Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Okrasné ptactvo »

Koroptev korunkatá (Rollulus roulroul) – chov a odchov

Ačkoli je tento krásný a jedinečný zástupce řádu hrabavých stále zájmem řady chovatelů, příliš informací o něm v českých odborných článcích nenajdete. V zahraničí existují dokonce webové stránky věnované chovu tohoto druhu! V tištěné formě u nás existují zřejmě pouze tři články. Autorem prvního z nich, vydaného v odborném tisku v roce 2003, je kolega a kamarád Bedřich Gavenda. Další dva napsal zkušený chovatel a veterinární lékař MVDr. Lubomír Palkovič (2006 a 2011). Na webových stránkách je možno dohledat ještě další článek, avšak bez uvedení autora. Jelikož od jejich vydání uplynula poměrně dlouhá doba, rozhodl jsem, nejen z tohoto důvodu, o opětovné přiblížení koroptve korunkaté chovatelské veřejnosti.

Fotografie:

 

 

 

 

Popis

I u tohoto druhu by snad stačilo krátce napsat, že je popis vzhledem k přiloženým fotografiím zbytečný. Ano, myslím, že žádný chovatel zabývající se hrabavými si ji nemůže s jiným druhem zaměnit a také v očích laiků zůstane pro svůj vzhled dobře „ukotvena“. Tělo kohouta je pokryto tmavým lesklým modročerným peřím. Ve vhodném světle se kovově leskne a na zádech a horních krovkách ocasních prosvítá zelenavá barva. Na hlavě má nápadnou kartáčovitou chocholku kaštanovočervené barvy. Před ní je nápadná kontrastní plošinka bílých per. Před ní vystupuje několik prodloužených štětinovitých pírek, která mohou být vyšší než chocholka (objímají celou délku hlavy). Ocas je černavý a je složen z 12 per. Křídla jsou tmavě hnědá. Zobák je krátký a zavalitý. Jeho barva je černá, část pod nozdrami a polovina spodní čelisti (u kořene zobáku) je červená, stejně jako kůže tvořící okruží oka a nohy (ty jsou světlejší). Na zadních prstech nenajdeme drápky a kohouti postrádají ostruhy. Duhovka je tmavě hnědá. Délka těla je přibližně 25 cm, váha 225–275 g. O slepici by se dalo říci, že je zbarvena zcela odlišně, což je jev zcela pochopitelný a vyskytující se u většiny hrabavých. Myslím ale, že u žádného druhu není slepice zbarvena takto nápadně a výrazně (spíše však pro lidské oko než v přirozeném prostředí). Hlava a krk jsou břidlicově šedé, do zátylku černající. Postrádá výraznou chocholku, ale také u ní najdeme dlouhá štětinovitá pera. Zbytek opeření je zbarven zeleně (náznak zelené barvy najdeme i u samce), s výjimkou rezavohnědých lopatek a křídel.

Vylíhlá kuřátka jsou tmavě hnědá. Juvenilní ptáci jsou zbarveni šedavě zeleně, křídlo je méně rezavé než u samic, celkové zbarvení není tak výrazné a nevýrazná je také kůže okruží. Velice brzy u těchto ptáků rozpoznáme pohlaví a již ve věku asi dvou měsíců si můžeme být zcela jisti díky výrazným chocholkám samců a zelenavému opeření samic. U samců se také znaky dospělých ptáků v opeření začínají objevovat většinou dříve než u samic.

 

Trocha systematiky a taxonomie

Koroptev korunkatá (Rollulus roulroul, Scopoli, 1786) nevytváří žádné poddruhy a je také jediným druhem rodu Rollulus. Monotypický je tedy jak rod, tak druh. V řádu hrabavých (Galliformes) spadá do čeledi bažantovitých (Phasianidae). Dle nové systematiky použité v „Ilustrated Checklist of the Birds of the World, volume 1“ byla vyčleněna podčeleď Rollulinae, do které kromě ní patří také koroptev tanzanská (Xeno­perdix udzungwensis), 22 druhů koroptví rodu Arborophila, dva druhy koroptví rodu Rhizothera, koroptev černá (Melanoperdix niger), koroptev karmínovohlavá (Haema­tortyx sanguiniceps), koroptev lesní (Caloperdix oculeus) a tři druhy koroptví rodu Galloperdix. Tyto druhy jsou tedy nejbližšími příbuznými. Otázkou v našem českém názvosloví je určitě správné použití rodového jména. Nalézt ji můžeme pod označením koroptev, křepelka i křepel. Cizími jazyky se příliš řídit nemůžeme. Například v angličtině, italštině a španělštině je označena za koroptev, v němčině za křepelku, řada jazyků má rodový název zcela specifický (například v holandštině Roelroel, polštině Bezszpon či slovenštině rulrul). Dle nového systematického zařazení, a možná i kvůli tělesným proporcím, je vhodné aktuální označení koroptev. Dříve také byla řazena do podčeledi koroptví (Perdicinae). Použitelné je i častěji používané označení křepelka, především k výraznému pohlavnímu dimorfismu, který je u křepelek běžný. Za zcela nevhodné však považuji pojmenování křepel. Především křepelové (Odontophoridae) jsou samostatnou novosvětskou čeledí hrabavých, která nemá, až na dva druhy afrického rodu Ptilopachus, žádné „mimoamerické“ zástupce. Rod Ptilopachus byl také donedávna řazen do podčeledi koroptví, tedy ne mezi křepely. Zástupci křepelů tedy byli před revizí čistě obyvateli Severní a Jižní Ameriky. Proč se v češtině mezi některými chovateli ujalo jméno křepel, se mi upřímně dohledat nepodařilo. Možným důvodem je hřadování v korunách křovin a stromů, u hrabavých této velikosti typické právě pro křepely. Dalším možným důvodem může být výrazná chocholka samce, která je poměrně častá u křepelů, ale u koroptví a křepelek ji nenajdeme. Zde je však nutno říci, že pokud má některý druh křepela chocholku, má ji i samice, byť v menší podobě. Co nám tedy vlastně řekne jméno křepel korunkatý? Zhola nic, vždyť až na dva křepely rodů DactylortyxRhyn­chortyx má chocholku či korunku všech zbylých 32 druhů křepelů. Ale mezi koroptvemi a křepelkami ji nikdo kromě Rollulus roulroul nemá! Jméno křepel by se tedy dle mého názoru používat nemělo. I když je uvedeno jako možné synonymum i na biolib.cz, jedná se o zástupce dvou různých čeledí. Pro srovnání mohu použít příklad, že je to podobné, jako kdybychom vlhu označili za ledňáčka či tukana za vousáka.

 

Rozšíření

Jedná se o obyvatele orientální zoogeografické oblasti. Obývá oblast pokrývající JZ Thajsko a jižní Myanmar (Barma) jižně přes Malajský poloostrov k Sumatře (a některým menším pobřežním ostrovům) a Borneu. Dříve obývala i ostrovy Bangka a Belitung jihovýchodně od Sumatry.

 

Život v přírodě

Obývá nížinné deštné lesy v nadmořské výšce až 1 200 m. Jedná se o jednu z nejběžněji se vyskytujících asijských lesních „koroptví“. Samozřejmě je však dnes rozšířena spíše ostrůvkovitě a dle dostupných informací je v současnosti známa pouze z 87 lokalit. Podle údajů z roku 2016 je označena jako druh NT, tedy „téměř ohrožený“. Současný populační trend je klesající a v CITES je zařazena v příloze CITES III. Nejvíce je samozřejmě ohrožena ničením přirozeného prostředí, zejména v souvislosti s těžbou dřeva. Ukazuje se však, že je více přizpůsobivá změnám než jiní bažantovití z jihovýchodní Asie.

 

Obvykle se pohybuje samostatně či v páru, ale poměrně často na ni můžeme narazit ve skupinách s jedinci různého pohlaví a věku, které pravděpodobně sestávají z 2–3 rodin. Chůze je „ostrá“ a trhavá. Pár se pohybuje v těsné blízkosti, kdy většinou samice následuje samce. Zůstávají ve stálém kontaktu pomocí typického pískání. Mezi hrabavými je ojedinělý a dobře známý její způsob hrabání, při kterém používá pouze jednu nohu (ne obě střídavě). Požírá nejrůznější plody (především fíky), semena a bezobratlé (například velké brouky a dřevokazné mravence Camponotus gigas a malé měkkýše). Často sbírá potravu při hrabání divokých prasat nebo pod plodícími stromy, ze kterých shazují plody krmící se ptáci či primáti. Jak bylo řečeno výše, hřaduje několik metrů nad zemí.

 

Kohout je striktně monogamní. Další zvláštností tohoto druhu mezi hrabavými je stavba hnízda. V místě krytém podrostem si na zemi postaví „kopulku“ z listí a větviček o průměru 15–20 cm. Samice je v něm velice nenápadná a je téměř nemožné je v přírodě lokalizovat do doby, než z něj slepička poplašně vyběhne. V Malajsii probíhá tok typicky od ledna, ale vejce jsou nacházena až v období od března do června a v srpnu, kuřata i v prosinci. Snůška obsahuje 5–6 matně bílých vajíček (v lidské péči až 6–8). Inku­bace probíhá 18 dní. O kuřata se starají oba rodiče. I zde nalezneme zvláštnosti. Dos­pělí ptáci nabízejí kuřatům potravu ze zobáku, zatímco většina hrabavých jim pouze zobákem ukazuje na vhodnou potravu na zemi. A konečně, malá kuřátka se se slepičkou vracejí nocovat do hnízda, což je jev opravdu unikátní. Plně samostatná jsou ve věku tří měsíců.

 

Chov a odchov

Svůj chov jsem začal v roce 2006. Jakmile jsem viděl tyto okouzlující kury na titulní stránce k článku doktora Palkoviče, okamžitě jsem se do nich chovatelsky „zamiloval“. Další motivací bylo jejich pozorování ve královédvorské zoo, kde byly tehdy chovány. Za krátkou dobu jsem si je pořídil a umístil je do kryté venkovní voliéry bez možnosti záletu. Společnost jim dělali holubi zelenokřídlí (Chalcophaps indica), hrdličky jihoasijské (Streptopelia tranquebarica) a rýžovníci šedí (Padda oryzivora).

 

Koroptvím se dařilo a ke konci léta si samička v rohu voliéry postavila hnízdo. Dokonce zasedla i na snůšku. Brzy však přišlo prudké ochlazení a dilema, jak postupovat dále. Líheň jsem tehdy ještě neměl, a tak jsem se rozhodl pro poměrně zajímavý pokus. Odchytil jsem kohoutka. Pod hnízdo se samicí jsem podsunul karton, celé hnízdo i se sedící slepičkou zvedl do krabice a toto vše přesunul do zimoviště. Zde jsem hnízdo z bedny vyndal, a světe, div se, hnízdo zůstalo celé, samička seděla dál. Dokonce se vylíhla tři kuřátka. Zakrátko však byla bouřka, polekaný pes rozrazil dvířka první voliéry v zimovišti. Dospělci ulétli na bidla, spodek voliéry s kuřátky však byl doslova rozšlapán. Tak skončil první pokus o odchov.

 

Koroptve pak byly zimovány při teplotě 15 °C a vlhkosti asi 60 %. Slepice však asi v polovině zimování uhynula a brzy ji následoval i samec. Netušil jsem, v čem jsem pochybil. Následující rok jsem tedy chov tohoto druhu zkusil znovu. Situace se však opakovala. Celou sezonu byl chov ve venkovní voliéře naprosto bez problémů, zimování však ani jedna z páru nepřežila. Vytápěná zimoviště mám dvě, problém však byl i u jiných „malých“ kurů, například křepelek harlekýnů (C. delegorguei) či frankolínů obecných (F. francolinus) a žlutokrkých (F. leucoscepus). Jelikož jsem měl podezření na bakteriální, virovou či mykotickou nákazu, odeslal jsem několik kadaverů a jiných vzorků na rozbor. Nic však nebylo zjištěno. Zařekl jsem se tedy, že se k tomuto druhu nevrátím, dokud nepostavím výlety, které jsem k jedné části zimoviště plánoval. Výlety byly postaveny, pořídit si je znovu jsem se však neodhodlal.

 

Na podzim roku 2015 se ozval kamarád, RNDr. Petr Suvorov, Ph.D., kurátor ptáků brněnské zoo. Odchovali kohoutka, jestli jej nechci či nevím o někom, kdo by měl zájem. Zprvu jsem se vnitřně zdráhal, rozhodl jsem se však příteli „pomoci“, a kohoutek tak skončil v mém chovu. Zimování přečkal zcela bez problémů, což byl pro mne další pozitivní impulz. Slepičku jsem pořídil od kamaráda Martina Velese z WPA, kterého se nebojím označit za jednoho z nejlepších chovatelů tohoto druhu u nás, ne-li toho nejlepšího. Pár se dobře sžil a přezimoval opět zcela bez problémů. Pří­činou je zřejmě zavedení kvalitního odvětrávání a substrátu. Používám křemičitý písek, který dle potřeby promíchávám přípravkem Mistral od firmy Iframix. Má výborné vysušující schopnosti a zlepšuje hygienu a kvalitu ovzduší v chovných prostorách. Pravidelně také používám atomizér pro aplikaci vhodných dezinfekčních prostředků. Teplota ve vnitřních prostorách je udržována v rozpětí 10–15 °C. Soužití s jinými druhy ptáků nedělalo, a ani dodnes nedělá, žádné potíže. Celoročně jsou chováni ve společnosti holoubků pruhovaných (Geopelia striata), holubů černotemenných (Ptilinopus melanospilus) a drozdů černoprsých (Turdus dissimilis). Na zimování k nim pak ještě přibývá hejnko myšáků hnědokřídlých (Colius striatus). Jedná se o opravdu mírumilovné ptáky a agresivita u mne nevzrůstá ani v době hnízdění.

 

Jako krmení se mi nejvíce osvědčila směs Deli–Nature č. 32 doplněná granulemi pro křepelky od firmy Kvídera a vaječno–ovocná směs All pet ALL MIX. Každodenně dostávají míchanici připravovanou z vařené rýže, strouhané kořenové zeleniny, směsi gammarusů i krevetek a zeleného krmení (dle roční nabídky, velice se například osvědčila rukola). Milují samozřejmě také různé plody a bezobratlé (moučné červy, zophobasy, cvrčky, šváby).

 

V letošním roce se mi podařil i první odchov, byť umělý. Slepička se rozhodla v zimovišti stavět hnízdo, z nabídnutých větviček, stébel, rašeliníku apod. se jí to však nedařilo. Vajíčka tak byla snášena k materiálu. Dle rady pana Velese jsem nabídl malou kartonovou krabičku s vyříznutým otvorem a vystlal ji dřevitou vlnou. Pěstí jsem pak do ní vytlačil dutinku a vložil do ní vajíčka. Pokus byl úspěšný napůl. Slepička do ní vajíčka (dle číslování) snášela, následující den však bylo vždy několik vajíček vyhrabáno. Vajíčka jsem tedy odebral a inkuboval 18–19 dní v líhni RCom 10 PRO PLUS. Inkubována byla při teplotě 37,8 °C a vlhkosti 65 % (upravována dle dnů inkubace). Líhnivost byla 100 %. Situace se opakovala ještě jednou, i zde se vylíhla všechna oplozená vejce. Odchovat se podařilo šest kuřátek, v pohlaví 3,3. Po inkubaci byla chována ve voliérce s možností vyhřáti se pod keramickým infrazářičem. Jako prvotní strava byla zvolena velice osvědčená Gibier Start. Později pak granule pro křepelky, mouční červi, malí zophobasi a cvrčci, poté přešla na krmení dospělých ptáků. Kroužkována byla kroužky č. 8 ve věku asi dvou měsíců. Jelikož se jedná o opravdu mírumilovné ptáky (a i výše je zmínka o skupinách různého stáří), proběhlo spojení těchto dvou věkově rozdílných skupin zcela bez problémů.

 

Věřím, že tyto potíže se snahou o přirozený odchov byly způsobeny mladistvou nezkušeností samice a v následující sezoně se tak z těchto doslova roztomilých kurů stanou sami odchovávající rodiče!

 

 

text a foto: Adam Bura

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení
Výroba akvárií na míru
Nabízíme výrobu akvárií na míru z floatového a optiwhite skla.Akvárium jsme Vám schopní vybavit kompletním příslušensvím