Astrild rubínový – Neochmia phaeton (Hombron et Jacquinot, 1841)

Další fotografie (2)

Astrild rubínový se vyskytuje v travnaté stepní krajině, ale najdeme jej i v blízkosti vodních zdrojů, na okraji močálů a bažin. Hlavní složkou jeho potravy jsou drobná semena trav a bylin. Sezonně také sbírá hmyz, s oblibou loví termity. V době hnízdění žije v párech, po vyhnízdění se shlukuje do velkých společenstev, která migrují za vodou a potravou. Hnízdo si staví často nízko nad zemí v trávě, ale i v křovinách nebo na stromech. Bývá také „nájemníkem“ lidských staveb, kde hnízdí pod střechou nebo v různých výklencích. Jsou známy případy, kdy své hnízdo postaví přímo v objektu (R. Vít). Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři. Samec materiál přináší, samička jej zpracovává. Ke stavbě používají suchý i čerstvý materiál (trávu), který tlením uvolňuje teplo (Immelmann). Snůška činí 5–7 vajíček, inkubační doba asi 16 dnů. Mláďata vyletují ve stáří 18–22 dnů.

Synonyma:              astrild sluneční

Anglický název:       Crimson Finch

Německý název:      Sonnenastrild

Velikost

• délka               120–125 mm

• křídlo                50–52 mm

• ocas                  60–65 mm

Rozšíření

Druh vytváří v areálu svého výskytu tři poddruhy:

1) N. p. phaeton – astrild rubínový západní

Zbarvení: Samec má strany hlavy, čelo a hrdlo červené, zadní krk a temeno šedavé, záda hnědočervená. Prsa červená s několika bílými tečkami. Břicho černé. Zobák červený, nohy žlutavé barvy.

Samice má vrch těla šedavý, strany hlavy a hrdlo červené. Spodina šedohnědá tmavším středem břicha. Na bocích několik bílých teček.

Mláďata jsou celkově šedohnědá, na spodině světlejší. Zobák je černý.

Výskyt: severozápadní Austrálie

2) N. p. iredalei – astrild rubínový východní

Zbarvení: Podobný jako nominální forma, ale zbarvení není tak intenzivní.

Výskyt: severovýchodní Queensland

3)
N. p. evangelinae – astrild rubínový bělobřichý

Zbarvení: Podobný subspecii iredalei, ale břicho má bílé až smetanové.

Výskyt: australský poloostrov York, jih Nové Guineje

Nároky

Astrild rubínový se do Evropy dostal poprvé zhruba v polovině 19. století. Jeho dovozy nebyly dlouho pravidelné a již vůbec ne příliš početné. Koncem 80. a v průběhu 90. let dvacátého století se tato situace změnila a do Evropy začaly přicházet poměrně početné zásilky subspecie N. p. evangelinae (bělobřiché) z Indonésie. Černobřichá forma není dovážena od australského zákazu vývozu (1963). Přesto se v Evropě daří stále držet i černobřiché ptáky, i když by bylo obtížné zjistit, o jaký poddruh se v jejich případě jedná. Počátkem nového milenia končí rozsáhlejší dovozy z Indonésie, nejprve kvůli SARS, později pro výskyt ptačí chřipky.

Ptáci po importech (N. p. evangelinae) nejsou pro dovozce zcela bez problémů. V prvních dnech až týdnech vyžadují poměrně vysokou teplotu a k tomu i přiměřenou vlhkost. Teplota by se měla vždy pohybovat nad 25 °C (optimum okolo 28 °C) s vlhkostí asi 70 %. Obě hodnoty snižujeme pouze zvolna a ke konci karantény se dostáváme na hodnotu 20–22 °C, u vlhkosti 45–50 %. Problémem v dovozech je převaha samců. Navíc samci jsou často velmi agresivní, především vůči příslušníkům svého druhu. Tato vlastnost se však projevuje až v jednotlivých chovech. U tohoto druhu (ostatně jako u všech astrildovitých ptáků) jsou samice výrazně choulostivější. Když se podaří ptáky dobře aklimatizovat, nevybočují jejich nároky z průměru australských astrildovitých. Jak bylo naznačeno, chov astrildů rubínových není zcela jednoduchou záležitostí. Na tomto faktu se podepisuje zvýšená agresivita samců uplatňovaná především proti příslušníkům vlastního druhu, navíc velmi často proti samičkám, které dokážou doslova uštvat. U tohoto druhu je důležité, aby ptáci měli možnost samostatně vybrat partnera. Zde však chovatel může narazit na výše uvedený problém. Při umístění více kusů astrildů rubínových do jedné klece vznikají šarvátky, které nemusí mít vždy dobrý konec. Za celkem dobrou metodu lze považovat způsob, kdy se pokusíme sesadit páry na principu náhodného výběru. To ale vyžaduje větší počet jedinců (což při jejich ceně není nic jednoduchého), dostatek času a trpělivosti. Velice zajímavé je, že výše uvedená negativa se vztahují především k formě N. p. evangelinae. U černobřiché formy je agresivita nižší. Uvedené negativní chování především samců se může projevit i vůči jiným druhům ptáků. Pokud se podaří sestavit harmonizující pár, je naděje na úspěch větší, ale i zde je nutná vyšší opatrnost. Chov je možné realizovat jak v klecích (alespoň 70–80 cm dlouhých), tak v menších voliérách. Pro výše uvedené vlastnosti je lépe chovat astrildy rubínové samostatně po párech a neexperimentovat se společným chovem. Astrildi rubínoví hnízdí nejčastěji v budkách (12×12×12 nebo 12×12×15 cm). Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři, samec přináší materiál, samice jej zpracovává. Předkládáme jemné seno, kokosová a sisalová vlákna. Je možné podat i něco peří, kterým ptáci hnízdo vystýlají. Na snůšce se přes den střídají oba partneři, v noci sedí samice většinou sama a samec nocuje v okolí hnízda. Na kontrolu nejsou citliví a nevadí jim. Mláďata mají po vylíhnutí tmavou barvu. Kroužkujeme kroužky o průměru 2,5–2,7 mm. Po vylétnutí jsou mláďata ještě asi dva týdny dokrmována, především samcem, protože samice již často sedí na nové snůšce. Jakmile jsou mladí schopni samostatně přijímat potravu, je nutné je oddělit. Samec by je mohl pronásledovat. Přepe­řo­vání postupuje pomaleji a je ukončeno ve 4–6 měsících stáří mláďat. Vzhledem k výše uvedeným negativním vlastnostem, především samců (agresivita), je potřeba klást velký důraz na krmení těchto astrildů. Roz­dělení ročního cyklu na chudou a bohatou periodu je zde důležitější než u jiných druhů. Už proto, že tento druh je vhodnější ponechat v párech i v mimohnízdním období.

Můj chov

Astrildy rubínové jsem poprvé získal do chovu počátkem devadesátých let minulého století. Jednalo se o bělobřiché ptáky subspecie evangelinae. Jejich chov probíhal po etapách ohraničených životností samic, která nebývala dlouhá. Ptáci pocházeli z indonéských dovozů. Zpočátku jsem je držel odděleně. Následně jsem připravil klec, nechal v ní samici týden až deset dnů samotnou, pak přidal samce. Soužití trvalo vždy dva až tři dny. Ná­sledně bylo rozhodující, zda se mi povedlo toto včas zjistit a samici odchytit. Pokud ne, samec ji téměř vždy uhonil. Vzhledem k jejich ceně a spotřebě samic došlo k ukončení chovu. Zařekl jsem se, že tento druh už ne. Po zhruba 20 letech mi to nedalo a astrildy rubínové jsem si opatřil znovu. Jednalo se o černobřichý, australský poddruh z odchovu. Začátky byly podobné jako u bělobřiché subspecie, ale průběh nebyl tak dramatický. Samec nebyl tak agresivní a samici se mi podařilo vždy oddělit včas. Už to vypadalo, že chov znovu vzdám, ale získal jsem další, holandsko–italský pár. Majitel mě upozornil, že ptáci k sobě nejdou. Rozdělil jsem oba páry a zkoušel. Mám naštěstí klece, které se dají rozdělit. Vyndal jsem plné přepážky a instaloval místo nich mřížky. Tímto způsobem se mi nakonec podařilo sestavit dva funkční páry (jeden z nich mám dodnes, i když ptákům je 7 a 8 let). Měl jsem dva páry, které se snášely, ale zase se jim nechtělo hnízdit. Vyzkoušel jsem několik typů budek, košíčků – a nic. Tak uplynul rok. Nakonec jsem to vzdal, ptáky nechal v párech poletovat po klecích s tím, že hnízdit nebudou a příležitostně se jich zbavím. Chovám amady červenouché a ty pravidelně zásobuji latami v mléčné zralosti. Občas, když něco zbylo, jsem je zavěsil i astrildům rubínovým. A ono to začalo fungovat. Všiml jsem si, že „spotřebovanou“ latu samec nosí po kleci a intenzivně se ji snaží někam umístit. Zkusil jsem jim dát budku, kterou před časem zásadně odmítali. Během dvou dnů bylo postavené hnízdo a já se, po mnoha letech, dočkal nejen snůšky, ale i mláďat. Abych nezdržoval. Za sezonu jsem od dvou párů odchoval 15 mláďat. A protože bylo z čeho vybírat, pokusil jsem se o sestavení dalších párů. Mláďata jsem měl ve skupině a bez problémů. Při jejich odstavu jsem vytrhal každému několik peříček na prsou. Během krátké doby bylo jasné pohlaví. Samcům dorostlo červené peří, samicím šedé. Sestavil jsem dva páry z těchto, nepřepeřených, mláďat, a to tak, že bez problémů. Později jsem to zkoušel ještě několikrát. Pokud se pár sestavil z mladých ptáků, v juvenilním šatu, šlo to téměř bez problémů. Párovat vybarvené ptáky je, především u samců, problematičtější. Chce to čas, trpělivost a vědět, že to vždy nemusí vyjít.

Ptáky chovám v klecích 100×35×40 cm (rozměry jsou přibližné), které mohu rozdělit na poloviční délku. Odchovy jsem realizoval při délce 100 cm. Pokud se povede sestavit pár, který k sobě jde, a nedojde-li k překrmení hnízdících rodičů, odchovy se celkem daří. Chovatel ale musí počítat s tím, že samec občas samici prožene. Nicméně se mi nestalo, že by ji, u dobře sestaveného páru, uhonil.

V loňském roce jsem dostal infarkt a musel jsem chov omezit. Mimo jiné se to dotklo i astrildů rubínových. U nich jsem si nechal pouze jeden opravdu starší pár. Ten v současné době hnízdí (již podruhé, poprvé se mláďata nevylíhla). Zkusil jsem je umístit do klece o poloviční délce (50 cm) a zatím to funguje. Vyzkoušel jsem to předtím u colo­rií – a také bez problémů. Tam navíc při odchovu v metrových klecích občas došlo ke ztrátám mláďat po vylétnutí. Mladé colorie bývají 2–3 dny po výletu plaché a bezhlavě poletují po kleci, narážejí do stěn a v důsledku nárazu jsou pak ztráty. Při odchovu v 50 cm klecích se mi to nestalo. Proto zkouším totéž u astrildů rubínových. Pár se chová normálně, samec samici nehoní, dobře střídá. Na druhou stranu jde o ptáky na hraně jejich životnosti.

Krmení

Astrildy rubínové krmím standardní směsí pro australské astrildy od Prestige. Při­dávám občas máčený senegal, vaječnou míchanici. Po­kud zahnízdí, dávám laty prosa a pšenici v mléčné zralosti, přidávám několik larev pinek nebo plesnivců a denně vaječnou míchanici. Tu tvoří máčená lesknice, do které přidávám trochu oleje z ostropestřce, suchou vaječnou směs od Orluxu a malé množství spiruliny a rozmražené pinky nebo plesnivce. Tuto míchanici podávám všem ptákům v chovu (AG, colorie, běloprsky). Když seženu, dostávají ptačinec–žabinec. Nejedná se o druh, který by měl nějaké zvýšené nároky na krmnou dávku, a to ani v době krmení mladých.

Co napsat závěrem?

Podle mého názoru se jedná o jeden z nejkrásnějších druhů astrildů. Úskalím může být vyšší agresivita samců, především vůči samicím. Podobné problémy se ale mohou objevit například u motýlků granátových nebo modrobřichých a v menší míře i u řady jiných druhů astrildovitých.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře