ve své knize (Papoušci – opeření přátelé člověka, Academia, 1988) neodsuzuje existenci jedináčka v domácí péči a říká: „Nesouhlasím s názorem, že vazba papouška na člověka mění vždy jeho přirozené chování. Mění pouze někdy jeho chování k jedincům druhého pohlaví vlastního druhu. Avšak všechny jeho ostatní roztomilé vlastnosti můžeme z bezprostřední blízkosti pozorovat, přijme-li nás za svého partnera. Nejsnadněji se nám to podaří, budeme-li mít pouze jednoho papouška. Existují samozřejmě i výjimky.“

Jenže pořídit si jediného papouška a nechávat ho zavřeného v kleci, protože musíme většinu dne trávit v práci, a také mimo domov o víkendech, by bylo jen jeho týráním a asi by se za takových podmínek stal stěží naším krotkým partnerem – společníkem. Za takové situace by bylo nejvhodnější mít papoušky dva, třeba stejného pohlaví či různého druhu, nechceme-li se zatěžovat péčí o mláďata. Ptáci si v naší nepřítomnosti plně vystačí a oba pak mohou soutěžit o naši přízeň. Americký primatolog a etolog Frans de Waal celý problém vystihl slovy: „Když vidím, jak si pár papoušků navzájem něžně čechrá peří, první, co mě napadne, není to, že to dělají jen v zájmu zachování svých genů.“

 

Miloslav Josefovič

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu