Alexandr malý (Psittacula krameri) – vzácný chovanec našich voliér

Jelikož jsem těmito velmi zajímavými alexandry rozšířil svoji kolekci papoušků, začal jsem pátrat po nějakém seriózním článku či jiné zmínce v literatuře. Našel jsem jen velmi málo kusých informací, a tak jsem se rozhodl tyto střípky poskládat – ale bylo toho tak žalostně málo, že následující článek je obecně o alexandrech, s užším zaměřením na alexandry malé a jejich odlišnosti v rámci indické a africké větve.

Alexandři (Psittacula) jsou středně velcí a větší papoušci s dlouhým, nápadně stupňovitým ocasem, jehož střední péra jsou prodloužena. Zobák je k tělu velký a mohutný, se záhybem na horní čelisti. Celý rod je poměrně široce rozšířený v afroasijské oblasti. Celý rod Psittacula zahrnuje patnáct druhů papoušků. Pohlavní dimorfismus je většinou velmi dobře vyjádřen – sameček má na krku barevný pásek, samička tento obojek nemá.

Vlohy k ochočení a sociální chování
Alexandři patří bezesporu k nejelegantnějším skupinám papoušků, a proto jsou mezi chovateli velmi oblíbeni. Na druhou stranu ale nejsou příliš sociální a z toho důvodu je nelze doporučit všem milovníkům domácích mazlíčků, obzvláště ne těm, kteří by se chtěli se svým papouškem neustále mazlit a být s ním v úzkém kontaktu. Zástupci rodu Psittacula si rádi udržují odstup a nevyhledávají příliš těsný kontakt s člověkem. T. Silva uvádí, že např. Alexandr malý západoafrický (Psittacula krameri krameri) je tolerantnější vůči svému ošetřovateli, nicméně s takovými mazlíčky, jako jsou kakadu, je nelze srovnávat.
Pokud se rozhodnete chovat tyto papoušky na okrasu, je určitě vhodné umístit jedince do voliéry, kde se můžete kochat jejich krásným vzhledem a při krmení vám někdy i vlezou na ruku. Alexan­dři jsou ideální také pro majitele, kteří nemají na své mazlíčky tolik času. Jedná se ale o hlučnější papoušky – rekordmanem celého rodu je v hlasitosti Alexandr velký (Psittacula eupatria) a alexandr smaragdový (Psittacula caltharpae) – nejméně hlučný je asi Alexandr rudohlavý (Psittacula cyanocephala).

Hnízdění a sociální chování v páru
Všechny druhy papoušků obecně můžeme rozdělit (T. Silva) do tří kategorií podle intenzity citové vazby mezi partnery v páru:
1) Zástupci první skupiny si často probírají peří, je zde patrné intenzivní pouto mezi oběma ptáky. Pokud sedí na bidle, jsou namačkáni těsně vedle sebe.
2) Tito jedinci se probírají jen zřídkakdy, a když už k takovému chování dochází, zpravidla je to pouze v období rozmnožování. Ptáci nevyhledávají ani žádný jiný kontakt, samozřejmě kromě páření.
3) V této skupině najdeme papoušky někde na pomezí dvou výše uvedených skupin. Tito jedinci vyhledávají kontakt, tedy vysedávají vedle sebe, probírají si peří, krmí se. Nicméně dochází k němu většinou jen v období hnízdění.
Alexandry bychom mohli zařadit do druhé skupiny. Na rozdíl od většiny ostatních druhů je zde samice dominantním pohlavím. Jako domácí mazlíčci tito papoušci nemají v oblibě přílišný kontakt se svým majitelem. Mnohem radši sedí na bidle a probírají si peří. Unikátnost celého rodu Psittacula spočívá v absenci sociálních vazeb. Dominantní samice je při námluvách k partnerovi často zcela lhostejná. Snahy samce o kontakt jsou velmi opatrné.
Složitost odchovu celé skupiny alexandrů se u jednotlivých druhů liší. Asi nejlépe se rozmnožuje alexandr malý indický nebo cejlonský. U většiny zástupců není problém vyvolat snášení, komplikace většinou nastávají až při odchovu mladých. Jednot­livé druhy mají také rozdílné nároky na teplotu prostředí. Nejodolnějším papouškem této skupiny papoušků je alexandr čínský (Psittacula derbiana). Nejchoulostivějším zástupcem se jeví alexandr dlouhoocasý (Psittacula longicauda). Až na zmiňovaného alexandra dlouhoocasého všechny druhy vydrží i nižší teploty, pokud je ale necháme zimovat venku v mrazech, hrozí omrznutí prstů.

Rozšíření
Alexandr malý patří mezi nejrozšířenější druhy papoušků vůbec. V zajetí je alexandr malý pravděpodobně nejdéle chovaným druhem papoušků. Již v roce 333 př. n. l. ho jako dar dostal panovník Alexandr Veliký od svého vojevůdce Onesikrita. Celý rod těchto papoušků samozřejmě nemohl být pojmenován jinak než po Alexandrovi Velikém – alexandři.
Alexandr malý je nejčastěji chovaným druhem rodu Psittacula. Často se v minulosti dovážel, neboť v přírodě se vyskytuje ve velkém množství, je nenáročný, odolný, má elegantní zjev a relativně snadno se odchovává. Alexandry malé se nedoporučuje chovat s jinými druhy papoušků, protože jsou velmi nesnášenliví a útoční na jiné obyvatele voliér. Alexandr malý má největší areál rozšíření ze všech papoušků – žije ve střední a severovýchodní Africe, v Egyptě, v Afghánistánu, v západním Pákistánu, v Indii, Nepálu, na Srí Lance, v jihovýchodní Číně a na Cejlonu.
Uměle byl vysazen na Mauritiu, Zanzibaru, v Kuvajtu, Iráku, Hongkongu, Singapuru. Divoké populace vysazených alexandrů malých žijí například také v Anglii, v Německu a v dalších evropských státech. Alexandři malí se usadili v Paříži i Amsterodamu, velké problémy způsobují v Madridu, Barceloně a Seville, kde jsou společně s mníškem šedým nejčetnějším invazním druhem ptáků. Některé metropole jako Brusel nebo Londýn si již nyní nevědí rady, co si počít s těmito exotickými „vetřelci“, kteří konkurují evropské avifauně. Podle studie ParrotNet, jejíž autoři čtyři roky monitorovali situaci ve všech evropských zemích, žije na celém starém kontinentu přes 85 tisíc alexandrů malých a do několika let by se mohl jejich počet i zdvojnásobit. Je­nom ve Velké Británii se v roce 2012 odhadovala celková populace alexandrů malých na 32 000 jedinců. V Británii lze na tyto papoušky narazit nejen v Londýně, ale i v Milton Keynes, Sheffieldu, Manchesteru, Liverpoolu a v oblasti Edinburghu. V celé Evropě obývají více než stovku měst včetně severských zemí, jako je Estonsko a Švédsko.
Jedná se o běžného papouška (v Indii a v Africe), zdržujícího se v otevřené, řídce zalesněné krajině, v zemědělské krajině a v blízkosti lidských sídel. V Indii je dokonce zcela běžný i v parcích. Žije v párech nebo menších skupinách. Na místech s nadbytkem potravy se srocuje do obrovských hejn čítajících až tisíc jedinců. Je stálý, jediné cesty vykonává za potravou, za dozrávajícími zemědělskými plodinami. Na polích s obilím a kukuřicí působí značné škody. Potravou v areálu jeho výskytu jsou různá semena, ovoce, bobule a květy, zalétá za potravou také do zahrad a polí. V zajetí je krmíme slunečnicí, kukuřicí, pšenicí, ovsem, kardi a různými druhy prosa. Z ovoce a bobulovin berou v podstatě vše, co jim předložíte, v oblibě mají i mrkev a hrášek.

Poddruhy alexandra malého
Systematicky se u alexandra malého uznávají čtyři zeměpisné formy:
• Alexandr malý západoafrický
(Psittacula krameri krameri)
Samec je zelený, na spodní části a na spodních krovkách křídelních žlutější, od ozobí k oku má úzký černý pásek, bradu a široký pruh přes spodní líce má černé, límec po celé zadní části krku růžový, střední ocasní péra modravá, na konci žlutozelená, krajní ocasní péra zelená, zobák – horní čelist je velmi tmavě červená (až do černa), spodní čelist černá, duhovka bledě žlutá, běhák šedý.
Samice nemá na bradě a na lících černé zbarvení, růžový límec na zadní části krku, černý proužek od ozobí k oku chybí nebo je nevýrazný, má kratší střední ocasní péra.
Mláďata jsou podobná samici, ale mají kratší ocasní péra, zobák korálově růžový, duhovku šedobílou. Velikost je asi 40 cm.
Rozšíření nominátní formy je západní Afrika od Guineje, Senegalu, jižní Mau­ritánie, východně až po západní Ugandu a Bílý Nil v jižním Súdánu.
•Alexandr malý východoafrický
(Psittacula krameri parvirostris)
Rozšíření – v pohořích od východního Súdánu po severní Etiopii a severozápadní Somálsko.
Hlava je u této ssp. zelenější, zobák je více červený, ale s načernalým nádechem.
Velikost obou afrických forem je 40 cm. V Súdánu by se mohly oba africké poddruhy svým areálem rozšíření překrývat.
•Alexandr malý indický
(Psittacula krameri borealis)
Je větší a má mohutnější zobák, celý zobák je korálově červený, spodní čelist je načernalá.
•Alexandr malý cejlonský
(Psittacula krameri manilensis)
Obličej a růžový límec má výrazněji zbarvený, spodní čelist zobáku je černá. Velikost obou indických forem je asi 43 cm.

Hnízdění alexandra malého
Indické poddruhy (borealis a manilensis) se dovážely častěji a ve větším množství než poddruhy africké (krameri a parviroistris). Obecně jsou africké formy menší a štíhlejší v postavě, mají tmavočervený až červenočerný zobák, světlejší zelenou barvu a o něco intenzivnější černou kresbu na tvářích. Také samičky afrických forem se dobře odlišují od těch indických podle světlejšího základního vybarvení a podstatně tmavším zbarvením zobáku. Podle všech dostupných informací nelze striktně konstatovat poddruhovou čistotu obou indických ssp., v minulosti docházelo často k míchání dovezených jedinců bez ohledu na poddruh. Nominátní forma alexandra malého západoafrického by však měla být bezpodmínečně chována poddruhově čistě a neměla by se křížit s indickými poddruhy alexandra malého. Osobně vím nejméně o dvou českých chovatelích, kteří africký a indický poddruh kříží (viz foto chovného páru). Odchovy těchto mezipoddruhových kříženců jsou v dospělosti vizuálně velmi podobné indickému poddruhu.
Doba hnízdění je různá. V Africe hnízdí od srpna do listopadu, v Indii od prosince do května. V Africe žije převážně v lesích a hnízdí v dutinách stromů, v Asii také ve zdivu zřícenin, pod okapy střech a v norách podél vodních toků. Obsazuje i staré dutiny datlů, které si zvětšuje. Na stromech hnízdí ve výškách nad 4 metry a hnízdní dutiny jsou hluboké i 1 metr. Námluvy alexandrů jsou zajímavé jednak proto, že v páru je dominantní samice, jednak proto, že samec musí vyvinout značné úsilí, aby svoji partnerku upoutal. Samec se začne důstojně procházet po bidle a dotýkat se ho zobákem. Částečně přitom rozevírá křídla a stahuje zorničky. Po tomto naparování dochází k probírání peří. Tímto si samec testuje, zda má samička o něj zájem. Snůška alexandra malého obsahuje 4 až 5 vajec, výjimečně 6 vajíček, inkubaci zajišťuje výhradně samice, nasedá přitom na druhé vejce. V průměru se z vajec líhnou mláďata za 23 dnů. Mláďata opouštějí hnízd­ní dutinu asi po 7 týdnech, jsou podobná samici, ale postrádají jakýkoliv náznak límce, rodiče je krmí ještě tři týdny. Do úplného šatu dospělých přepeří africké formy ve třech letech, u indických forem mohou být ptáci v šatu dospělých již v 18 měsících.

Aktuality – současnost
Indické formy alexandra malého lze na rozdíl od afrických forem považovat již za domestikované, protože vytvořily během desítek posledních let mnoho desítek barevných mutací a následně i jejich kombinací. U nominátní ssp. krameri krameri jsou již mutační ptáci také – mutace modrá (krásná dospělá modrá je chována také v českých chovech) a šedozelená či olivová.
Alexandr malý africký je ze své domoviny vyvážen i v současnosti – našel jsem na internetu nabídku jedné senegalské vývozní firmy s fotkami několika stovek alexandrů malých západoafrických určených k exportu.

Můj chov ssp. krameri krameri
Jako nový druh papoušků dostal zelenou do mých voliér nominátní druh alexandra malého. Není nějak moc zastoupen v českých (event. slovenských) chovech, ale občas se nějaké kusy na prodej objeví. Spíše náhodou jsem získal starší samici počátkem června 2017, byla držena snad 6 let v kleci, občas byla vypouštěna k proletu. Samice byla velmi dobře krmena, byla ve vynikající kondici, u majitele každoročně snášela na jaře vejce. Byla neurčitého stáří, bez kroužku, bezvadného opeření, se všemi drápky. Dle sdělení majitele byla u předchozích majitelů držena mnoho let v nevyhovujících podmínkách, krmená rýží a nudlemi…
Samici jsem umístil do venkovní voliérky o délce 2,5 m, zastřešené polykarbonátem, společnost ve vedlejších ubikacích jí dělali papoušci žlutotemenní a senegalští.
Samce se mi podařilo sehnat jen o pár dnů později – jednalo se o dvouletého samce kroužkovaného belgickým kroužkem. Byl z větší voliéry, držen ve společnosti dalších alexandrů západoafrických. Dne 12. 6. 2017 jsem samce dovezl a přidal k samičce do voliéry, samička nějak obzvlášť nevyhledává přítomnost samce, ten před ní neutíká – jsou si tak nějak lhostejní.
1. 7. 2017 jsem svému páru alexandrů západoafrických předložil stojatou hnízdní budku o rozměrech 22×22×40 cm, samice se totiž začala chovat k samci velice vstřícně, prozpěvovala, samec začal být méně ostražitý a začal na bidlo vyvrhovat potravu. Tento stav chování trval až do konce září. V říjnu jsem je umístil do jejich konečné kombinované voliéry – výletová část je čtyřmetrová, zálet je dlouhý 3 m, šířka je 1 m.
15. 9. 2017 jsem získal z Plzně pětiletou samici, která byla držena několik let v páru se samcem alexandra malého indického. Po jejím umístění do vnitřního 2 m dlouhého boxu během prvního týdne konzumovala velmi sporadicky předkládanou potra­vu – musel jsem dodatečně nainstalovat misky s vodou a krmivem velmi blízko k bidlům, protože na čelní stranu, kde je umístěn krmný pult, neslétávala. Asi po třech dnech od jejího získání se začala obírat na hrudi. Po třech týdnech od dovozu s obíráním peří na hrudních a břišních partií přestala, ale zůstalo jí na těchto místech jen šedé prachové pe­ří. Příjem krmiva se také výrazně zlepšil – už okusí nebo alespoň vyhází z misek na čelní straně vše předložené. Samičku jsem v listopadu dopároval tříletým samcem a čekám na jaro 2018, zda se něco od dvou dospělých párů alexandrů malých západoafrických podaří odchovat. Navštívil jsem při svých cestách za papoušky dva chovatele, kteří mají tento poddruh v desítkách kusů a odchovávají každoročně mláďata, ale dozvěděl jsem se, že málokdy odchová  chovný pár více jak dvě mláďata.